Ladění „LOW PITCH“ a „HIGH PITCH“ aneb: z bláta do louže

Na zahraničních i domácích aukčních stránkách a bazarech se stále častěji objevují vintage saxofony s označením systému ladění. Mnozí saxofonisté si před koupí nástroje často kladou otázky ohledně označení HIGH PITCH a LOW PITCH. Proto ve snaze o podrobný průzkum snad následující úvahy přispějí částečným vysvětlením k lepší orientaci k tomuto tématu.

O čem je řeč?

Hovoříme o normách v soustavě ladění a o velmi nepatrné informaci, kterou lze objevit na zadní straně nástroje v oblasti podpěry pro pravý palec, nebo na ozvučníku saxofonu. Konkrétně jde o sdělení HIGH PITCH nebo LOW PITCH. Většina výrobců označuje své HIGH PITCH saxofony obvykle v blízkosti sériového čísla, nebo na ozvučníku, používá se označení „High Pitch“, „HP“ nebo jen „H“. Saxofony v nízké soustavě ladění byly označovány „Low Pitch“, „LP“, „L“, ale též „880“ nebo „440“.

Jde jednoduše řečeno o dva rozdílné intonační standardy, starší a moderní. Předně, v žádném případě to nesouvisí s pojmy Pythagorejské a Temperované ladění, jak je často mylně tvrzeno. To označení znamená, že vlastníte-li C tenorsaxofon s označením LOW PITCH, a hrajte na něj tón a1, po změření ladičkou ideálně naměříte (pokud se Vám podaří tón dokonale ustálit a vyladit) údaj 440 Hz (hertzů) – respektive 880 Hz, v závislosti na oktávě, v níž hrajete tón a. To předurčuje, že všechny zbývající tóny, které zahrajete na saxofonu, by měly být nějakým zlomkem nebo násobkem v poměru k této frekvenci – pokud jste stále dokonale technicky vyladěni (hubice, plátek a samotná technika hry, jak známo, mohou značně měnit ladění v závislosti na poloze).

Avšak na saxofonu s nápisem HIGH PITCH budete hrát tón a1 naměříte 457 Hz ( jiné prameny uvádí a1 = 452 Hz) a všechny ostatní tóny zahrané na saxofonu jsou zlomkem nebo násobkem této frekvence dle poměru daného intervalu.

Proč je tento rozdíl důvodem k rozsáhlým diskuzím?

Začněme trochu zeširoka laděním jako takovým. V údajích kdo kdy zavedl a používal jaké hodnoty frekvence pro konkrétní tón, v tomto případě tón „a1“ je neskutečný zmatek. Jde v prvé řadě o stanovení nějakého pevného opěrného a výchozího bodu, od něhož je pak možné odvozovat harmonický kontext. Jeden Hertz je uměle stanovená jednotka, která odpovídá jednomu kmitu za vteřinu. Ale s těmi notorickými a zaběhlými jednotkymi je to ošemetné. Jako když se kdysi „metr“ určil podle jisté konkrétní tyče, uložené v muzeu a všichni jej od vyhlášení považují za jednotku. Metr byl původně definován jako jedna deseti milióntina části zemského kvadrantu. Po zjištění, že délka metru neodpovídá vlastní definici, nastalo zděšení. Definice byla opuštěna a nahrazena roku 1889 novou, která umožnila přesnou reprodukci prototypu metru uloženého právě v archívu Mezinárodního úřadu pro váhy a míry v Sévres. Většina lidí zná ještě starou definici „metr je délka platino-iridiové tyče…“. Tato tyč ve tvaru písmena H na sobě nesla dva vrypy a odvozovaly se od ní všechna měřidla na světě. Roku 1960 byla schválena přesnější fyzikální definice: „metr je délka, rovnající se 1 650 763,73 n­ásobku vlnové délky záření šířícího se ve vakuu, které přísluší přechodu mezi energetickými hladinami 2p10 a 5d5 atomu kryptonu 86“. Pozdější definice z roku 1983, která je platná do dnešní doby, souvisí s rychlostí světla. Takže náš nejaktuálnější 1 metr je „..délka dráhy světla ve vakuu během časového intervalu 1/299 792 458 sekundy.“

Definice Hertzu vypadá sruzumitelně, ale jen do okamžiku, než zapátráme, co to je ona vteřina. Původně byla – stejně jako metr – odvozována od doby rotace Země kolem osy (což je značně nestálá konstanta), poté byla vteřina stanovena jako časový interval vymezený 9 192 631 770 kmity elektromagnetického záření, jež vzniká v atomu základního izotopu cesia 133 při změně jeho energetického stavu mezi hladinami F(3,0) a F(4,0) v nulovém magnetickém poli. Jakmile se podaří tuto definici pochopit, tak ji klidně zapomeňme. Ono ladné číslo 440 Hz je prostě relativní, je výsledkem konvenční dohody. Stačí, aby se fyzici dohodli na poněkud jiné, třeba přesnější délce vteřiny, a zázračné frekvence by měly úplně jiné číselné vyjádření a pracně sestavené rovnice a poměry by se rozezvučely v chaosu.

Je tedy řeč o kalibraci jednotky, která se při dodržení konstant nastavuje podle komorního a1, nazývaného též frekvenční normál. Toto komorní a1 je v současnosti podle standardu ISO 16 od roku 1955 stanoveno na frekvenci a1 = 440 Hz. Ačkoli tuto frekvenci navrhovali někteří teoretikové již v roce 1834 (!), dříve se používalo ladění a1 = 435 Hz, už od roku 1859, kdy Francouzi navrhli pro ladění standard a1 = 435 Hz. Tento standard byl mezinárodně přijat v roce 1887 a je ve většině případů používán u mnoha původních nástrojů Adolfa Saxe.

Časový diagram ladičky 440 Hz – absolutní výška tónu

Během dlouhého období 17. až 20. století se používaly různé standardy v neuvěřitelném rozmezí frekvencí a1 = 309 Hza1 = 570,7 Hz, jak ukazuje podrobná časová i frekvenční tabulka níže. V historii jsou známy minimálně dva případy, kdy bylo komorní a1 postupně zvýšeno natolik, že bylo potřeba všeobecné nápravy. Na počátku 17. století napsal Michael Praetorius ve svém encyklopedickém Syntagma musicum, že výška ladění je tak vysoko, až zpěváci trpí vážně namoženými hlasivkami a loutnisté a gambisté si stěžují na praskající struny. Standardní hlasový rozsah z doby, kterou Praetorius popisuje, ukazuje, že tehdejší komorní tón – alespoň v té části Německa kde žil – byl minimálně o malou tercii vyšší než dnes.

Ale normou se v proudu času stávaly i jiné hodnoty

V současnosti používají různé orchestry různá ladění a uplatňuje se koncertní standard dokonce ještě nepatrně vyšší, než 440 Hz.

  • newyorská filharmonie ladí na a1 = 442 Hz
  • Bostonský symfonický orchestr ladí na a1 = 441 Hz
  • evropské orchestry Dánsku, Francii, Itálii, Maďarsku, Norsku a Švýcarsku ladí též na a1 = 442 Hz a tento standard byl logicky ihned implementován na všech novodobých profesionálních saxofonech
  • orchestry v Německu a Rakousku, Rusku, Švédsku a Španělsku ladí na a1 = 443 Hz, namísto dřívější a1 = 445 Hz.
  • moderní ansámbly, které se věnují barokní hudbě, se dohodli na a1 = 415 Hz jakožto nejbližší zaokrouhlené hodnotě hodnoty a1 = 415,3 Hz
  • Orchestry na Kubě obvykle ladí a1 = 436 Hz z prozaického důvodu, kvůli strunným nástrojům, aby se zmírnilo opotřebení drahocenných, na Kubě nedostatkových strun.

    Tolik suchá, zmatená teorie v každodenní praxi. Nyní zpět k saxofonům: Když byl v roce 1843 saxofon vynalezen, neexistovala žádná předepsaná standardní norma pro ladění. Pouze zmatek. Po roce 1887 si nemnoho evropských výrobců oblíbilo saxofony s rozsahem od nízkého Bb až po altissimo E, jakožto svou úvodní sérii a následnou linii výroby. Tyto saxofony byly do určité míry založeny na patentu Adolfa Saxe, jehož platnost později vypršela, a mnoho z nich mělo vysoké ladění HIGH PITCH.

Jenže v polovině 19. století vzrůstala popularita souborů a kapel. Výsledkem bylo, že od počátku 20. století až do roku 1920 byli výrobci amerických saxofonů konfrontováni s dilematem vyhovět nejméně dvěma různým standardům ladění, které byly označeny jako „HIGH PITCH“ (a1 = 452, resp. 457 Hz) a "LOW PITCH“ (a1 = 439, resp. 440 Hz). Nebyl to zřejmě příliš velký problém pro tehdejší kapely. Hráč měl buďto v ideálním případě saxofon, který se laděním hodil do souboru, se kterým hrál a nebo (zřejmě se tak dělo častěji, pokud by rozdíl soustav ladění nebyla příliš intenzivní) – musel hráč provádět úpravy nátisku, hledat varianty prstokladů a též laborovat s nastavením polohy hubice.

Protože toto číslo a1 = 439 Hz bylo vytvořeno matematicky, zdálo se, že hodnota a1 = 440 Hz bude jednodušší v zaokrouhlené hodnotě. I stala se frekvence a1 = 440 Hz de facto novým neoficiálním standardem. A v roce 1939 se toto a1 stalo standardem oficiálním. Jeho předností je, že kmitočty tónů „C“ jsou ve všech oktávách, až na subkontra C2 s frekvencí 16,5 Hz, vyjádřeny celými čísly (16,5, 33, 66, 132, 264, 528, 1056…)

V současné době nabízejí nástrojařské firmy žesťové i dřevěné dechové nástroje ve dvojím ladění: nízkém a1 = 440 Hz a vysokém a1 = 460,85 Hz.

Mezinárodní ladění

jsou to všechny druhy ladění (pythagorejské, přirozené, temperované) které vycházejí z frekvenčního normálu a1 = 440 Hz.

(Fyzikální ladění je ladění, u něhož se za frekvenční normál nevolí tón komorní „a1“ (440 Hz), ale tón překvapivě subkontra C2 s kmitočtem 16 Hz. Tón a1 je potom tónem odvozeným snadným výpočtem z tohoto základního tónu C1 a jeho kmitočet je a1=430,54 Hz. Fyzikální ladění je ladění temperované, hodnoty intervalu se měří buď v temperovaných půltónech, nebo v centech. Výhodou fyzikálního ladění je, že absolutní výšky tónu „c“ lze ve všech jeho oktávách vyjádřit jako celistvé mocniny čísla 2. Používá se rozsah od frekvence subkontra C2 = 16 Hz až frekvence c5 = 4096 Hz. Fyzikálního ladění se ale výhradně používá při akustických měřeních, protože při nich je velmi výhodné počítat s logaritmy intervalů, což toto ladění podstatně zjednodušuje.)

Ještě několik faktů ohledně současného standardu, jenž byl implementován na všech novodobých profesionálních saxofonech:

Rozdíl mezi a1 = 440 Hz a nejmodernějším standardem a1 = 442 Hz je prakticky běžným uchem nerozeznatelný. Když hrají takto nepatrně rozdílně laděné nástroje dohromady, v podstatě to trochu zní, jako by hráli velmi volné tremolo (2 kmity za sekundu). Fyzika souznění dvou nestejných frekvencí do rozdílu 20 Hz popisuje a definuje. Absolutní výšky tónů hudebního intervalu 440 Hz a 442 Hz jsou si tak blízké, že v podstatě ladí a nejsou uchu nepříjemné. Pouze při jejich souznění vznikají slyšitelné rázy, tzv. zázněje 2× za sekundu. (příklad 1. ukazuje souzvuk dvou frekvencí 440 Hz a 442 Hz) příklad 1

Hertz sem, Hertz tam, řeknete si, ale porovnejme nyní souzvuk té původní hodnoty a1 = 439 Hz jakožto matematicky odvozený standard u Royal Philharmonic Society v Británii s frekvencí a1 = 442 Hz (příklad 2.) příklad 2

Zázněje jsou slyšitelné naprosto přesně 3× za sekundu a to už jako tremolo zní, že? Rozdíl jediného Hertzu!!

Málokterý smrtelník ale zahraje na saxofon dlouhý referenční tón a1 = 440 Hz, tedy tón absolutně bez záchvěvu. Navíc jde i o to, že saxofonový zvuk – jak známo z akustiky – je složen z více různých frekvencí v určitých poměrech, nazývaných alikvóty, nebo vyšší harmonické. Ty ovlivňují témbr. A pokud hráči svými tóny jemně vibrují, nepatrný rozdíl se ztratí. Napadlo Vás, proč staré Traditional a Ragtime swingové orchestry, různí Saxophone Syncopators a Hot Jazz kapely kolem roku 1900 či později, tak sveřepě třepali s tónem? (poslechněte si například Six Brown Brothers
nebo Columbia Saxophone Sextette, The Missouri Entertainers, Joe Thomas Saxotette, Hollis Saxophone Quintet

To vše po shrnutí v podstatě znamená, že nástroje s HIGH PITCH 457 a LOW PITCH 439 spolu vzájemně nemohli hrát, jelikož si frekvence vůbec blízké nebyly. a1 = 440 Hz ve srovnání s a1 = 457 Hz je skoro čtvrt tónu rozdíl (17 Hertz) a to je prakticky nemožné kompenzovat na nástroji, který má po své délce tónové otvory a navíc disponuje kuželovitým vrtáním, které také přináší problémy, protože se průměr zvětšuje v závislosti na klesající tóny. (příklad 3. ukazuje souzvuk dvou frekvencí 440 Hz a 457 Hz) příklad 3

(poznámka: tón a1 má kmitočet 440 Hertz a o půltónu vyšší tón Bb má kmitočet 466 Hertz. Každý cent představuje 26 Hertz a každý Hertz vyjde na 3,85 centů. Nástroj s HIGH PITCH má a1 = 457 Hz a je o 17 Hz vyšší – ostřejší, což představuje asi 65 centů.)

Praktický dopad při hře na saxofon

Jaký je rozdíl mezi saxofonem LOW PITCH Buescher True Tone a LOW PITCH 1921 alt saxofonem Conn New Wonder Series I? Conn má větší vrtání a je také o něco kratší. Tónové otvory jsou také poněkud odlišné v porovnání velikosti a umístěním na nástroji. Tento kompromis mezi větším vrtáním, celkově menším rozměrem a umístěním tónových otvorů znamená, že můžete hrát i na saxofon Conn prakticky stejně dobře a intonačně čistě, jako na Buescher při použití stejné hubice. Takže zde rozměr není důvodem jiného ladění. Přesto nemůžete vzít klapku spodního Bb ze saxofonu 1925 Conn New Wonder a našroubovat ji na saxofon 1925 Buescher True Tone a očekávat, že bude bezvadně pasovat.

Uveďme nyní složitější příklad s propočty u různého ladění: Řekněme, že máme LOW PITCH alt saxofon a že vzdálenost mezi horním koncem krku a středem otvoru tónu A je 1,5 palce, což je zhruba 38 mm, a že vzdálenost mezi horním koncem krku a středem tónu g# je 1,75 palce, což je 44mm. Nyní porovnáme HIGH PITCH alto saxofon: vzdálenost mezi horním koncem krku a středem otvoru tónu a1 je 1,4 palce, což je 35,5mm a vzdálenost mezi horním koncem krku a středem tónu g# je 1,65 palce, neboli téměř 42mm. Čísla ukazují, že frekvence a tím i rozteče jsou zcela mimo.

Pokud bychom měli nástroj s válcovou menzurou, nebo válcové vrtání píšťaly bez ventilů a otvorů, například trubku polnici, a chtěli bychom přejít z HIGH PITCH na LOW PITCH, použijeme jednoduchý „přepínač“: přidali bychom trochu na délce, nebo např. u trubky s ventily přidali, nebo zaměnili pár trubiček a všechno by bylo vyřešeno. Proč je problém u saxofonu? Musíte vše změnit PROPORCiONÁLNĚ na menší, aby bylo možné hrát intonačně správně na saxofon ve HIGH PITCH ladění. A někteří o této strastiplné cestě zauvažovali, jak ukážou příběhy níže.

