komorní a – Dušan Čech

Na zahraničních i domácích aukčních stránkách a bazarech se stále častěji objevují vintage saxofony s označením systému ladění. Mnozí saxofonisté si před koupí nástroje často kladou otázky ohledně označení HIGH PITCH a LOW PITCH. Proto ve snaze o podrobný průzkum snad následující úvahy přispějí částečným vysvětlením k lepší orientaci k tomuto tématu.

O čem je řeč?

Hovoříme o normách v soustavě ladění a o velmi nepatrné informaci, kterou lze objevit na zadní straně nástroje v oblasti podpěry pro pravý palec, nebo na ozvučníku saxofonu. Konkrétně jde o sdělení HIGH PITCH nebo LOW PITCH. Většina výrobců označuje své HIGH PITCH saxofony obvykle v blízkosti sériového čísla, nebo na ozvučníku, používá se označení „High Pitch“, „HP“ nebo jen „H“. Saxofony v nízké soustavě ladění byly označovány „Low Pitch“, „LP“, „L“, ale též „880“ nebo „440“.

Jde jednoduše řečeno o dva rozdílné intonační standardy, starší a moderní. Předně, v žádném případě to nesouvisí s pojmy Pythagorejské a Temperované ladění, jak je často mylně tvrzeno. To označení znamená, že vlastníte-li C tenorsaxofon s označením LOW PITCH, a hrajte na něj tón a1, po změření ladičkou ideálně naměříte (pokud se Vám podaří tón dokonale ustálit a vyladit) údaj 440 Hz (hertzů) – respektive 880 Hz, v závislosti na oktávě, v níž hrajete tón a. To předurčuje, že všechny zbývající tóny, které zahrajete na saxofonu, by měly být nějakým zlomkem nebo násobkem v poměru k této frekvenci – pokud jste stále dokonale technicky vyladěni (hubice, plátek a samotná technika hry, jak známo, mohou značně měnit ladění v závislosti na poloze).

Avšak na saxofonu s nápisem HIGH PITCH budete hrát tón a1 naměříte 457 Hz ( jiné prameny uvádí a1 = 452 Hz) a všechny ostatní tóny zahrané na saxofonu jsou zlomkem nebo násobkem této frekvence dle poměru daného intervalu.

Proč je tento rozdíl důvodem k rozsáhlým diskuzím?

Začněme trochu zeširoka laděním jako takovým. V údajích kdo kdy zavedl a používal jaké hodnoty frekvence pro konkrétní tón, v tomto případě tón „a1“ je neskutečný zmatek. Jde v prvé řadě o stanovení nějakého pevného opěrného a výchozího bodu, od něhož je pak možné odvozovat harmonický kontext. Jeden Hertz je uměle stanovená jednotka, která odpovídá jednomu kmitu za vteřinu. Ale s těmi notorickými a zaběhlými jednotkymi je to ošemetné. Jako když se kdysi „metr“ určil podle jisté konkrétní tyče, uložené v muzeu a všichni jej od vyhlášení považují za jednotku. Metr byl původně definován jako jedna deseti milióntina části zemského kvadrantu. Po zjištění, že délka metru neodpovídá vlastní definici, nastalo zděšení. Definice byla opuštěna a nahrazena roku 1889 novou, která umožnila přesnou reprodukci prototypu metru uloženého právě v archívu Mezinárodního úřadu pro váhy a míry v Sévres. Většina lidí zná ještě starou definici „metr je délka platino-iridiové tyče…“. Tato tyč ve tvaru písmena H na sobě nesla dva vrypy a odvozovaly se od ní všechna měřidla na světě. Roku 1960 byla schválena přesnější fyzikální definice: „metr je délka, rovnající se 1 650 763,73 násobku vlnové délky záření šířícího se ve vakuu, které přísluší přechodu mezi energetickými hladinami 2p10 a 5d5 atomu kryptonu 86“. Pozdější definice z roku 1983, která je platná do dnešní doby, souvisí s rychlostí světla. Takže náš nejaktuálnější 1 metr je „..délka dráhy světla ve vakuu během časového intervalu 1/299 792 458 sekundy.“

Definice Hertzu vypadá sruzumitelně, ale jen do okamžiku, než zapátráme, co to je ona vteřina. Původně byla – stejně jako metr – odvozována od doby rotace Země kolem osy (což je značně nestálá konstanta), poté byla vteřina stanovena jako časový interval vymezený 9 192 631 770 kmity elektromagnetického záření, jež vzniká v atomu základního izotopu cesia 133 při změně jeho energetického stavu mezi hladinami F(3,0) a F(4,0) v nulovém magnetickém poli. Jakmile se podaří tuto definici pochopit, tak ji klidně zapomeňme. Ono ladné číslo 440 Hz je prostě relativní, je výsledkem konvenční dohody. Stačí, aby se fyzici dohodli na poněkud jiné, třeba přesnější délce vteřiny, a zázračné frekvence by měly úplně jiné číselné vyjádření a pracně sestavené rovnice a poměry by se rozezvučely v chaosu.

