Druhý turnus od 20. srpna byl nástrojově mnohem pestřejší, ačkoli bylo přítomno jen 8 hráčů; k dispozici byly C, Bb i Eb nástroje, saxofony, klarinet, příčné flétny, kytara. Linie teoretických přednášek byla shodná s turnusem prvním, ale výklad byl poněkud volnější z důvodu nutného transponování do tří tónin. Nicméně instrumentální složení skupiny předurčovalo průběh práce k mnohem četnějšímu společnému hraní. Sólové improvizace chorusů a úseky byly prokládané hraním v sekci – s riffy a harmonickými plochami v podkladu pod sólistu. Rovněž došlo na typické znaky různých stylů a jejich odlišnou interpretaci v sólech i při sekční souhře. Začínající hráči načerpali během týdne nemálo inspirujícího materiálu, ať teoretického, nebo praktického. Slyšeli podnětné rady a poučení při přednáškách a získali inspiraci ze hry ostatních hráčů. To vše na pozadí s příjemným, klidným prostředím Lhotky, přispělo ke zdárnému průběhu letošního, třetího setkání ve Lhotce u Mělníka.

Jde o hudební vyjádření, které vychází z nálady, z pocitů a z vnitřní touhy, nebo třeba i nespokojenosti hráče. Ztvárněno pomocí hudebního jazyka, nebo jiných prostředků, než jsou slova, to je improvizace. Snad každému se při poslechu nějaké dobré skladby vybaví určité představy. Možná dokonce slyší v hlavě melodie a variace oné písně ještě dlouho po jejím skončení. Toto je základ k úspěšné improvizaci. Ještě dříve než zahraji první tón, už jsem v mysli „naladěn“ na konkrétní náladu skladby. Ať je veselá, či dokonce rozverná, groteskní, pohodová, ohnivá a energická, úderná, nebo smutná, ponurá, depresivní, agresivní, bolestná, nebo naléhavá. Těmi nejzákladnějšími výrazovými prostředky v hudbě je tón a rytmus. I jeden jediný dlouhý držený tón má být vyvolán pohnutkou mysli, vnitřní potřebou vyjádření. Nesmí být samoúčelným tónem, nesmí být jen takovým zatroubením, které použijeme v přesvědčení, že tím přece „…nemůžu nic zkazit, lepší něco než nic…“ To je největší chyba. Kdo je doslova naplněn emocemi a je nucen o nich vyprávět, jeho slova tryskají z nitra sama, bez nucení. Zamilovaný či smutný člověk píše a skládá básně – jednu za druhou jak na běžícím páse, protože má inspiraci a cítí naléhavost v nitru. Přetavuje myšlenky ve verše. Naopak ten, kdo si umíní složit báseň, často plácá náhodná slova bez kontextu, tvoří násilné rýmy a to vše je známkou prapodivné „myšlenkové zácpy kombinované se slovním průjmem“.

