Rubriky
Backing Track harmonizace hudební teorie improvizace interpretace rady zamyšlení

Nač to dělat jednoduše, když to jde i složitě 2. díl

stupeň obtížnosti článku

V prvním díle článku o realizaci akordové progrese skladby Mr.Valitel bylo ukázáno, proč funguje pentatonika jako tónový materiál pro sólo na celou kompozici a jak ji používat k vytváření melodií nad jednoduchými akordy v rámci tóniny. V tomto druhém dílu se podíváme detailněji na harmonii, substituce a na pokročilejší techniky stavby sóla, přesahující rámec pěti tónů. Úhly pohledu, které umožní na jednoduché harmonii hrát zajímavější, barevnější melodie.

Ukážeme si, jak používat další módy, jako je dórský, frygický, nebo aiolský, k zvýraznění charakteru jednotlivých akordů. Zabrousíme i do 13. komnaty permutací molové stupnice a také se naučíme, jak v mysli reharmonizovat akordovou progresi. Tím jí zjednodušit a nebo o ní uvažovat v jiném kontextu a změnit akordy tak, aby vznikly nové možnosti a kontext pro improvizaci. Také se podíváme na to, jak pracovat s rytmem a motivem, aby naše melodie byly koherentní a expresivní.

Doufám, že vás tento článek zaujme a inspiruje k uvažování o harmonických vztazích a napomůže dalšímu rozvoji vašich hudebních představ. Pojďme začít!

Skladba Mr.Valitel

Připomeňme, že jde o ukázku doškálné harmonie. Využity jsou pouze akordy z jedné tóniny bez vybočení. Specifickou vlastností je minimalizace řetězce kvartových postupů, který vytváří v jazzu určité zaběhnuté klišé známé například ze skladeb Fly Me To The Moon, nebo All The Things You Are a díky těmto ustáleným postupům po kvartách jde časem improvizace dobře do prstů, protože kvartové postupy jsou v jazzu obvyklé.

III- VI- II- V I IV

V celé skladbě je patrné použití pěti akordických funkcí a tudíž pěti modů odvozených z permutace jónské stupnice. Chybí pouze dominantní septakord.

Nejprve se podívejme na harmonickou progresi a na její základní realizaci na klavíru:

V rámci taktu je druhý akord vždy předražen a tento rytmický prvek se pak promítne i v sóle.

Módy

Každý akord představuje jednu akordickou stupnici.

  • FMA7 jónská
  • Dm7 aiolská
  • Gm7 dórská
  • BbMA7 lydická
  • Am7 frygická
  • A7(b9b13) speciální mimotonální dominanta – bude rozebrána zvlášť

To je moc krásné a dozajista pravdivé sdělení, ale jak je zřejmé, harmonie se mění tak rychle, že není prakticky možné stihnout zahrát celý modus a navíc, i kdyby se to podařilo, toto oscilující vyhrávání stupnic nahoru či dolů ZDALEKA NENÍ IMPROVIZACE. Co vlastně znamená zahrát předepsaný či spíše doporučený modus?

Chord scales

Každý se s nimi setkal. Řeč je o 130 svazcích sešitů pro nácvik improvizace světoznámého mistra Play-A-Longs Books Jamey Aebersolda. Ten razí krédo, že improvizace je něco, co mohou dělat všichni lidé – a jeho kliniky a přednášky se soustředí na demonstraci toho, jak může být kreativní a spontánní povaha každého člověka vynesena na světlo. Amen

Jamey Aebersold, mezinárodně uznávaný saxofonista a autorita v oblasti jazzového vzdělávání autor 130 improvizačních sešitů Play-A-Longs

Pokud je u jazzových standardů vypsaná nějaká akordická stupnice, pak je to pouze okruh – respektive množina tónů, které se dají použít na ten který akord. Chord Scales jsou většinou odvozené ze základního čtyřzvuku a doplněny o použitelnou tenzi nóna, undecima, tercdecima tak, aby výsledný plný akord v nezněl disonantně. Takto poskládáním lineárně vznikne akordická stupnice od ROOTU akordu se všemi vhodnými tenzemi v souzvuku. Tedy ideální pomůcka pro nástroje, které vytváří harmonii, kytara a piano. To však nic podstatného a zavazujícího neříká o melodických tónech a o průchodech jednohlasné melodie!!. Akordické stupnice působí jako nějaký zákaz vjezdu či přikázaný směr jízdy, jenž vše, co je mimo chord scales zakazuje. A při tomto výkladu to mnoho hráčů na sólové nástroje mate. Není to ve skutečnosti tak složité, jak se to vysvětluje.
To, že dochází k nedorozumění je patrné na tom, že ani doslovné uvedení a výpis těchto módů u každého akordu mnohé začátečníky improvizace nikterak raketově neposouvá v jejich dovednosti postavit sólo, natož smysluplné. A to ani po letech, ačkoli se jim daří cvičit, číst materiály a poslouchat hudbu. Mám z každoročních workshopů pocit, že pokaždé začínáme s účastníky znovu jednak kvůli prostojům, nebo vinou cesty do slepé uličky módů. Takže někde je chyba.

Nyní zpět k improvizaci: Shora je uvedeno pět modů pro každý akord. Nejprve se podívejme na to, proč je výhodnější hledat společné módy na jeden či více taktů, a na to, jak je odvodit, proč to bude fungovat a jak je následně snadno použít.

Chromatický přístup a anticipace harmonie

Začněme sólem. Prvním zajímavým prvkem, který se v melodii objevil, je metoda chromatického přistupování k akordickým tónům. To je známá technika velkých mistrů improvizace, zejména v éře be-bopu, a tkví v použití chromatismů při vedení horizontální sólové linky z tónu do tónu v rámci jednoho akordu, nebo mezi sousedními akordy.

Při detailním poslechu backing tracku je jasně slyšet, že akordy této progrese jsou v každém sudém taktu anticipovány o osminu před těžkou dobou, což se musí projevit i v sólech jako potvrzení harmonické změny (harmonický rytmus). To je nepatrný, ale důležitý výrazový prostředek, dodávající sólu napětí, groove a tah.

Chromatické průchody

Zvláštní pozornost si zaslouží barevně vyznačené tóny které jsou použity pro hladký přechod mezi tóny akordické kostry a ačkoli jsou mimotonální, vyplňují postup z akordického tónu na další akordický tón. V jiných případech mohou průchody a chromatické přístupy přispět k napětí nebo zabarvit dojem akordu. Tím se rehabilitují i ty tóny, které akordická stupnice neobsahuje. Proto platí heslo velkého mistra teorie a fenomenálního baskytaristy Victora Wootena

Jednou z nejdůležitějších stupnic, kterou byste měli cvičit, je chromatika…

Reharmonizace

Nad sólem je vyjádřená pomocí lomených akordů původní akordová progrese informující o dolním base nad kterým stojí horní souzvuk který je až na jednu výjimku vždy kvintakordem. Ten se může stát výchozím materiálem pro improvizace, zvláště doplní-li se o další septimu v horním hlase. Základní tón totiž hraje zpravidla basa nebo je v podkladu harmonického nástroje a sólista nutně nemusí zahrnout ROOT v úvahách o melodii.

