Rubriky
harmonizace hudební teorie improvizace interpretace jam session rady semináře workshop zamyšlení

12. ročník Saxofonové setkání Lhotka u Mělníka 2020

Letošní workshop byl – stejně jako mnoho jiných společenských akcí – do posledních dnů nejistý. Lhotka 2020 však v srpnu proběhne v kratším termínu 28. 8 – 31. 8. 2020

Teoretické semináře s bezprostředním uplatňováním nabytých vědomostí na konkrétních skladbách umožňují účastníkům postup od základů k pokročilejší látce s pozorovatelným progresem. Metoda společných improvizací a sekční bigbandová hra, včetně nepřetržitého kontaktu s hudebně inspirujícím prostředím, přináší kýžený efekt u saxofonistů, kteří popouští uzdu své kreativity v osobním vyjádření skrze sólo. Rozvíjí se tím vedle hudebních teoretických znalostí, které jsou zevrubně probírány, též schopnost vzájemného poslechu a to napodobováním hry zkušenějších hráčů. To je zdrojem inspirace.

Cíl hudebních setkání

  1. zdokonalení se v hudební teorii a propojení pouček v komplexní celek
  2. získání potřebné zběhlosti k statutu použitelného saxofonisty

Střídáním různých aktivit hráči neztrácí pozornost, ale současně neustále akceptují podstatu výuky stylem tzv. „In Time – In Tune“, což je rozšíření muzikálních dovedností. Mezi ně patří intonace, rytmické cítění a smysl pro groove skladby, dále souhra s ostatními, hra v sekci, schopnost uplatnění a realizace frázování podle různých hudebních stylů, hudební dialog, vyjádření osobních pocitů a nálad v sólech.

Hudebně vzdělávací program je intenzivní, účastníci se soustředí detailně a podrobně na teorii a improvizaci co do harmonie, formy a rytmu. Vynikajícím činitelem, který k dosažení takového cíle pomáhá, je velký fond hudebních harmonických podkladů k ústřednímu tématu, kterému je každoročně hudební setkání věnováno.

Program seminářů

Technika

  • nátisk, tón, témbr
  • intonace a vyrovnaný ladící rozsah, alikvótní tóny a práce s nimi

Všeobecná hudební teorie realizovaná v praxi

  • akordové značky
  • funkce akordů a akordické stupnice v praxi
  • pentatoniky – základní a odvozené, hexatoniky
  • vedení linky při tvorbě sóla
  • rozdíly a shody v interpretaci a improvizaci v závislosti na hudebním stylu
  • nejjednodušší a rychlá realizace akordových značek „spatra“ (playing off the top of head)
  • intervalové vztahy mezi akordy a intervalová improvizace
  • chromatismy, approaching, enclosure notes
  • substituce
  • modální improvizace
  • použití netradičních a exotických stupnic, alterovaných, zmenšených a zvětšených

Plán dne

  • 9:00 – 12:00 dopolední seminář s výkladem tématu dne, uplatnění principů hrou na nástroj
  • 12:30 – 15:00 oběd, osobní volno, individuální konzultace na libovolné saxofonové téma
  • 15:00 – 18:00 odpolední instruktáž, rozbor jazzové formy dne, sekční hra, souhra
  • 18:30 – 19:30 večeře
  • 20:00 – ??? individuální konzultace, jam session

Místo konání: Táborová základna Lhotka u Mělníka v 6km od Mělníka

(adresa: Turistická základna Lhotka, 277 31 Velký Borek)

Kdy: 28. – 31. srpna 2020 včetně (příjezd 28. 8. dopoledne, ukončení 31. 8. večer)

Cena: účast možná i jen na některé dny, ubytování + strava a kurzovné se hradí zvlášt (něteří účastníci nenárokují ubytování)

Hráči mohou využít ubytování v dřevěných srubech s vlastním sociálním zařízením a vytápěním a plné stravování v místě 5× denně

Kontakt: přihlášení a případné dotazy mailem na dusch1@email.cz, telefon 604342469

Volný nátisk a široký dech, Dušan Čech

Rubriky
harmonizace hudební teorie improvizace interpretace jam session kapely rady semináře workshop

Letmo z 11. ročníku Saxofonového setkání Lhotka u Mělníka 2019

Na 11. ročník dorazili mnozí hráči – účastníci minulých setkání, hrající na všechny zástupce z rodiny saxofonů – od sopránu po baryton. Neocenitelným pomocníkem při rozehrávání se stalo každodenní souznění s dronem. (pro přiblížení problematiky dronů viz článek z 21. 12. 2017)

Drony pomáhají „nastavit“ sluch na uvědomělý pocit konsonance a přispívají jednak k zlepšení intonační představivosti, ale zejména pozitivně působí na zabarvení tónu ve spodním i horním rejstříku.

Improvizace v rámci tóniny tradičně vycházejí z progrese dominantního jádra a tónického MAJ septakordu IIm7 V7 IMA7 Přístup k stavbě sóla umožňuje vést linku vertikálně, horizontálně, kombinovaně, na základě společných tónů. Od základní kadence IIm7 V7 IMA7 se odvíjí progrese s využitím všech tonálních funkcí i s mimotonálními akordy. IMA I#dim IIm7 V7 IIIm7 VIm7 IVMA V7

Díky hojnému počtu saxofonistů se podařilo postavit luxusní saxofonovou sekci, produkující přesné, rytmické riffy. Výzvou byla be-bopová skladba Jimmy Guiffreho Four Brothers, která je v zamýšleném tempu 200 bpm obtížná i pro původně psaný kvartet či kvintet.

Praktické aplikování sledů IIm7 V7 umožnil nádherný výživný standard Lady Bird. Pro tento seminář jsme použili reharmonizovanou latino verzi od vynikajícího aranžéra a jazzmana Arnošta Bláhy. A. Bláha přispěl i aranží jazového tria No.3. Pro sekční souhru byly použity skladby Yestarday, Tequilla.

Blues je nevyčerpatelnou studnicí jazzových frází a postupů. Nádherné molové blues Arnošta Bláhy přineslo neotřelý chromatický postup:

A zároveň bylo východiskem k procvičení latino, blues a funkových frází. Takto bohatá harmonie molového blues nabízí náhled skrze superimpozice, s použitím blues stupnic, pantatonik a hexatonik. V průběhu posledních dní se pracovalo také se skladbou St. Thomas a v závěru hudebního setkání sypala se sóla z jednoho korpusu po druhém.