Je tedy řeč o kalibraci jednotky, která se při dodržení konstant nastavuje podle komorního a1, nazývaného též frekvenční normál. Toto komorní a1 je v současnosti podle standardu ISO 16 od roku 1955 stanoveno na frekvenci a1 = 440 Hz. Ačkoli tuto frekvenci navrhovali někteří teoretikové již v roce 1834 (!), dříve se používalo ladění a1 = 435 Hz, už od roku 1859, kdy Francouzi navrhli pro ladění standard a1 = 435 Hz. Tento standard byl mezinárodně přijat v roce 1887 a je ve většině případů používán u mnoha původních nástrojů Adolfa Saxe.

Časový diagram ladičky 440 Hz – absolutní výška tónu

Během dlouhého období 17. až 20. století se používaly různé standardy v neuvěřitelném rozmezí frekvencí a1 = 309 Hz až a1 = 570,7 Hz, jak ukazuje podrobná časová i frekvenční tabulka níže. V historii jsou známy minimálně dva případy, kdy bylo komorní a1 postupně zvýšeno natolik, že bylo potřeba všeobecné nápravy. Na počátku 17. století napsal Michael Praetorius ve svém encyklopedickém Syntagma musicum, že výška ladění je tak vysoko, až zpěváci trpí vážně namoženými hlasivkami a loutnisté a gambisté si stěžují na praskající struny. Standardní hlasový rozsah z doby, kterou Praetorius popisuje, ukazuje, že tehdejší komorní tón – alespoň v té části Německa kde žil – byl minimálně o malou tercii vyšší než dnes.

Ale normou se v proudu času stávaly i jiné hodnoty

V současnosti používají různé orchestry různá ladění a uplatňuje se koncertní standard dokonce ještě nepatrně vyšší, než 440 Hz.

newyorská filharmonie ladí na a1 = 442 Hz
Bostonský symfonický orchestr ladí na a1 = 441 Hz
evropské orchestry Dánsku, Francii, Itálii, Maďarsku, Norsku a Švýcarsku ladí též na a1 = 442 Hz a tento standard byl logicky ihned implementován na všech novodobých profesionálních saxofonech
orchestry v Německu a Rakousku, Rusku, Švédsku a Španělsku ladí na a1 = 443 Hz, namísto dřívější a1 = 445 Hz.
moderní ansámbly, které se věnují barokní hudbě, se dohodli na a1 = 415 Hz jakožto nejbližší zaokrouhlené hodnotě hodnoty a1 = 415,3 Hz
Orchestry na Kubě obvykle ladí a1 = 436 Hz z prozaického důvodu, kvůli strunným nástrojům, aby se zmírnilo opotřebení drahocenných, na Kubě nedostatkových strun.
Tolik suchá, zmatená teorie v každodenní praxi. Nyní zpět k saxofonům: Když byl v roce 1843 saxofon vynalezen, neexistovala žádná předepsaná standardní norma pro ladění. Pouze zmatek. Po roce 1887 si nemnoho evropských výrobců oblíbilo saxofony s rozsahem od nízkého Bb až po altissimo E, jakožto svou úvodní sérii a následnou linii výroby. Tyto saxofony byly do určité míry založeny na patentu Adolfa Saxe, jehož platnost později vypršela, a mnoho z nich mělo vysoké ladění HIGH PITCH.

Jenže v polovině 19. století vzrůstala popularita souborů a kapel. Výsledkem bylo, že od počátku 20. století až do roku 1920 byli výrobci amerických saxofonů konfrontováni s dilematem vyhovět nejméně dvěma různým standardům ladění, které byly označeny jako „HIGH PITCH“ (a1 = 452, resp. 457 Hz) a "LOW PITCH“ (a1 = 439, resp. 440 Hz). Nebyl to zřejmě příliš velký problém pro tehdejší kapely. Hráč měl buďto v ideálním případě saxofon, který se laděním hodil do souboru, se kterým hrál a nebo (zřejmě se tak dělo častěji, pokud by rozdíl soustav ladění nebyla příliš intenzivní) – musel hráč provádět úpravy nátisku, hledat varianty prstokladů a též laborovat s nastavením polohy hubice.

Protože toto číslo a1 = 439 Hz bylo vytvořeno matematicky, zdálo se, že hodnota a1 = 440 Hz bude jednodušší v zaokrouhlené hodnotě. I stala se frekvence a1 = 440 Hz de facto novým neoficiálním standardem. A v roce 1939 se toto a1 stalo standardem oficiálním. Jeho předností je, že kmitočty tónů „C“ jsou ve všech oktávách, až na subkontra C2 s frekvencí 16,5 Hz, vyjádřeny celými čísly (16,5, 33, 66, 132, 264, 528, 1056…)

V současné době nabízejí nástrojařské firmy žesťové i dřevěné dechové nástroje ve dvojím ladění: nízkém a1 = 440 Hz a vysokém a1 = 460,85 Hz.

Mezinárodní ladění

jsou to všechny druhy ladění (pythagorejské, přirozené, temperované) které vycházejí z frekvenčního normálu a1 = 440 Hz.