Mimotonální dominanta

Poslední takt obsahuje mimotonální dominantu A7(b9b13) která je rozvedena zpět na začátek do Dmoll proto tato dominanta obsahuje tón F který je tercií typickou pro Dmi7 a jenž je dominantou připravován.
Jak je uvedeno v obrázku, na tento akord lze hrát defaultně A harmonickou dominantní, ale zároveň i tři stejně relevantní stupnice, které jsou stále odvozené od D moll harmonické a stojí na akordických tónech A C# E G této dominanty A7(b9b13)

  • A harmonic domianant
  • C# aleterd bb7
  • E locrian #6
  • G dorian #4

Konec dobrý všechno dobré

Pokud jste se nenarodili jako mimořádný genius, a čtete tudíž tyto řádky, platí, vždy platilo a platit bude železné pravidlo:

Improvizace je kouzlo chtěného

Volný nátisk a široky dech
Dušan Čech

Rubriky
Backing Track harmonizace hudební teorie improvizace interpretace rady zamyšlení

Nač to dělat složitě, když to jde jednoduše – 1.díl

stupeň obtížnosti článku

Mr. Valitel

Pokud hledáte způsob, jak zaujmout své posluchače svou nenáročnou saxofonovou improvizací, která je přesto velmi efektní, možná sáhnete po osvědčené pentatonice. Na toto téma bylo napsáno mnoho studií a vydány spousty materiálů, protože to jednoduše funguje a je to odrazovým můstkem do složitějších sfér improvizací.
Pentatonika je pětitónová stupnice, poskládaná dle pravidla kvintové distance, neboli sledu pěti kvint, seřazených následně v logickou posloupnost. Její kouzlo a oblíbenost spočívá v tom, že se dá použít na celou akordovou progresi skladby, aniž by bylo nutné měnit tóny dle stavby jednotlivých akordů. Tato metoda je pochopitelně oblíbená mezi začátečníky, protože je snadná a efektní. Samotná informace o pentatonice však sama o sobě není samospatitelná, jak si mnozí ověřili. Stává se totiž, že je ačkoli hráč použije jedinou stupnici 100% jistoty, sólo je plytké, zmatené a zní divně a nevěrohodně. (ba co více, některým hráčům se může občas přihodit, že i když hrají sólo na jednom jediném tónu, toto sólo nezní dobře, ale spíše nějak zvláštně, nekvalitně, nevalně, neuspokojivě a nedostatečně. Může býti dokonce mizerné, dezorientované, nanicovaté, nedobré, nepěkné, ničemné, nepříjemné a chatrné. Zkrátka nevalné, slabé, neorganizované, chaotické, neuspořádané, ubohé, až neposlouchatelné)

A hráč je právem zmaten, protože sólo stejných pěti tónů v podání jiného saxofonisty je naprosto skvělé, znamenité, výtečné, velmi dobré, báječné, dokonalé, famózní, fantastické, ohromující a pozoruhodné. Je nádherně systematické, upravené, organizované, vyrovnané, posloupné a stabilní. Jednoduše melodické, harmonické, rytmicky i intonačně zvládnuté, srozumitelné, příjemně barevné, působivé a zábavné. (stačí si poslechnout úsporná sóla mistrů Sonnyho Rollinse, či B. B. Kinga a pochopíte, že o tu pětici kýžených tónů nejde)

V tomto článku se odkryje návod

  • jak používat pentatoniku pro horizontální improvizaci přes všechny takty skladby
  • proč lze hrát jednu tónovou řadu pro celou progresi
  • na jaké přešlapy si dát pozor

Tento způsob hry zároveň umožní soustředit se více na

  • rytmus
  • frázování
  • a dynamiku

samotné improvizace, aniž by se hráč musel příliš starat o harmonii v podkresu. Protože právě to je klíčem k tomu, aby se z naprosto chaotického hraní pentatonik a random umisťování tónů bez konceptu vylouplo poslouchatelné só­lo

Zní to jako dobrý nápad? Pak se do toho pusťme a podívejme se, jak se stát Mistrem pentatoniky.

Kvinty

v tomto článku bude použita pentatonika F dur, která vzniká sledem pěti vzestupných kvint

F C G D A

tyto tóny pak po seřazení vytvoří pentatoniku F G A C D
- pouhou permutací od tónu D pak vzniká pentatonika D moll (D F G A C)

Harmonické schéma je následující:

Zvláštností této progrese v tónině Fdur (F ionian) je fakt, že neobsahuje dominantní septakord C7. Zde je pravděpodobně na místě trocha teorie. Akordické stupně v durové stupnici jsou pojmenovány podle jejich harmonické funkce a intervalu vzhledem k základnímu tónu. Jednotlivé stupně, tedy i akordy na nich postavené představují tyto funkce:

  • FMA7 tónika
  • Gm7 supertónika
  • Am7 medianta
  • BbMA7 subdominanta
  • C7 dominanta
  • Dmi7 submedianta
  • Em7b5 respektive EØ subtónika

( pozn.: třetí stupeň se nazývá medianta, protože leží v polovině mezi tónikou a dominantou. Šestý stupeň se nazývá submedianta, protože leží v polovině mezi subdominantou a subtonikou. Tyto názvy se používají pro všechny diatonické stupnice, nejen pro iónskou.)

  • akordy FMA7 Am7 i Dm7 mají tónickou funkci
  • akordy BbMA7 i Gm7 mají subdominantní funkci
  • akordy C7 i Em7b5 mají dominantní funkci

Pojmy

akord G moll v tónině F dur má subdominantní funkci. Jde totiž o relativní mollovou paralelu k Bb dur, který je základním subdominantním akordem v naší F dur.

Dmoll a Amoll jsou akordy s tónickou funkcí v F dur, protože jsou relativními mollovými paralelami tóniky.

Absence dominantních funkcí umožňuje použít pentatoniku D moll respektive Fdur jako UNIVERZÁLNÍ ŘADU. Ovšem použití subdominantní pentatoniky G moll respektive Bb dur na vhodném místě není pochopitelně chybou. My však pátráme po všemocném nástroji. Ve skutečnosti se tyto pentatoniky liší pouze v jediném tónu ale ten je klíčový!