Mýtus delšího esa

Někteří lidé vyslovili myšlenku, že lze dělat totéž se saxofonem jako s trubkou, jednoduše přidat na délce sloupce – tedy například nasadit dlouhé eso na svůj CONN HIGH PITCH saxofon a v mžiku máte LOW PITCH saxofon. Jde o metodu à la Erick Brand. Jak nápadité! Ale kutilové pak říkají: „Hej, k sakru! Musím používat "falešné hmaty“ a chromatické a speciální mikrotonální prstoklady, kterých je spousta, abych získal všechny tóny v ideální intonaci. Ale jenom někde, to je záhada! U některých tónů zas musím opravdu hodně změnit svůj nátisk, aby zněly v intonaci. Přitom mám skvělou drahou hubici, která vždy ladila." No, není to tak jednoduché, objednat si na webu delší eso. Jak bylo řečeno: Musíte vše změnit PROPORCiONÁLNĚ na menší, aby bylo možné hrát intonačně správně na saxofon ve HIGH PITCH ladění. Nasazením dlouhého esa stvoříte delší saxofon, spodky budou v pořádku. Ale postupným otvíráním klapek nahoru a zkracováním vzduchového sloupce budou tóny nižší a nižší. Střední „cis“ bude nepoužitelné. To je ten horší způsob k vyřešení zapeklitého problému. Tak co použít druhý způsob? Naopak doladíte vyšší polohu maximálním zaražením hubice, ale postupným zavíráním klapek dolů a prodlužováním vzduchového sloupce spodky zas budou ostré a nad tónem. Ale to, jak si ukážeme, je ještě ta lepší varianta, jak se přesunout z bláta alespoň do louže.

Je nutno podotknout, že žádný saxofon, bez ohledu na soustavu ladění, nebude jako takový zcela přesně ladit v celém rozsahu, pokud mu zajistíme nic, než pouhý přívod tlačeného vzduchu. Práce rtů a hrtanu v reakci na hubici s vhodným plátkem ovlivňuje velmi slyšitelně ladění saxofonu v rozmezí až malé tercie. A saxofonisté vědí, že je snazší ovlivnit tón směrem dolů do podladění, než tlakem čelisti a kousáním plátku docílit doladění nahoru. A zde je důležitá poloha hubice na esu, respektive míra jejího nastrčení. Pokud zahlédnete saxofonistu, který má hubici nastrčenou na několika milimetrech korku na esu, máte jistotu, že experimentuje s krátkým esem, nebo má eso standartní, ale má nejspíše dlouhodobě nemoc zvanou SAXOFONOVÝ TETANUS. A aby se takovému „nátiskovému kulturistovi“ vůbec saxofon ozval, používá plátky No. 4 a více. Takové plátky mu nezapříčiní stav, kdy „uzavřou“ hubici na špičce a také jsou takto tuhé plátky při tomto patologickém způsobu hry odolnější proti vlomení a zborcení dovnitř komory hubice.

Vraťme se k roztečím saxofonu

Když zahrajeme tón a1, odkud se ozývá zvuk? Vychází již skrze g# otvor a pak dalšími otvory pod klapkou „a“. To je mimochodem důvod, proč kvalitní saxofonové mikrofony snímají dvěma „hlavami“. Jedna je umístěna uprostřed těla nástroje a druhá je nasměrována na korpus.

A odkud vychází zvuk uzavřené trubky, na způsob polnice, nebo pozounu? Všechny vychází vesměs z korpusu. Takže celková délka nástroje tak, jak je navržen a přesně vyroben, ovlivňuje ladění.

Řekněme například, že hrajete na svůj saxofon tón „a“ a jste nízko. Jedna věc, kterou můžete udělat, je stisknout i g# klapku (čili zkusit otevřít jeden nebo více tónových otvorů). To může pomoci, jedné se o jeden z objevených mikrotonálních hmatů. A pokud je tón ostrý, tedy nad laděním? Zkusíte stisknout klapku f nebo fis (resp. zavřít některé níže položené otvory pod klapkou F a poslat zvuk jakoby do delší, uzavřenější trubice). To je tedy jeden příklad, jak by se dalo na HIGH PITCH saxofon hrát čistě. Někteří majitelé HIGH PITCH saxofonů dokonce nechávají umisťovat redukce kolem vnitřku tónových otvorů, například jakési korkové půlměsíce, aby se tóny, které jsou vytrvale vyšší, doladili směrem dolů. Ovšem je to druhá nejhorší noční můra saxofonového nástrojaře, že jej někdo požádá o tuto službu v očekávání, že to spraví ladění saxofonu HIGH PITCH. Je to dosti hazardní hra. Buďto získáte přeladěný saxofon, při nezdaru naopak vlastníte pouhou 3D dekoraci na stěnu. Každopádně je to velmi dlouhý a složitý způsob.

Platí, jak bylo uvedeno: delší eso na saxofonu s HIGH PITCH ladění absolutně nevytvoří saxofon LOW PITCH. Možná bude nástroj schopen hrát blíže správné intonaci, ale nikdy nebude přesně vyladěn bez námahy a nutnosti další korekce. Ovšem objevují se i jiní koumáci a experimentátoři s laděními: HIGH PITCH saxofon má skoro půltónový rozdíl ve srovnání s LOW PITCH, proto zazní-li na vyladěném klavíru a1 = 440 Hz, pak jde o hmat „h1“ na tenoru a „fis“ na altku, v případě LOW PITCH. V takovém případě ale HIGH PITCH saxofony vůbec neladí. HIGH PITCH a = 457 Hz. To je nárůst zhruba o 4%, zatímco půltón je téměř přesně 6%, takže HIGH PITCH je o něco více než o čtvrtinu tónu ostřejší. Ale nyní ta metoda: pokud hráč údajně zarazí hubici co nejdále a zahraje na tenora hmat „c“ respektive „g“ na altku, získá uspokojivější výsledek. A pokud je saxofonista zkušený transportér, (ovládá brilantně transpozici) má vyhráno. Varianta jedné takové argumentace z hudebního fóra je: „Používám-li úzké vrtání hubice s krátkou stopkou a zatlačím ji po celé délce na svém HIGH PITCH Eb alt saxofonu, mohu hrát jakoby v ladění E alto sax. Musím použít "falešné hmaty – švidl grify“ a chromatický prstoklad, abych získal správně ladící noty. U některých tónů ale přesto musím opravdu pozměnit svůj nátisk, aby tóny zněly čistě."

To je úsměvné. Není to úsměvné? Problém totiž tkví v míře konicity – nebo chcete-li kóničnosti sloupce v poměru k velikosti tónových otvorů a pochopitelně i s ohledem na jejich umístění na trubici nástroje. Kónus, znamená kužel, a tedy nejde o měřítko kvality nástrojů CONN (pozn: Koničnost je fyzikální veličina, podobně jako křivost, oválnost, nebo excentričnost. Jde o poměr průměru trubice na jejím ústí vůči průměru otvoru na jejím konci v závislosti na délce sloupce. Saxofony nemají vnitřní vrtání ve tvaru válce, ale zužují se směrem k vrcholu. Koničnost je zapsána jako kvocient rozdílu mezi maximálním a nejmenším průměrem. Podobně jako saxofony, má konické vrtání např. dřevěné tárogató)

Tento problém nevyřeší ani kratší eso, ani zaražená hubice, což je mimochodem tentýž přístup k řešení, jen v malém. Délka kužele by musela být o 6% delší – ale v celé délce!! Nikoli na začátku, ještě před tónovými otvory. Pro ilustraci tohoto způsobu viz příběh Jana Lundberga (ten založil, řídil a provedl výzkum v unikátním projektu týkající se vývoje akustických vlastností saxofonů (2002–2005), spolupracuje se společností vyrábějící saxofony Julius Keilwerth) Lundberg znatelně přeměnil nový Bassax Bb který hrál mimo intonaci. Rozšířil samotnou rouru a vytvořil nový krk. Takže vedle metody prodloužení sloupce, je rozšíření trubice jedním ze způsobů jak se pokusit na problém zaútočit. Ludbergův Bb bassaxofon se stal spíše A bassaxofonem.

Další alternativou je vložení speciálního zkoseného přípravku do trubice nástroje. Podle Ericka Branda, který se věnuje repasování a opravám nástrojů: "…dřevěné nástroje mají dlouhý, tenký sloupec vzduchu. Nejnižší nota se přehraje se zavřenými všemi tónovými otvory, když je sloupec nejdelší. Účinná délka se mění otevřením a zavřením otvorů pro prsty nebo klapkami s dírkou kdekoli z boku. Všechny uzavřené otvory dávají nejnižší notu, funfamentál a postupným otvíráním od spodního konce nahoru poskytují chromatickou škálu. Vzdálenosti mezi otvory jsou proporcionální k délce vzduchového sloupce. Tyto poměry se zásadně liší mezi LOW PITCH a HIGH PITCH nástroji. Z tohoto důvodu může hudebník hrající na HIGH PITCH nástroji vyladit jen jednu notu s jinými hráči, kteří hrají LOW PITCH nástroje, ale při hraní ostatních not bude mimo ladění zbytku skupiny. V každém případě, vzdálenosti mezi otvory nelze měnit. Neexistuje žádný uspokojivý způsob, jak se smršťovat nebo natahovat nástroj vyrobený ze dřeva nebo kovu. Uvažujme takto: jde o změnu proporcí v poměru mezi délkou a průměrem, tedy vytvoření užšího vrtání, nebo větší délky. Každý tónový otvor by musel být ideálně přesunut v specifické poměrné vzdálenosti, ale pravděpodobně by už bylo možné hrát relativně bez potíží, kdyby se provedly změny jen u tři nebo čtyř otvorů. Přemístění tónových otvorů je nesmírně obtížné, a je to spousta práce s řezáním, pájením tenkých úzkých pásků, výplní a vymezujících kroužků, pochopitelně kónických, aby se prodloužilo tělo. Každý nástrojař takového zákazníka, koketujícího s touto myšlenkou, vyhodí na ulici, nehledě na to, že i kdyby se do toho nějaký nadšený nástrojař pustil jako do výzvy, taková úprava by vyšla na víc peněz, než nový. A trvalo by to bezpochyby nekonečně dlouho. Je to zkrátka pošetilý nápad a to i v případě, že by byl saxofon z toho nejideálnějšího kovu, který se kdy v historii používal k výrobě plechu na saxofony, a tudíž by si to mohl zasloužit.

V každém případě hypotetické přemisťování otvorů znamená změnit i umístění sloupků a misek a to je mnohem složitější, než vyrobit nový saxofon a modifikovat osazení podle nových rozměrů. Tyto úpravy se například prováděly u velmi ceněných fléten Louis Lot do ladění a1 = 440 Hz. Též lze takto přelaďovat dřevěné nástroje, kde je to o poznání jednodušší, pomocí propilování otvorů, nebo jejich vymazáním a částečným zaslepením."

Přemisťování tónových otvorů jest opravdová, strašná a ze všech nočních můr nejhorší noční můra nástrojaře a opraváře saxofonů. (pozn.: připomíná to nadšence, kteří si koupí Peugeota 106, kam namontují motor z 306tky, pak ale i brzdy z 306tky, následně rozšíří disky a obují širší a větší pneumatiky, tím pádem nasadí tlumiče a pérování z 306tky, a musí rozšířit i blatníky, načež zjistí že pětidveřová karoserie 306tky je lepší, než jejich třídveřová, tak vyříznou sloupky, navaří nové dveře, a střešní okno u 306tky je také cool, takže zase autogen, okýnka s manuálním ovládáním jsou nuda, tak předělají na elektro, a následuje lak z původní tmavě zelené na stříbrnou metalízu…ale ouha Peugeot 306 to ne a není, a těch peněz co to stálo, o času za ta léta nemluvě…že si Pat a Mat radši nekoupili rovnou 306tku) Pointa je – nedělejte si život složitější.

Zpět k teoretickému přeladění saxofonu: Změna délky? Saxofon není z gumy, aby se natáhl, zbývá tedy změnit proporci průměru, abychom pozměnili jednu důležitou a nezanedbatelnou akustickou veličinu a tou je změna vnitřního OBJEMU vzduchového sloupce. A to je to další řešení. Stejná délka i průměr, ale vložená překážka. Umístěním speciální tyčky nebo kabelu dovnitř nástroje dosáhneme požadovaného výsledku, pokud však obětujeme kvalitu tónu, která je v tomto případě velmi patrná. Tato metoda funguje, některé prameny ji zmiňují u klarinetů, ale jako ideální se zrovna nedoporučuje. Nic takového, jako zasouvací přípravek, se pro saxofon obecně nevyrábí, ale metoda by mohla být úspěšná, pokud by tyčka nebo šňůra byla přirozeně kónicky zkosena ve stejném poměru délky s průměrem, jako vnitřní kónus vrtání. Tím je ladění změněno, ale barva tónu znatelně utrpí. S přihlédnutím k potížím, o nichž je zde pojednáváno, je zřejmé, že je obtížné si představit důvod, proč by stálo za to, vlastnit HIGH PITCH nástroj a hrát na něj. Pokud z nějakého masochistického důvodu přesto použijete HIGH PITCH dechový nástroj v moderním orchestru, nabízí se tato nutná nápravná opatření a doporučení:
Flétny: vytáhnout hlavici asi o 1/3 palce, což je asi 8,5 mm a přitočte ji blíže ke rtům. To je třeba provádět s náležitou praxí a citem, s neustálou sluchovou kontrolou.

Hoboj: Jedinou metodou je přeložení. Někteří nástrojaři s úspěchem odborně spojují jednotlivé díly v jeden kus v určité distanci a tím je nástroj přeladěn. Je to dlouhá a nákladná práce.

Klarinet: metoda přijatá divadelními klarinetisty v dobách, kdy hrály orchestry se smíšenými nástroji obou soustav ladění, při nedostatku nástrojů s LOW PITCH. Metoda spočívá v zavěšení dlouhé struny dovnitř nástroje, která se protáhne i hubicí a tam se zachytí. To rovnoměrně sníží ladění, tím ve skutečnosti zužuje vrtání a proto objem sloupce. Činí to však samozřejmě jisté obtíže při foukání do klarinetu a mnoho z brilantního lesku tónu je ztraceno.

Fagot: eso se prodlouží nástrojařem asi o 2,5 cm, klouby se poněkud vytáhnou a je nutná i práce rtů za pomoci tzv. podladěných strojků (flat-sounding reeds) znějících trochu níže.

Z toho všeho nad slunce jasněji vyplývá, že je nejlépe vyhnout se nástrojům s vysokým laděním – dokonce i když prodlužujete trubice a esa, tónové otvory budou stále na špatném místě nebo s nevhodným průměrem.

Takže, k čemu je to HIGH PITCH vlastně dobré?

Podle názoru některých hráčů jsou nástroje s HIGH PITCH laděním jsou trochu „sladší“ a to je zvláště pěkné u soprán saxofonu a hlubokých nástrojů, jako je baryton saxofon. Ovšem pozor, pokud uslyšíte hrát někoho na HIGH PITCH saxofon, a máte pocit, že neladí, je také možné, že dotyčný saxofonista na saxofon vůbec neumí, ať hraje HIGH nebo LOW. Tací lidé nechť klidně setrvají ve „sladké“ nevědomosti o problematice…

Pokud to jediné, co budete dělat, je nahrávat sóla na Youtube, nebo muzicírovat s doprovodem bicích, určitě můžete vesele fungovat bez jakýchkoliv problémů se saxofonem HIGH PITCH. Ale problém nastane při hře se skupinou. Můžete si přeladit strunné nástroje – dokonce i klavír – na HIGH PITCH. Některé vychytávky ale poněkud zkracují životnost strun i samotného nástroje (vysoké ladění představuje vyšší napětí strun, což vyvíjí obrovský nárůst tahu na desku). Některé syntezátory a samplery mohou být také nastaveny téměř na HIGH PITCH, nicméně a1 = 457 Hz je pro některé již příliš vysoká hodnota. Tím se tedy poněkud může rozšířit výběr doprovodu. A jak bylo zmíněno, nástroje s cylindrickým – válcovým vrtáním mohou mít části trubkových spojek a „cuků“ vyjmutelné a zaměnitelné tak, aby byly schopné hrát v souladu s HIGH PITCH – ale toto jsou obecně poměrně drahé žesťové nástroje. Nejlepší, co můžete v této prekérní situaci učinit, je získat pár stejně hendikepovaných spoluhráčů a založit HIGH PITCH ORCHESTRA. Pokud vlastníte saxofon s vysokým laděním, nemůžete jen tak jít do školního bandu své místní střední školy a hrát s nimi. Kromě toho by asi kapelník nechtěl, aby se nový student učil na HIGH PITCH saxofon z různých důvodů – jedním z nich je, že je nemožné, aby odpovídal intonaci saxofonisty, který sedí vedle něj s normálním saxofonem, tím spíše, jde-li o začátečníka!