(Fyzikální ladění je ladění, u něhož se za frekvenční normál nevolí tón komorní „a1“ (440 Hz), ale tón překvapivě subkontra C2 s kmitočtem 16 Hz. Tón a1 je potom tónem odvozeným snadným výpočtem z tohoto základního tónu C1 a jeho kmitočet je a1=430,54 Hz. Fyzikální ladění je ladění temperované, hodnoty intervalu se měří buď v temperovaných půltónech, nebo v centech. Výhodou fyzikálního ladění je, že absolutní výšky tónu „c“ lze ve všech jeho oktávách vyjádřit jako celistvé mocniny čísla 2. Používá se rozsah od frekvence subkontra C2 = 16 Hz až frekvence c5 = 4096 Hz. Fyzikálního ladění se ale výhradně používá při akustických měřeních, protože při nich je velmi výhodné počítat s logaritmy intervalů, což toto ladění podstatně zjednodušuje.)

Ještě několik faktů ohledně současného standardu, jenž byl implementován na všech novodobých profesionálních saxofonech:

Rozdíl mezi a1 = 440 Hz a nejmodernějším standardem a1 = 442 Hz je prakticky běžným uchem nerozeznatelný. Když hrají takto nepatrně rozdílně laděné nástroje dohromady, v podstatě to trochu zní, jako by hráli velmi volné tremolo (2 kmity za sekundu). Fyzika souznění dvou nestejných frekvencí do rozdílu 20 Hz popisuje a definuje. Absolutní výšky tónů hudebního intervalu 440 Hz a 442 Hz jsou si tak blízké, že v podstatě ladí a nejsou uchu nepříjemné. Pouze při jejich souznění vznikají slyšitelné rázy, tzv. zázněje 2× za sekundu. (příklad 1. ukazuje souzvuk dvou frekvencí 440 Hz a 442 Hz) příklad 1

Hertz sem, Hertz tam, řeknete si, ale porovnejme nyní souzvuk té původní hodnoty a1 = 439 Hz jakožto matematicky odvozený standard u Royal Philharmonic Society v Británii s frekvencí a1 = 442 Hz (příklad 2.) příklad 2

Zázněje jsou slyšitelné naprosto přesně 3× za sekundu a to už jako tremolo zní, že? Rozdíl jediného Hertzu!!

Málokterý smrtelník ale zahraje na saxofon dlouhý referenční tón a1 = 440 Hz, tedy tón absolutně bez záchvěvu. Navíc jde i o to, že saxofonový zvuk – jak známo z akustiky – je složen z více různých frekvencí v určitých poměrech, nazývaných alikvóty, nebo vyšší harmonické. Ty ovlivňují témbr. A pokud hráči svými tóny jemně vibrují, nepatrný rozdíl se ztratí. Napadlo Vás, proč staré Traditional a Ragtime swingové orchestry, různí Saxophone Syncopators a Hot Jazz kapely kolem roku 1900 či později, tak sveřepě třepali s tónem? (poslechněte si například Six Brown Brothers
nebo Columbia Saxophone Sextette, The Missouri Entertainers, Joe Thomas Saxotette, Hollis Saxophone Quintet

To vše po shrnutí v podstatě znamená, že nástroje s HIGH PITCH 457 a LOW PITCH 439 spolu vzájemně nemohli hrát, jelikož si frekvence vůbec blízké nebyly. a1 = 440 Hz ve srovnání s a1 = 457 Hz je skoro čtvrt tónu rozdíl (17 Hertz) a to je prakticky nemožné kompenzovat na nástroji, který má po své délce tónové otvory a navíc disponuje kuželovitým vrtáním, které také přináší problémy, protože se průměr zvětšuje v závislosti na klesající tóny. (příklad 3. ukazuje souzvuk dvou frekvencí 440 Hz a 457 Hz) příklad 3

(poznámka: tón a1 má kmitočet 440 Hertz a o půltónu vyšší tón Bb má kmitočet 466 Hertz. Každý cent představuje 26 Hertz a každý Hertz vyjde na 3,85 centů. Nástroj s HIGH PITCH má a1 = 457 Hz a je o 17 Hz vyšší – ostřejší, což představuje asi 65 centů.)

Praktický dopad při hře na saxofon

Jaký je rozdíl mezi saxofonem LOW PITCH Buescher True Tone a LOW PITCH 1921 alt saxofonem Conn New Wonder Series I? Conn má větší vrtání a je také o něco kratší. Tónové otvory jsou také poněkud odlišné v porovnání velikosti a umístěním na nástroji. Tento kompromis mezi větším vrtáním, celkově menším rozměrem a umístěním tónových otvorů znamená, že můžete hrát i na saxofon Conn prakticky stejně dobře a intonačně čistě, jako na Buescher při použití stejné hubice. Takže zde rozměr není důvodem jiného ladění. Přesto nemůžete vzít klapku spodního Bb ze saxofonu 1925 Conn New Wonder a našroubovat ji na saxofon 1925 Buescher True Tone a očekávat, že bude bezvadně pasovat.

Uveďme nyní složitější příklad s propočty u různého ladění: Řekněme, že máme LOW PITCH alt saxofon a že vzdálenost mezi horním koncem krku a středem otvoru tónu A je 1,5 palce, což je zhruba 38 mm, a že vzdálenost mezi horním koncem krku a středem tónu g# je 1,75 palce, což je 44mm. Nyní porovnáme HIGH PITCH alto saxofon: vzdálenost mezi horním koncem krku a středem otvoru tónu a1 je 1,4 palce, což je 35,5mm a vzdálenost mezi horním koncem krku a středem tónu g# je 1,65 palce, neboli téměř 42mm. Čísla ukazují, že frekvence a tím i rozteče jsou zcela mimo.