D F G A C versus D F G Bb C

Jak je patrno, pentatonika G moll kterou jsme pro přehlednost postavili také od tónu D, obsahuje tón Bb, kterým se liší od pentatoniky D moll, jež se odlišuje tónem A. Tón Bb je kvartou vůči akordu FMA7 a ten je citlivý klesající, neboť tíhne dolů do tercie. Proto se pro akord FMA7 pentatonika G moll = Bb dur nehodí

Oproti tomu BbMA7Gm7 „snesou“ přítomnost onoho tónu A z pentatoniky D moll, protože jde o nónu v Gm9 a septimu v BbMA7

(pozn.: v samém závěru je použita mimotonální dominanta A7(b13 b9) zpět k VI. stupni D moll. O něm – a nejen o něm – bude podrobněji řeč v pokračování tohoto článku)

Budiž pochválena všemocná pentatonika D moll

Zbývá než přidat podklad pro improvizaci na tenorsaxofon či soprán. Nuže směle do tohoto pentatonického „Závalu“!

Progrese pro altsaxofon či baryton pak bude v základní přívětivé tónině C dur:

Rubriky
hudební teorie improvizace interpretace rady zamyšlení

Frázování – cvičení pro mistry improvizace

stupeň obtížnosti článku

Improvizace – kompozice v reálném čase

Když přistupuje sólista k chorusu, první, co v hlavě zpracovává je harmonie a rytmus. Vytvořit v rytmickém pásmu ideální melodii z vhodných tónů. Předpokládejme teď, že nejde o případ génia, který na místě vysype několik brilantních sól, aniž by sám věděl, jak k tomu došlo a „jak to udělal“. Předpokládejme též, že nejde naopak ani o případ hráče, který vlastní nástroj a rozhodne se náhodně zavdat svým sólem k dobru, aniž by cokoli tušil o hudební teorii, stavbě akordů, natož o módech a nazývá svůj počin „improvizací“. Uvažujme o hráči se znalostí stavby akordových značek, s výborným přehledem o módech pro akordy durové i mollové, jakož i pro různé podoby dominant.

Díky znalosti akordů a povědomí o akordických stupnicích ví sólista předem CO zahraje a jaké tóny může použít. Pak zbývá otázka JAK je zahrát. Pracuje sice s rytmizací, ale je časté, že zahraje stále stejné fráze na stejných místech, jako by uvažoval ve vyjetých kolejích stereotypu.

Zvolání a odpověď

Díky tomu, že skladby užívají tento princip Call & Response je naprostá většina skladeb složena ze dvou či čtyř taktových vět a to opět ve dvou, či čtyřech opakování. Hrajeme sudý počet taktů a sudý počet frází na sudý počet dob. To znamená osm, respektive šestnáct taktů. To vychází též z textu, který je v pravidelné rytmizaci stejných počtů slabik, na konci veršů opatřených rýmem – to udává pravidelnost:

Včera v noci ukradli mi kolo,
viděl jsem je – nebylo jich mnoho.
mé vzpomínky na včera jsou matné
bez kola to bude sakra špatné

Lichý počet – over barline

Následující zajímavé cvičení nutí hráče vystoupit z komfortní zóny bezpečné sudé formy, vyjít z pravidelnosti a předvídatelnosti Metoda dává obrovské možnosti ke vzniku neotřelých rytmických a harmonických frází, které by hráče jinak nenapadly, protože harmonický tok frází je jiný. Je pravda, že vystoupit ze sudého klišé vyžaduje notnou dávku mozkové práce a soustředění, ale výsledek je překvapivý.

Tři versus Dva

Důležité: Řeč tedy není o lichém taktu protože i lichodobé skladby (Take Five) mají sudou pravidelnost frází a formy. Tentokrát jde o liché vnímání taktů pro frázi a pauzu

První přiklad ukazuje sólo na středně obtížnou bluesovou formu, která byla předmětem předchozího článku:

Skvělé je, že při několika chorusech cyklicky opakovaných se liché fráze s pauzou dostávají pokaždé na jiné místo v akordové progresi a na místa, kde bychom frázi normálně ukončovali, nebo vkládali přirozeně pauzy kde se to očekává. Díky tomu se nabízí mnoho nových nápadů, neotřelé melodie a rytmické motivy.

Zjednodušení

Zpočátku velmi pomůže vypsat si akordy celé formy a označit přímo v zápise, ve kterých místech proběhne sólo a odkud kam bude pauza. Druhým usnadněním je pracovat v motivech pouze s omezeným počtem tónů. Stačí použít pouze dva nebo tři tóny a ty rytmizovat. Časem nebude přemýšlení o délce frázi a dopočítávání taktů ke správné taktové čáře tak obtížné a zůstane uvažování v třítaktových frázích i přes taktové čáry původní sudé formy.

Toto cvičení je velmi zábavné, donutí hráče nespoléhat na „vnitřního autopilota jistoty“ a opravdu prověří improvizátorovu kreativitu, jakož i znalost harmonie do detailů. Pokud máte pocit, že jste uvízli svými improvizacemi ve vyjetých kolejích, bez nových nápadů a variací, toto cvičení může přinést nové motivy a jiný způsob náhledu na frázi a uvažování o progresích.

Užijte si zábavu s touto výzvou a snažte se nechat Vaši mysl a představivost pracovat samočinně a volně, jedině pak je řazení frází přirozené.

Vše s volným nátiskem a široký dech… Dušan Čech

Rubriky
harmonizace hudební teorie improvizace rady semináře workshop zamyšlení

Ohlédnutí za Workshopem 2023

stupeň obtížnosti článku

Mezi poměrně detailně probíraná témata letošního letního workshopu SaxIQ 2023 patřila varianta Parkerovského blues se středně obtížnější harmonií, která skrývá několik zajímavých harmonických kontextů, jež mohou hráče při tvorbě sóla zaskočit, ale pochopením kontextu se naopak ukáží jako geniálně promyšleným konceptem.