Ideálním zdrojem inspirace je poslech muziky. Ať je jakákoliv. Důležité je, aby nás nenechala chladným a lhostejným, musí s námi něco dělat. Netrvá dlouho a první motivy už se derou na povrch. Již během prvního poslechu nové, neznámé skladby zkouším hrát hlavní melodii, zjišťuji tóninu skladby a pokouším se o obohacení původní melodie o další melodické tóny. Zvláště na dlouhých držených tónech vymýšlím vyhrávky do akordu. Neustálým poslechem svého hraní kontroluji, zda ladí má hra v unisonu, i intervaly k melodii. Snažím se držet v rytmu a rytmizuji třeba jen na tónice a vnímám groove skladby. Málokterá muzika je hrána jen rovně, bez akcentů. Naopak, naprostá většina hudby se vyznačuje osobitým druhem „swingu“ – houpavého, lépe řečeno pulsujícího rytmu. Jakmile získám jistotu v rytmickém cítění a v tónovém materiálu, po druhém či třetím poslechu stavím sóla od jednoduchých riffů, stupnicových běhů a tvořím motivické permutace, sekvence, maximálně v rozsahu oktávy. Vyhýbám se však pouhému mechanickému samoúčelnému posouvání. Není vhodné skákat mezi oktávami, protože se snažím o vytvoření kontinuální a přirozeně plynoucí melodiky. Při hře ve spodní oktávě si navíc uvědomuji barvu saxofonového tónu, v němž jsou obsaženy všechny alikvóty podílející se na barvě. A tady hraje důležitou úlohu brániční opora. Všechny tóny musí mít shodnou dynamiku i témbr, není přípustné omlouvat neznělý tón tím, že se nesnadno hraje, že hmat nebo interval „nejde do prstů“ (např. kolem spodního H). Nátiskový pocit, který mám při hraní, se snažím fixovat. Vše hraji maximálně uvolněně a právě proto, že se pohybuji jen ve spodní oktávě, nejsem nucen měnit nátisk kvůli přechodům mezi rejstříky. I v případě, že se jedná o stupnici, jejíž rozsah prochází oběma oktávami (např. A dur) používám pouze tóny spodní oktávy, tedy bez oktávové klapky, aby nejvyšším tónem bylo cis2. Přesněji řečeno používám cis frygickou.

Na závěr jeden zajímavý postřeh: Zkušenost ukazuje, že hraní descendenční (sestupné) melodie je pro hraní přirozenější. Je takto mnohem snadnější zachovat neměnný nátisk, stejnou barvu tónu a vyrovnaný tok melodie a zejména intonaci. Je zajímavé sledovat, jak zrádné může být hraní stupnic vzestupně. Mnoho hráčů nevědomě tlačí směrem nahoru ladění nad tón a nebo se tón stává slabým, uskřípnutým a úzkým. Souvisí to z mnoha faktory a jedním z nich je dech. Podle mého názoru a zkušeností je proto z mnoha důvodů lepší cvičit stupnice tak, že bezprostředně po nádechu následuje sestupná řada a potom vzestupná. Nemýlím-li se, naprostá většina žáků i pokročilých hráčů se učí hrát stupnice od nejnižších tónů k nejvyšším a někdy se stává, že bojují s navyladěnými svrchními tóny. Laborují pak zbytečně s polohou hubice na esu, i její pozicí v ústech, mění nuceně nátisk, dochází ke klamným závěrům o nutnosti použití tvrdších plátků a potýkají se s barvou v tomto rejstříku. A co není ustáleno při cvičení stupnic, projeví se pak samozřejmě i u melodických frází při improvizaci. Když je těžko na cvičišti – ještě těžší bude bojiště… V jednoduchosti je síla.