Pokud bychom měli nástroj s válcovou menzurou, nebo válcové vrtání píšťaly bez ventilů a otvorů, například trubku polnici, a chtěli bychom přejít z HIGH PITCH na LOW PITCH, použijeme jednoduchý „přepínač“: přidali bychom trochu na délce, nebo např. u trubky s ventily přidali, nebo zaměnili pár trubiček a všechno by bylo vyřešeno. Proč je problém u saxofonu? Musíte vše změnit PROPORCiONÁLNĚ na menší, aby bylo možné hrát intonačně správně na saxofon ve HIGH PITCH ladění. A někteří o této strastiplné cestě zauvažovali, jak ukážou příběhy níže.

Mýtus delšího esa

Někteří lidé vyslovili myšlenku, že lze dělat totéž se saxofonem jako s trubkou, jednoduše přidat na délce sloupce – tedy například nasadit dlouhé eso na svůj CONN HIGH PITCH saxofon a v mžiku máte LOW PITCH saxofon. Jde o metodu à la Erick Brand. Jak nápadité! Ale kutilové pak říkají: „Hej, k sakru! Musím používat "falešné hmaty“ a chromatické a speciální mikrotonální prstoklady, kterých je spousta, abych získal všechny tóny v ideální intonaci. Ale jenom někde, to je záhada! U některých tónů zas musím opravdu hodně změnit svůj nátisk, aby zněly v intonaci. Přitom mám skvělou drahou hubici, která vždy ladila." No, není to tak jednoduché, objednat si na webu delší eso. Jak bylo řečeno: Musíte vše změnit PROPORCiONÁLNĚ na menší, aby bylo možné hrát intonačně správně na saxofon ve HIGH PITCH ladění. Nasazením dlouhého esa stvoříte delší saxofon, spodky budou v pořádku. Ale postupným otvíráním klapek nahoru a zkracováním vzduchového sloupce budou tóny nižší a nižší. Střední „cis“ bude nepoužitelné. To je ten horší způsob k vyřešení zapeklitého problému. Tak co použít druhý způsob? Naopak doladíte vyšší polohu maximálním zaražením hubice, ale postupným zavíráním klapek dolů a prodlužováním vzduchového sloupce spodky zas budou ostré a nad tónem. Ale to, jak si ukážeme, je ještě ta lepší varianta, jak se přesunout z bláta alespoň do louže.

Je nutno podotknout, že žádný saxofon, bez ohledu na soustavu ladění, nebude jako takový zcela přesně ladit v celém rozsahu, pokud mu zajistíme nic, než pouhý přívod tlačeného vzduchu. Práce rtů a hrtanu v reakci na hubici s vhodným plátkem ovlivňuje velmi slyšitelně ladění saxofonu v rozmezí až malé tercie. A saxofonisté vědí, že je snazší ovlivnit tón směrem dolů do podladění, než tlakem čelisti a kousáním plátku docílit doladění nahoru. A zde je důležitá poloha hubice na esu, respektive míra jejího nastrčení. Pokud zahlédnete saxofonistu, který má hubici nastrčenou na několika milimetrech korku na esu, máte jistotu, že experimentuje s krátkým esem, nebo má eso standartní, ale má nejspíše dlouhodobě nemoc zvanou SAXOFONOVÝ TETANUS. A aby se takovému „nátiskovému kulturistovi“ vůbec saxofon ozval, používá plátky No. 4 a více. Takové plátky mu nezapříčiní stav, kdy „uzavřou“ hubici na špičce a také jsou takto tuhé plátky při tomto patologickém způsobu hry odolnější proti vlomení a zborcení dovnitř komory hubice.

Vraťme se k roztečím saxofonu

Když zahrajeme tón a1, odkud se ozývá zvuk? Vychází již skrze g# otvor a pak dalšími otvory pod klapkou „a“. To je mimochodem důvod, proč kvalitní saxofonové mikrofony snímají dvěma „hlavami“. Jedna je umístěna uprostřed těla nástroje a druhá je nasměrována na korpus.

A odkud vychází zvuk uzavřené trubky, na způsob polnice, nebo pozounu? Všechny vychází vesměs z korpusu. Takže celková délka nástroje tak, jak je navržen a přesně vyroben, ovlivňuje ladění.

Řekněme například, že hrajete na svůj saxofon tón „a“ a jste nízko. Jedna věc, kterou můžete udělat, je stisknout i g# klapku (čili zkusit otevřít jeden nebo více tónových otvorů). To může pomoci, jedné se o jeden z objevených mikrotonálních hmatů. A pokud je tón ostrý, tedy nad laděním? Zkusíte stisknout klapku f nebo fis (resp. zavřít některé níže položené otvory pod klapkou F a poslat zvuk jakoby do delší, uzavřenější trubice). To je tedy jeden příklad, jak by se dalo na HIGH PITCH saxofon hrát čistě. Někteří majitelé HIGH PITCH saxofonů dokonce nechávají umisťovat redukce kolem vnitřku tónových otvorů, například jakési korkové půlměsíce, aby se tóny, které jsou vytrvale vyšší, doladili směrem dolů. Ovšem je to druhá nejhorší noční můra saxofonového nástrojaře, že jej někdo požádá o tuto službu v očekávání, že to spraví ladění saxofonu HIGH PITCH. Je to dosti hazardní hra. Buďto získáte přeladěný saxofon, při nezdaru naopak vlastníte pouhou 3D dekoraci na stěnu. Každopádně je to velmi dlouhý a složitý způsob.