Jistě příští léto 2020 přichystá stejnou příležitost pro takto výživný a intenzivní workshop.

Široký nátisk a volný dech Dušan Čech

Rubriky
harmonizace hudební teorie improvizace interpretace rady semináře workshop

Letmo z 11. srazu v Českých Budějovicích

Gymnázium J. N. Neumanna stalo se ten květnový víkend epicentrem jazzových improvizací. Přítomni byli hráči na altsaxofony, tenory a barytonsaxofon. Seminář otevřel rozbor fundamentálních prvků souvisejících s hrou na saxofon. Ty stále a stále znovu zůstávají žhavým želízkem v ohni nejen začínajících, ale možná více těch pokročilých saxofonistů. Přemýšlení o osobním tónu, o intonaci, o pocitu při hře a o práci dechu, o úloze hrtanu a oblasti krku vůbec, zdají se být záležitostmi banálními, ale jejich uchopení může mnohé hráče vyvést z bludného kruhu intonační a tónové nejistoty. Diskuze se stáčela kolem alikvótních tónů, kolem smysluplnosti a významu vydržovaných tónů. Zájem se rozvinul u tématu "pozice nástroje při hře“ nebo u různého pohledu na saxofonový nátisk. Pochopení těchto základních prvků je předpokladem k přirozenému a volnému postupu, při němž saxofonista nepocítí brzy svůj limit v osobním růstu. Neodmyslitelným tématem je spojená soustava nátisk a dech. Správné pochopení brániční opory, s ohledem na čistý zdravý tón má zásadní vliv na jistou intonaci spíše než značka hubice a plátků.
Nesmírně přínosná byla metoda k určení správného ladění saxofonu zcela bez ladičky, v závislosti na pevnosti resp. volnosti nátisku a tím k určení ideální polohy hubice na esu nástroje.
Ústředním plánem byla improvizace v základní bluesové harmonické struktuře. Probrány byly nejrůznější přistupy k tvorbě linky horizontálního i vertikálního vedení. Způsob stanovení možných použitelných pentatonik či hexatonik a rytmizace jejich tónů je nevyčerpatelným zdrojem pro předlouhou plejádu sól.
Padly tipy na použití dalších modálních stupnic, z nichž zejména dorian a mixolydian jsou těmi základními, až po pokročilejší přehodnocení harmonických funkcí a realizaci modálních záměn vycházejících z modů Jazz minor a Harmonic minor. Zpestřením byly perfektně znějící soulové stupnice, což jsou permutace bluesových molových stupnic s výskytem chromatismů. Jejich použití ve funku, soulu a popu je klíčové, tvoří typický znak a sound daných stylů.

V neděli, jež byla od brzkého rána vhodně nazvána „deštnou“, byly nastíněny způsoby nazírání na častý akordový postup typický pro mnohé jazzové standardy, zejména z kategorie Rhythm Changes.

Pochopení harmonického kontextu, rozkódování jednotlivých funkcí a jejich společných znaků, zjednodušení harmonického zápisu, stanovení hypotetických substitucí, vypsání možných škál a modů, to vše spolu s výběrem improvizační techniky vyústilo následně k vytvoření nejen teoreticky správného, ale hlavně osobitého, zajímavého sóla. Neméně podstatnou složkou pro svobodnou improvizaci je zohlednění toho, jak zacházet s jednotlivými tóny (a to i jen s několika) co do frázování, členění, polyrytmů a spojování do riffů a intervalů, volbou artikulace, uplatnění akcentů, a to vše s důrazem na timing a neustálého akceptování groovu. Důraz byl kladen na vizuální představu lineárního vedení a pohybu všech čtyř hlasů v souladu s přísným spojováním akordů. Je to důležité pro stanovení společných tónů tvořících základní kostru.

Výtah z materiálů pro účastníky workshopu zde:
I VI7 IIm7 V7 metody improvizace

A samozřejmě aktuálně zveme na nejbližší hudební akci, velmi intenzivní, každoroční 11. saxofonové setkání ve Lhotce u Mělníka

Široký dech, Dušan Čech

Rubriky
hudební teorie interpretace rady zamyšlení

Za přesnější intonací s ladičkou, nebo s dronem?

Před několika lety došlo na zkoušce s bigbandem Václava Kozla v Redutě ke sporu, zda intonačně nepřesná interpretace kapely vychází z řad trumpetové sekce, nebo jsou na vině dřeva, tedy saxofony. Jelikož čas hudebníkův je vzácný, jsou pravidelné zkoušky kompletní sestavy bigbandu luxusem. Proto se razí princip sekčních zkoušek, kdy si každá sekce sladí a srovná rytmicko intonační projev pod vedením vedoucího sekce, a tyto sekce se pak bezprostředně před samotným koncertem maximálně jednou sejdou. Došlo ke sporu mezi jistotou v intonaci mezi zmíněnými sekcemi, každá byla přesvědčena, že jejich souhra je v pořádku. Každý trumpetista a saxofonista povinně zatroubil své komorní a1 proti sběrnému mikrofonu ladičky pana kapelníka a tím byla vina odhalena. Na vině v tomto případě byly žestě. Ale otázka správně intonace v kapele není záležitostí přesné ladičky a její ručičky zastavivší se uprostřed centové stupnice. KORG OT 120
Zatímco většina hudebníků je svými guru motivována k používání ladičky pro porovnávání a kontrolu svého ladění, veden praktickou zkušeností se osobně domnívám, že pečlivé naslouchání, ztotožnění se a osvojení si konsonantního pocitu, pochopení principu konsonance, koncepce ladění, a neustálá pohotová pozornost, to jsou hlavní ingredience k rozvoji mistrovské úrovně intonace. Cvičit s ladičkou nerozvíjí žádnou z výše zmíněných dovedností.