1. – 4. takt
Akordy s malou septimou nejsou v blues – jak známo – za každých okolností automaticky vnímány jako DOMINANTNÍ septakordy ve smyslu jejich rozvádění do tóniky. Je to důležité kvůli tónovému materiálu, který lze do těchto akordů použít, protože Mixolydická stupnice zde není úplně tím nejideálnějším čí jediných řešením (více v dodatku na konci) (1)

První a druhý takt jsou akordy s funkcí bluesové tóniky a bluesové subdominanty. Ve čtvrtém taktu je ovšem dominantní jádro Gm7 C7 již regulérní dominantní funkcí směřující do subdominanty F7

5. – 8. takt
Bluesová subdominanta F7, za níž následuje zmenšený akord F#dim, v basu sleduje chromatický postup hlasu, proto je akord C7 ve sedmém taktu ve tvaru obratu postaveného na G a dal by se svým způsobem nazvat jako terckvartakord C7. Osmý takt je první zajímavé místo. Stojí za detailnější rozbor:

Em7b5 A7alt

polozmenšený akord Em7b5 obsahuje tóny E-G-Bb-D a mohlo by to vyvolávat dojem, že ideální řadou respektive akordickou škálou je E lokrická. Ale toto DOMINANTNÍ jádro je třeba vnímat jako celek a jelikož za polozmenšeným akordem následuje A7alt, máme co do činění s dominantním jádrem odvozeným z D moll harmonické. Tato stupnice totiž obsahuje tón Bb a C# (proto je akord A7alt přesněji definován jako

A7(b9b13)

  • D harmonická moll od II. stupně se nazývá lokrická #6
  • na dominantě D moll harmonické leží stupnice harmonická dominantní (tato řada má v jiném hudebním kontextu stylů název Ahava Raba)

Zde je třeba poznamenat, že pojem akordická stupnice (chord scale) je pouze soubor, chcete-li množina tónů, kterými lze proložit ten který akord. Všeobecně totiž panuje jeden mýtus, téměř až hraničící s tragickým omylem, slýchaným i na letním workshopu:

ROZHODNĚ TO NEZNAMENÁ, ŽE SÓLISTA MUSÍ ZAČÍT HRÁT LINEÁRNĚ ODSHORA DOLŮ, NEBO ZDOLA NAHORU OD ZÁKLADNÍHO TÓNU ONOHO AKORDU

Akordy Em7b5 a A7 mají dva společné tóny, jak je patrno: tóny E a G.

  • první hráč (Jirka) bude tedy podle výše uvedeného návodu používat akordické stupnice

E lokrická #6 a následně A harmonická dominantní

  • jinému hráči (Sirka) se bude stejně dobře zdát vhodná na oba akordy E lokrická #6 nebo G dórská #4 rovněž na oba akordy.
  • třetí hráč (Bublinka) použije cosi, co bude sedět: na Em7b5 stupnici Bb lydickou #2 a na A7 pak A alterovanou bb7 (zde pozor, nejde o alterovanou stupnici v pravém slova smyslu, která se odvozuje z mollové melodické. Zde hovoříme o řadě

    A Bb C# D E F G A)

Permutace stupnice

Pokud jste při uvedeném příkladu náhledů na akordovou progresi neztratili stopu, potom je jasné, že jste stejně tak, jako všichni jmenovaní hráči Jirka, Sirka a Bublinka opravdu velmi dobře – až brilantně zběhlí v módech neboť všichni mají správný a legitimní přístup k tvorbě sólové linky. Proč?

Jirka, Sirka i Bublinka totiž každý použili vhodnou řadu stojící na jakémkoli akordickém tónu akordu a navíc všechny zmiňované módy jsou de facto stále pouze jednou ze sedmi PERMUTACÍ D mol harmonické

Simsala Bim

A to je celé kouzlo modálního hraní = mít povědomí o tom, jakou tóninou harmonie aktuálně prochází a kam se směřuje. Root akordu není totiž tím hlavním ukazatelem toho, jakou akordickou stupnici má hráč zahrát!

Může se to zdát složité, ale je to osvobozující, neboť na více akordů lze běžně použít jedna akordické stupnice.

9. – 12. takt

poslední úsek má nejvíc harmonických zvratů:

  • na devátém taktu v blues je očekáván příchod DOMINANTY. Tou je akord G7 ale je připraven svou sekundární dominantou Dm7 takže tvoří dominantní jádro k tónice v jedenéctém taktu. Ovšem vzápětí přichází mimotonální dominanta A7 která má zcela totožnou funkci, jako v taktu osmém. Proto se dá tenze akordu také specifikovat jako A7(b9b13) rozvádějící se do D moll. A jelikož akord C7 obsahuje tón Bb předpokládá se, že v A7 bude vyhovovat malá nóna b9. Samozřejmě se dá argumentovat, že Dm7 G7 je postup D dórská a G mixolydická a tón Bb není pro A7 podmínkou.

    Povšimněme si však tohoto kontextu:

Bylo řečeno, že akordická stupnice může začít na jakémkoli tónu akordu, důležité je odhalit aktuální tok harmonie.
Pokud zde C7 proložíme akordickou stupnicí C mixolydická, potom se řada v 11. taktu liší pouze jedním jediným tónem

  • C7 = C D E F G A Bb C
  • A7(b9b13) = C# D E F G A Bb C# jakožto C# alterovaná bb7

Závěr

Pod tímto zorným úhlem je improvizace na uvedenou bluesovou progresi mnohem jasnější. Zároveň nelze upřít sólistovi možnost použít na alterované akordy „pravou“ alterovanou stupnici (když už se jí poctivě naučil) Potom by akord A7alt představoval řadu odvozenou od Bb moll melodické, což by skýtalo opravdu slyšitelné barvité vybočení

  • A Bb C Db Eb F G A respektive:
  • ROOT
  • obě alterované NÓNY
  • TERCIE
  • zvětšená UNDECIMA
  • malá TERCDECIMA pozn.(2)
  • malá SEPTIMA

(1) První takt je C7nedominantní funkcí, tzv. bluesová tónika. Funkční značka je I7 (dominanta s nedominantní funkcí). Akordická stupnice zde je možná C bluesová. Ovšem pozor! Zapomeňme na odvozeninu z mollové pentatoniky obohacenou o zvýšenou kvartu! To platí v Základní Umělecké Škole. Pro harmonizaci bluesové tóniky používáme tzv. bluesovou akordickou stupnici (F Gis A H C D Es F). Neboli

  • ROOT
  • zvětšená nóna #9
  • tercie 3
  • zvětšená undecima #11
  • kvinta 5
  • tercdecima 13
  • malá septima 7

Akordická značka na tónice bývá často C7(#9). Obzvléště u funky blues. Pamatujme jen na to, že zde není možné použít druhou variantu alterované nóny b9 jako u alterované dominanty!
Blue tóny jsou zde pouze #9, #11, b7 (D# F# Bb)

Princip bluesové melodiky
V blues je oslabena tonalita v tom, že dominantní akordy nemají dominantní funkci, která se v tonalitě zesiluje přítomností obou alterovaných nón b9, #9.

Fantastická pravda o blues:

Pro melodii v blues lze použít kdykoliv celá chromatika s výjimkou b9 a b13. Tedy v C blues s výjimkou tónů Des a As. Jde totiž o tzv. rozšířenou bluesovou stupnici.