Platí, jak bylo uvedeno: delší eso na saxofonu s HIGH PITCH ladění absolutně nevytvoří saxofon LOW PITCH. Možná bude nástroj schopen hrát blíže správné intonaci, ale nikdy nebude přesně vyladěn bez námahy a nutnosti další korekce. Ovšem objevují se i jiní koumáci a experimentátoři s laděními: HIGH PITCH saxofon má skoro půltónový rozdíl ve srovnání s LOW PITCH, proto zazní-li na vyladěném klavíru a1 = 440 Hz, pak jde o hmat „h1“ na tenoru a „fis“ na altku, v případě LOW PITCH. V takovém případě ale HIGH PITCH saxofony vůbec neladí. HIGH PITCH a = 457 Hz. To je nárůst zhruba o 4%, zatímco půltón je téměř přesně 6%, takže HIGH PITCH je o něco více než o čtvrtinu tónu ostřejší. Ale nyní ta metoda: pokud hráč údajně zarazí hubici co nejdále a zahraje na tenora hmat „c“ respektive „g“ na altku, získá uspokojivější výsledek. A pokud je saxofonista zkušený transportér, (ovládá brilantně transpozici) má vyhráno. Varianta jedné takové argumentace z hudebního fóra je: „Používám-li úzké vrtání hubice s krátkou stopkou a zatlačím ji po celé délce na svém HIGH PITCH Eb alt saxofonu, mohu hrát jakoby v ladění E alto sax. Musím použít "falešné hmaty – švidl grify“ a chromatický prstoklad, abych získal správně ladící noty. U některých tónů ale přesto musím opravdu pozměnit svůj nátisk, aby tóny zněly čistě."

To je úsměvné. Není to úsměvné? Problém totiž tkví v míře konicity – nebo chcete-li kóničnosti sloupce v poměru k velikosti tónových otvorů a pochopitelně i s ohledem na jejich umístění na trubici nástroje. Kónus, znamená kužel, a tedy nejde o měřítko kvality nástrojů CONN (pozn: Koničnost je fyzikální veličina, podobně jako křivost, oválnost, nebo excentričnost. Jde o poměr průměru trubice na jejím ústí vůči průměru otvoru na jejím konci v závislosti na délce sloupce. Saxofony nemají vnitřní vrtání ve tvaru válce, ale zužují se směrem k vrcholu. Koničnost je zapsána jako kvocient rozdílu mezi maximálním a nejmenším průměrem. Podobně jako saxofony, má konické vrtání např. dřevěné tárogató)

Tento problém nevyřeší ani kratší eso, ani zaražená hubice, což je mimochodem tentýž přístup k řešení, jen v malém. Délka kužele by musela být o 6% delší – ale v celé délce!! Nikoli na začátku, ještě před tónovými otvory. Pro ilustraci tohoto způsobu viz příběh Jana Lundberga (ten založil, řídil a provedl výzkum v unikátním projektu týkající se vývoje akustických vlastností saxofonů (2002–2005), spolupracuje se společností vyrábějící saxofony Julius Keilwerth) Lundberg znatelně přeměnil nový Bassax Bb který hrál mimo intonaci. Rozšířil samotnou rouru a vytvořil nový krk. Takže vedle metody prodloužení sloupce, je rozšíření trubice jedním ze způsobů jak se pokusit na problém zaútočit. Ludbergův Bb bassaxofon se stal spíše A bassaxofonem.

Další alternativou je vložení speciálního zkoseného přípravku do trubice nástroje. Podle Ericka Branda, který se věnuje repasování a opravám nástrojů: "…dřevěné nástroje mají dlouhý, tenký sloupec vzduchu. Nejnižší nota se přehraje se zavřenými všemi tónovými otvory, když je sloupec nejdelší. Účinná délka se mění otevřením a zavřením otvorů pro prsty nebo klapkami s dírkou kdekoli z boku. Všechny uzavřené otvory dávají nejnižší notu, funfamentál a postupným otvíráním od spodního konce nahoru poskytují chromatickou škálu. Vzdálenosti mezi otvory jsou proporcionální k délce vzduchového sloupce. Tyto poměry se zásadně liší mezi LOW PITCH a HIGH PITCH nástroji. Z tohoto důvodu může hudebník hrající na HIGH PITCH nástroji vyladit jen jednu notu s jinými hráči, kteří hrají LOW PITCH nástroje, ale při hraní ostatních not bude mimo ladění zbytku skupiny. V každém případě, vzdálenosti mezi otvory nelze měnit. Neexistuje žádný uspokojivý způsob, jak se smršťovat nebo natahovat nástroj vyrobený ze dřeva nebo kovu. Uvažujme takto: jde o změnu proporcí v poměru mezi délkou a průměrem, tedy vytvoření užšího vrtání, nebo větší délky. Každý tónový otvor by musel být ideálně přesunut v specifické poměrné vzdálenosti, ale pravděpodobně by už bylo možné hrát relativně bez potíží, kdyby se provedly změny jen u tři nebo čtyř otvorů. Přemístění tónových otvorů je nesmírně obtížné, a je to spousta práce s řezáním, pájením tenkých úzkých pásků, výplní a vymezujících kroužků, pochopitelně kónických, aby se prodloužilo tělo. Každý nástrojař takového zákazníka, koketujícího s touto myšlenkou, vyhodí na ulici, nehledě na to, že i kdyby se do toho nějaký nadšený nástrojař pustil jako do výzvy, taková úprava by vyšla na víc peněz, než nový. A trvalo by to bezpochyby nekonečně dlouho. Je to zkrátka pošetilý nápad a to i v případě, že by byl saxofon z toho nejideálnějšího kovu, který se kdy v historii používal k výrobě plechu na saxofony, a tudíž by si to mohl zasloužit.