Hraní s dronem

Řada hudebníků i zpěváků experimentálně přechází na používání metody dolaďování se k dronu. Samozřejmě není řeč o hračce na dálkové ovládání se schopností pořizovat špionážní videozáznamy. Tento systém je postavený na hraní na saxofon při současném pocitovém vnímání výsledného konsonantního souzvuku s alikvótami postavenými na pedálovém tónu – fundamentu. To je významný krok směrem k navození praxe, neboť velmi úzce souvisí se skutečným „live“ hraním a se souhrou s ostatními hráči. Je zde ještě jeden aspekt, jemuž je třeba věnovat pozornost. Prostřednictvím solidního a konstantního dronu, se můžeme jako hudebníci opírat o tento vnější zdroj referenčního tónu a můžeme jet tak říkajíc na „autopilota“. Tím, že necháme dron a náš hudební sluch dělat většinu práce. (pozn.: hudební sluch je zde pochopitelně klíčový, doporučuji článek o Hudebním sluchu a o jeho mnohých zajímavých dysfunkcích, souhrnně označovaných amúzie). To vedlo k vytvoření metody cvičení, která umožňuje žákům, ale i pokročilým hudebníkům doladit se a „splynout“ s externím zdrojem zvuku. Přitom se však procvičuje a buduje naše pozornost, soustředěnost a ostré zaměření se na konsonanci.
Tyto smyčky (loops) jsou navrženy tak, aby napomohly oproštění se od závislosti na ladičce, kdy jedinou snahou hráče je udržet přesnou frekvenční hodnotu daného tónu (a tím i ručičku ladičky) v centrální poloze. Zde použitý dron má všechny alikvóty jsou slyšitelné, občas se stáhnou do pozadí. Hráč musí udržovat konzistentní zvuk z hladiska výšky i barvy, aby se i nadále „sladil a splynul v různých intervalech“ se zvukem a barvou dronu. V souladu s pokrokem 21. století, tyto stopy jsou k dispozici online, takže saxofonisté si je mohou spustit, nebo stáhnout na jakýkoli přenosný přístroj si přejí. Odpadá nutnost přenášet vždy pro cvičení ladičku s sebou, byť by byla součástí nějaké chytré androidové appky. Přenosný MP3 přehrávač, nebo telefon přesto může poskytnout veškerou pomoc, kterou potřebujete!
Každá stopa je dronem od určitého kmitočtově přesně definovaného tónu, který je tzv. fundamentálem. V první fázi je ideální do znějícího dronu pouze zpívat melodii, chytat konsonanty.
V druhé fázi přejděte k vlastnímu hraní spolu s podkladem; budete cítit, jak velké úsilí a koncentraci to vyžaduje hrát v konsonantních intervalech nebo v melodii, se stabilním neměnným dronem, ve srovnání s pouhým troubením do ladičky s pohledem upřeným na hopsající ručičku (to v lepším případě, v horším případě pohledem na zadrhávající blikající digitalní ukazatel). Hraní s ladičkou totiž nebere v úvahu ještě dvě podstatné věci a tou je témbr – barva tónu – a rovněž dynamika. Tím větší výzvou je, aby saxofonový tón „souzněl a splýval“ se všemi alikvótami dronu. Zkušenost s touto metodou cvičení umožňuje nespoléhat na externí zdroj pro vizuální kontrolu intonace, ale učí „splynout, ztratit se“ ve výsledném zvuku jakékoli frekvence. Tato metoda vyžaduje, aby hráč nadále hrál s jistým tónem, v různé dynamice a barevně, podobně jako při koncertním výkonu. Drony jsou způsob, jak zhodnotit, do jaké míry dochází k odklonu a ke „skluzu“ od dokonalá intonace.
Nelze dostatečně vypovědět, jak velmi nápomocná, podnětná a důležitá je práce s dronem. Je to mnohem účinnější, než jen hrát dlouhé tóny, protože se nepracuje pouze s intonací, jak již bylo uvedeno. Dochází ke kontrole několika veličin souběžně. Práce s drony umožní opravdu zaměřit pozornost na mikrointervalové kolísání v ladění. To také může přispět k rozvoji intonační paměti, která náleží do svalové paměti a souvisí s tvarem ústní dutiny, s uvědomováním si hrdelní oblasti (hrtan) a pojí se s pocitovou pamětí. Když budete trávit čas s drony začnete si pamatovat, jak různé tóny cítíte a jak znějí v konsonantních intervalech, jak rezonují pod prsty skrze klapky. Kdo na vlastní uši pocítí barvu oktávy, kdo pocitově zažije čistou kvintu nebo kvartu, i oba tvary tercie, případně velkou a malou septimu, ten získá nedocenitelnou novou zkušenost v oblasti intonace, akustiky a harmonie jako takové. Je zajímavé pozorovat, jak někteří hráči intonují většinu tónů výše, než je akusticky správné. To je to známé: „..horní tóny máš vysoko, vytáhni si hubici..!“ Oou oou, chyba lávky, hubicí to nebude. Pomůže spíše vyčistit a zapojit uši, nebo ještě lépe: překalibrovat sluch přesnými pocity všech konsonancí.

Jak si hudebník rozvíjí svůj smysl pro intonaci, může se naučit rozpoznat prožitkem přesné ladění jako ten jediný bod v harmonickém pocitu konsonance, spíše než posuzovat ladění jako rozsah a poměry kmitočtů a frekvencí. Mám na mysli to, že naprostá většina z nás nevnímá „ladění“ způsobem, jak vnímá ladění stroj, tedy jako přesnou rychlost vibrací plátku a vzduchového sloupce, udáváno v Hertzích. Například víme, že musíme ret trochu povolit, aby naše vysoké Bb ladilo a můžeme vidět na ladičce, kdy blízko a přesněji jsme přichýleni k „správnému ladění“, řekněme v rozsahu 4 centů (2 centy v obou směrech). Tato dovednost zastavit ručičku na středové nule by byla zcela jistě považována za nadprůměrně slušný všeobecný standard, i kdyby byl hudebník zcela hluchý. Jen hlavně nesmí být slepý, pravda. A i přesto může dále býti i vedoucím hudebního oddělení. Ale zcela určitě by schopnost intonovat mohla být ještě vylepšena. Uvažujeme-li totiž tak, jak zaintonovat naše vysoké Bb v sekci do akordu C7, kde tvoří malou septimu, nebo naopak v akordu EbMAJ7, kde tvoří kvintu, povede nás spíše výsledný pocit z celkového zvuku lépe, než pozice ručičky na ladičce.
Podtrženo sečteno: Hraní dlouhých desetisekundových tónů s ladičkou nevycvičí vaše uši tak jemně, jako používání DRONŮ a vydržování tónů dvacet, třicet sekund. Práce s DRONEM je nejúčinnější způsob, jak opravdu vytříbit intonaci, stejně jako získat kontrolu nad svým zvukem ve smyslu barvy a dynamiky.

Jak s drony pracovat?