C D Eb E F F# G A Bb B C

(2)
skutečně se mi zdá správnější hovořit o tónu F jako o tercdecimě b13 než jako o zvětšené kvintě #5, což se někdy v akordové značce objevuje a věru to není to samé. Nicméně tento akord má zcela neodiskutovatelně ve své stavbě kvintu E. A to je důvod proč já osobně použiji raději výše navrhovanou škálu A altered bb7 jako modus z D harmonické moll, nehledě na skutečnost, že zvukově je nutné si zvyknout v dominantě i na interval #11 = Eb resp. D#)

(pozn.: ale tomu už neporozumí ani Alena, ani Hurvínek)

Rubriky
hudební teorie interpretace rady semináře výuka workshop zamyšlení

15. Saxofonový workshop – Nová Cerekev

Jsem rád, že se i letos koncem srpna rozhodli přijet saxofonisté z celé ČR a strávit společně pět dní v jazzové atmosféře patnáctého ročníku letního workshopu SAX IQ. Tento workshop byl zaměřen tradičně na improvizaci, interpretaci a souhru hráčů v sekci. Celé setkání bylo příležitostí naučit se nové dovednosti, zlepšit své hraní po výrazové stránce a získat nové zkušenosti v souhře s ostatnímu nástroji. 

Společně jsme pracovali na zlepšení kolektivního i individuálního projevu každého saxofonisty a to mnohdy od základu, který mnozí uvítali – tvorba tónu, artikulace, barva, ladění. rytmus.

Je potěšující, když se hráči zajímají o zlepšení souhry v našem improvizovaném No Name bigbandu. Pro společnou souhru je důležité:

  • aby všichni hráči akceptovali a udržovali ladění
  • aby všichni cítili a drželi jednotný rytmus

    Bez správné intonace a přesnosti rytmu hry může být těžké dosáhnout harmonického souzvuku a koordinovaného hraní například ve funku ale i swingu.

Všichni se snažili zlepšovat a společně dokázali dosáhnout skvělých výsledků i triviálními dovednostmi. Stačí naslouchat a o hraní přemýšlet.

IMPROVIZACE

je důležitou součástí hudebního projevu nejen v jazzu. Její procvičování a realizace sól může být velmi obohacující i pro uvědomění harmonických souvislostí, tím jak ukazuje vedení hlasů a logiku skladby. Nicméně, pro úspěšnou improvizaci byť v základním levelu je důležité mít určité znalosti

  • harmonii, o stavbě akordů a jejich systému značení
  • stupnicích s akordy souvisejícími

    Pokud chybí základy harmonie a hráč neví, jak rozumět akordům, jaké případně použít stupnice, může být obtížné improvizovat na základě složitých čtyř- nebo pětihlasých akordů. Ale na workshopu jsme našli i pro tyto případy inspirující zkratky a návody vedoucí k sólu bez znalosti desítek módů a bez omýlání stupnic nahoru dolů.

Pro všechny hráče byly srozumitelně předloženy pomocné triky a poskytnuty potřebné informace a návody. Společně se učili, jak chápat akordy, jak je uchopit a následně uvažovat o stupnicích pro úspěšnou improvizaci jazzových postupů.

VÝUKOVÁ VIDEA

Existuje mnoho zdrojů, kde se lze samostudiem odborné literatury naučit více o těchto tématech. (Mark Levin, David Baker, Ramon Ricker, Jerry Coker) Tyto letní kurzy jsou velmi intenzivními osobními lekcemi. Se získanými znalostmi a dovednostmi je každý schopen lépe pochopit principy improvizace a dokáže stavět zajímavější a harmoničtější melodické linky i v záludných postupech vybočujících z tóniny, což je v jazzu běžné.

Mnozí se zajímají o populární výuková videa a tutoriály pro zlepšení svého umu v hraní na saxofon. Výuková videa na internetu mohou být užitečným zdrojem informací, ale je důležité si uvědomit, že jsou jen částí celkového vzdělávacího procesu. Aby se dosáhlo skutečného pokroku a zlepšení, je důležité pravidlo několika P:

  • pochopit podstatu probíraného problému
  • porozumět principu
  • používat při projevu

    Tedy poznat – pochopit – použít, naučit se, jak následně s těmito informacemi nakládat v praxi – což není automatické.

    Navštívit kvalitní workshop s důkladně a metodicky promyšleným programem může být skvělou příležitostí pro osobní rozvoj a posun z místa. Workshop může poskytnout okamžitou zpětnou vazbu a korekci saxofonové hry, což hráčům pomůže zlepšit se během jediného dne a poučit se z chyb. Je důležité být otevřený novým informacím být ochoten předělat své zažité vzorce návyků a hry a být ochoten pracovat na svých dovednostech, aby se saxofonista nezastavil ve svém vývoji a vymanil se z kruhu “věčných začátečníků”.

    Je důležité nezůstávat pouze u výukových videí na internetu, ale aktivně hledat další zdroje informací a vzdělávání. Navštívit workshop s osobním kontaktem s lektorem může být skvělou příležitostí pro osobní progres a zlepšení.

VÝRAZ A SDĚLENÍ

Hra na saxofon vyžaduje mnoho dovedností a znalostí, aby byla celistvá a úspěšná. Saxofonista, který nedodržuje rytmus, nedbá na intonaci a volí pro hru poněkud „nevhodné tóny“, může mít obtíže s vytvářením zajímavých a líbivých, zajímavých a přitažlivých sól. Jeho sóla mohou být bez nápadu, bez myšlenky, mohou být plytká, jednotvárná a nic posluchačům nového nesdělují.
Na druhé straně, saxofonista, který dodržuje rytmus, intonaci a používá „vhodné tóny“, může vytvářet zajímavá sóla. Jeho hra je kreativní, plná myšlenek a dokonce emocí. Jeho sóla jsou líbivá, nápaditá, plná vtipu a svědčí o jeho vynikající teoretické přípravě a fundovanosti. Pravdou je, že někteří saxofonisté upřednostní sóla konstrukční, technická a vykalkulované systematicky, která nemají ambice být líbivá. Taková sóla jistě ocení zejména hudební vědci a teoretici, ačkoli mohou znít na hranici disonancí.

Je důležité si uvědomit, že hra na saxofon vyžaduje kontinuální zdokonalování a trénink. I ti nejlepší hráči se neustále učí nové dovednosti a techniky. Pokud chceme zlepšit svou hru na saxofon, je důležité pravidelně cvičit a vzdělávat se v oblasti harmonie, zpřesnění rytmu a improvizace. S trpělivostí a odhodláním můžeme dosáhnout skvělých výsledků!