V každém případě hypotetické přemisťování otvorů znamená změnit i umístění sloupků a misek a to je mnohem složitější, než vyrobit nový saxofon a modifikovat osazení podle nových rozměrů. Tyto úpravy se například prováděly u velmi ceněných fléten Louis Lot do ladění a1 = 440 Hz. Též lze takto přelaďovat dřevěné nástroje, kde je to o poznání jednodušší, pomocí propilování otvorů, nebo jejich vymazáním a částečným zaslepením."

Přemisťování tónových otvorů jest opravdová, strašná a ze všech nočních můr nejhorší noční můra nástrojaře a opraváře saxofonů. (pozn.: připomíná to nadšence, kteří si koupí Peugeota 106, kam namontují motor z 306tky, pak ale i brzdy z 306tky, následně rozšíří disky a obují širší a větší pneumatiky, tím pádem nasadí tlumiče a pérování z 306tky, a musí rozšířit i blatníky, načež zjistí že pětidveřová karoserie 306tky je lepší, než jejich třídveřová, tak vyříznou sloupky, navaří nové dveře, a střešní okno u 306tky je také cool, takže zase autogen, okýnka s manuálním ovládáním jsou nuda, tak předělají na elektro, a následuje lak z původní tmavě zelené na stříbrnou metalízu…ale ouha Peugeot 306 to ne a není, a těch peněz co to stálo, o času za ta léta nemluvě…že si Pat a Mat radši nekoupili rovnou 306tku) Pointa je – nedělejte si život složitější.

Zpět k teoretickému přeladění saxofonu: Změna délky? Saxofon není z gumy, aby se natáhl, zbývá tedy změnit proporci průměru, abychom pozměnili jednu důležitou a nezanedbatelnou akustickou veličinu a tou je změna vnitřního OBJEMU vzduchového sloupce. A to je to další řešení. Stejná délka i průměr, ale vložená překážka. Umístěním speciální tyčky nebo kabelu dovnitř nástroje dosáhneme požadovaného výsledku, pokud však obětujeme kvalitu tónu, která je v tomto případě velmi patrná. Tato metoda funguje, některé prameny ji zmiňují u klarinetů, ale jako ideální se zrovna nedoporučuje. Nic takového, jako zasouvací přípravek, se pro saxofon obecně nevyrábí, ale metoda by mohla být úspěšná, pokud by tyčka nebo šňůra byla přirozeně kónicky zkosena ve stejném poměru délky s průměrem, jako vnitřní kónus vrtání. Tím je ladění změněno, ale barva tónu znatelně utrpí. S přihlédnutím k potížím, o nichž je zde pojednáváno, je zřejmé, že je obtížné si představit důvod, proč by stálo za to, vlastnit HIGH PITCH nástroj a hrát na něj. Pokud z nějakého masochistického důvodu přesto použijete HIGH PITCH dechový nástroj v moderním orchestru, nabízí se tato nutná nápravná opatření a doporučení:
Flétny: vytáhnout hlavici asi o 1/3 palce, což je asi 8,5 mm a přitočte ji blíže ke rtům. To je třeba provádět s náležitou praxí a citem, s neustálou sluchovou kontrolou.

Hoboj: Jedinou metodou je přeložení. Někteří nástrojaři s úspěchem odborně spojují jednotlivé díly v jeden kus v určité distanci a tím je nástroj přeladěn. Je to dlouhá a nákladná práce.

Klarinet: metoda přijatá divadelními klarinetisty v dobách, kdy hrály orchestry se smíšenými nástroji obou soustav ladění, při nedostatku nástrojů s LOW PITCH. Metoda spočívá v zavěšení dlouhé struny dovnitř nástroje, která se protáhne i hubicí a tam se zachytí. To rovnoměrně sníží ladění, tím ve skutečnosti zužuje vrtání a proto objem sloupce. Činí to však samozřejmě jisté obtíže při foukání do klarinetu a mnoho z brilantního lesku tónu je ztraceno.