Znovu upozorněme, že v roce 1939 byla soustava HIGH PITCH oficiálně zrušena. Standardem se stalo a1 = 440Hz. To ale znamená, že v „zlatém věku saxofonu“, ve dvacátých letech dvacátého století, se vyskytovalo spoustu HIGH PITCH saxofonů. A LOW PITCH saxofonů mohl být v USA, ve Velké Británii a Francii nedostatek. Bylo zde stále dost nástrojů vyrobených dříve ve Velké Británii a USA s laděním a1 = 439 Hz, nebo ve Francii na a1 = 435 Hz, a verze s vyšším laděním neměla smysl. Jedinými nástroji, s nimiž se dnes pravděpodobně setkáte, a které budou mít HIGH PITCH, budou ty, jež byly vyrobeny před rokem 1939, kdy byla mezinárodní norma standardizována na a1 = 440 Hz. Chcete-li si dnes opatřit skutečně použitelný vintage saxofon, ideální bude model od Martin Handcrafts, Conn (New Wonder), Conn 6M “Naked Lady” Alto Saxophone Vintage 1946, případně odnož firmy CONN – Buescher Truetones. (jednou ze zajímavostí u některých saxofonů Buescher True Tone jsou specifické patentované tvary tónových otvorů, zkosené tzv. Beveled Tone Holes, které se na zakázku dělaly už od roku 1914 jako levnější varianty a mimojiné i z důvodu snazšího přechodu mezi laděními při výrobě modelů)

Tyto LOW PITCH saxofony jsou k dispozici za rozumné nízké ceny. Anebo můžete – v podstatě za babku – na ebay objevit krásný saxofon CONN Virtuoso Deluxe, který je v HIGH PITCH: ručně leštěná trojitá vrstva pozlacení, nebo postříbření, překrásná rytina, přidané perleťové klapky atd. Takové saxofony dnes nikdo nechce a po pravdě řečeno, objevují se jen občas a jsou k vidění řidčeji a řidčeji. Bylo by asi škoda zahodit takové umělecké dílo do šrotu. Ano, saxofon má opravdu velmi malý potenciál jako koncertní nástroj, ale možná budete chtít zapůsobit na lidi tím, že budete hrát na nádherně vyvedený nástroj v atypické normě ladění, buďto sólově nebo i v duetu. Pamatujte: Nikdy nenarazíte na HIGH PITCH saxofon, který by v současném systému ladil. Není reálné jej zcela doladit, přizpůsobit a fixovat s použitím delšího esa. Některé tóny opraví. Ale jiné vůbec. Pozor, na amerických stránkách věnovaných prodeji starších saxů se ojediněle HIGH PITCH zjeví za přemrštěné ceny. Prodejci prohlašují, že stačí jen zatlačit hubici dále a hrát tak o půltón výše než běžný saxofon. Toto je jen zdvořilá fráze, kterou používají majitelé bazarů, a vetešnictví, nebo moderátoři diskuzí na fórech a prodejci tuto argumentaci přebírají. Nástroj z netu po čase zmizí, takže jej pravděpodobně prodají jednomu z dalších nešťastných zákazníků po celém světě. Drahá ozdoba obýváku…

Co k tomu dodat?

Ve skutečnosti existoval jen jediný výrobce na počátku 20. století, o kterém se nikdy nemusíte obávat: H. N. White, výrobce nástrojů KING. (nádherný KING Super 20 Alto Saxophone) Nikdy nevyráběli nástroje s HIGH PITCH – ačkoli jejich rané saxofony z let kolem roku 1900, které jsou odvozeny z Kohlerta, mohou mít ladění HIGH PITCH.

Pokud tedy zvažujete koupi staršího saxofonu, dejte pozor na označení. Převážná většina v Americe vyrobených saxofonů je LOW PITCH. Ne všichni, ale většina. (a jediný evropský výrobce, který poměrně důsledně používá tyto známky byl Evette & Schaeffer, Buffet-Crampon S. A.)

Frekvenční rozptyl v normě ladění

A závěrem jen pro zajímavost doplňující výčet frekvencí, jež se staly normou a to ve vzestupné řadě:

  • 309.0 Hz Varhany při Trinity College v Cambridge v roce 1759
  • 376.3 Hz Varhany v hospici ve francouzském Lille z roku 1700
  • 391.0 Hz Strassbourg kolem roku 1775
  • 392.2 Hz Clavichord Leonarda Eulera v St. Petersburgu z roku 1739
  • 395.0 Hz Německé ladění v roce 1778
  • 395.8 Hz Zámecké varhany ve Versailles z roku 1789
  • 401.3 Hz Spinet Marina Mersenna z roku 1648
  • 404.0 Hz Komorní a1 pařížské opery z roku 1699
  • 407.9 Hz Varhany v kostele sv. Michaela v Hamburgu
  • 409.0 Hz Ladička výrobce spinetů a francouzského dvorního ladiče Pascala Taskina z roku 1783
  • 410.0 Hz Francouzské ladění z roku 1774
  • 415.3 Hz Ladění moderních ansámblů, hrajících barokní hudbu
  • 415.5 Hz Varhany v chrámu sv. Sofie v Drážďanech z roku 1722
  • 417.0 Hz Petersburgské ladění z roku 1771
  • 421.6 Hz Ladění W. A. Mozarta z roku 1780
  • 422.5 Hz Ladička G. F. Handela z roku 1751
  • 423.3 Hz Německá norma začátkem 19. století
  • 424.17 Hz Ladění v Itálii v roce 1820
  • 425.5 Hz Piano pařížské opery z roku 1829
  • 431.34 Hz Pařížské ladění z roku 1821
  • 432.0 Hz Ladění navržené v Miláně roku 1876
  • 435.0 Hz Pozdější ladění v Německu v průběhu 19. století, přeladění opery v Drážďanech roku 1826
  • 435.5 Hz Předladění varhan sálu londýnské Queen's Hall při teplotě 15°C v roce 1895
  • 436.0 Hz Ladění orchestrů na Kubě kvůli zmírnění opotřebení nedostatkových strun
  • 439.0 Hz Varhany vyhřátého sálu londýnské Queen's Hall v roce 1895
  • 439.0 Hz nový standard u Royal Philharmonic Society v Británii – odvozený z matematické­ho vzorce
  • 440.0 Hz Mezinárodní konferencí v Londýně přijatá nová zaokrouhlená frekvence, později ISO 16
  • 441.0 Hz Ladění Bostonského symfonického orchestru
  • 442.0 Hz Ladění Newyorské filharmonie
  • 443.0 Hz Moderní ladění orchestrů v Německu a Rakousku, Rusku, Švédsku a Španělsku
  • 445.0 Hz Starší ladění orchestrů v Německu a Rakousku, Rusku, Švédsku a Španělsku
  • 449,0 Hz Pařížské ladění z roku 1852
  • 451.7 Hz Ladění opery La Scala v Miláně roku 1867
  • 452.0 Hz Ladění v Anglii 19. století
  • 455.4 Hz Ladění L. v Beethovena cca z roku 1820
  • 456.1 Hz Ladička cechu výrobců klavírů z roku 1857
  • 457.0 Hz Vídeňské ladění z roku 1630
  • 457.2 Hz Ladička pana Heinricha Engelharda Steinwega (Steinwaye) z New Yorku z roku 1879
  • 460.0 Hz Ladění v Petersburgu v roce 1857
  • 460.8 Hz Převládající ladění v USA kolem roku 1875
  • 460,85 Hz Vysoké zářivější ladění Vídeňské normy pro dechovky
  • 465.0 Hz Benátské ladění v 17. a 18. století
  • 474.1 Hz Varhany v londýnské královské kapli v roce 1708
  • 480.0 Hz Ladění J. S. Bacha
  • 480.8 Hz Varhany v kostele sv. Kateřiny v Hamburgu v roce 1543 – 1879
  • 505.6 Hz Chrámové Mersennovo ladění v Paříži v roce 1636
  • 570.7 Hz Severoněmecké komorní ladění z roku 1619

10. saxíkový sraz v Brně 2018 [26. – 27. května 2018]

Hráči na saxofon a klarinet mají k sobě velmi blízko a je běžným požadavkem na hráče ovládat oba nástroje. Oba nástroje jsou díky svým výrazovým možnostem a pohyblivosti předurčeny pro hudební žánry, jejichž neodmyslitelnou součástí je improvizace. Díky prstokladové podobnosti a způsobu tvorby tónu jsou nástroje bez problému hráči střídány.

Během posledního květnového víkendu 26. – 27. května se zaměříme na typické znaky žánrové interpretace, ve stylech, v nichž se klarinet a saxofon používají:

  • jazz, swing, pop, funk, smooth jazz, reggae, latina, ethno music od folklóru po klezmer

Jde zejména o markantní rozdíly ve frázování, v artikulaci, technice jazyka nebo v práci s dechem. Společnou notu však nalezneme v druzích používaných stupnic a módů a ve způsobu realizace akordových progresí.

Rozdíly i společné přístupy přiblížíme na typických skladbách v daných stylech.

Jak je už na workshopech zvykem, abychom nevnášeli dřevo do lesa, dle zájmu účastníků se v seminářích zaměříme na společné nejžádanější a nejzajímavější aktuální téma.

Technika hry

• nátisk • tón, barva tónu a intonace a vyrovnanost v celém rozsahu • alikvótní tóny

• teorie a funkce akordů a akordické stupnice v praxi

• techniky dechových kontrol, auletické dýchání – cirkulární dech

• efekty a ozdoby melodie v závislosti na žánru (glissando, frulato, growl, dvojitý jazyk, gipsy tongue)

Všeobecná teorie

• akordové značky

• teorie a funkce akordů a akordické stupnice v praxi

• pentatoniky – základní a odvozené

• hexatoniky

• vedení linky při tvorbě sóla

• rozdíly a shody v interpretaci a improvizaci v závislosti na hudebním stylu

• nejjednodušší a rychlá realizace akordových značek „spatra“ (playing off the top of head)

• intervalové vztahy mezi akordy a intervalová improvizace

• chromatismy, substituce

• modální improvizace

• použití netradičních a exotických stupnic, alterovaných, zmenšených a zvětšených

Detaily akce:

Kdy:

  • víkend 26. – 27. května 2018
  • SOBOTA od 10:00 do 19:00
  • NEDĚLE od 10:00 do 17:00
  • účast pouze na jednom dni možná po předchozí domluvě

Kde:

  • studio LEGATO, Stamicova 572/7, 623 00 Brno – Kohoutovice

Jak se přihlásit:

  • zašlete svoje přihlašovací údaje (jméno a nástroje, na něž hrajete) s několika podrobnostmi o svém hudebním zaměření a hráčské úrovni na e-mailovou adresu dusch1@email.cz

Ubytování v místě konání workshopu ze SO na NE je možné po předchozí domluvě v mailu.

Po odeslání přihlašovacího mailu obdržíte obratem zpětnou odpověď s potvrzením Vaší účasti.

Volný nátisk a široký dech, Dušan Čech

Špatný flétničkář, stává se špatným saxofonistou

Aneb: co se v mládí špatně naučíš, ve stáru si pracně budeš odvykat.

Stále mi vrtalo hlavou, proč většina dětí, které začínají s klarinetem, případně rovnou se saxofonem, má tak žalostně špatné zlozvyky, které ne a ne překonat, a které se vrací i po delší době, jak plíseň na zdi Karlínského přízemního bytu. Už je pryč doba, kdy učitelé zájemcům o hru na saxofon přikazovali nejprve dosáhnout zdatnosti na klarinet, či příčnou flétnu a pak teprve povolili saxofon. Ten důvod byl jednoduchý: saxofonů bylo v 80. letech na hudebních školách málo, do dechových orchestrů a komorních souborů se vychovávali hlavně klarinetisté a saxofon se toleroval jen jako „bokovka“ v druhém cyklu. Nemluvě o otřesné, od saxofonu odrazující literatuře. Řeč je o Škole hry na saxofon pana Stanislava Krtičky. Té konkurovala svou bizarností a nesmyslně nehratelnými pasážemi snad jen zmatečná Jazzová škola rytmu

Otázkou je, zda může žák začít hrát rovnou na saxofon, bez předchozí zkušenosti s jiným dechovým nástrojem. Ve světě je tento trend běžný, vydávají se Saxofonové školy hry pro absolutní začátečníky. Limitující je pouze fakt, aby žák nástroj unesl a nezápasil s ním. A to se zavedením zahnutých sopránových saxofonů, nebo pootočenou ergonomií klapkové mechaniky, celkem nabízí jako řešení.

Nového saxofonistu si tedy učitel může vychovat od základů, se všemi správnými návyky v držení, v dechové technice i v nasazování tónu. A co předchozí zkušenost s nástrojem? Běda běda, pokud žák před tím, než začne hrát na klarinet nebo na saxofon, prodělá neodbornou výuku na zobcovou flétnu!
Ano, každé dítě může v předškolním věku stihnout angína, spála, neštovice, prodělá zarděnky, spálničky, a patrně, přátelé, neunikne ani flétně. Jaké výjimečné štěstí, setká-li se dítě u vstupních bran k hudbě s opravdovým hudebním průvodcem – muzikantem, dobrým učitelem.

Toto masové šíření flétny mi tak trochu přpomíná plošné práškování insekticidem DDT (C6H4Cl)2CHCCl3 (dichlordifenyl­trichloretan). (Bylo hojně používaného v 50. a 60. letech 20. století. V době zavádění DDT do praxe, ohrnovali „vzdělaní“ piloti práškovacích letadel nos nad nevzdělanými sedláky, kteří protestovali proti práškování polí přípravky DDT s poukazem na jejich škodlivost. Nesprávnost jejich tvrzení a neškodnost DDT piloti deklarovali tím, že si DDT sypali na chleba a demonstrativně pojídali! DDT bylo v Čechách zakázáno v roce 1974, dodnes se v omezené míře používá proti komárům. Akutní expozice poškozuje nervový systém. DDT se hromadí v tkáních i v přírodě, je odbouratelné biologickou i chemickou cestou a jeho poločas rozpadu je 8 – 15 let. V současnosti byly vysoké koncentrace DDT naměřeny v bývalém skladu pesticidů v Klatovech-Lubech, v chemických závodech Spolana Neratovice a Spolchemie Ústí nad Labem a v jejich okolí.)

Samozvané učitelky ve školkách plošně „práškují pseudohudebním DDT“ a stádovitě vtiskávají robátkům do dlaní a do úst levné pestrobarevné zobcové flétny, utěšujíce se heslem hudba hrou. Avšak té škody co nadělají tyto samozvané hudebnice! Každá studentka zdravotní školy, ba i studentka pedagogického minima, cítí se kvalifikována pro výuku dětí ve školce a bezostyšně nabízí kurzy hry na flétničku. Za příznivou cenu zvládá i deset dětí naráz, vše za výhodných 50,– Kč za lekci, to je skvělé!

No není to skvělé??

Brigáda na odpoledne levou zadní, lepší, než vybalování v TESCO. Na Honzíka, Gustíka a Davídka netřeba nižádných zvláštních hudebních vloh a ktará že ruka je vlastně dole a která nahoře? To je přece vedlejší, říkají si nadšené paní učitelky flétnodujky, o technice hry nemajíce sebemenší potuchy. Kolik uklízeček zvládne po očistě linolea zahrát i pár tónů na flétnu? A ve školních družinách to pak není v mnohém případě o nic lepší!

Nejsem proti hraní s panenkami, autíčky, s bubínky, metalofony a proti hrátkám s flétničkami, s modelínou a prstovými barvami, ale pokud se u dítěte objeví výtvarný talent, patlat barvy na čtvrtku všemi končetinkami a cupitat zelenými chodidýlky po papíře mu do budoucna stačit nebude, i když si maminka obrázek na vždy schová. A stejně tak v případě hudebního talentu má dítě dostat více, než jen um vyloudit zvuk traktůrku a skončit u Halí Helí. Chápu i záměr, jak děti vtáhnout do hudební kreativity, ale nepodceňuji fundovanost lektora, který k hudbě děti přitahuje. V této fázi osvojování si motorických, hmatových a dechových návyků se snadno zafixují všechny možné nešvary, které pak skutečný učitel hudby dlouho a pracně odstraňuje, jak parazity z těla návštěvníka asijského pralesa.

Skousávání zobce v zubech, téměř vraženého v hltanu, nebo zobce natlačeného pod jazyk coby „potrubí“ pro odvod potoka slin, nekontrolovaný přerývavý výdech, absence bráničního nádechu, převaha povrchního, mělkého klavikulárního dechu a tím vznikající pohyb ramen, držení nástroje s levou rukou umístěnou pod pravou (pokud nejde v nejhorším případě o držení flétny jen jednou rukou, kdy druhá ruky svírá pěstí nástroj kdesi na konci, jako obří lízátko), postavení konečků prstů zapíchnutých kolmo v dírkách, zvedání prstů 10 centimetrů nad dírky, schovávání nehrajících prstů do dlaně, tupé kixavé vyrážení jazykem, tvorba tónu strkáním jazyka do otvoru zobce, nebo naopak nasazování „kašláním“ bez použití jazyka, nadouvání tváří, nadouvání rtů kolem rtů nad předními zuby… to jsou jen některé z parazitických nešvarů, kterých třeba adepta hry na dechový nástroj zbavit.

Vrtalo mi hlavou, kde se bere ten vzor pro výše popsané zprzněné hraní na flétnu. Kdo rozsévá ty nejhorší flétnové návyky? Kdo učí ty nesmysly a předkládá všechny možné zlozvyky ve hře na flétnu? Kdo ponouká děti, aby strkaly flétnu do krku a držely ji jako kus klacku?

Kdopak učí naše nevinné děti ty obludné manýry?