FREE FLOW

Improvizace není to samé, jako náhodné hraní. Improvizace je kouzlo chtěného. Cílem je postupně eliminovat „špatné tóny“ (tento pojem je relativní), vznikající stylem hry „pokus – omyl“ a před samotným zahráním již dopředu vědět, co zahrát chceme. Toto je ten kýžený stav „Hudební intuice“ který vychází ze znalosti – nikoli z náhlého osvícení odkudsi shůry či zdůly.
(pozn.: dozajista připouštíme, že existují hráči, jimž stačí vědět kterým koncem do nástroje foukat a aniž by tušili jak, zahrají sólo na cokoli – s takovým případem jsme se ovšem na workshopu od roku 2008 nesetkali a spíše se dočkáme návštěvy Sonnyho Rollinse, než podobného úkazu.)

Dokonce i relativní pojem „špatný tón“ je možné úspěšně změnit na vhodný tón jen díky uvědomění si kontextu.

Každý, kdo na 15. WORKSHOPU SAXIQ v Nové Cerekvi dbal tipů a návodů, jak sólo ze zápisu akordových progresí zahrát, byl na konci schopen předvést jedno sólo za druhým bez chyby a s nápadem. Nikdo neodjel v depresi nebo sklíčen stavem své hry, naopak každý si odvezl množství podnětů a energie do dalšího hraní, do dalšího setkání.

RESUME

Je třeba brát opravdu vážně zvládnutí nástroje po technické stránce, mít vyřešený ozev, ladění, barvu tónu, přechody rejstříků. To vše ve výsledku napomáhá volnosti při realizaci hudebních myšlenek… jinak si hraní moc neužijete a užít si hraní na saxofon je to nejdůležitější

Volný nátisk a široký dech Dušan Čech

Rubriky
hudební teorie improvizace interpretace jam session kapely semináře workshop

15. Saxofonové setkání

Letošní patnáctý ročník Saxofonováho workshopu SaxIQ se přesouvá na Vysočinu. Uskuteční se v Nové Cerekvi ve dnech

20. – 25. srpna 2023

Info

  • adresa: Centrum volného času, Nová Cerekev 6, 394 15
  • ubytování v místě konání workshopu
  • součástí programu je prezentace nástrojů Yamaha se saxofonistou Ondřejem Štveráčkem

Účast možno potvrdit mailem dusch1@centrum.cz

Co od workshopu očekávat?

Je potěšující setkat se s těmi, kdo usilují o zlepšení svých dovedností v improvizaci a interpretaci. Improvizace je důležitou součástí hudebního projevu nejen v jazzu a může být velmi obohacující pro hráčův projev.

Pro úspěšnou improvizaci je důležité mít určité znalosti o harmonii, akordech a stupnicích. Pokud neznáte základy harmonie a nevíte, jak realizovat akordy a stupnice, může být obtížné improvizovat na základě složitých čtyř- nebo pětihlasých akordů.

Již patnáctým rokem

Uvítáme Vás na workshopu zaměřeném na improvizaci a interpretaci. Abychom opět dosáhli co nejlepších výsledků, je důležité prokazovat, nebo získat určité znalosti o harmonii, akordech a potažmo módech. Pokud neznáte základy těchto témat, nebojte se! Budeme se vám snažit pomoci a poskytnout Vám potřebné informace a podrobné návody. Společně se naučíme, jak rozumět akordům, jak je realizovat v kontextu harmonie a jak k tomu pomáhají stupnice a módy, kterých se vždy nabízí hned několik pro úspěšnou improvizaci jazzových standardů.

Zajímáte-li o zlepšení svých dovedností v improvizaci, můžete získat základní i pokročilé znalosti o harmonii a akordech dle individuálních potřeb. Existuje mnoho zdrojů, kde se lze samostudiem odborné literatury naučit více o těchto tématech, ale samozřejmě i na internetu*. Tyto letní kurzy jsou velmi intenzivními inspirativními **osobními lekcemi. Se získanými znalostmi a dovednostmi budete schopni lépe pochopit principy improvizačních technik a moci vytvářet zajímavější a harmoničtější sóla.

Výuková videa

Jistě se zajímáte o populární výuková videa a tutoriály pro zlepšení Vašich dovedností v hraní na saxofon. Vznikají tak výborné, ale nezřídka i zcestné příspěvky. Výuková videa na internetu mohou být užitečným zdrojem informací, ale je důležité si uvědomit, kdo je tvoří, včetně toho, že jsou jen částí celkového vzdělávacího procesu. Aby se dosáhlo skutečného pokroku a zlepšení, je důležité pochopit podstatu probírané látky a naučit se, jak s těmito informacemi nakládat v praxi a jak je propojovat mezi sebou ve funkční nástro.

Zúčastnit se kvalitního workshopu s důkladně a metodicky promyšleným programem může být skvělou příležitostí pro osobní rozvoj. Workshop vám může poskytnout okamžitou zpětnou vazbu a korekci vaší hry, s porovnáním hry ostatních, což vám pomůže pochopit, zlepšit se, odstranit nesrovnalosti a vyhnout se chybám. Je důležité být otevřený novým informacím a být ochoten pracovat na svých dovednostech i v triviálních návycích, abyste se nezastavili ve svém vývoji a nestali se věčnými začátečníky.

Proto je důležité nezůstávat pouze u výukových videí na internetu, ale aktivně hledat další zdroje informací a vzdělávání. Navštívit workshop s osobním kontaktem s lektorem může být skvělou příležitostí.

Improvizace je kouzlem chtěného

Hra na saxofon vyžaduje mnoho dovedností a znalostí, aby byla úspěšná. Saxofonista, který necítí, nebo nedodržuje rytmus, nedbá na intonaci a volí při hraní zcela nevhodné a náhodné tóny, může mít obtíže s vytvářením zajímavých, líbivých a přitažlivých smysluplných sól. Jeho sóla mohou být bez nápadu, bez myšlenky a nic posluchačům nesdělují, či je dokonce obtěžují přehnanou dynamikou, znechucují disonancemi, znervózňují arytmií a odpuzují nepříjemnou barvou tónu.

Na druhé straně, saxofonista, který dodržuje rytmus, cítí pulsující groove, má intonaci pod kontrolou, umí pracovat s barvou tónu a hraje s dynamickými odstíny přičemž používá v sólech uvědoměle vhodné tóny v souladu s harmonií, může vytvářet krásná a zajímavá sóla. Jeho hra není náhodná a nevzniká ve stresu, proto přenáší na posluchače klid – je kreativní, plná myšlenek a emocí, protože saxofonista perfektně ovládá nejen svůj nástroj, ale i pravidla hudebního jazyka, kterým své emoce sděluje. Jeho sóla jsou libivá, mnohdy plná vtipu, radosti nebo naopak smutku se zádumčivým nádechem blues a svědčí o jeho vynikající teoretické přípravě a fundovanosti a o jeho brilantní kontrole nad nástrojem. Ostatně bez těchto vyšších dovedností a kontroly nad saxofonem není reálně možné dospět k souhře a harmonii při **kolektivní hře, ať v sekci, či kapele.