Fagot: eso se prodlouží nástrojařem asi o 2,5 cm, klouby se poněkud vytáhnou a je nutná i práce rtů za pomoci tzv. podladěných strojků (flat-sounding reeds) znějících trochu níže.

Z toho všeho nad slunce jasněji vyplývá, že je nejlépe vyhnout se nástrojům s vysokým laděním – dokonce i když prodlužujete trubice a esa, tónové otvory budou stále na špatném místě nebo s nevhodným průměrem.

Takže, k čemu je to HIGH PITCH vlastně dobré?

Podle názoru některých hráčů jsou nástroje s HIGH PITCH laděním jsou trochu „sladší“ a to je zvláště pěkné u soprán saxofonu a hlubokých nástrojů, jako je baryton saxofon. Ovšem pozor, pokud uslyšíte hrát někoho na HIGH PITCH saxofon, a máte pocit, že neladí, je také možné, že dotyčný saxofonista na saxofon vůbec neumí, ať hraje HIGH nebo LOW. Tací lidé nechť klidně setrvají ve „sladké“ nevědomosti o problematice…

Pokud to jediné, co budete dělat, je nahrávat sóla na Youtube, nebo muzicírovat s doprovodem bicích, určitě můžete vesele fungovat bez jakýchkoliv problémů se saxofonem HIGH PITCH. Ale problém nastane při hře se skupinou. Můžete si přeladit strunné nástroje – dokonce i klavír – na HIGH PITCH. Některé vychytávky ale poněkud zkracují životnost strun i samotného nástroje (vysoké ladění představuje vyšší napětí strun, což vyvíjí obrovský nárůst tahu na desku). Některé syntezátory a samplery mohou být také nastaveny téměř na HIGH PITCH, nicméně a1 = 457 Hz je pro některé již příliš vysoká hodnota. Tím se tedy poněkud může rozšířit výběr doprovodu. A jak bylo zmíněno, nástroje s cylindrickým – válcovým vrtáním mohou mít části trubkových spojek a „cuků“ vyjmutelné a zaměnitelné tak, aby byly schopné hrát v souladu s HIGH PITCH – ale toto jsou obecně poměrně drahé žesťové nástroje. Nejlepší, co můžete v této prekérní situaci učinit, je získat pár stejně hendikepovaných spoluhráčů a založit HIGH PITCH ORCHESTRA. Pokud vlastníte saxofon s vysokým laděním, nemůžete jen tak jít do školního bandu své místní střední školy a hrát s nimi. Kromě toho by asi kapelník nechtěl, aby se nový student učil na HIGH PITCH saxofon z různých důvodů – jedním z nich je, že je nemožné, aby odpovídal intonaci saxofonisty, který sedí vedle něj s normálním saxofonem, tím spíše, jde-li o začátečníka!

Znovu upozorněme, že v roce 1939 byla soustava HIGH PITCH oficiálně zrušena. Standardem se stalo a1 = 440Hz. To ale znamená, že v „zlatém věku saxofonu“, ve dvacátých letech dvacátého století, se vyskytovalo spoustu HIGH PITCH saxofonů. A LOW PITCH saxofonů mohl být v USA, ve Velké Británii a Francii nedostatek. Bylo zde stále dost nástrojů vyrobených dříve ve Velké Británii a USA s laděním a1 = 439 Hz, nebo ve Francii na a1 = 435 Hz, a verze s vyšším laděním neměla smysl. Jedinými nástroji, s nimiž se dnes pravděpodobně setkáte, a které budou mít HIGH PITCH, budou ty, jež byly vyrobeny před rokem 1939, kdy byla mezinárodní norma standardizována na a1 = 440 Hz. Chcete-li si dnes opatřit skutečně použitelný vintage saxofon, ideální bude model od Martin Handcrafts, Conn (New Wonder), Conn 6M “Naked Lady” Alto Saxophone Vintage 1946, případně odnož firmy CONN – Buescher Truetones. (jednou ze zajímavostí u některých saxofonů Buescher True Tone jsou specifické patentované tvary tónových otvorů, zkosené tzv. Beveled Tone Holes, které se na zakázku dělaly už od roku 1914 jako levnější varianty a mimojiné i z důvodu snazšího přechodu mezi laděními při výrobě modelů)

Tyto LOW PITCH saxofony jsou k dispozici za rozumné nízké ceny. Anebo můžete – v podstatě za babku – na ebay objevit krásný saxofon CONN Virtuoso Deluxe, který je v HIGH PITCH: ručně leštěná trojitá vrstva pozlacení, nebo postříbření, překrásná rytina, přidané perleťové klapky atd. Takové saxofony dnes nikdo nechce a po pravdě řečeno, objevují se jen občas a jsou k vidění řidčeji a řidčeji. Bylo by asi škoda zahodit takové umělecké dílo do šrotu. Ano, saxofon má opravdu velmi malý potenciál jako koncertní nástroj, ale možná budete chtít zapůsobit na lidi tím, že budete hrát na nádherně vyvedený nástroj v atypické normě ladění, buďto sólově nebo i v duetu. Pamatujte: Nikdy nenarazíte na HIGH PITCH saxofon, který by v současném systému ladil. Není reálné jej zcela doladit, přizpůsobit a fixovat s použitím delšího esa. Některé tóny opraví. Ale jiné vůbec. Pozor, na amerických stránkách věnovaných prodeji starších saxů se ojediněle HIGH PITCH zjeví za přemrštěné ceny. Prodejci prohlašují, že stačí jen zatlačit hubici dále a hrát tak o půltón výše než běžný saxofon. Toto je jen zdvořilá fráze, kterou používají majitelé bazarů, a vetešnictví, nebo moderátoři diskuzí na fórech a prodejci tuto argumentaci přebírají. Nástroj z netu po čase zmizí, takže jej pravděpodobně prodají jednomu z dalších nešťastných zákazníků po celém světě. Drahá ozdoba obýváku…

Co k tomu dodat?