A tu natrefil jsem na zdroje toho zla, šiřitele tmářství, na původce nočních můr svědomitých učitelů správné hry na dechové nástroje, kteří vymýtají zlozvyky, aby připravili žáky a uvedli je pro skutečnou hudbu. Tu zjevili se šiřitelé tmy a klamných VIDEONÁVODŮ, strůjci té pseudohudební infekce. Označme jej přímo jménem:

Je to Ferencová škola hry na flétnu

Tutoriály

Video je mocným učebním nástrojem pro svou názornost. Hned po osobní individuální výuce s lektorem tváří tvář je video na druhém místě, coby velmi edukativní metoda. Ano, osobní konzultace s dobrým lektorem je nepřekonanou, bezkonkurenčně nejlepší volbou pro hudební progres. A video od opravdového mistra svého nástroje je cennou pomůckou. Taková jsou videa skvělých saxofonových hráčů a učitelů J. Bergonziho, D. Liebmana nebo třeba B. Mintzera.

A je to bohužel nešvar moderní doby a nesoudnost kombinovaná s přehnaným pocitem vlastní důležitosti a vlastního umu, která vede laiky, amatéry a nedouky k tomu, aby nahrávali, prezentovali a šířili svá rádoby výuková videa a tutoriály. Ať již jde o techniku hry nebo o quasi výklad hudební teorie, kde nezřídka padají také opravdové perly z úst lidí, kteří o hudební teorii nevědí mimo vyjmenování stupnice Cdur vzestupně zhola, zhola nic.

Přeji co nejméně přešlapů vedle a široký dech v roce 2018
Dušan Čech

Za přesnější intonací s ladičkou, nebo s dronem?

Před několika lety došlo na zkoušce s bigbandem Václava Kozla v Redutě ke sporu, zda intonačně nepřesná interpretace kapely vychází z řad trumpetové sekce, nebo jsou na vině dřeva, tedy saxofony. Jelikož čas hudebníkův je vzácný, jsou pravidelné zkoušky kompletní sestavy bigbandu luxusem. Proto se razí princip sekčních zkoušek, kdy si každá sekce sladí a srovná rytmicko intonační projev pod vedením vedoucího sekce, a tyto sekce se pak bezprostředně před samotným koncertem maximálně jednou sejdou. Došlo ke sporu mezi jistotou v intonaci mezi zmíněnými sekcemi, každá byla přesvědčena, že jejich souhra je v pořádku. Každý trumpetista a saxofonista povinně zatroubil své komorní a1 proti sběrnému mikrofonu ladičky pana kapelníka a tím byla vina odhalena. Na vině v tomto případě byly žestě. Ale otázka správně intonace v kapele není záležitostí přesné ladičky a její ručičky zastavivší se uprostřed centové stupnice. KORG OT 120
Zatímco většina hudebníků je svými guru motivována k používání ladičky pro porovnávání a kontrolu svého ladění, veden praktickou zkušeností se osobně domnívám, že pečlivé naslouchání, ztotožnění se a osvojení si konsonantního pocitu, pochopení principu konsonance, koncepce ladění, a neustálá pohotová pozornost, to jsou hlavní ingredience k rozvoji mistrovské úrovně intonace. Cvičit s ladičkou nerozvíjí žádnou z výše zmíněných dovedností.

Hraní s dronem

Řada hudebníků i zpěváků experimentálně přechází na používání metody dolaďování se k dronu. Samozřejmě není řeč o hračce na dálkové ovládání se schopností pořizovat špionážní videozáznamy. Tento systém je postavený na hraní na saxofon při současném pocitovém vnímání výsledného konsonantního souzvuku s alikvótami postavenými na pedálovém tónu – fundamentu. To je významný krok směrem k navození praxe, neboť velmi úzce souvisí se skutečným „live“ hraním a se souhrou s ostatními hráči. Je zde ještě jeden aspekt, jemuž je třeba věnovat pozornost. Prostřednictvím solidního a konstantního dronu, se můžeme jako hudebníci opírat o tento vnější zdroj referenčního tónu a můžeme jet tak říkajíc na „autopilota“. Tím, že necháme dron a náš hudební sluch dělat většinu práce. (pozn.: hudební sluch je zde pochopitelně klíčový, doporučuji článek o Hudebním sluchu a o jeho mnohých zajímavých dysfunkcích, souhrnně označovaných amúzie). To vedlo k vytvoření metody cvičení, která umožňuje žákům, ale i pokročilým hudebníkům doladit se a „splynout“ s externím zdrojem zvuku. Přitom se však procvičuje a buduje naše pozornost, soustředěnost a ostré zaměření se na konsonanci.
Tyto smyčky (loops) jsou navrženy tak, aby napomohly oproštění se od závislosti na ladičce, kdy jedinou snahou hráče je udržet přesnou frekvenční hodnotu daného tónu (a tím i ručičku ladičky) v centrální poloze. Zde použitý dron má všechny alikvóty jsou slyšitelné, občas se stáhnou do pozadí. Hráč musí udržovat konzistentní zvuk z hladiska výšky i barvy, aby se i nadále „sladil a splynul v různých intervalech“ se zvukem a barvou dronu. V souladu s pokrokem 21. století, tyto stopy jsou k dispozici online, takže saxofonisté si je mohou spustit, nebo stáhnout na jakýkoli přenosný přístroj si přejí. Odpadá nutnost přenášet vždy pro cvičení ladičku s sebou, byť by byla součástí nějaké chytré androidové appky. Přenosný MP3 přehrávač, nebo telefon přesto může poskytnout veškerou pomoc, kterou potřebujete!
Každá stopa je dronem od určitého kmitočtově přesně definovaného tónu, který je tzv. fundamentálem. V první fázi je ideální do znějícího dronu pouze zpívat melodii, chytat konsonanty.
V druhé fázi přejděte k vlastnímu hraní spolu s podkladem; budete cítit, jak velké úsilí a koncentraci to vyžaduje hrát v konsonantních intervalech nebo v melodii, se stabilním neměnným dronem, ve srovnání s pouhým troubením do ladičky s pohledem upřeným na hopsající ručičku (to v lepším případě, v horším případě pohledem na zadrhávající blikající digitalní ukazatel). Hraní s ladičkou totiž nebere v úvahu ještě dvě podstatné věci a tou je témbr – barva tónu – a rovněž dynamika. Tím větší výzvou je, aby saxofonový tón „souzněl a splýval“ se všemi alikvótami dronu. Zkušenost s touto metodou cvičení umožňuje nespoléhat na externí zdroj pro vizuální kontrolu intonace, ale učí „splynout, ztratit se“ ve výsledném zvuku jakékoli frekvence. Tato metoda vyžaduje, aby hráč nadále hrál s jistým tónem, v různé dynamice a barevně, podobně jako při koncertním výkonu. Drony jsou způsob, jak zhodnotit, do jaké míry dochází k odklonu a ke „skluzu“ od dokonalá intonace.
Nelze dostatečně vypovědět, jak velmi nápomocná, podnětná a důležitá je práce s dronem. Je to mnohem účinnější, než jen hrát dlouhé tóny, protože se nepracuje pouze s intonací, jak již bylo uvedeno. Dochází ke kontrole několika veličin souběžně. Práce s drony umožní opravdu zaměřit pozornost na mikrointervalové kolísání v ladění. To také může přispět k rozvoji intonační paměti, která náleží do svalové paměti a souvisí s tvarem ústní dutiny, s uvědomováním si hrdelní oblasti (hrtan) a pojí se s pocitovou pamětí. Když budete trávit čas s drony začnete si pamatovat, jak různé tóny cítíte a jak znějí v konsonantních intervalech, jak rezonují pod prsty skrze klapky. Kdo na vlastní uši pocítí barvu oktávy, kdo pocitově zažije čistou kvintu nebo kvartu, i oba tvary tercie, případně velkou a malou septimu, ten získá nedocenitelnou novou zkušenost v oblasti intonace, akustiky a harmonie jako takové. Je zajímavé pozorovat, jak někteří hráči intonují většinu tónů výše, než je akusticky správné. To je to známé: „..horní tóny máš vysoko, vytáhni si hubici..!“ Oou oou, chyba lávky, hubicí to nebude. Pomůže spíše vyčistit a zapojit uši, nebo ještě lépe: překalibrovat sluch přesnými pocity všech konsonancí.

Jak si hudebník rozvíjí svůj smysl pro intonaci, může se naučit rozpoznat prožitkem přesné ladění jako ten jediný bod v harmonickém pocitu konsonance, spíše než posuzovat ladění jako rozsah a poměry kmitočtů a frekvencí. Mám na mysli to, že naprostá většina z nás nevnímá „ladění“ způsobem, jak vnímá ladění stroj, tedy jako přesnou rychlost vibrací plátku a vzduchového sloupce, udáváno v Hertzích. Například víme, že musíme ret trochu povolit, aby naše vysoké Bb ladilo a můžeme vidět na ladičce, kdy blízko a přesněji jsme přichýleni k „správnému ladění“, řekněme v rozsahu 4 centů (2 centy v obou směrech). Tato dovednost zastavit ručičku na středové nule by byla zcela jistě považována za nadprůměrně slušný všeobecný standard, i kdyby byl hudebník zcela hluchý. Jen hlavně nesmí být slepý, pravda. A i přesto může dále býti i vedoucím hudebního oddělení. Ale zcela určitě by schopnost intonovat mohla být ještě vylepšena. Uvažujeme-li totiž tak, jak zaintonovat naše vysoké Bb v sekci do akordu C7, kde tvoří malou septimu, nebo naopak v akordu EbMAJ7, kde tvoří kvintu, povede nás spíše výsledný pocit z celkového zvuku lépe, než pozice ručičky na ladičce.
Podtrženo sečteno: Hraní dlouhých desetisekundových tónů s ladičkou nevycvičí vaše uši tak jemně, jako používání DRONŮ a vydržování tónů dvacet, třicet sekund. Práce s DRONEM je nejúčinnější způsob, jak opravdu vytříbit intonaci, stejně jako získat kontrolu nad svým zvukem ve smyslu barvy a dynamiky.

Jak s drony pracovat?

Existuje mnoho různých výživných cvičení, které může hráč na dechový nástroj dělat, a měly by být začleněny do progresivního rutinního každodenního cvičení. Jedním z mnoha tipů je
1. hrát dlouhé tóny, opravdu dlouhé v celém rozsahu svého nástroje a to od nejnižších tónů. Usilujte o to, aby se vaše ruce, prsty a samozřejmě nátisk naprosto uvolnily, přičemž po plném bráničním nádechu hrajete každý tón tak, jak nejdéle je to možné. Může se stát, že po 90 sekundách v pianissimu Vám bude divné, zda už to není příliš dlouhé, ale vězte, že právě v tuto chvíli stojíte na prahu toho nejdůležitějšího okamžiku, proč se vydržované tóny hrají. Možná Vám to na začátku neřekli a hráli jste dlouhý tón maximálně 16 dob, a v dobré víře nanejvýš 20 sekund. To byla možná z poloviny zbytečná ztráta času!
Pro efektivní výsledek těchto cvičení je rovněž nutné osvojit si specifickou úlohu jazyka při tvorbě tónu. Zejména jde o jeho polohu v ústní dutině a vliv na samotné rozkmitání plátku.

2. hrát v různých úrovních hlasitosti, zejména usilovat o nejtišší pianissimo, zatímco se snažíte udržet své tóny v dokonalém konsonantním souladu s dronem a plynule zesilovat.

3. hrajte intervaly do dronu. Zkuste oktávy při zachování perfektního ladění. Po oktávě zkuste kvintu, velkou tercii, sextu, kvartu, malou tercii, septimy, v tomto pořadí. Hrajte nejprve unisono s fundamentem dronu a přejděte do intervalu, a pak zpátky do fundamentu. Musíte se naučit, aby každá nota na saxofonu byla v přesném ladění i při přeskakování z jiného tónu.

4. samotný ladící mechanismus, jímž se ovlivňuje intonace, tedy to, co způsobuje schopnost doladit v mikrointervalech ten který tón, je ukryt v hrtanu, v kořenu jazyka. Hrtan s jazykem v koordinaci se sluchem, je ústrojí zodpovědné za dilataci ladění. Tak, jako existují efektivní cviky pro uvědomění si a posílení bránice, drony umožňují objevit, uvědomit si, zvládnout a ovládat tento dolaďovací aparát. Začněte například s koncertním Bb dronem. První zahrajte své vysoké G (velkou sextu) a vycentrujte jej. Pak malíkem zahrajte G# hmat a snižte tón zpět do G pouze nátiskem (rozuměno nikoli rtem a povolením, podsazením čelistí, ale hrtanem). Držte tento tón a soustřeďte jej v dokonalém ladění tak dlouho, jak to jen půjde. Snažte si uvědomovat otevření a uvolnění krku, spíše než jen pokles či snížení čelisti. USTNI DUTINA_ANATOMIE (pozn.: je dobré být obeznámen s tím, že síla skousnuté čelisti versus uvolnění může mít vliv na zkreslené vnímání skutečné intonace přímo v uchu. Zatnutím svalů čelisti hráč může podle míry stisku skusu slyšet rovný tón jako a kolísající, při rychlém kousání a povolování jej vnímá jako vibrující! Podobně deformovaný dojem intonace může nastat při zívání) Pokoušejte se dolaďovat dlouhé tóny tímto způsobem po sestupných půltónech. Zjistíte, že některé tóny je mnohem snadnější ohýbat a stabilizovat, než ostatní. Techniku dolaďování tak procvičíte dokonale.

5. podobně, jako u předchozího cvičení tentokrát snižujte vědomě o celý tón, místo o půltón. Nevzdávejte snahu, pokud některé tóny nepůjdou stabilizovat v intonaci, samotný akt snahy a pokoušení se zlepší vaši kontrolu nátisku a sluchu přímo mistrovsky.

6. pokud zvládnete první dvě podlaďovací pitch band cvičení, přistupte k provedení třetí fáze. Tentokrát prsty zahrajte malou tercii nad fundamentem dronu a tón snižte. Nezapomeňte vždy nejprve zahrát drone, abyste si pevně internalizovali harmonický soulad, před stisknutím vyššího intervalu a ohnutím dolů. Tyto ohybové cvičení vás nutí hrát uvolněně s otevřeným hrdlem. Učí vás hrát bez používání tlaku na plátek. Během těchto cvičení si uvědomíte, kolik dechu tento způsob hry spotřebuje. Ale to je v pořádku, saxofon není hoboj! To výrazně zvýší obtížnost hraní dlouhých tónů, aby se ustálily na unisonu. Pokuste se stabilizovat ladění v přefouknutém rejstříku, kde jste neustále potřebné snížit tony v ladění. Jak se snažíte uvolňovat tyto malé tercie, zjistíte, že je zpočátku téměř nemožné dělat to v nižších polohách saxofonu. (Jak popis napovídá, jde ve všech případech dolaďovacích cvičení o metodu snižování vyššího tónu dolů. Jakékoli dotahování podladěného tónu je tomuto systému naprosto cizí, je kontraproduktivní a do technik saxofonisty zásadně nepatří. Děje se tak totiž pouze stiskem plátku, uskřípnutím volně kmitající špičky, tím pádem k ovlivnění otevřenosti hubice. To pak vyvolá zásadní omezení plátku v jeho vibraci a výsledkem je tón uškrcený, sípavý, skřípavý, úzký, třaslavý, nezdravý, slabý, nevýrazný a nekonkrétní, a navíc často ani neladící. Proto nepoužitelný.)

7. Na závěr improvizujte volně za použití pedálového dronu. Zkuste různé řady a mody napříč dronem a občas se vraťte během hry na unisono nebo do oktávy, abyste se ujistili, jste-li stále „in“. Procvičujte přechody mezi různými typy mollových i durových stupnic. Cvičte plynule a chromaticky rozvádějte tóny do slyšitelných alikvót dronu.

Hlavním účelem hraní s drony je naučit se spoléhat pouze na sluch, když hrajete melodie. Standardně je ladička konec konců berlička; takže nesouvisí se schopností kontrolovat intonaci sluchem, ale zrakem, a to je nesprávné asi tak, jako se dívat na displej tabletu na napodobeninu metronomu pana Jana Nepomuka Mälzela. Wooden_Metronome Kdo nedostane rytmus pod kůži a do hlavy ušním otvorem, ale otvorem kde sídlí oko, metronom jej nezachrání. A rytmus spolu s intonací jsou základní kameny projevu muzikanta.

Ujistěte se, že také můžete s dlouhými tóny přejít do vyšších poloh. Zde je kontrola souhrou s dronem opravdu poučná.