Je důležité si uvědomit, že hra na saxofon vyžaduje neustálé udržování naučeného, zdokonalování a trénink. I ti nejlepší hráči cvičí, neustále se učí nové postupy, realizace akordů, dovednosti a techniky. Pokud chcete zlepšit svou hru na saxofon, je důležité pravidelně cvičit a vzdělávat se v oblasti harmonie, rytmu a improvizace. S trpělivostí a odhodláním můžete dosáhnout skvělých výsledků již za několik dnů workshopu a stát se použitelným saxofonistou, který se nebude obávat zahrát veřejně mimo bublinu obývacího pokoje!

Rubriky
harmonizace hudební teorie improvizace rady semináře výuka zamyšlení

“Cells” a durová tónina s univerzální řadou

stupeň obtížnosti článku

Pojem „CELLS“ v hudbě znamená „buňky“, malé stavební bloky, nebo články, jejichž vnitřní struktura se nemění. Zachovávají si stejné poměry intervalů. Tyto buňky se jako celky spojují a posouvají. Tak dochází k řetězení buněk, neboli k řetězení článků (tedy k transpozici) Častý sled řetězení je o půl tónu, o celý tón, o malou tercii výše, o velkou tercii níž, případně o tritón.

Buňky mohou vytvořit dočasně disonantní situaci, která se ale dalším postupem, tedy průchodně stává opět konsonancí.

Materiál vycházející z pentatoniky Em7(add11) má unikátní vlastnost: její tóny jsou použitelné do všech doškálných akordů a do jakékoli harmonické funkce, která v C dur vzniká!

Proto jakékoli melodické buňky stavěné z tohoto materiálu jsou bez výjimky použitelné pro improvizaci v rámci tóniny:

Pro dominantní septakord (včetně mimotonálních) lze pentatonickou buňku posouvat. Další příklad využívá

  1. půltónového shiftingu
  2. vybočení a transpozici o tritón

Mezi takty je dodržen půltónový přechod, což napomáhá plynulosti a soudržnosti melodické licky napříč harmonií:

Další příklad prochází chromaticky napříč harmonii, kdy disonantní buňka působí jako celistvý průchod do konsonance

Univerzální řada

V předchozích článcích byla nastíněna myšlenka vystopování univerzální řady použitelné pro velkou část harmonických situací. Povšimněme si, že v pentatonice E moll, zmiňované výše, jsou vynechány dva tóny, které by ji doplnily na lineární sedmitónovou řadu. Právě sexta je tím variabilním tónem, který ovlivňuje Emoll stupnici aiolskou, harmonickou a melodickou (jazz minor).

Major 69

V závislosti na harmonické funkci a jejich tenzích mění tyto tóny charakter. Respektive se zvyšují aby splnily podmínku pravidla major sixty-nine. A totiž:

V tenzi akordu smí být pouze velká nóna a tercdecima.

Viz níže…

Příklad ukazuje šest plných tercdecim akordů z vzatých z tóniny C dur se všemi jejich povolenými tenzemi. Pokud chceme postavit plné sedmizvuky, budou některé tenze mimo C dur tóninu

Pravidla

  1. durové akordy XMA7 a X7 totiž musí obsahovat zvýšenou undecimu #11 (doškálná je nevhodná)
  2. mollové mají undecimu 11 čistou – doškálnou
  3. všechny akordy musí obsahovat pouze velkou nónu 9
  4. všechny akordy musí obsahovat pouze velkou tercdecimu 13

Je naprosto zřejmé, že pokud mají být splněna tato pravidla, jsou nevhodné a tudíž variabilní pouze dva tóny F na F# a C na C#. Právě proto, že jsou takto nestálé, pentatonika je neobsahuje a to je důvod, proč je tak univerzální – nedochází k harmonickým konfliktům v souzvucích.

To umožňuje zajímavou harmonickou úvahu: v následujícím příkladu je stále pentatonika E moll doplněna o obě hypotetické varianty těchto tónů. Celé noty zde vlastně tvoří G major pentatoniku, ale ta je samozřejmě pouze permutací E minor.
Osou je střední tón A, což je mimochodem základní tón paralelní stupnice k C dur (A moll). Vše spolu souvisí v symetrii. Tento tón A jako OSA zrcadlově spojuje dvě čtyřtónové chromatické buňky = cels.

Permutací této umělé symetrické stupnice vzniká ovšem řada, která je rovněž zajímavá. Je chromaticky uzavřená dole stoupajícím a nahoře klesajícím citlivým tónem k akordickým tónům kostry CMA7

Stejný princip splňuje i další její permutace. Tato řada je rovněž chromaticky uzavřená dole stoupajícím a nahoře klesajícím citlivým tónem k akordickým tónům G7 (černé noty tvoří approaching shora či zdola) Takto upravená pentatonika E moll přidává na univerzálnosti, vyhýbá se disonancím a nabývá na logice při obou směrech jejího použití, tedy vzestupně i sestupně a také nenarušuje směr rozvodu citlivých tónů jak ukazují příklady:

Zde je několik ukázek jak tato řada zapadá do tóniny C dur a splňuje zároveň podminku chromatického přístupu k akordickým tónům, a také směřování citlivých tónů do rozvodu. F# a C# stoupá, F a C klesá. Vše v rámci jedné řady, kde současně mohou ležet i jako chromatická buňka E F F# G resp. B C C# D

Poznámka závěrem

V této poslední stupnici byla použita metoda spojování tetrachordů. Tetrachordy byly v hudbě používány dlouhou dobu již v době řecké kultury. Stavěly se ale sestupně, což je zásadní rozdíl mezi současným trendem vnímat stupnice a priori vzestupně. Tetrachordem rozumíme řadu tónů v rozsahu čisté KVARTY. Krajní tóny, jež tvoří KOSTRU, se nazývají v hudební vědě odborně hestotes. V rámci těchto krajních tónů jsou umístěny dva tóny, (nazývané kinomenoi), které podle vzájemného postavení vytvářejí tři varianty tetrachordů. (existují čtyři varianty)

Starořecké názvy sestupných tetrachordů a kombinacemi získaných stupnic se neshodují s tónorodem a s názvy pozdějších módů, které současně používáme v jazzu a pro improvizaci.