Existuje mnoho různých výživných cvičení, které může hráč na dechový nástroj dělat, a měly by být začleněny do progresivního rutinního každodenního cvičení. Jedním z mnoha tipů je
1. hrát dlouhé tóny, opravdu dlouhé v celém rozsahu svého nástroje a to od nejnižších tónů. Usilujte o to, aby se vaše ruce, prsty a samozřejmě nátisk naprosto uvolnily, přičemž po plném bráničním nádechu hrajete každý tón tak, jak nejdéle je to možné. Může se stát, že po 90 sekundách v pianissimu Vám bude divné, zda už to není příliš dlouhé, ale vězte, že právě v tuto chvíli stojíte na prahu toho nejdůležitějšího okamžiku, proč se vydržované tóny hrají. Možná Vám to na začátku neřekli a hráli jste dlouhý tón maximálně 16 dob, a v dobré víře nanejvýš 20 sekund. To byla možná z poloviny zbytečná ztráta času!
Pro efektivní výsledek těchto cvičení je rovněž nutné osvojit si specifickou úlohu jazyka při tvorbě tónu. Zejména jde o jeho polohu v ústní dutině a vliv na samotné rozkmitání plátku.

2. hrát v různých úrovních hlasitosti, zejména usilovat o nejtišší pianissimo, zatímco se snažíte udržet své tóny v dokonalém konsonantním souladu s dronem a plynule zesilovat.

3. hrajte intervaly do dronu. Zkuste oktávy při zachování perfektního ladění. Po oktávě zkuste kvintu, velkou tercii, sextu, kvartu, malou tercii, septimy, v tomto pořadí. Hrajte nejprve unisono s fundamentem dronu a přejděte do intervalu, a pak zpátky do fundamentu. Musíte se naučit, aby každá nota na saxofonu byla v přesném ladění i při přeskakování z jiného tónu.

4. samotný ladící mechanismus, jímž se ovlivňuje intonace, tedy to, co způsobuje schopnost doladit v mikrointervalech ten který tón, je ukryt v hrtanu, v kořenu jazyka. Hrtan s jazykem v koordinaci se sluchem, je ústrojí zodpovědné za dilataci ladění. Tak, jako existují efektivní cviky pro uvědomění si a posílení bránice, drony umožňují objevit, uvědomit si, zvládnout a ovládat tento dolaďovací aparát. Začněte například s koncertním Bb dronem. První zahrajte své vysoké G (velkou sextu) a vycentrujte jej. Pak malíkem zahrajte G# hmat a snižte tón zpět do G pouze nátiskem (rozuměno nikoli rtem a povolením, podsazením čelistí, ale hrtanem). Držte tento tón a soustřeďte jej v dokonalém ladění tak dlouho, jak to jen půjde. Snažte si uvědomovat otevření a uvolnění krku, spíše než jen pokles či snížení čelisti. USTNI DUTINA_ANATOMIE (pozn.: je dobré být obeznámen s tím, že síla skousnuté čelisti versus uvolnění může mít vliv na zkreslené vnímání skutečné intonace přímo v uchu. Zatnutím svalů čelisti hráč může podle míry stisku skusu slyšet rovný tón jako a kolísající, při rychlém kousání a povolování jej vnímá jako vibrující! Podobně deformovaný dojem intonace může nastat při zívání) Pokoušejte se dolaďovat dlouhé tóny tímto způsobem po sestupných půltónech. Zjistíte, že některé tóny je mnohem snadnější ohýbat a stabilizovat, než ostatní. Techniku dolaďování tak procvičíte dokonale.

5. podobně, jako u předchozího cvičení tentokrát snižujte vědomě o celý tón, místo o půltón. Nevzdávejte snahu, pokud některé tóny nepůjdou stabilizovat v intonaci, samotný akt snahy a pokoušení se zlepší vaši kontrolu nátisku a sluchu přímo mistrovsky.

6. pokud zvládnete první dvě podlaďovací pitch band cvičení, přistupte k provedení třetí fáze. Tentokrát prsty zahrajte malou tercii nad fundamentem dronu a tón snižte. Nezapomeňte vždy nejprve zahrát drone, abyste si pevně internalizovali harmonický soulad, před stisknutím vyššího intervalu a ohnutím dolů. Tyto ohybové cvičení vás nutí hrát uvolněně s otevřeným hrdlem. Učí vás hrát bez používání tlaku na plátek. Během těchto cvičení si uvědomíte, kolik dechu tento způsob hry spotřebuje. Ale to je v pořádku, saxofon není hoboj! To výrazně zvýší obtížnost hraní dlouhých tónů, aby se ustálily na unisonu. Pokuste se stabilizovat ladění v přefouknutém rejstříku, kde jste neustále potřebné snížit tony v ladění. Jak se snažíte uvolňovat tyto malé tercie, zjistíte, že je zpočátku téměř nemožné dělat to v nižších polohách saxofonu. (Jak popis napovídá, jde ve všech případech dolaďovacích cvičení o metodu snižování vyššího tónu dolů. Jakékoli dotahování podladěného tónu je tomuto systému naprosto cizí, je kontraproduktivní a do technik saxofonisty zásadně nepatří. Děje se tak totiž pouze stiskem plátku, uskřípnutím volně kmitající špičky, tím pádem k ovlivnění otevřenosti hubice. To pak vyvolá zásadní omezení plátku v jeho vibraci a výsledkem je tón uškrcený, sípavý, skřípavý, úzký, třaslavý, nezdravý, slabý, nevýrazný a nekonkrétní, a navíc často ani neladící. Proto nepoužitelný.)

7. Na závěr improvizujte volně za použití pedálového dronu. Zkuste různé řady a mody napříč dronem a občas se vraťte během hry na unisono nebo do oktávy, abyste se ujistili, jste-li stále „in“. Procvičujte přechody mezi různými typy mollových i durových stupnic. Cvičte plynule a chromaticky rozvádějte tóny do slyšitelných alikvót dronu.

Hlavním účelem hraní s drony je naučit se spoléhat pouze na sluch, když hrajete melodie. Standardně je ladička konec konců berlička; takže nesouvisí se schopností kontrolovat intonaci sluchem, ale zrakem, a to je nesprávné asi tak, jako se dívat na displej tabletu na napodobeninu metronomu pana Jana Nepomuka Mälzela. Wooden_Metronome Kdo nedostane rytmus pod kůži a do hlavy ušním otvorem, ale otvorem kde sídlí oko, metronom jej nezachrání. A rytmus spolu s intonací jsou základní kameny projevu muzikanta.