Jak vypadá v konečném výsledku hra na saxofon s perfektní kontrolou intonace s dronem, ukazuje saxofonista Hayden Chisholm ZDE

Za pozornost stojí naprostá absence nájezdových glissů při nástupu do tónu a dolaďovací hledání intonace.

vysvětlení pojmů: DRON: kořen slova pochází z indo-evropského základu („dhran“= broukat, hučet) v Sanskrtu „dhran“, řecké „thren-os“, anglické „thrum“, „drum“, nebo „dream“

Široký dech, Dušan Čech

Letmo z 9. saxofonového setkání ve Lhotce u Mělníka 2017

9. srpna způsobil v táborové základně Lhotka – lze-li Lhotku nazývati táborovou základnou – pravíme v táboře na Lhotce, způsobil povyk příjezd osobního automobilu, který vjel jedinou cestou příjezdovou tak rychle, že bylo se obávati, aby, až zatočí mezi chaty a sruby, při minimální odchylce od náležitého směru, nebyli vrženi řidič, spolujezdci i drahocenné nástroje do říčky Pšovky – lze-li Pšovku nazývati říčkou – pravíme do potoka Pšovky, poetického jménem i legendami, který tvoří na východě hranici tábora s pískovcovými skalisky. Z vozu vystoupili známí a zde již léta vyhlášení hudebníci, jimž na ramenou pohupovaly se pouzdra se saxofony sopránovými, altovými, tenorovými ba i pár barytonových. Hudební aparatura skýtala několik reprobeden, zesilovač a metry kabelových přípojek, též stojany nejen notové, ale též podpěry pro samotné saxofony. Štosy a stohy not, všechny vydané díly Jameyho Aebersolda, Leonarda Hala, Grega Fishmana, Boba Mintzera, Jerryho Bergonziho, Davida Liebmana, Jima Snidera, Rolfa Beckera, a mnoha dalších děl vynikajících saxofonových pedagogů, vykládalo se z krytého přívěsného vozíku pevně připojeného s automobilem. Spolujezdci – saxofonisté – několikráte zakleli, což nesvědčilo o andělské trpělivosti. Bylo však nutno smířiti se s tím, což by byli, třebas neradi, asi udělali, kdyby řidič a saxofonista v jazyce zpola českém, zpola slovenském, který ve skutečnosti nebyl tím ani oním, nebyl nabídl nešťastným spolucestujícím místo ve svém maličkém voze. Nabídka byla tak vhodná a jak se zdálo, byla učiněna tak dobrosrdečně, že saxofonisté neváhali přijmouti ji. Zavazadla a nástroje byly přeneseny do hlavního pracovního srubu – lze-li srub s podiem nazývati pracovním – pravíme do zamykatelného srubu se zvukotěsnými okny. „Ale co“ pronesl náhle jistý saxofonista „nebudu čekati, až můj nástroj bude zde v hromadě nalezen v pořádku, koupím si jiný.“ Hudební setkání toho odpoledne oficiálně začalo.

Po vzájemné výměně prvních poklon, lektor, jenž si stále nebyl jist, mluví-li srozumitelnou hudební terminologií a jenž se obával, aby saxofonisté, třeba ze vzdálenějších koutů Čech, neznali důkladně hudebního jazyka, vyhýbal se pečlivě každé otázce a přestával pouze na tom, aby bylo lze odpověděti pouhým ANO a NE. Výživným byl shledán již první saxofonový den a stejnými i dny ostatní. Saxofonisté nejedli ničeho od devíti hodin ráno, a ač jejich žaludky v nejnutnějším případě mohli závoditi co do skromnosti v jídle se žaludky velbloudími, právě že takový případ mohl by nastati, obezřelí saxofonisté si nedali ujíti příležitosti, kdykoli se jim naskytovala, aby je zásobili potravou. Hudební semináře byly tedy přetrhávány pouze časem nutně vyhrazeným na rychlý, avšak vydatný oběd či večeři.

Nyní, je-li čtenáři libo, aby přešel od celku k podrobnostem a od povšechnosti k jednotlivostem, lze se pohroužiti ke konkrétním probíraným progresím:

všechny materiály jsou v PDF zde: Lhotka 2O17

A tady přestávají študyje.

Volný nátisk a široký dech, Dušan Čech

Z Brněnského Saxíkového srazu 13. – 14. května 2017

Sobotní ráno slibovalo slunný den; kroky saxofonistů – klarinetistů mířily do centra LEGATO v Brně Kohoutovicích. Sobotní seminář byl zahájen rozborem problematiky dechu s ohledem na správné pochopení brániční opory, s jejím vlivem na čistý zdravý tón, a zejména pak na jistou intonaci. Hlavní náplní sobotního dopoledne byla improvizace v základní doškálné harmonické struktuře s dominantním jádrem (IIm7 V7). Nastíněny byly způsoby nazírání na akordový postup vedoucí k porozumění celého harmonického kontextu, k rozkódování jednotlivých funkcí, ke zjednodušení harmonického zápisu, k výběru improvizační techniky a následně k vytvoření nejen správného, ale také zajímavého ozvláštnění sóla. Prioritou při stavbě sóla je zachování a respektování rytmu a groovu daného hudebního stylu. Ať již jde o jazz nebo latinu.

Důraz byl kladen na vizuální představu lineárního vedení a pohybu každého ze čtyř hlasů v souladu s přísným spojováním akordů. Je to důležité pro stanovení společných tónů tvořících základní kostru.

(poznámka: Ponechali jsme stranou intuitivní sóla technikou „bezuzdné kulometné střelby do tmy“. Takovým stylem možná nějaká zbloudilá kulka ze sta cíl zasáhne, ale pouze ten střelec, který trefí každou svou střelu – tón – do černého, je zručným pistolníkem a mnohdy je lépe vyslat deset dobře mířených střel ze dvou koltů, než vypálit samopalnou smršť napříč rytmu, formě a harmonii bez ohledu na následky. Nic proti památce Ornette Colemana..)

Výtah ze skript k víkendovému semináři Brno 2017

Neděli zahájil rozbor fundamentálních prvků souvisejících s hrou na saxofon. Ty stále a stále zůstávají žhavým želízkem v ohni nejen začínajících, ale možná více těch pokročilých saxofonistů. Přemýšlení o osobním tónu, o intonaci, o pocitu při hře a o práci dechu, o úloze hrtanu a oblasti krku vůbec, zdají se být záležitostmi banálními, ale jejich uchopení může mnohé hráče vyvést z bludného kruhu intonační a tónové nejistoty. Diskuze se stáčela kolem alikvótních tónů, kolem smysluplnosti a významu vydržovaných tónů. Zájem se rozvinul na téma "pozice nástroje při hře“ nebo různého pohledu na saxofonový nátisk. Pochopení těchto základních prvků je předpokladem k přirozenému a volnému postupu, při němž saxofonista nepocítí brzy svůj limit v osobním růstu.

Padla spousta postřehů, rad a inspirací. Zazněla nespočetná sóla účastníků, jež vyústila až do fundované kolektivní improvizace.

Zveme proto všechny, kteří Brno nestihli – i ty, kteří chtějí posunout svou saxofonovou magii o stupeň výše – na příští, jubilejní 10. setkání opět v květnu do Brna. A samozřejmě aktuálně zveme na nejbližší hudební akci, velmi intenzivní, každoroční, letos 9. saxofonové setkání ve Lhotce u Mělníka

Široký dech, Dušan Čech

2017 – Rok Ohnivého kohouta

Rok Ohnivého kohouta začal dle čínského kalendáře 28. ledna roku 2017 a končí 15. února 2018. Tento rok symbolizuje především vítězství a úspěchy, kterých bude v průběhu roku dosaženo díky talentu, píli, nadšení, trpělivosti a tvrdé práci, ve znamení spravedlnosti, odvahy a kreativity. Rok intenzivní a mocný, pokud jde o posun vpřed. Úspěchy budou sklízet ti, kteří budou uznávat základní kohoutí zásady: maximálně tvrdá práce, prvotřídní výkony, překonávání nových výzev, dodržování daných slibů. Díky své přímočarosti a průraznosti kohout dosáhne svých cílů.
Zrcadlení saxofonu a kohouta

Konstelace k porovnání čtyř různých saxofonů

Co se u saxofonu při jeho výběru nejvíce zohledňuje a hodnotí? O čem se uvažuje a bere v potaz? Ať už je řeč o nástroji studentském nebo o profesionální třídě, padne vždy slovo o kvalitě materiálu, z něhož je vyroben a zejména to, jak materiál ovlivní pouhé dvě základní veličiny, které hráče zajímají a které bez výjimky řeší.

Barva tónu a intonace

Je všeobecně známo, že saxofony Selmer jsou citlivější na intonační změny třeba ve srovnání s Yamahou. Také se diskutuje o asijských saxofonech a jejich intonaci. Proč již ne tolik o barvě tónu? Domnívám se, že u těchto levných nástrojů z východu jde otázka témbru zcela stranou. Jednak je barva do značné míry dána nátiskem, druhem hubice a plátku a zkušenostmi. A v druhé řadě začátečník sleduje nejprve samotný ozev, natož aby bral ohled na barvu. Svou roli též hraje menzura nástroje. Ale jak tyto parametry působí na tón?

Naskytla se nám příležitost porovnat během jednoho dne čtyři saxofony, nahrát je při hře a to s použitím dvou ebonitových hubic: Meyer 7 a Otto Link 7*. (obě hubice byly opatřeny plátky RICO 2,5). Šlo o porovnání barevných možností, ozevu v nízké i vyšší poloze, v pianissimu i ve forte. Zaměřeno na schopnost saxofonu reagovat na akcenty, míra reakce na různé frázování („spouštění“), akceptování a ochota přejít do různých škál barevných změn, porovnání spotřeby dechu během hry, ovladatelnost nástroje co do udržení ladění. Vliv uvolnění nebo utažení nátisku na intonaci a tónovou barvu, vliv crescenda na intonaci a barvu. A možná i vliv zdvihu klapek na techniku. Amati AAS 32-black Amati AAS 32-black

Testování a porovnávání saxofonů nebo hubic tak, že na jeden nádech zazní ve fortissimu krkolomný polytonální lick od spodního Bb až po čtyřčárkované altissimo (případně hráno v opačném směru) v tempu 385 bpm – to vše ve čtyřiašedesátinách legato – je naprosto k ničemu. Nic důležitého to testující osobě neříká. Pro posouzení témbru je třeba delšího, komplexnějšího a členitějšího zahrání a detailnějšího porovnání v táhlejších i svižnějších pasážích. Nezanedbatelná je rovněž skutečnost, že výsledný dojem z tónu a celého sóla souvisí i s individuálním vkusem hráče. Vliv Mr. Paula Desmonda je jiný, než Mr. Erica Marienthala a ještě jiný od pánů Charlie Parkera a Maceo Parkera, nemluvě o Ornettu Colemanovi. Proto je alespoň přínosné, když na nástroj zahrají v tutéž chvíli dva hráči, při zachování konstant. I tak je ještě podstatné, jak zvolený hraný styl ovlivní výsledné sólo, v tomto případě byl zvolen swing 140 bpm. Hudební styl a tempo totiž pochopitelně souvisí s volbou artikulací, s frázováním, s patřičnou dynamikou sóla, i s groovem. Kombinací byly získány tyto sestavy:

porovnani saxofonů

Sóla nejsou zamýšlena jako exhibice s přehlídkou desítek roztodivných a ještě roztodivnějších improvizačních technik a přístupů zvládnutelných během podkladu naprosto základní jazzové progrese. Sóla mají být jen přiblížením tónového potenciálu nástrojů ovlivněného materiálem, menzurou. Harmonie v podkladu není nikterak záludná: progresse

Přesto lze vypíchnout některé jednotné záměry, se kterými sóla vznikla: vertikální vedení sóla, i melodie vedená horizontálně, změny v intenzitě dechu, způsobilost reagovat na rychlejší pasáže, legato pasáže, dechem nasazované úseky, staccato, vibrato, synkopování a tomu odpovídající chování intonace a změny v témbru. Jednoduše řečeno: jak saxofon v sólu vypráví? V tomto případě byl brán zřetel i na barvu tónu v subtónu. (pozn.: zde je třeba poznamenat, že to vše je do značné míry závislé i na hubici a plátku) Naopak stranou zájmu testování stály multifonics, altissimo, nebo alikvotní alternativy hmatů pro různé tóny metodou přefuků.

Z hlediska melodického ve všech sólech zaznívají jednodušší čitelné prvky: časté rozklady septakordů a nónových akordů vzestupně i sestupně, trioly, riffy i delší pasáže, modální záměny, chromatismy, substituce, superimpozice (zejména na dominantě), střídání nízké i vysoké polohy a využívání pianissima oproti pasážím ve forte. Zaznívají bluesové postupy, bebop licky, prvky latiny, popu, občas probleskne growling.

Sóla byla nahrávána bezprostředně za sebou, aby bylo zachováno stejné prostředí, napěťový pocit rtů, pozice a poloha nahrávací aparatury (pozn.: její kvalita nemá pro výsledek tónu a intonace sóla vliv, pokud je pro všechny saxofony stejná, tedy nebylo přidáno žádného efektu, halu, nebo filtru. Nahráno na MicroBOSS BR).

Porovnání zvuku a barvy – Hráč 1

Selmer III – Meyer 7

CONN – Meyer 7

Selmer Mark VI – Meyer 7

Porovnání zvuku a barvy – Hráč 2

Amati AAS 32 – Otto Link 7star

Selmer III – Otto Link 7star

Zajímavostí je, že přizpůsobení se novému nástroji v pořadí testovaných je otázkou prvního nebo nanejvýše druhého chorusu, než se zvuk „srovná“ a saxofon padne takříkajíc do ruky a to včetně nalezení posazení intonace. Doladění se často děje za provozu s potřebným posunutím hubice na korku. Každý hráč ví, že pochopitelně neexistuje jedna univerzální poloha hubice vůči esu, ani udaná hodnota ideální délky korku, který má vyčnívat za hubicí. I tato poloha hubice se hráč od hráče liší. (podle Davida Liebmana se s nabývajícími zkušenostmi hubice posouvá stále více na eso)

Selmer serie III Selmer serie III

Postřehy k jednotlivým sólům

Selmer III začíná slyšitelně pod tónem, vyžaduje operativně posunout (zarazit) hubici na eso více, než bylo očekáváno. Nejvíce však je hubice zaražena v případě saxofonu CONN, ačkoli jsou oba hrány na hubici Meyer 7. Markantní rozdíl v témbru na první poslech slyšíme mezi Selmerem III a CONNem. CONN zní díky materiálu a menzuře typicky sametově a zpěvně, což z těchto saxofonů dělá dosud velmi oblíbený nástroj pro swing a jazz 30 – 50.let.

CONN CONN

Selmery jsou si výrazem sobě podobné více, nicméně „šestka“ je asi opravdu poněkud barevnější oproti širšímu přitemnělému tónu „trojky“. Ale opět podotýkám, styl hudby ovlivňuje způsob hry. Kupříkladu ve funku by byly zjištěny třeba ještě jiné nuance v intonaci, barvě i ozevu. Nemluvě o případném osazení kovovým klenotem z dílny „Theo Wanne“ nebo „Jody Jazz“.

Selmer Mark VI Selmer Mark VI

Dodávám, že výsledky jsou jen částečně směrodatné, jak bylo řečeno. Aparatura, hubice, plátek, volba hráče i hudebního stylu a technika hry ovlivní ve výsledku hru na saxofon Selmer i Amati. Zde jde jen o zprostředkování zajímavého postavení nástrojů vedle sebe z hlediska zvukových možností v daný okamžik.

Široký dech, Dušan Čech

Jak opravit závadu na saxofonu – stručné pokyny

V první řadě si rozmyslete, jestli je to pro vás opravdu důležité. Pokud si nejste jisti, vůbec se do oprav nepouštějte. Jak postupovat: workshop-10

  1. Ještě jednou si rozmyslete, jestli je to potřeba.
  2. Rozmyslete si to opravdu důkladně, pro kontrolu si pomozte otázkou: „Musí to být?“ nebo „Stojí to za to?“
  3. Nehrajte si na chytráka, vykašlete se na to, obraťte se na osobního nástrojaře
  4. Dobrá, rozhodl jste se pro špatnou odpověď, budiž.
  5. U saxofonu jednoho účastníka Hudebního setkání ve Lhotce 2016 vypadla oktávová klapka (na esu s nebezpečně vystřelovacím pérkem) vinou přehlédnutí uvolněné osičky. Pokračujte ve čtení pouze tehdy, nemáte-li jiný problém. (nemluvíme tady o klarinetu, například)
  6. Obrňte se tlustou mikinou s kapucou, nebo si na hlavu nasaďte helmu. Kdo ale není takto vybaven, myslím, že postačí skafandr, co nosí kosmonauti na oběžnou dráhu.
  7. Pérko silně zamáčkněte mezi dva prsty, a nasměrujte do drážky, přičemž neotevírejte pusu, mohlo by vám zaskočit.
  8. Klid, chce to klid.
  9. Prostrčte šroubek napříč krz dírku v obou čepech i v oddělené klapce.
  10. Mě ten šroub taky vyletěl do oka, já vám říkal, že to nemáte dělat…

Z Brněnského Saxíkového srazu 21. – 22. května 2016

_001 Brno se v sobotu připravovalo na Muzejní noc, zatímco do centra LEGATO v Kohoutovicích mířili saxofonisté pěšky z blízkého okolí i po dálnici ze vzdálenějších kou­tů.