Ve skutečnosti existoval jen jediný výrobce na počátku 20. století, o kterém se nikdy nemusíte obávat: H. N. White, výrobce nástrojů KING. (nádherný KING Super 20 Alto Saxophone) Nikdy nevyráběli nástroje s HIGH PITCH – ačkoli jejich rané saxofony z let kolem roku 1900, které jsou odvozeny z Kohlerta, mohou mít ladění HIGH PITCH.

Pokud tedy zvažujete koupi staršího saxofonu, dejte pozor na označení. Převážná většina v Americe vyrobených saxofonů je LOW PITCH. Ne všichni, ale většina. (a jediný evropský výrobce, který poměrně důsledně používá tyto známky byl Evette & Schaeffer, Buffet-Crampon S. A.)

Frekvenční rozptyl v normě ladění

A závěrem jen pro zajímavost doplňující výčet frekvencí, jež se staly normou a to ve vzestupné řadě:

309.0 Hz Varhany při Trinity College v Cambridge v roce 1759
376.3 Hz Varhany v hospici ve francouzském Lille z roku 1700
391.0 Hz Strassbourg kolem roku 1775
392.2 Hz Clavichord Leonarda Eulera v St. Petersburgu z roku 1739
395.0 Hz Německé ladění v roce 1778
395.8 Hz Zámecké varhany ve Versailles z roku 1789
401.3 Hz Spinet Marina Mersenna z roku 1648
404.0 Hz Komorní a1 pařížské opery z roku 1699
407.9 Hz Varhany v kostele sv. Michaela v Hamburgu
409.0 Hz Ladička výrobce spinetů a francouzského dvorního ladiče Pascala Taskina z roku 1783
410.0 Hz Francouzské ladění z roku 1774
415.3 Hz Ladění moderních ansámblů, hrajících barokní hudbu
415.5 Hz Varhany v chrámu sv. Sofie v Drážďanech z roku 1722
417.0 Hz Petersburgské ladění z roku 1771
421.6 Hz Ladění W. A. Mozarta z roku 1780
422.5 Hz Ladička G. F. Handela z roku 1751
423.3 Hz Německá norma začátkem 19. století
424.17 Hz Ladění v Itálii v roce 1820
425.5 Hz Piano pařížské opery z roku 1829
431.34 Hz Pařížské ladění z roku 1821
432.0 Hz Ladění navržené v Miláně roku 1876
435.0 Hz Pozdější ladění v Německu v průběhu 19. století, přeladění opery v Drážďanech roku 1826
435.5 Hz Předladění varhan sálu londýnské Queen's Hall při teplotě 15°C v roce 1895
436.0 Hz Ladění orchestrů na Kubě kvůli zmírnění opotřebení nedostatkových strun
439.0 Hz Varhany vyhřátého sálu londýnské Queen's Hall v roce 1895
439.0 Hz nový standard u Royal Philharmonic Society v Británii – odvozený z matematického vzorce
440.0 Hz Mezinárodní konferencí v Londýně přijatá nová zaokrouhlená frekvence, později ISO 16
441.0 Hz Ladění Bostonského symfonického orchestru
442.0 Hz Ladění Newyorské filharmonie
443.0 Hz Moderní ladění orchestrů v Německu a Rakousku, Rusku, Švédsku a Španělsku
445.0 Hz Starší ladění orchestrů v Německu a Rakousku, Rusku, Švédsku a Španělsku
449,0 Hz Pařížské ladění z roku 1852
451.7 Hz Ladění opery La Scala v Miláně roku 1867
452.0 Hz Ladění v Anglii 19. století
455.4 Hz Ladění L. v Beethovena cca z roku 1820
456.1 Hz Ladička cechu výrobců klavírů z roku 1857
457.0 Hz Vídeňské ladění z roku 1630
457.2 Hz Ladička pana Heinricha Engelharda Steinwega (Steinwaye) z New Yorku z roku 1879
460.0 Hz Ladění v Petersburgu v roce 1857
460.8 Hz Převládající ladění v USA kolem roku 1875
460,85 Hz Vysoké zářivější ladění Vídeňské normy pro dechovky
465.0 Hz Benátské ladění v 17. a 18. století
474.1 Hz Varhany v londýnské královské kapli v roce 1708
480.0 Hz Ladění J. S. Bacha
480.8 Hz Varhany v kostele sv. Kateřiny v Hamburgu v roce 1543 – 1879
505.6 Hz Chrámové Mersennovo ladění v Paříži v roce 1636
570.7 Hz Severoněmecké komorní ladění z roku 1619