Ujistěte se, že také můžete s dlouhými tóny přejít do vyšších poloh. Zde je kontrola souhrou s dronem opravdu poučná.

Jak vypadá v konečném výsledku hra na saxofon s perfektní kontrolou intonace s dronem, ukazuje saxofonista Hayden Chisholm ZDE

Za pozornost stojí naprostá absence nájezdových glissů při nástupu do tónu a dolaďovací hledání intonace.

vysvětlení pojmů: DRON: kořen slova pochází z indo-evropského základu („dhran“= broukat, hučet) v Sanskrtu „dhran“, řecké „thren-os“, anglické „thrum“, „drum“, nebo „dream“

Široký dech, Dušan Čech

Rubriky
hudební teorie interpretace kapely rady zamyšlení

Příručka intonujícího saxofonisty

Rubriky
hudební teorie improvizace interpretace klarinet rady semináře Uncategorized workshop zamyšlení

Z Brněnského Saxíkového srazu 13. – 14. května 2017

Sobotní ráno slibovalo slunný den; kroky saxofonistů – klarinetistů mířily do centra LEGATO v Brně Kohoutovicích. Sobotní seminář byl zahájen rozborem problematiky dechu s ohledem na správné pochopení brániční opory, s jejím vlivem na čistý zdravý tón, a zejména pak na jistou intonaci. Hlavní náplní sobotního dopoledne byla improvizace v základní doškálné harmonické struktuře s dominantním jádrem (IIm7 V7). Nastíněny byly způsoby nazírání na akordový postup vedoucí k porozumění celého harmonického kontextu, k rozkódování jednotlivých funkcí, ke zjednodušení harmonického zápisu, k výběru improvizační techniky a následně k vytvoření nejen správného, ale také zajímavého ozvláštnění sóla. Prioritou při stavbě sóla je zachování a respektování rytmu a groovu daného hudebního stylu. Ať již jde o jazz nebo latinu.

Důraz byl kladen na vizuální představu lineárního vedení a pohybu každého ze čtyř hlasů v souladu s přísným spojováním akordů. Je to důležité pro stanovení společných tónů tvořících základní kostru.

(poznámka: Ponechali jsme stranou intuitivní sóla technikou „bezuzdné kulometné střelby do tmy“. Takovým stylem možná nějaká zbloudilá kulka ze sta cíl zasáhne, ale pouze ten střelec, který trefí každou svou střelu – tón – do černého, je zručným pistolníkem a mnohdy je lépe vyslat deset dobře mířených střel ze dvou koltů, než vypálit samopalnou smršť napříč rytmu, formě a harmonii bez ohledu na následky. Nic proti památce Ornette Colemana..)

Výtah ze skript k víkendovému semináři Brno 2017

Neděli zahájil rozbor fundamentálních prvků souvisejících s hrou na saxofon. Ty stále a stále zůstávají žhavým želízkem v ohni nejen začínajících, ale možná více těch pokročilých saxofonistů. Přemýšlení o osobním tónu, o intonaci, o pocitu při hře a o práci dechu, o úloze hrtanu a oblasti krku vůbec, zdají se být záležitostmi banálními, ale jejich uchopení může mnohé hráče vyvést z bludného kruhu intonační a tónové nejistoty. Diskuze se stáčela kolem alikvótních tónů, kolem smysluplnosti a významu vydržovaných tónů. Zájem se rozvinul na téma "pozice nástroje při hře“ nebo různého pohledu na saxofonový nátisk. Pochopení těchto základních prvků je předpokladem k přirozenému a volnému postupu, při němž saxofonista nepocítí brzy svůj limit v osobním růstu.

Padla spousta postřehů, rad a inspirací. Zazněla nespočetná sóla účastníků, jež vyústila až do fundované kolektivní improvizace.

Zveme proto všechny, kteří Brno nestihli – i ty, kteří chtějí posunout svou saxofonovou magii o stupeň výše – na příští, jubilejní 10. setkání opět v květnu do Brna. A samozřejmě aktuálně zveme na nejbližší hudební akci, velmi intenzivní, každoroční, letos 9. saxofonové setkání ve Lhotce u Mělníka

Široký dech, Dušan Čech

Rubriky
improvizace interpretace zamyšlení

Příležitostné porovnání čtyř různých saxofonů

Co se u saxofonu při jeho výběru nejvíce zohledňuje a hodnotí? O čem se uvažuje a bere v potaz? Ať už je řeč o nástroji studentském nebo o profesionální třídě, padne vždy slovo o kvalitě materiálu, z něhož je vyroben a zejména to, jak materiál ovlivní pouhé dvě základní veličiny, které hráče zajímají a které bez výjimky řeší.

Barva tónu a intonace

Je všeobecně známo, že saxofony Selmer jsou citlivější na intonační změny třeba ve srovnání s Yamahou. Také se diskutuje o asijských saxofonech a jejich intonaci. Proč již ne tolik o barvě tónu? Domnívám se, že u těchto levných nástrojů z východu jde otázka témbru zcela stranou. Jednak je barva do značné míry dána nátiskem, druhem hubice a plátku a zkušenostmi. A v druhé řadě začátečník sleduje nejprve samotný ozev, natož aby bral ohled na barvu. Svou roli též hraje menzura nástroje. Ale jak tyto parametry působí na tón?

Naskytla se nám příležitost porovnat během jednoho dne čtyři saxofony, nahrát je při hře a to s použitím dvou ebonitových hubic: Meyer 7 a Otto Link 7*. (obě hubice byly opatřeny plátky RICO 2,5). Šlo o porovnání barevných možností, ozevu v nízké i vyšší poloze, v pianissimu i ve forte. Zaměřeno na schopnost saxofonu reagovat na akcenty, míra reakce na různé frázování („spouštění“), akceptování a ochota přejít do různých škál barevných změn, porovnání spotřeby dechu během hry, ovladatelnost nástroje co do udržení ladění. Vliv uvolnění nebo utažení nátisku na intonaci a tónovou barvu, vliv crescenda na intonaci a barvu. A možná i vliv zdvihu klapek na techniku. Amati AAS 32-black Amati AAS 32-black