Hlavním zaměřením sobotního semináře byla improvizace na velmi často používané harmonické čtyřtaktí obsahující průchodný zmenšený septakord a alterovanou dominantu.progress1

Rozborem kontextů v harmonii byly stanoveny vhodné modální řady, či stupnice jako návrh pro řešení a stavbu sóla. Vytvořením více úhlů pohledu díky pomyslné reharmonizaci původní progrese vhodnými substitucemi se otevřelo mnoho možností, jak lze k melodické lince přistupovat, opomeneme-li intuitivní sólo ve stylu „střelba do tmy“. Pozornost se věnovala významu basové linky. Po zvládnutí způsobu volby tónového materiálu se navíc pozornost věnovala také rytmickému cítění a cítění pro frázi. Rozdíly mezi vertikální improvizací proti horizontálnímu vedení byly podrobně názorně vyzkoušeny na osmitaktovém tématu v rámci tóniny, tedy bez vybočení. progress2

Nedělní téma bylo věnováno substitucím v harmonické progresi, způsobům nazírání na akordový postup vedoucím ke zjednodušení harmonického zápisu, nebo k zajímavému ozvláštnění sóla. Vysvětlením a realizací pojmů minorizace, superimpozice, chromatismy následovala konkrétní praktická zkouška. Jednoduchou skladbou pro uplatnění uvedených technik se stala Blue Bossa.
Závěr dne se dotkl fundamentálních prvků saxofonové hry, které stále zůstávají v ohnisku zájmu nejen začínajících, ale možná více pokročilých saxofonistů, přemýšlejících o svém tónu, o intonaci, pocitu při hře, o práci dechu a oblasti krku. Ačkoli se zdají být záležitostmi banálními, jejich správné pochopení může hráče vyvést z bludného kruhu intonační a tónové nejistoty. Debata se dotkla alikvótních tónů, smysluplnosti vydržovaných tónů, pozice nástroje při hře nebo nejednotného pohledu na saxofonový nátisk. Pochopení těchto základních prvků je předpokladem k přirozenému a volnému postupu, aniž by saxofonista pocítil brzy svůj limit v progresi.

Padla spousta postřehů, rad a inspirací. Zazněla nespočetná sóla účastníků i velkých mistrů saxofonu z nahrávek. Zveme všechny, kteří chtějí posunout svou saxofonovou káru dál na příští setkání, nejblíže do Mělníka na každoroční, letos 8. Hudební setkání ve Lhotce, nebo za rok třeba opět do Brna.

Široký dech, Dušan Čech

Borovice.cz

8. SAXÍKOVÝ SRAZ V BRNĚ [21. – 22. května 2016]

Díky svému charakteru saxofon vždy byl a je předurčen pro svobodný projev, kreativitu a improvizaci.

Během nastávajícího květnového víkendu 21. – 22. května se zabereme do improvizačních technik a interpretace.

saxik8 brno

Nechceme však učit starého psa štěkat; zaměříme pozornost na hráčsky nejatraktivnější, nejzajímavější tématiku.

• teorie a funkce akordů a akordické stupnice v praxi

• rozdíly a shody v interpretaci a improvizaci v závislosti na hudebním stylu

• modální improvizace na základní harmonické funkce

• pentatoniky – základní a odvozené

• hexatoniky

• chromatismy a intervalový přístup k improvizaci

• způsoby použití netradičních a exotických stupnic, alterovaných, zmenšených a zvětšených

Detaily akce:

Kdy: • víkend 21. – 22. května 2016

  • SOBOTA od 10:00 do 19:00
  • NEDĚLE od 10:00 do 17:00
  • účast pouze na jednom dni možná

Kde: • studio LEGATO, Stamicova 572/7, 623 00 Brno – Kohoutovice

Jak se přihlásit: • zašlete přihlašovací údaje s podrobnostmi na e-mailovou adresu dusch1@email.cz

• účastnický poplatek 850,– Kč na víkend (na jeden den 600,– Kč)

přihláška s podrobnostmi zde: prihlaska Brno 2016

Jak důležité je držet se osnov a cvičebních postupů?

Neexistuje jeden univerzální postup při snaze osvojit si hru na hudební nástroj. Jednou cestou je metoda intuitivního experimentování pokusů a omylů, kterou vídáme u samouků. Jejich úspěch závisí na míře vrozených předpokladů, řekněme od prvotního a nezbytného talentu a má co do činění s pravděpodobností, pokud jde o měřitelný progres. Je to jako v posilovně. Správný tréninkový plán urychlí postup a co je důležité, zabrání bloumání okolo, nebo dokonce couvání zpět, tak zvané deflexi.
Ten hráč, který se opírá o berličku intuitivního hraní, kterou si ospravedlňuje vlastní prioritou svobody, často přehlíží skutečnosti. Může dojít k podlehnutí jistého sebeklamu, který brání kriticky uvažovat, zda hudební vývoj směřuje dopředu, nebo stagnuje. Je pravda, že na udržení stávající úrovně, kdy nedochází ani k progresu, ani k citelnému zhoršení, je třeba vyvinout jistou míru námahy. Stejně jako při plavbě na pramici proti proudu, má-li plavidlo stát na místě. To je problém velké části hráčů. Je to stagnace. Stav dočasného klidu, kdy není žádoucí dopustit zhoršení úrovně, ale progrese je znemožněna, např. vinou časového nedostatku. Nebo je progres vyhodnocen jako plýtvání energie a to ve chvíli, kdy hráč v kapele dost dobře propluje i s tím, co dosud nashromáždil. Každý muzikant ví, že bez ohledu na počet let, či desetiletí, po které se hraní věnuje, nelze přestat cvičit zcela. Jako žralok, který je nucen stále pohybovat ploutvemi, aby se nepropadl na tmavé mořské dno.
Nemá-li docházet k plýtvání energií a časem, je nutno cvičit efektivně. Žádná metodika hry na nástroj, ani improvizační poučky netvrdí, že stačí foukat do nástroje a mačkat klapky. To není svobodná improvizace, to není svobodný vývoj, to je lenost a naivita. Pouze pošetilec se domnívá, že takto dosáhne nástrojové zručnosti a že se stane nápaditým improvizátorem. Nutná je neustálá sluchová kontrola, ověřování rytmu, intonace. Někteří hráči po druhé nebo třetí skladbě začnou nudit. Často nenudí ani tak sebe, jako poslouchající okolí. Toto platí vždy a všude. Ať už jdete za hudbou na koncert, nebo jste posluchačem nedobrovolným a na ulici Vás denně obtěžuje kdosi z řad nevzdělaných buskerů.
Sóla při improvizaci se mohou vyvíjet, krystalizovat a zlepšovat pouze tehdy, když hráč rozumí svým melodickým linkám, když přemýšlí o metodách a postupech, kterými melodickou linku zpracoval. Pokud může hráč věnovat 40 hodin týdně vlastnímu progresu, je pravděpodobně v hudebním nebi, nebo má neskutečnou kliku. I v případě, že hráč nemůže při nejlepší vůli věnovat čas v takové míře, je nezbytné uvažovat prioritně o harmonii, o vztazích jednotlivých funkcí, o úloze modů, stavbě akordů, o substitucích a to vše v kontextu s pojetím rytmu každé určité skladby. Rytmus přitom nerovná se tempo! Naprostá většina úvah se může odehrávat v hlavě, aniž by hráč fyzicky na nástroj hrál. Jde o vykupování cenného času. Nejlepší radou, jak a co cvičit je změnit a přenastavit svoje myšlení.
Hraní – a potažmo improvizace – pokud je založeno na jasné představě co a jak zahrát, je cosi více, než berlička, o kterou se opírají intuitivní hráči. Pokud se porovnává progres uvědomělého muzikanta s intuitivním, pak oba se dostanou o stejný kus vpřed. Intuitivní po 5 hodinách pokusů a omylů, uvědomělý po 60 minutách. A o to jde. Když není hra na nástroj postavena na jasných pravidlech, může se stát berličkou, která přehlíží skutečnosti a pohrdá jimi, brání logicky uvažovat a dává sebeklamný pocit, že tímto přístupem lze zvládnout jakoukoli situaci a většinu, ne-li všechna vystoupení. Taková berlička dříve nebo později přivede člověka na scestí, k hudební újmě, ale nikoli k progresu.

vysvětlení pojmů

PROGRESE – postup, šíření, pokračování, pokrok, vzestup, růst

DEFLEXE – odchylka nebo úchylka ze směru nebo polohy; opak obvyklé polohy, potlačení růstu nebo vývoje, opak progrese

BUSKER – pouliční hráč, provozující busking, vystupující na veřejném prostranství se samozvanou produkcí hudební, divadelní, nebo artistickou, ve snaze získat ocenění, či drobnou odměnu od kolemjdoucích.

PRAVDA O HUDEBNÍM “HLUCHU”

AMÚZIE A HUDEBNÍ NADÁNÍ

Okolní svět vnímáme v jeho hloubce, barvě, pohybu a formě se samozřejmostí jako sehraný a synchronní. Přitom vše existuje jako mnoho samostatných prvků, které vytváří celistvý obraz a vjem. A tyto prvky musejí být analyzovány odděleně a poté složeny dohromady. Zaměříme-li se na sluchový vjem, účastní se mnoho prvků, které se starají o vnímání, dekódování a slučování zvuku a času. Je-li v důsledku nějakého poškození, nebo poruchy některý z prvků defektní, může být potíž se syntézou v jednotný celek. Proto hovoříme o různých formách AMÚZIE. (AMÚZIE: ztráta schopnosti vnímat a poznávat melodii, harmonii, rytmus a tempo při zachovaném vnímání jednotlivých tónů)

Existují dvě základní kategorie hudebního vnímání: rozpoznávání melodií a rozpoznávání rytmu, nebo časových intervalů. Podrobněji se rozlišuje amúzie receptivní a interpretační, neboli performační a rozeznáváme více než dvacet variet!

DYSMÚZIE: nedostatek či ztráta smyslu pro hudbu.

  • impresivní, receptivní pro melodii
  • totální, centrální – totální ztráta
  • expresivní – pro zpěv, nebo hru na nástroj, kde hráč ovlivňuje dolaďování tónu)

AMÚZIE PRO RYTMUS (rhythm deafness)

může být mírná, silná, vrozená nebo získaná. Takový člověk nerozeznává typický rytmus jednotlivých stylů, např. tango od waltzu.

AMÚZIE PRO MELODII (tone deafness)

člověk trpící tímto druhem amúzie má potíže (anebo není schopen správně slyšet) s poměrnými rozdíly mezi tóny. Rytmická a tónová dispozice sídlí každá v jiné mozkové hemisféře. Po mozkové příhodě postihující LEVOU hemisféru se může objevit silná rytmická hluchota bez hluchoty tónové a naopak při postižení PRAVÉ hemisféry se může rozvinout tónová hluchota bez hluchoty rytmické. Obecně však rytmická hluchota nebývá absolutní, protože rytmus je v mozku široce zastoupen jako životně důležitý prvek.

AMÚZIE PRO DISONANCE

zhoršená schopnost vnímat souzvuk (nelibozvuk) dvou tónů, v němž je vnitřní napětí a proto směřuje k rozvedení do konsonance. Tento jev vnímají už kojenci a porucha má souvislost se specifickými neurologickými poškozeními. Cit pro disonanci a konsonanci postrádají osoby s rozsáhlým poškozením oblasti, podílející se na emocionálních soudech (poškození parahipokampální kůry). Postižený není schopen zhodnotit konsonantní hudbu jako příjemnou a stanovit, zda je kompozice smutná, nebo veselá. Disonantní hudbu vnímají jako „celkem příjemnou“. S tímto souvisí i částečná, nebo úplná ztráta pohnutí nebo vzrušení, jež běžně hudba evokuje, přestože hudební vnímání poškozeno není. Domnívají se, že kompozice je charakterizována jako smutná nebo veselá podle názvu, nebo tempa!

AMELODIE

neschopnost slyšet melodie, směr postupu tónů, ačkoli rozlišování jednotlivých tónů je výtečné. Podobné stavu, kdy se při vnímání řeči ztrácí porozumění větné skladbě, nebo významu věty, přičemž chápání slov je neporušeno. Postižený slyší sled not, který ale postrádá logiku a účel, zdá se být náhodný. Neslyší poměry mezi tóny, není schopen zhodnotit jejich interakce a prolínání. Postrádají schopnost syntézy tónů v melodii. Nepoznají, zda melodie klesala nebo stoupala. Nejsou také schopni přiladit se k znějícímu tónu a stanovit, který tón za dvou je vyšší nebo nižší.

NESCHOPNOST VNÍMAT HARMONII

postižený nedokáže sloučit jednotlivé lineární hlasy ve výslednou harmonii. Slyší oddělené, různými směry plynoucí melodické řady. Má obtíže integrovat odlišné hlasy do celku, jež by dával smysl. Amúzičtí lidé postrádají ZNALOSTI A POSTUPY, JEŽ JSOU POTŘEBA PRO MAPOVÁNÍ POLOH TÓNŮ A STUPNIC.

KULTURNÍ FORMY RYTMICKÉ HLUCHOTY

Do 12. měsíce života člověk detekuje všechny sebemenší rytmické obměny a po 1. roce života se tato schopnost detekce snižuje, ale zpřesňuje. Dítě snadněji detekuje rytmy, které jej v jeho kultuře běžně obklopují, a přijímá je za vlastní. Člověk vychovávaný v západní kultuře obtížně proniká do složitějších rytmů latino americké hudby, do lichých rytmů arabské hudby, či synkop a polyrytmů africké hudby. Kulturní vlivy, jimž jsme vystaveni, ovlivňují i naše tonální cítění. Evropané proto považují diatonickou stupnici za mnohem „přirozenější“ a srozumitelnější, než škály dvaceti dvou šruti hindské hudby. Nezdá se však, že by existovaly nějaké vrozené neurologické preference pro konkrétní druh hudby. JEDINÝMI NEZBYTNÝMI SOUČÁSTMI HUDBY JSOU SAMOSTATNÉ TÓNY A RYTMICKÉ USPOŘÁDÁNÍ.

Mnoho lidí nedokáže čistě zpívat či pískat, a byť jsou si toho vědomi, nemusí jít o amúzii. Skutečnou tónovou hluchotou trpí asi 5 procent populace. Takoví lidé se mohou vychýlit z tóniny, aniž si to uvědomí a nejsou schopni rozeznat falešný zpěv u ostatních. To se ovšem týká zpěvu, nebo pískání, kde člověk aktivně ovlivňuje tónovou výšku svou vůlí a citem působením na určité svaly. Hra na hudební nástroj není s tónovou amúzií nemožná. Pokud dítě hraje od mateřské školy na piánko podle čísel, nebo barevně odlišených kláves, později z not a dodržuje prstoklad – opět čísla, nemusí se na hudební indispozici přijít. Chybu pozná nikoli sluchem podle falešného tónu, ale podle pocitu chyby v číslování prstů, nebo zrakovým vjemem, když stiskne jinou barvu, než je v předloze. Hráč může stále pociťovat radost z hudby a hru si užívat, i když rozdíly ve výškách neslyší. Stále to nemusí být důkaz o hudebním talentu, ani o amúzii a to by si měli uvědomit zejména nadšení rodičové. Hudební pedagogové mají soubor testů, jak hudebnost ve všech úrovních potvrdit.

Rytmickou amúzii se nemusí vůbec podařit odhalit, nebo až po delším čase. Jsou velmi rozšířené případy, kdy žák sice hraje s metronomem, jak se sluší a patří, ale vyjde najevo, že rytmus (což je vnímání pulsace dob v čase) a tempo vnitřně necítí, ale hraje podle mezních kmitů ručky metronomu, nebo podle blikající diody. Jakmile je zbaven své ZRAKOVÉ KONTROLY, ať pohledu na metronom, nebo na dirigenta, je ztracen.

Nástrojová improvizace na předem dané harmonické schéma je naproti tomu naprosto přesným indikátorem ztráty schopnosti vnímat melodii, harmonii, formu, dělení a rytmus.

Při amúzii ve svém absolutním smyslu – úplné amúzii – nejsou tóny vnímány jako tóny, hudba není prožívána jako hudba. Postižený vnímá hudbu třeba jako skřípění brzd, bez tónových rozdílů. Tóny ztrácejí svou výšku a barvu a redukují se jindy na monotónní bušení s kovovým dozvukem. Pro tuto poruchu se používá výraz dystémbrie – ztráta smyslu pro barvu tónu a její udržení. Cit pro rytmické dělení přitom může být naprosto zachován. Dokážou zopakovat vyťukáním rytmus. Jakmile je ale zasazen do melodie, jsou ztraceni. Takoví lidé jsou často schopni identifikovat pouze jedinou píseň. Buď to je „Pásli ovce valaši“ nebo není. Hymnu poznají jen podle toho, že ostatní vstávají. Jejich řeč, zejména pak pokus o recitaci, je monotónní bez intonace a modulací. Rozpoznávání hlasů lidí jim nečiní potíže, poznávají bez potíží štěkot psa, zurčení potoka, kvílení větru, ale mají silně narušené uvědomování si melodií a rozlišování výšky. Nejsou schopni poznat rozdíl mezi celými tóny a půltóny a bez těchto základních stavebních kamenů není možné mít žádný cit pro tonální centrum, či tóninu, ani pro stupnice, módy, melodie, harmonii. Jako v mluvené řeči – nelze tvořit slova bez slabik.