Jirko, k tomu nátisku: 1) napětí a tlak je při hraní vyvíjen hlavně v bránici, ne ve stisku rtů. Bránice, to není jen pouhé zatnuté nebo zpevněné břicho; správný pocit bývá přirovnáván tlačení na záchodě. Mně se zdá, tak jak to vysvětluji žákům podle svých zkušeností, přesnější vysvětlení brániční opory jako pocit, kdy se chystáš zakašlat a těsně před tím se zarazíš. To je pocit při hraní na saxofon. Pokud budeš mít středně otevřenou hubici, potom ideální tvrdost není měkký plátek číslo 1,5 (a dokonce ani pro úplného začátečníka bych nedoporučoval takto měkký) protože měkký neznamená začátečnický!!! Není to tak, že čím jsi lepší hráč, tím máš časem tvrdší plátek. Pamatuji si, že v roce 1992 jsem hrával často i na plátky Vandoren Clasic tvrdost 3… Ovšem hubice byla Vandoren T27! Tedy dost zavřená. Měkký plátek se použije na hubici otevřenou, tedy s větším odklonem a větší „dírou“ mezi plátkem a hubicí (tzv. tip opening). Tato „otevřenost“ tedy nemá nic společného s objemem prostoru uvnitř hubice, jak si jeden můj student myslel. Třeba taková hubice Otto Link 9* by potřebovala plátek s tvrdostí cca 1,5, možná 2, ale nepříliš zdatný hráč použitím otevřenější hubice trochu riskuje. Získá sice hutný ZVUK a BARVU, neuškrcený a bohatý TÓN, ale bude to velmi náročné na ladění a na udržení stabilního zvuku. A spotřeba dechu bude velká, protože odklon hubice je veliký. A hlavně jak jsem psal, veškeré napětí a tlak je v bránici, ne ve stisku rtů. Začátečníci by takovou kombinaci plátku + hubice hrát neměli, stejně, jako kovovou hubici – na tu je čas. Začátečník nemá ještě naučenou oporu v bránici a víc tlačí plátek rtem a „kouše ho“. Spíše se zpočátku hraje na hubici zavřenější a co je důležité: TVRDŠÍ PLÁTEK, protože taková kombinace dává JISTÝ tón, intonačně čistý, pevný a konkrétní. Zase příklad: ta výše zmiňovaná hubice T27 od Vandorena se hraje s plátky 3 až 3,5 a ani bys to nepocítil. Ale tón je poněkud úzký a tenký, není mohutný ve spodcích a je uškrcený ve výškách, barevně není zrovna variabilní – což se ale naopak někomu může hodit – třeba ve staré muzice z 30. let – takovou barvou se hrálo…

Shrnutí: pokud nebudeš tvrdší plátky skousávat čelistí, abys ho vůbec rozechvěl – myslím tím přehnané křečovité skousáváni – tak si ty tvrdší vyzkoušej. Třeba se brzo unavíš – hlavně bys měl pocítit břicho – resp. bránici a plátek po chvíli odložíš. Začátečník totiž uvažuje takto: „aha, tak já to dechem ani nerozechvěji, vzduch proletí dovnitř hubicí a tón žádný, tak já to ´přitáhnu´ nátiskem“ – a to je obrovská chyba. Sice se mu zmenší otevření v hubici a na rozkmitání mu slabší dech stačí, ale ladění poleze nahoru a tón bude nepříjemně uškrcený a ve spodcích se možná ani neozve tón, nýbrž siréna parníku Independence of the Seas

Zásada je – hraj to, co ufoukneš s poněkud volným nátiskem. (nenafukovat ale tváře) Kdo ufoukne trojku, pak trojka je pro něho použitelná a může ji pro sebe považovat za střední až měkkou tvrdost- zvlášť když je hubice ZAVŘENA. Tvrdost plátků je relativní pojem.

Výhoda Rico plátků je, že jsou levnější a jestli ti sedí spíš Vandoren, nebál bych se toho to zkusit…Hubice Amati č6 je střední otevřenost, takže spíše ty clasic č.2 nebo 2,5 Java. Opakuji se, ale rozehráváni trvá pár dní, během kterých není dobré plátek moc čelistí mačkat a skousávat. Kdybys měl po 3 dnech až 1 týdnu stále pocit, že to neufoukneš a škrtíš to, tak ho raději nehraj. A vyměň za měkčí.

Tak hodně štěstí – a rozehrávej tvrdší plátky, třeba 10–15 minut jen dlouhé tóny ve SPODNÍ POLOZE, tony „c“ až „g“ ať se plátek rozkmitá na delší ploše – a nemačkat v puse. Takový spodní tón zabere zpočátku třeba jen 4–5 sekund a spotřebuješ všechen dech, ale jak ho rozehráváš, pořád si vyžaduje míň a míň dechu. Pak následuje přestávka a za chvíli zase zkus zahrát…a to několikrát dokola. Najednou ti dojde, že po 2–3 dnech plátek měkne a budeš mít krásny tón, široký a ladění přesné. A plátek ti vydrží možná čtvrt roku. Tohle Vandoreny umí. Dušan Čech