Testování a porovnávání saxofonů nebo hubic tak, že na jeden nádech zazní ve fortissimu krkolomný polytonální lick od spodního Bb až po čtyřčárkované altissimo (případně hráno v opačném směru) v tempu 385 bpm – to vše ve čtyřiašedesátinách legato – je naprosto k ničemu. Nic důležitého to testující osobě neříká. Pro posouzení témbru je třeba delšího, komplexnějšího a členitějšího zahrání a detailnějšího porovnání v táhlejších i svižnějších pasážích. Nezanedbatelná je rovněž skutečnost, že výsledný dojem z tónu a celého sóla souvisí i s individuálním vkusem hráče. Vliv Mr. Paula Desmonda je jiný, než Mr. Erica Marienthala a ještě jiný od pánů Charlie Parkera a Maceo Parkera, nemluvě o Ornettu Colemanovi. Proto je alespoň přínosné, když na nástroj zahrají v tutéž chvíli dva hráči, při zachování konstant. I tak je ještě podstatné, jak zvolený hraný styl ovlivní výsledné sólo, v tomto případě byl zvolen swing 140 bpm. Hudební styl a tempo totiž pochopitelně souvisí s volbou artikulací, s frázováním, s patřičnou dynamikou sóla, i s groovem. Kombinací byly získány tyto sestavy:

porovnani saxofonů

Sóla nejsou zamýšlena jako exhibice s přehlídkou desítek roztodivných a ještě roztodivnějších improvizačních technik a přístupů zvládnutelných během podkladu naprosto základní jazzové progrese. Sóla mají být jen přiblížením tónového potenciálu nástrojů ovlivněného materiálem, menzurou. Harmonie v podkladu není nikterak záludná: progresse

Přesto lze vypíchnout některé jednotné záměry, se kterými sóla vznikla: vertikální vedení sóla, i melodie vedená horizontálně, změny v intenzitě dechu, způsobilost reagovat na rychlejší pasáže, legato pasáže, dechem nasazované úseky, staccato, vibrato, synkopování a tomu odpovídající chování intonace a změny v témbru. Jednoduše řečeno: jak saxofon v sólu vypráví? V tomto případě byl brán zřetel i na barvu tónu v subtónu. (pozn.: zde je třeba poznamenat, že to vše je do značné míry závislé i na hubici a plátku) Naopak stranou zájmu testování stály multifonics, altissimo, nebo alikvotní alternativy hmatů pro různé tóny metodou přefuků.

Z hlediska melodického ve všech sólech zaznívají jednodušší čitelné prvky: časté rozklady septakordů a nónových akordů vzestupně i sestupně, trioly, riffy i delší pasáže, modální záměny, chromatismy, substituce, superimpozice (zejména na dominantě), střídání nízké i vysoké polohy a využívání pianissima oproti pasážím ve forte. Zaznívají bluesové postupy, bebop licky, prvky latiny, popu, občas probleskne growling.

Sóla byla nahrávána bezprostředně za sebou, aby bylo zachováno stejné prostředí, napěťový pocit rtů, pozice a poloha nahrávací aparatury (pozn.: její kvalita nemá pro výsledek tónu a intonace sóla vliv, pokud je pro všechny saxofony stejná, tedy nebylo přidáno žádného efektu, halu, nebo filtru. Nahráno na MicroBOSS BR).

Porovnání zvuku a barvy – Hráč 1

Selmer III – Meyer 7

CONN – Meyer 7

Selmer Mark VI – Meyer 7

Porovnání zvuku a barvy – Hráč 2

Amati AAS 32 – Otto Link 7star

Selmer III – Otto Link 7star

Zajímavostí je, že přizpůsobení se novému nástroji v pořadí testovaných je otázkou prvního nebo nanejvýše druhého chorusu, než se zvuk „srovná“ a saxofon padne takříkajíc do ruky a to včetně nalezení posazení intonace. Doladění se často děje za provozu s potřebným posunutím hubice na korku. Každý hráč ví, že pochopitelně neexistuje jedna univerzální poloha hubice vůči esu, ani udaná hodnota ideální délky korku, který má vyčnívat za hubicí. I tato poloha hubice se hráč od hráče liší. (podle Davida Liebmana se s nabývajícími zkušenostmi hubice posouvá stále více na eso)

Selmer serie III Selmer serie III

Postřehy k jednotlivým sólům

Selmer III začíná slyšitelně pod tónem, vyžaduje operativně posunout (zarazit) hubici na eso více, než bylo očekáváno. Nejvíce však je hubice zaražena v případě saxofonu CONN, ačkoli jsou oba hrány na hubici Meyer 7. Markantní rozdíl v témbru na první poslech slyšíme mezi Selmerem III a CONNem. CONN zní díky materiálu a menzuře typicky sametově a zpěvně, což z těchto saxofonů dělá dosud velmi oblíbený nástroj pro swing a jazz 30 – 50.let.

CONN CONN

Selmery jsou si výrazem sobě podobné více, nicméně „šestka“ je asi opravdu poněkud barevnější oproti širšímu přitemnělému tónu „trojky“. Ale opět podotýkám, styl hudby ovlivňuje způsob hry. Kupříkladu ve funku by byly zjištěny třeba ještě jiné nuance v intonaci, barvě i ozevu. Nemluvě o případném osazení kovovým klenotem z dílny „Theo Wanne“ nebo „Jody Jazz“.

Selmer Mark VI Selmer Mark VI

Dodávám, že výsledky jsou jen částečně směrodatné, jak bylo řečeno. Aparatura, hubice, plátek, volba hráče i hudebního stylu a technika hry ovlivní ve výsledku hru na saxofon Selmer i Amati. Zde jde jen o zprostředkování zajímavého postavení nástrojů vedle sebe z hlediska zvukových možností v daný okamžik.

Široký dech, Dušan Čech

Rubriky
hudební teorie improvizace interpretace rady semináře workshop zamyšlení

Z Brněnského Saxíkového srazu 21. – 22. května 2016

_001 Brno se v sobotu připravovalo na Muzejní noc, zatímco do centra LEGATO v Kohoutovicích mířili saxofonisté pěšky z blízkého okolí i po dálnici ze vzdálenějších kou­tů.