Muzikálnost je v lidském genomu silně zakotvena spolu s daleko staršími vývojovými kořeny, než je mluvený jazyk. Nedávno bylo prokázáno, že pacienti s vrozenou amúzií mají nedostatečně vyvinutou jednu oblast bílé mozkové hmoty v pravém dolním čelním záhybu, v oblasti, o níž je známo, že se účastní kódování hudební výšky a pamatování si průběhu melodie!

Pouzdro na BARYTON saxofon

Pokud hrajete na barytonsaxofon, určitě jste nejednou přemýšleli nad tím, jak svůj nástroj přenášíte z domova na zkoušku, do studia, nebo ze zkušebny na koncerty a potom zase domů. Nosíte saxofon v původní „rakvi“ ze dřeva s nepohodlným bakelitovým uchem, které odkrvuje a vysiluje prsty, nebo jste investovali do pohodlnějšího pouzdra? Není totiž nic příjemného nosit barytonsaxofon v ruce, proto se mnozí rozhodli ulehčit svým prstům a svalům. A také si tím uvolnili ruce pro případné nošení jiného nástroje. Pokud se barytonsaxofonista rozhoduje, jak problém vyřešit, záhy naráží na problém. Když ne dřevěný kufr – kam s ním? V současnosti se na barytonsaxofon vyrábí odlehčená pouzdra jak na „krátky low Bb“ tak na dlouhý „low A“ v různých variantách. Ne všechny jsou ale na českém trhu k sehnání. Protože hráčů na barytonsaxofon není tolik, jako třeba altsaxofonistů, většinu vyráběných pouzder v Česku běžně neseženete. v případě mnohých pouzder ulehčíte prstům, svalům i peněžence. Nejlevnějším řešením je plátěný obal, který není ničím jiným, než pytlem na nástroj. Je to nejhorší řešení, nástroj není vůbec chráněn proti sebemenším nárazům, někdy dojde k ohnutí ochranných košů dolních klapek při pouhém postavení nástroje na zam, nebo položení na bok. Například pouzdro od firmy „Cavallaro“ vyrábí pouzdra pro mosazné dechové nástroje. Poskytuje se 1 rok záruka. Všechny tyto produkty jsou 100% vyrobeny v USA.

STOCK BARITONE WALT JOHNSON SAXOPHONE CASE COVER

stock-baritone-walt-johnson-saxophone-case-cover Tyto obaly jsou navrženy tak, aby poskytovaly ochranu před počasím a zároveň chrání díky speciálně konstruované vlněné vložce. Všechny výrobky jsou vyrobeny z tkaniny nylon 420 denier. Používají se zipy #5 YKK. Z boku je kapsa pro uložení příslušenství a vak má odepínatelné ramenní popruhy. Obal je navržen pro použití s pouzdrem na barytonsaxofon od firmy Walt Johnson. Standardní barva je Black Body. Volitelné barvy jsou možné. Při zvláštním požadavku zákazníka firma upravuje tvar pouzdra podle přání. Dodací lhůta je obvykle 3 až 4 týdny, s připočtením přepravy. Cena: cca 200,– USD

Pouzdro HUMES & BERG TX8242 TUXEDO BARITONE SAXOPHONE GIG BAG

humes-and-berg-bari-case Jsou vyráběny z profesionálního nylonu (z materiálu „1000 denier Cordura“), který plně zajišťuje ochranu proti roztržení nebo propíchnutí po celou dobu životnosti vaku. Všechny vaky jsou vybaveny vložkami z husté pěny, polstrováním a jsou kompletně obloženy. Polstrované protiskluzové ramenní popruhy jsou v ceně. cena: 146,90 USD

Pouzdra PROTEC

pro-tec-pro-pac_baritone_1
poskytují o něco lepší ochranu, než pouhá tkanina. Tělo tvoří dřevěná skořepina a vejde se do něho nástroj „low Bb“ i „low A“. Má prostornou postranní kapsu a polstrovaný ramenní popruh. Povrch je odolný proti vodě a otěru. Pogumovaná rukojeť, černá barva.

Hmotnost: 6 kg, Cena je cca 314,– USD

Pouzdro SOUNDWEAR PROFESSIONAL BARI SAX

soundwear-professional-bari-sax-tief-a
je podobné, vyrábí se jen „low A“ verze. Má 5mm silnou skořepinu a 40mm pěnovou vložku, povrch je vysoce odolný proti vodě z materiálu DuPont Cordura. Extra silné kruhy a zavěšení, bevný zip. Namáhané časti jsou zasíleny, polstrované popruhy batohu jsou odnímatelné, nemá žádné bolestivé vyčnívající časti kolem ramen a krku. Postranní prostorná kapsa na příslušenství s přihrádkami pro plátky, hubici, CD atd., součástí je ultra jemný sametový sáček na eso a hubici. Cena: cca. 259,– euro

Tom and Will ACW-BSP Academy Deluxe Baritone Saxophone

tom-and-will-acw-bsp-academy-deluxe-baritone-saxophone-gig-bag Tvoří ho 25mm silná měkká vložka, extra silné PVC lemování okrajů po obvodu hran. Povrch je ze silného plátna odolného vůči vodě. Výrobce uvádí, že jde o nejvyšší kvalitu, která předčí mnohé ze svých dražších konkurentů: extra silné spony, eronomicky tvarované polstrované ramenní popruhy pro nejvyšší pohodlí, silné přezky a elegantní design. Na dně jsou gumuvé protiskluzové segmenty. Vnitřek je z jemného plyše, obsahuje přihrádku na příslušenství (hubice, plátky ligatury apod.). Má velmi odolný zip, polstrované rukojeti pro extra komfort. Rukojeť je vybavená suchými zipy v horní části pouzdra, což přispívá k větší bezpečnosti. Cena: cca. 91,– liber

SUPER PROMO GardBags baritone sax

super-promo_gardbags-baritone-sax-gig-bag1 je kvalitní vak na saxofon, použitelný i na „low A“ barytonsaxofon. Tvoří jej 20mm polstování – vnitřní tvrdá pěna, která je hustá a velmi odolná proti nárazu. Tvrdá pěna je testována padající 300g skleněnou koulí na pěnu položenou přes skleněnou desku. Pokud se koule, nebo deska nerozbije ani neporuší, je materiál schválen. Použity jsou ochranné zipy, pod kterými je všitá pěna, proto se nedotýkají nástroje a zabraňuje to jeho poškrábání. Povrch je z vodotěsné nylonové tkaniny. Obal obsahuje přihrádku pro příslušenství a eso. Má velké postranní kapsy, popruhy na ramena, kovové kroužky (nejsou ve standartní nabídce) a dvojitou rukojeť.

Cena: cca 99,– USD

Gard Bags ECO 661E baritone sax

gard-bags-eco-661e-baritone-sax-gig-bag
gard-bags-eco-661e-baritone-sax-gig-bag_3
gard-bags-eco-661e-baritone-sax-gig-bag_1

Kompaktní a lehká Gard pouzdra s kolečky jsou ideální na palubu letadla jako příruční zavazadlo a to buď v rámci povoleného množství příručních zavazadel, nebo jako obsazení zaplaceného prázdného místa. Nástroj zůstává bezpečně ve svém poloze za všech okolností. Hudební nástroj je vnořený bezpečně uvnitř tašky, v nastavitelných polstrováních o tloušťce 20 mm. Nastavitelné polštáře mohou být snadno umístěny tak, aby nedošlo k tlaku a nárazům do ohrožených částí hudebního nástroje. Je jedním z nejlepších svého druhu na trhu za překvapivou cenu. Povrch je z černého voděodolného nylonu, rozšiřitelné boční kapsy jsou určené pro příslušenství. Použitelné pro „low A“ i „low Bb“ saxofony. Dolní podstava se rozšiřuje dopředu, aby se zabránilo převrácení – rukojeť a kolečka usnadní transport. hmotnost: 5,6 kg (s koly a zadními popruhy) cena: cca 219,– euro

GEWA GigBag – Baritone Saxophone / GEWA PRESTIGE

gewa_housse-de-saxophone-baryton-gewa-prestige Nejnovější řada GEWA nabízí ochranu v lehkém pouzdře. Do každé tašky je zabudovaná vrstva z laminátu, který pomáhá chránit vnitřní nástroj proti většině velkých porušení a nárazů. Pouzdro je vybaveno pohodlnými popruhy pro použití přez ramena, nebo jako batoh.

cena: cca 133,– euro

Glenn Cronkhite Baritone Sax Leather Gig Bag

glenn-cronkhite-baritone-sax-leather-gig-bag pouzdro z lehkých materiálů Glenn Cronkhite se vyrábí více než 30 let. Jako původní tvůrce Reunion Blues, vyvinuli řadu profesionálních, kvalitních pouzder ve snaze vyhovět různým potřebám hráčů na dechové nástroje. Pouzdra jsou k dispozici buď v jemné kůži nebo trvanlivé tkanině (cordura). Většina objednávek je dodávána do dvou týdnů. cena: cca 349,– USD

BAGS Baritonsax Form low Bb

bagsbarflight

cena: 269,– euro

BAGS Baritonsax Form low A

bags_low-a

cena: 269,– euro

BAGS Baritonsax Form low A – ECO

bags_low-a_eco cena: 309,– euro

Reunion Blues 702–15 (low Bb) Baritone Saxophone Bag

reunion-blues-702-15_leather1

tvoří ho dvojitá pěna, měkká podšívka, ploché přední kapsy na zip. Má ocelová kovová příslušenství, ochranné kovové butony na dně vaku. Povrch je z textilie, nebo kůže. Zboží je odesíláno 2–6 dny po objednání. cena: cca 399,– USD

Reunion Blues 702–59 (low Bb) Baritone Saxophone Bag, NYLON

reunion-blues-702-59-bb-baritone-saxophone-bag-fabric základem je dvojitá pěna, měkká podšívka. Má ploché přední kapsy na zip, ocelová kovová příslušenství, ochrané kovové butony na dně vaku. Povrch je textilie, nebo kůže. Zboží je odesíláno 2–6 dny po objednání. hmotnost 2,5 kg cena: cca 259,– USD

Reunion Blues 703 Baritone Saxophone (low-A) Gig Bag

reunion-blues-703-baritone-saxophone-low-a-gig-bag-in-brown-leather

Nejvyšší kategorie výrobků obsahuje prvky, které jsou standardem pro všechny Reunion Blues měkká pouzdra: odolná kůže nebo látka, unikátní double-pěnový systém, měkká podšívka batohu a ramenních popruhů pro snadný transport. Konstrukce nabízí pohodlný tvar, přičemž nevzniká škodlivý tlak na jemnou mechaniku klapek. Reunion Blues koncertní pouzdra nabízí unikátní funkce pro každý nástroj. Vak poskytuje trojitou ochranu kůží nebo látkou, dvojitou pěnovou konstrukcí s měkkou podšívkou. hmotnost 3,8 kg cena: cca 399,– USD

Reunion Blues 703–59 (low-A) Baritone Saxophone Bag, NYLON

reunion-blues-703-baritone-saxophone-low-a-gig-bag-_fabric

cena: cca 220,– USD

SKB – Contoured Pro Baritone Sax Case with Wheels /1SKB-455W/

pouzdro SKB-455W pro barytonsaxofon bylo navrženo pro hráče, kteří hledají tu největší ochranu pro svůj hudební nástroj.

skb_contoured-pro-baritone-sax-case-with-wheels

Vyrobeno vakuově z ABS-plastu, materiálu, který poskytuje největší pevnost a ochranu v lehkém provedení. SKB-455W pouzdra jsou přizpůsobena nástrojům „low A“ i „low Bb“ od všech předních výrobců, jako například Yamaha, Selmer. Vnitřek je vystlán plyšem.

skb_contoured-pro-baritone-sax-case-with-wheels_1

Naspodu pouzdra jsou in-line kolečka /jako na brusle/ s ložisky pro snadný transport, čelní ochranné nárazníky, patentovaný systém zámků TSA trigger a sklolaminátové vstřikované výztuhy. skb_contoured-pro-baritone-sax-case-with-wheels_2skb_contoured-pro-baritone-sax-case-with-wheels_5

váha: 7,8 kg cena: v době psaní článku pouzdro zlevněno z 499,99 USD na 299,99 USD

SELMER FLIGHT BARITONE SAXOPHONE CASE to low A

selmer-flight-baritone-saxophone-caseselmer-flight-baritone-saxophone-case_2 cena: cca 428,– euro

BAM 3003XL – HighTech Baritone Saxophone Case

bam-hightech-baritone-saxophone-case

nejluxusnější pouzdro na barytonsaxofon, které lze koupit. Je odolné proti vodě i samotné vlhkosti, je vzduchotěsné. Použitelné pro oba typy nástrojů s rozsahy„low A“ „low Bb“. Bylo navrženo pro dokonalou ochranu nástroje. Má třívrstvou ochranou konstrukci.

bam-baritone-saxophone-hightech-case

Pěna Airex je vložena mezi dvě vrstvy, kovový ABS exteriér, který je velmi odolný vůči otřesům a vnitřní vrstvu PVC, což zajišťuje vynikající ochranu proti otřesům a tepelným změnám při zachování ultra-nízké hmotností. Nástroj je uvnitř v sametové podšívce uložen v pěnovém polyuretanovém jádru s velkou hustotou, které je anatomicky formováno.

bam-hightech-baritone-saxophone-case3 Ve spodní části kolečka má kromě dvou tvarovaných úchytů vytahovací rukojeť a neoprénové protiskluzové popruhy na ramena. Opatřen 4 snadno zamykatelnými zám­ky.

bam-hightech-baritone-saxophone-case1
hmotnost: 6,21 kg cena: cca 828,– euro

VGV Baritone Saxophone Case

Italský výrobce nádherných, anatomických pouzder. Na internetu jsou stránky výrobce velmi špatné a jsou pouze v italštině, což má za následek, že mnoho hudebníků o těchto pouzdrech ani neví. Bývají porovnávány s pouzdrem firmy Selmer (SELMER FLIGHT BARITONE SAXOPHONE CASE). Ve srovnání se SELMEREM je VGV menší, měně objemné, což ocení hráči, kteří cestují letadlem.

vgv-baritone-saxophone-case1

Pouzdra SELMER nebo HISOX mohou být někdy jako příruční zavazadlo odmítnuta. Jako příruční zavazadlo je VGV mnohem příjemnější než SELMER, o velikých pouzdrech BAM nemluvě. VGV více kopíruje nástroj, je nenápadné, pohodlné, snadno přenosné.

vgv-baritone-saxophone-case3 Je to nejkompaktnější pouzdro na baritone sax ze všech pouzder na trhu cena: asi 495,– USD

Širokou nabídku pouzder nabízí výrobce Jakob Winter

JAKOB WINTER JW 2197  – Shaped Case for Bariton Saxophone, low A

winter_jw-2197-_shaped-case-for-bariton-saxophone-low-a

Tvarovaná vnější tvrdá skořepina, vytvořená vakuově z ABS plastu. Jádro je z polystyrenu. Opatřeno ochrannými hliníkovými lištami. Má silné niklové zámky a kování.

winter_shaped-case-for-bariton-saxophone

Opatřeno silným polstrováním z Premium sametu, obsahuje kapsu na příslušenství, rukojeť a ramenní popruh. Dolní dno je vybaveno ochrannými butony Váha příjemných 4,4 k cena: 349,–USD

JW 2197 PRO  – Shaped Case for Bariton Saxophone

winter_shaped-case-for-bariton-saxophone_pro
opatřeno pomocnými kolečky a rukojetí na boku i nahoře
váha: 5,3 kg

JW 2197 CA – Shaped Case for Bariton Saxophone – KARBON

Povrch pouzdra je zde potažen speciální fólií karbonového vzhledu, od karbonu je nerozeznatelná.

winter_shaped-case-for-bariton-saxophone_karbon Tvarovaná vnější tvrdá skořepina, vytvořená vakuově z ABS plastu. Jádro je z polystyrenu, polstrování z modrého Premium sametu. Opatřeno ochrannými hliníkovými lištami, niklovým kováním a zámky. váha: 4,4 kg

JW 2197 CA RO – haped Case for Bariton Saxophone – KARBON

Vysoký černý lesk s viditelnou vnitřní strukturou. Tvarovaná vnější tvrdá skořepina je vytvořená vakuově z ABS plastu. Povrch je potažen speciální fólií karbonového vzhledu, která je od karbonu nerozeznatelná. Opatřeno ochrannými hliníkovými lištami.

winter_shaped-case-for-bariton-saxophone_karbon-pro

Jádro z polystyrenu, polstrování z Premium černého sametu. Pouzdro má kapsu na příslušenství, rukojeť a ramenní popruh. Opatřeno niklovým kováním a zámky.

