Neexistuje jeden univerzální postup při snaze osvojit si hru na hudební
nástroj. Jednou cestou je metoda intuitivního experimentování pokusů a
omylů, kterou vídáme u samouků. Jejich úspěch závisí na míře
vrozených předpokladů, řekněme od prvotního a nezbytného talentu a má co
do činění s pravděpodobností, pokud jde o měřitelný progres. Je to
jako v posilovně. Správný tréninkový plán urychlí postup a co je
důležité, zabrání bloumání okolo, nebo dokonce couvání zpět, tak
zvané deflexi.
Ten hráč, který se opírá o berličku intuitivního hraní, kterou si
ospravedlňuje vlastní prioritou svobody, často přehlíží skutečnosti.
Může dojít k podlehnutí jistého sebeklamu, který brání kriticky
uvažovat, zda hudební vývoj směřuje dopředu, nebo stagnuje. Je pravda, že
na udržení stávající úrovně, kdy nedochází ani k progresu, ani
k citelnému zhoršení, je třeba vyvinout jistou míru námahy. Stejně jako
při plavbě na pramici proti proudu, má-li plavidlo stát na místě. To je
problém velké části hráčů. Je to stagnace. Stav
dočasného klidu, kdy není žádoucí dopustit zhoršení úrovně, ale
progrese je znemožněna, např. vinou časového nedostatku. Nebo je progres
vyhodnocen jako plýtvání energie a to ve chvíli, kdy hráč v kapele dost
dobře propluje i s tím, co dosud nashromáždil. Každý muzikant ví, že
bez ohledu na počet let, či desetiletí, po které se hraní věnuje, nelze
přestat cvičit zcela. Jako žralok, který je nucen stále pohybovat
ploutvemi, aby se nepropadl na tmavé mořské dno.
Nemá-li docházet k plýtvání energií a časem, je nutno cvičit
efektivně. Žádná metodika hry na nástroj, ani
improvizační poučky netvrdí, že stačí foukat do nástroje a mačkat
klapky. To není svobodná improvizace, to není svobodný vývoj, to je lenost
a naivita. Pouze pošetilec se domnívá, že takto dosáhne nástrojové
zručnosti a že se stane nápaditým improvizátorem. Nutná je neustálá
sluchová kontrola, ověřování rytmu, intonace. Někteří hráči po druhé
nebo třetí skladbě začnou nudit. Často nenudí ani tak sebe, jako
poslouchající okolí. Toto platí vždy a všude. Ať už jdete za hudbou na
koncert, nebo jste posluchačem nedobrovolným a na ulici Vás denně obtěžuje
kdosi z řad nevzdělaných buskerů.
Sóla při improvizaci se mohou vyvíjet, krystalizovat a zlepšovat pouze
tehdy, když hráč rozumí svým melodickým linkám, když přemýšlí
o metodách a postupech, kterými melodickou linku zpracoval. Pokud může
hráč věnovat 40 hodin týdně vlastnímu progresu, je pravděpodobně
v hudebním nebi, nebo má neskutečnou kliku. I v případě, že hráč
nemůže při nejlepší vůli věnovat čas v takové míře, je nezbytné
uvažovat prioritně o harmonii, o vztazích jednotlivých funkcí, o úloze
modů, stavbě akordů, o substitucích a to vše v kontextu s pojetím rytmu
každé určité skladby. Rytmus přitom nerovná se tempo! Naprostá většina
úvah se může odehrávat v hlavě, aniž by hráč fyzicky na nástroj hrál.
Jde o vykupování cenného času. Nejlepší radou, jak a co cvičit je
změnit a přenastavit svoje myšlení.
Hraní – a potažmo improvizace – pokud je založeno na jasné představě
co a jak zahrát, je cosi více, než berlička, o kterou se opírají
intuitivní hráči. Pokud se porovnává progres uvědomělého muzikanta
s intuitivním, pak oba se dostanou o stejný kus vpřed.
Intuitivní po 5 hodinách pokusů a omylů, uvědomělý po
60 minutách. A o to jde. Když není hra na nástroj postavena na jasných
pravidlech, může se stát berličkou, která přehlíží skutečnosti a
pohrdá jimi, brání logicky uvažovat a dává sebeklamný pocit, že tímto
přístupem lze zvládnout jakoukoli situaci a většinu, ne-li všechna
vystoupení. Taková berlička dříve nebo později přivede člověka na
scestí, k hudební újmě, ale nikoli k progresu.
vysvětlení pojmů
PROGRESE – postup, šíření, pokračování, pokrok, vzestup, růst
DEFLEXE – odchylka nebo úchylka ze směru nebo polohy; opak obvyklé polohy, potlačení růstu nebo vývoje, opak progrese
BUSKER – pouliční hráč, provozující busking, vystupující na veřejném prostranství se samozvanou produkcí hudební, divadelní, nebo artistickou, ve snaze získat ocenění, či drobnou odměnu od kolemjdoucích.