Hlavním zaměřením sobotního semináře byla improvizace na velmi často používané harmonické čtyřtaktí obsahující průchodný zmenšený septakord a alterovanou dominantu.progress1

Rozborem kontextů v harmonii byly stanoveny vhodné modální řady, či stupnice jako návrh pro řešení a stavbu sóla. Vytvořením více úhlů pohledu díky pomyslné reharmonizaci původní progrese vhodnými substitucemi se otevřelo mnoho možností, jak lze k melodické lince přistupovat, opomeneme-li intuitivní sólo ve stylu „střelba do tmy“. Pozornost se věnovala významu basové linky. Po zvládnutí způsobu volby tónového materiálu se navíc pozornost věnovala také rytmickému cítění a cítění pro frázi. Rozdíly mezi vertikální improvizací proti horizontálnímu vedení byly podrobně názorně vyzkoušeny na osmitaktovém tématu v rámci tóniny, tedy bez vybočení. progress2

Nedělní téma bylo věnováno substitucím v harmonické progresi, způsobům nazírání na akordový postup vedoucím ke zjednodušení harmonického zápisu, nebo k zajímavému ozvláštnění sóla. Vysvětlením a realizací pojmů minorizace, superimpozice, chromatismy následovala konkrétní praktická zkouška. Jednoduchou skladbou pro uplatnění uvedených technik se stala Blue Bossa.
Závěr dne se dotkl fundamentálních prvků saxofonové hry, které stále zůstávají v ohnisku zájmu nejen začínajících, ale možná více pokročilých saxofonistů, přemýšlejících o svém tónu, o intonaci, pocitu při hře, o práci dechu a oblasti krku. Ačkoli se zdají být záležitostmi banálními, jejich správné pochopení může hráče vyvést z bludného kruhu intonační a tónové nejistoty. Debata se dotkla alikvótních tónů, smysluplnosti vydržovaných tónů, pozice nástroje při hře nebo nejednotného pohledu na saxofonový nátisk. Pochopení těchto základních prvků je předpokladem k přirozenému a volnému postupu, aniž by saxofonista pocítil brzy svůj limit v progresi.

Padla spousta postřehů, rad a inspirací. Zazněla nespočetná sóla účastníků i velkých mistrů saxofonu z nahrávek. Zveme všechny, kteří chtějí posunout svou saxofonovou káru dál na příští setkání, nejblíže do Mělníka na každoroční, letos 8. Hudební setkání ve Lhotce, nebo za rok třeba opět do Brna.

Široký dech, Dušan Čech

Borovice.cz
Rubriky
hudební teorie improvizace interpretace jam session rady semináře workshop

8. SAXÍKOVÝ SRAZ V BRNĚ [21. – 22. května 2016]

Díky svému charakteru saxofon vždy byl a je předurčen pro svobodný projev, kreativitu a improvizaci.

Během nastávajícího květnového víkendu 21. – 22. května se zabereme do improvizačních technik a interpretace.

saxik8 brno

Nechceme však učit starého psa štěkat; zaměříme pozornost na hráčsky nejatraktivnější, nejzajímavější tématiku.

• teorie a funkce akordů a akordické stupnice v praxi

• rozdíly a shody v interpretaci a improvizaci v závislosti na hudebním stylu

• modální improvizace na základní harmonické funkce

• pentatoniky – základní a odvozené

• hexatoniky

• chromatismy a intervalový přístup k improvizaci

• způsoby použití netradičních a exotických stupnic, alterovaných, zmenšených a zvětšených

Detaily akce:

Kdy: • víkend 21. – 22. května 2016

  • SOBOTA od 10:00 do 19:00
  • NEDĚLE od 10:00 do 17:00
  • účast pouze na jednom dni možná

Kde: • studio LEGATO, Stamicova 572/7, 623 00 Brno – Kohoutovice

Jak se přihlásit: • zašlete přihlašovací údaje s podrobnostmi na e-mailovou adresu dusch1@email.cz

• účastnický poplatek 850,– Kč na víkend (na jeden den 600,– Kč)

přihláška s podrobnostmi zde: prihlaska Brno 2016

Rubriky
hudební teorie interpretace rady zamyšlení

PRAVDA O HUDEBNÍM “HLUCHU”

AMÚZIE A HUDEBNÍ NADÁNÍ

Okolní svět vnímáme v jeho hloubce, barvě, pohybu a formě se samozřejmostí jako sehraný a synchronní. Přitom vše existuje jako mnoho samostatných prvků, které vytváří celistvý obraz a vjem. A tyto prvky musejí být analyzovány odděleně a poté složeny dohromady. Zaměříme-li se na sluchový vjem, účastní se mnoho prvků, které se starají o vnímání, dekódování a slučování zvuku a času. Je-li v důsledku nějakého poškození, nebo poruchy některý z prvků defektní, může být potíž se syntézou v jednotný celek. Proto hovoříme o různých formách AMÚZIE. (AMÚZIE: ztráta schopnosti vnímat a poznávat melodii, harmonii, rytmus a tempo při zachovaném vnímání jednotlivých tónů)

Existují dvě základní kategorie hudebního vnímání: rozpoznávání melodií a rozpoznávání rytmu, nebo časových intervalů. Podrobněji se rozlišuje amúzie receptivní a interpretační, neboli performační a rozeznáváme více než dvacet variet!

DYSMÚZIE: nedostatek či ztráta smyslu pro hudbu.

  • impresivní, receptivní pro melodii
  • totální, centrální – totální ztráta
  • expresivní – pro zpěv, nebo hru na nástroj, kde hráč ovlivňuje dolaďování tónu)

AMÚZIE PRO RYTMUS (rhythm deafness)

může být mírná, silná, vrozená nebo získaná. Takový člověk nerozeznává typický rytmus jednotlivých stylů, např. tango od waltzu.

AMÚZIE PRO MELODII (tone deafness)

člověk trpící tímto druhem amúzie má potíže (anebo není schopen správně slyšet) s poměrnými rozdíly mezi tóny. Rytmická a tónová dispozice sídlí každá v jiné mozkové hemisféře. Po mozkové příhodě postihující LEVOU hemisféru se může objevit silná rytmická hluchota bez hluchoty tónové a naopak při postižení PRAVÉ hemisféry se může rozvinout tónová hluchota bez hluchoty rytmické. Obecně však rytmická hluchota nebývá absolutní, protože rytmus je v mozku široce zastoupen jako životně důležitý prvek.

AMÚZIE PRO DISONANCE

zhoršená schopnost vnímat souzvuk (nelibozvuk) dvou tónů, v němž je vnitřní napětí a proto směřuje k rozvedení do konsonance. Tento jev vnímají už kojenci a porucha má souvislost se specifickými neurologickými poškozeními. Cit pro disonanci a konsonanci postrádají osoby s rozsáhlým poškozením oblasti, podílející se na emocionálních soudech (poškození parahipokampální kůry). Postižený není schopen zhodnotit konsonantní hudbu jako příjemnou a stanovit, zda je kompozice smutná, nebo veselá. Disonantní hudbu vnímají jako „celkem příjemnou“. S tímto souvisí i částečná, nebo úplná ztráta pohnutí nebo vzrušení, jež běžně hudba evokuje, přestože hudební vnímání poškozeno není. Domnívají se, že kompozice je charakterizována jako smutná nebo veselá podle názvu, nebo tempa!