winter_shaped-case-for-bariton-saxophone_karbon-pro1
Dolní dno je vybaveno ochrannými butony, opatřeno pomocnými kolečky. Rukojeť je na boku i nahoře váha: 5,9 kg

Rheuben Allen „Low A“ Baritone Saxophone Case

Rheuben Allen pracoval po mnoho let jako opravář a příležitostně se věnoval hraní. Nenáviděl všechna pouzdra, ktará neměla prostor uvnitř. Když navrhoval s týmem pouzdra, snažil se získat co největší možný prostor uvnitř a ještě udržet anatomické kontury pouzder.
Jsou kompaktní a lehká. Pouzdro pro baritone sax má kolečka pro snadný transport a dvě rukojeti.

rheuben-allen-low-a-baritone-saxophone-case Rheuben Allen je jediný výrobce na světě, který vyrábí kompaktní pouzdra i na bassaxofon. Luxusní pouzdra mají nádherný design, povrch je kožený. cena: 495,00 až 556,00 USD


Pokud však naopak z nějakého důvodu pevné pouzdro potřebujete, třeba pro transport, použít můžete například kufr DEG Replacement Baritone Saxophone Cases

deg-replacement-baritone-saxophone-cases

Není třeba utrácet velké peníze. Tento kufr je tvořen dřevěnou konstrukcí, s kvalitním potahem.

deg-replacement-baritone-saxophone-cases_1 Hodí se k většině „low Bb“ nástrojů. Je vyroben z pevného dřeva a má ochranný měkký plyšový potah. cena: asi 230,– USD

Walt Johnson Baritone Saxophone Case

Tyto vysoce kvalitní pouzdra zajišťují maximální ochranu. Jsou jedním z nejodolnějších na trhu.

walt-johnson-baritone-saxophone-case_1 Vyrobeny ze sklolaminátu s ručně všitým interiérem. Můžete bezpečně dopravit nástroj po městě, nebo použít, pokud letíte. Tato pouzdra jsou již dlouho známé pro svou životnost a perfektní ochrannou funkci. Pouzdra jsou tvarované speciálně pro „Low A“ i „Low Bb“ nástroje.

walt-johnson-baritone-saxophone-case_2

Vyhovují pro většinu moderních saxofonů, včetně Selmera, Yamahy a Yanagisawy. Typ a značka saxofonu musí být specifikována při objednávání. Pohybuje snadno na kolech. cena asi: 540 – 560,– USD

JW 497 – Case for Baritone Saxophone Series 400 Wood dřevěná konstrukce, odolný ochranný rám, vysoce kvalitní vinylový povrch. Silné niklové zámky a kování, ochranné rohy, polystyrenové jádro, sametový potah. winter_-jw-495_jakob-winter-case-for-baritone-saxophone Obsahuje kapsu pro příslušenství. Váha 6.8 kg

JW 297 RO – Case for Baritone Saxophone with integrated rollers Pouzdro pro baryton saxofon, hliníkové pouzdro v moderním designu pro maximální ochranu, 2 integrované válečky pro lepší komfort.

winter_aluminium-baritone-case1

winter_aluminium-baritone-case Jádro z 5ti vrstvé dýhy, odolný povrh. Váha: 8,50 kg

CALZONE CASE USA Aluminium ribbed Case Baritone Saxophone / wheels Model# PJL-BARSXW Výrobce jenž vyrábí pouzdra i na dva saxofony v jednom. Pouzdro pro „low A“ baryton saxofon tvoří obal z ABS černého plastu, prostor pro vlastní nástroj je pečlivě tvarovaný, nástroj přesně zapadá.

calzone-case-usa-aluminium-case Rohy jsou chráněny ocelovými kulatými kryty. Zámky a kování je standardní. Je možné pouzdro uzamknout. Obsahuje dvě přihrádky pro eso a hubici a další příslušenství. Vnitřek je vystlán Burgundským plyšem. Poskytuje naprostou bezpečnost pro všechny druhy baryton saxofonů s rozsahem „low A“. Je opatřeno kolečky pro snadný transport. Všechny výrobky jsou jištěny doživotní zárukou. Nepříjemná může být hmotnost váha: 12,3 kg bez nástroje, tj. cca. 18 kg s nástrojem cena: cca 511,– USD

Jak je v přehledu pouzder patrné, kvalitní pouzdro by mělo splňovat následující kritéria:

  • anatomické, tedy co „nejmenší“ a kompaktní
  • lehké a dobře přenosné
  • pevné a dobře chránící vlastní nástroj
  • cenově dostupné

uvedený a pečlivě sestavený přehled ukazuje, že taková pouzdra, která by vyhověla všem podmínkám, nevyrábí pouze známé firmy SELMER, SKB a BAM, ale i VGV, JAKOB WINTER, VGV, i Rhueben Allen. Tato pouzdra bez pochyb skýtají maximální luxus pro nástroj. O anatomickém, lehkém, pouzdře však lze hovořit pouze u výrobku SELMER, JAKOB WINTER, VGV, i Rhueben Allen. SKB i BAM jsou poněkud větší, i když jsou přenosná i na zádech, nástroj však zabezpečují naprosto bezkonkurenčně. Mají ovšem jednu nepříjemnou vlastnost, a tou je buď vysoká cena (BAM 3003XL za 828,– USD), nebo neexistuje dovozce pro Česko. Průměrná cena za kompakní, pevné, lehké anatomické pouzdro se pohybuje řádově od 300,– do 500,–USD

Z Brněnského workshopu 2. – 3. května 2015

Průřez z průběhu brněnského workshopu s nástinem hudební teorie ZDE

saxik brno 2015 green

Již loni nebylo jisté, jak dlouho centrum Lávka vydrží na své adrese. Místo konání bude proto letos na nové pobočce. Je jím pracoviště LEGATO

Během víkendu zaostříme na

  • žánrovou interpretaci a improvizaci, teorii akordů, akordické stupnice
  • modální řešení progresí
  • pentatoniky základní a odvozené, hexatoniky
  • několik netradičních přístupů k bluesové dvanáctce, permutace stupnic
  • způsob použití exotických stupnic, alterovaných, zmenšených, zvětšených

Brněnské workshopy

a setkání přináší inspiraci pro hráče bez rozdílu hudební úrovně. Znatelného pokroku lze dosáhnout za jediný intenzivní víkend. Hra na saxofon v sobě nese úlevu od formálního stylu hry a od pevně daných notových zápisů hudebních skladeb. Díky svému charakteru saxofon vždy byl a je předurčen pro svobodný projev, kreativitu a improvizaci.

Shrnutí

Kdy:

  • víkend 2. – 3. května 2015
  • účast pouze na jeden možná

Kde:

  • studio LEGATO, Stamicova 572/7, 623 00 Brno – Kohoutovice

Jak se přihlásit

  • zašlete přihlašovací údaje s podrobnostmi na e-mailovou adresu dusch1@email.cz

Připojte v mailu prosím

  • své jméno
  • nástroje na něž hrajete
  • hudební zběhlost, úroveň (dobu, po kterou se saxofonu věnujete, členství v kapele, kde saxofon studujete, jaké materiály a noty hrajete, na co se při cvičení zaměřujete)
  • co byste si z workshopu rádi odnesli

Na Váš mail obdržíte zpětnou odpověď s potvrzením Vaší účasti

  • účastnický poplatek 900,– Kč na víkend (na jeden den 500,– Kč)

Spojení do LEGATA

  • pokud přijedete vlakem na Hlavní nádraží, jeďte tramvají č. 1 na zastávku Mendlovo náměstí, odtud autobus č. x37 zastávka Voříškova a kousek zpátky směrem k městu (budova bývalé mateřské školky)
  • na místě se sejdeme v sobotu 2. 5. v 10 hodin.
  • v neděli začátek v 10:00 hod a sraz zakončíme večer (zhruba v 19 hodin)

Co s sebou:

  • saxofon(y)
  • noty a materiály
  • zápisník na poznámky, notový papír
  • touhu dozvědět se, dobrou náladu a otevřenou hlavu
  • jistě přivítáte možnost vyměnit si zkušenosti, postřehy, notové i hudební materiály, nebo vyzkoušet nástroje.
  • můžete přivézt i nějaké hubice, které poskytnete k vyzkoušení, či je nabídněte k prodeji

Těším se na setkání i na saxofonová sóla

Dušan Čech

7. SAXÍKOVÝ SRAZ V BRNĚ [2. – 3. května 2015]

Průřez z průběhu brněnského workshopu s nástinem hudební teorie ZDE

saxik brno 2015 green

Již loni nebylo jisté, jak dlouho centrum Lávka vydrží na své adrese. Místo konání bude proto letos na nové pobočce. Je jím pracoviště LEGATO

Během víkendu zaostříme na

  • žánrovou interpretaci a improvizaci, teorii akordů, akordické stupnice
  • modální řešení progresí
  • pentatoniky základní a odvozené, hexatoniky
  • několik netradičních přístupů k bluesové dvanáctce, permutace stupnic
  • způsob použití exotických stupnic, alterovaných, zmenšených, zvětšených

Brněnské workshopy

a setkání přináší inspiraci pro hráče bez rozdílu hudební úrovně. Znatelného pokroku lze dosáhnout za jediný intenzivní víkend. Hra na saxofon v sobě nese úlevu od formálního stylu hry a od pevně daných notových zápisů hudebních skladeb. Díky svému charakteru saxofon vždy byl a je předurčen pro svobodný projev, kreativitu a improvizaci.

Shrnutí

Kdy:

  • víkend 2. – 3. května 2015
  • účast pouze na jeden možná

Kde:

  • studio LEGATO, Stamicova 572/7, 623 00 Brno – Kohoutovice

Jak se přihlásit

  • zašlete přihlašovací údaje s podrobnostmi na e-mailovou adresu dusch1@email.cz

Připojte v mailu prosím

  • své jméno
  • nástroje na něž hrajete
  • hudební zběhlost, úroveň (dobu, po kterou se saxofonu věnujete, členství v kapele, kde saxofon studujete, jaké materiály a noty hrajete, na co se při cvičení zaměřujete)
  • co byste si z workshopu rádi odnesli

Na Váš mail obdržíte zpětnou odpověď s potvrzením Vaší účasti

  • účastnický poplatek 900,– Kč na víkend (na jeden den 500,– Kč)

Spojení do LEGATA

  • pokud přijedete vlakem na Hlavní nádraží, jeďte tramvají č. 1 na zastávku Mendlovo náměstí, odtud autobus č. x37 zastávka Voříškova a kousek zpátky směrem k městu (budova bývalé mateřské školky)
  • na místě se sejdeme v sobotu 2. 5. v 10 hodin.
  • v neděli začátek v 10:00 hod a sraz zakončíme večer (zhruba v 19 hodin)

Co s sebou:

  • saxofon(y)
  • noty a materiály
  • zápisník na poznámky, notový papír
  • touhu dozvědět se, dobrou náladu a otevřenou hlavu
  • jistě přivítáte možnost vyměnit si zkušenosti, postřehy, notové i hudební materiály, nebo vyzkoušet nástroje.
  • můžete přivézt i nějaké hubice, které poskytnete k vyzkoušení, či je nabídněte k prodeji

Těším se na setkání i na saxofonová sóla

Dušan Čech

Hudební setkání 2014 (Mělník, Lhotka)

Šestý ročník Hudebního setkání hráčů na saxofon se letos v létě uskutečnil ve dvou turnusech podobně, jako tomu bylo i v minulých ročnících.

První turnus proběhl od 25. července do 1. srpna 2014

Téměř všichni patřili ke každoročním účastníkům, ostříleným a zkušeným, kteří znatelně pokročili ve své saxofonové hře. Díky tomu byla do programu, vedle výukových seminářů, začleněna také veřejná vystoupení.

Perfektní hudebně-technické zázemí sálu, který se proměnil na saxofonovou laboratoř, umožňovalo během každodenních seminářů probrat všechny plánované body: hudební setkání 2014

  • způsoby interpretace a rozdílné přístupy k samotné improvizaci
  • vertikální a horizontální melodicko-harmonické uvažování
  • harmonický rytmus, stavba frází a principy melodického vedení
  • metody zjednodušování komplikovaného harmonického podkladu během improvizace
  • odvozování multifunkčních, univerzálních stupnic pro nejčastěji používané akordové postupy
  • metody harmonického obohacování progresí jednoduchých
  • odvozování a stavba módů, a tónových řad, harmonické substituce

Vedle výstoupení vybraných sólistů v příjemné kavárně proběhl i společný koncert celého 14ti členného saxofonového bandu na náměstí.

Na druhý, zkrácený turnus, dorazili saxofonisté do Lhotky u Mělníka od 22. srpna do 26. srpna.
Ačkoliv byl turnus o pár dnů kratší, přesto byl čas každý den plně využitý. Zabývali jsme se také několika problematikami:

  • rytmus, groove a frázování
  • bluesová forma a použitelné stupnice a tónové řady
  • typické akordické progrese v různých hudebních stylech
  • modální skladby, smooth jazz, pop, funk
    namestí band_hudebni setkání

    Letošní počasí vyšlo zúčastněným saxofonistům obou turnusů 6. Hudebního setkání nad očekávání dobře. A stejně nezanedbatelným pozitivním faktorem byla opravdu dobrá nálada a parta nadšených saxofonistů zapálených pro společné i sólové hraní.

    Zazněly poučky z klasické i moderní harmonie a probrala se pravidla stavby melodie, rady a tipy pro interpretaci z notového zápisu, pro improvizovaný projev, i co se týká rytmu a souhry. Díky koncertům pro veřejnost byly důkladně osvětleny a odzkoušeny zásady hraní v sekci. Rozehrály jsme mnoho dalších inspirujících hudebních experimentů s nejrůznějšími hudebními podklady. A stejně nezanedbatelným pozitivním faktorem byla opravdu dobrá nálada a parta nadšených saxofonistů zapálených pro společné i sólové hraní.

Již teď Vás proto zvu na 7. Hudební setkání do Lhotky u Mělníka, které proběhne na přelomu července a srpna 2015

Volný nátisk a široký dech,
Dušan Čech

Letmo ze 6. SAXÍKOVÉHO SRAZU V BRNĚ [26. – 27 . 4. 2014]

II V I

Poslední dubnový víkend se stalo Brněnské studio Lávka místem, z něhož se do okolí ozývaly bluesové melodie, funkové figury a riffy saxofonové sekce během nepřetržitého hudebního experimentování saxofonů.

Dorazili hráči z různých koutů, uvítali jsme i dva zahraniční tenorsaxofonisty. Poměr altsaxofonů a tenorů byl vyrovnaný, zazněla i sóla na soprán saxofon. Všichni zúčastnění byli vzácně jednotní v stylovém zaměření, což určovalo jednoznačný směr výkladu k improvizacím.

Sobota vypukla bez varování již krátce po 10. hodině. Letmé připomenutí hudební teorie o stavbě stupnic a akordových značek směřovalo k stanovení několika akordických stupnic pro molové a durové typy septakordů. Tyto elementární znalosti harmonie byly následně uplatněny při improvizaci v akordickém postupu označovaném běžně jako dominantní jádro nebo funk bounce, jak ukazuje zobrazení vpravo. Tento postup byl základem k použití mnoha souvisejících pentatonik a modálních stupnic napasovaných na jednoduchý šestnáctinový funky groove.

Záhy se saxofonisté pustili do improvizací založených na doškálném a pentatonickém či hexatonickém přístupu, na modální záměně, substituci a používali další zajímavé a dobře znějící metody a pohledy na harmonický kontext, například superimpozice. Přesný rytmus, frázování a intonační jistota se zlepšovaly od jednoho setu k druhému a nápadů jen přibývalo díky melodickému uvažování o frázích. Změny hudebního stylu odlišily frázování a charakter sóla pro blues, swing, funk, bossa novu, sambu, r&b, smooth jazz.

Brno_2014

Před zakončením sobotního bloku zazněly hlavní zásady pro hru dechové sekce a hráči vytvořili sekci s uplatněním typických prvků dle hudebního stylu (funk, swing, samba), s pravidlem vedení hlasů, s důrazem na frázování a rytmus.
Pro shrnutí probraných doškálných i mimotonálních harmonických vztahů, k procvičení principu substitucí a uplatnění improvizačních metod během sóla, posloužilo téma s tonálním vybočením ve stylu BOSSA NOVA Think Twice. Ačkoli není harmonie složitá, nabízelo se mnoho možností v harmonickém i rytmickém přístupu:

think twice Podklad ve zkrácené verzi je možné stáhnout zde

Všichni účastníci letošního 6. brněnského setkání mohli nalézt mnoho tipů pro svojí hru a inspirováni různými náhledy na improvizaci rozšířili i své znalosti v harmonii. Příští rok může být příležitostí pro všechny saxofonisty zavítat na jaře opět do Brna na 7. saxofonové setkání a nebo již letos v létě přijet na Hudební setkání do Mělníka.

Volný nátisk a široký dech,
Dušan Čech