AMELODIE

neschopnost slyšet melodie, směr postupu tónů, ačkoli rozlišování jednotlivých tónů je výtečné. Podobné stavu, kdy se při vnímání řeči ztrácí porozumění větné skladbě, nebo významu věty, přičemž chápání slov je neporušeno. Postižený slyší sled not, který ale postrádá logiku a účel, zdá se být náhodný. Neslyší poměry mezi tóny, není schopen zhodnotit jejich interakce a prolínání. Postrádají schopnost syntézy tónů v melodii. Nepoznají, zda melodie klesala nebo stoupala. Nejsou také schopni přiladit se k znějícímu tónu a stanovit, který tón za dvou je vyšší nebo nižší.

NESCHOPNOST VNÍMAT HARMONII

postižený nedokáže sloučit jednotlivé lineární hlasy ve výslednou harmonii. Slyší oddělené, různými směry plynoucí melodické řady. Má obtíže integrovat odlišné hlasy do celku, jež by dával smysl. Amúzičtí lidé postrádají ZNALOSTI A POSTUPY, JEŽ JSOU POTŘEBA PRO MAPOVÁNÍ POLOH TÓNŮ A STUPNIC.

KULTURNÍ FORMY RYTMICKÉ HLUCHOTY

Do 12. měsíce života člověk detekuje všechny sebemenší rytmické obměny a po 1. roce života se tato schopnost detekce snižuje, ale zpřesňuje. Dítě snadněji detekuje rytmy, které jej v jeho kultuře běžně obklopují, a přijímá je za vlastní. Člověk vychovávaný v západní kultuře obtížně proniká do složitějších rytmů latino americké hudby, do lichých rytmů arabské hudby, či synkop a polyrytmů africké hudby. Kulturní vlivy, jimž jsme vystaveni, ovlivňují i naše tonální cítění. Evropané proto považují diatonickou stupnici za mnohem „přirozenější“ a srozumitelnější, než škály dvaceti dvou šruti hindské hudby. Nezdá se však, že by existovaly nějaké vrozené neurologické preference pro konkrétní druh hudby. JEDINÝMI NEZBYTNÝMI SOUČÁSTMI HUDBY JSOU SAMOSTATNÉ TÓNY A RYTMICKÉ USPOŘÁDÁNÍ.

Mnoho lidí nedokáže čistě zpívat či pískat, a byť jsou si toho vědomi, nemusí jít o amúzii. Skutečnou tónovou hluchotou trpí asi 5 procent populace. Takoví lidé se mohou vychýlit z tóniny, aniž si to uvědomí a nejsou schopni rozeznat falešný zpěv u ostatních. To se ovšem týká zpěvu, nebo pískání, kde člověk aktivně ovlivňuje tónovou výšku svou vůlí a citem působením na určité svaly. Hra na hudební nástroj není s tónovou amúzií nemožná. Pokud dítě hraje od mateřské školy na piánko podle čísel, nebo barevně odlišených kláves, později z not a dodržuje prstoklad – opět čísla, nemusí se na hudební indispozici přijít. Chybu pozná nikoli sluchem podle falešného tónu, ale podle pocitu chyby v číslování prstů, nebo zrakovým vjemem, když stiskne jinou barvu, než je v předloze. Hráč může stále pociťovat radost z hudby a hru si užívat, i když rozdíly ve výškách neslyší. Stále to nemusí být důkaz o hudebním talentu, ani o amúzii a to by si měli uvědomit zejména nadšení rodičové. Hudební pedagogové mají soubor testů, jak hudebnost ve všech úrovních potvrdit.

Rytmickou amúzii se nemusí vůbec podařit odhalit, nebo až po delším čase. Jsou velmi rozšířené případy, kdy žák sice hraje s metronomem, jak se sluší a patří, ale vyjde najevo, že rytmus (což je vnímání pulsace dob v čase) a tempo vnitřně necítí, ale hraje podle mezních kmitů ručky metronomu, nebo podle blikající diody. Jakmile je zbaven své ZRAKOVÉ KONTROLY, ať pohledu na metronom, nebo na dirigenta, je ztracen.

Nástrojová improvizace na předem dané harmonické schéma je naproti tomu naprosto přesným indikátorem ztráty schopnosti vnímat melodii, harmonii, formu, dělení a rytmus.

Při amúzii ve svém absolutním smyslu – úplné amúzii – nejsou tóny vnímány jako tóny, hudba není prožívána jako hudba. Postižený vnímá hudbu třeba jako skřípění brzd, bez tónových rozdílů. Tóny ztrácejí svou výšku a barvu a redukují se jindy na monotónní bušení s kovovým dozvukem. Pro tuto poruchu se používá výraz dystémbrie – ztráta smyslu pro barvu tónu a její udržení. Cit pro rytmické dělení přitom může být naprosto zachován. Dokážou zopakovat vyťukáním rytmus. Jakmile je ale zasazen do melodie, jsou ztraceni. Takoví lidé jsou často schopni identifikovat pouze jedinou píseň. Buď to je „Pásli ovce valaši“ nebo není. Hymnu poznají jen podle toho, že ostatní vstávají. Jejich řeč, zejména pak pokus o recitaci, je monotónní bez intonace a modulací. Rozpoznávání hlasů lidí jim nečiní potíže, poznávají bez potíží štěkot psa, zurčení potoka, kvílení větru, ale mají silně narušené uvědomování si melodií a rozlišování výšky. Nejsou schopni poznat rozdíl mezi celými tóny a půltóny a bez těchto základních stavebních kamenů není možné mít žádný cit pro tonální centrum, či tóninu, ani pro stupnice, módy, melodie, harmonii. Jako v mluvené řeči – nelze tvořit slova bez slabik.

Muzikálnost je v lidském genomu silně zakotvena spolu s daleko staršími vývojovými kořeny, než je mluvený jazyk. Nedávno bylo prokázáno, že pacienti s vrozenou amúzií mají nedostatečně vyvinutou jednu oblast bílé mozkové hmoty v pravém dolním čelním záhybu, v oblasti, o níž je známo, že se účastní kódování hudební výšky a pamatování si průběhu melodie!