Je proto chybou a zásadní neznalostí nazývat současně užívané módy pro jazzovou improvizaci církevními stupnicemi! Detailní vysvětlení na notovém příkladu:

U „doplněné“ rozšířené univerzální pentatoniky E moll jde o plagální spojení spodního dórského tetrachordu E F G A, respektive frygického E F# G A s vrchním frygickým tetrachordem A H C D, respektive lydickým A H C# D. Protože základní tón vrchního tetrachordu splývá s horním tónem spodního tetrachordu, jedná se o tzv. PLAGÁLNÍ spojení.

Rubriky
hudební teorie interpretace rady výuka

Progres saxofonisty – co jej ovlivňuje?

Jak je zajištěno, aby hráč postupoval k lepšímu, tedy se zlepšoval?

To, že člověk o hudbě něco ví, se dá říct tehdy, když zná jména tónů a něco o tom, jak je která nota dlouhá, jak se píše v osnově a jakým prstokladem se hraje na nástroji. Ale dobře znát hudbu vyžaduje samozřejmě více. Jakou roli v tom všem hraje individuální (soukromý) učitel? Je možné se to naučit z video lekcí a tutoriálů?

  1. Musíme věnovat čas tomu, abychom se naučili i hudební teorii a seznámili se s tónovými vlastnostmi nástroje, s barvou, laděním, teprve pak začneme chápat důvody, proč různé pokyny a rady učitel říká a jaké kroky pro studentův postup nastavil.
  2. Díky tomu dopředu pochopíme, zda by učitel vůbec mohl z principu schválit náš cvičební postup a naše rozhodnutí a počínání si při hře, i když není s námi při domácím cvičení neustále přítomen fyzicky. A když už víme, co učitel od nás, jako od studenta očekává, je nutné, abychom podle toho konceptu postupovali. Jak učitel, tak student. Jedině tak je progres měřitelný

Spojení žáka s učitelem

V úplných začátcích platí dvojnásob univerzální pravidlo každého vztahu mistr – žák. Cvičení na saxofon a zejména jeho pravidelné opakování má za účel posouvat hráče dopředu a zlepšovat ho. Každý to ví a každý to poctivě dělá, nebo to aspoň poctivě uznává a chce to důsledněji uplatňovat.

Stabilita a udržitelnost

Ale je tu ještě jedna nenápadná rovina: totiž námaha či úsilí vynaložené na to udržet se na místě, aby se nezhoršilo to, čeho již bylo dosaženo. Neboli: Udržet si to, co již student dosáhl a nepřijít o to.

Nabízí se porovnání se záhonem stále plodících jahod: Záměr projektu je od počátku do konce zřejmý:

  • nakoupit perfektní sazenice
  • zasadit do hlíny
  • pečlivě se starat, aby se ze sazenic staly větší rostliny, objevily se plody a ty pak péči zahrádkáře uzrály a zčervenaly na slunci v chutné plody.

Tady je řeč o progresu. Z bodu A do bodu B.

Ale je tam skryta i jiná nutná práce: pravidelné odstraňování plevele, který by snížil či zkazil výslednou úrodu tím, že by zabíral kvalitním sazenicím místo, ubíral z půdy živiny a energii anebo dokonce sazenice jahod zastiňoval svým stínem a tím brzdil. V nejhorším případě zastavil jejich růst. Jak známo, plevel je třeba vyrvat i s kořenem. Je to také práce, která se sem počítá a možná mnohem častější, než jenom zalévat a pak sklízet. Zeptejte se pěstitelů rýže, kolik práce okolo to dá zašlapávat plevel do blátivé hlíny, aby k němu nešel vzduch a tak odumřel! Práce na 365 dnů v roce.

Proto ať jsou to u hráčů nátiskové zlozvyky, intonační chyby, chyby v rytmu, opožděný ozev, nepříjemný tón bez barvy a prázdný nevyrovnaný zvuk, vykořeňování toho všeho, co není správné, přispívá k progresu saxofonisty. Právě tím, že zůstává na místě, lépe řečeno vojensky že „drží pozice“ v boji proti chaosu, degradaci, úpadku, dekadenci a zhoršení, tak si udržuje svou výbavu = svoji výstroj a výzbroj plnohodnotně kvalitní.

Do výzbroje muzikanta patří tyto zbraně, na něž se spoléhá na hudebních bojištích:

  • tón
  • intonace bez kazů
  • rytmus bez kazů

    Ještě jinými slovy: perfektní vyčištěná zbraň promazané čepy, táhla, pružiny, vyčištěná hlaveň, hladká komora, všechny patrony ostré, žádná slepá, žádné nechtěné vůle ve spojích a u pasu nabroušené ostří.

Tak v tom je úspěch bojovníka.

Dávejte pozor na stav své zbraně i na svou způsobilost s ní zacházet

(korektní paralela pro pacifisty: „dávejte pozor na stav motyčky, hrabiček a rýčku i na svou způsobilost s nimi zacházet)

Nezametávejte problémy pod koberec (nepřehlížejte to, když zaregistrujete nově rašící plevel)

Buďte vnímaví i k nenápadným změnám

Poslouchejte nahrávky věhlasných a oblíbených hráčů, které Vám připomenou, o co Vám osobně vlastně jde, vždycky Vám šlo a čeho chcete na horizontu dosáhnout.

(prohlížejte si obrázky jahod zakoupené odrůdy, které Vám udrží představu plodů, které se snažíte vypěstovat)

Pokaždé když to uděláte, vytrhnete jeden kořínek plevele a vytvoříte místo pro růst jahod. Je to proces fázový, a je procesem nejen dlouhým, ale dokonce neustálým a je třeba to dělat stále, znovu, trpělivě zas a znova…

Vysoce aromatická profi-jahoda ELÁN, od konce května až do mrazů bohatá úroda zářivých plodů.

(pozn.: z tohoto popisu a z přirovnání vyplývá, že po vytrhání všech rostlinek aktuálně vyrostlého plevele je už další trhání nemožné a tudíž zbytečné. Nastává přirozená fáze volného růstu jahod bez našeho přičinění. A další, byť dobře míněné horlivé trhání, by mohlo být nežádoucí pro samotné jahody. Fáze klidu. Zalévat a vystavit slunci. Proto i cvičení na nástroj má hranice v četnosti. Budete-li cvičit stále v kuse dva dny tedy 48h, odpadnete únavou a zakrvavené rty Vám budou bezvládně brnět. Nezahrajete ani tón. I hráči jako Bird, nebo Trane, o nichž víme, že opravdu fanaticky cvičili a cvičili de facto neustále, věděli, že po cvičení je nutná fáze pro růst…ale pak brzy zase hráli)

Rubriky
harmonizace hudební teorie improvizace interpretace jam session rady semináře test výuka zamyšlení

Pátrání po univerzální řadě

stupeň obtížnosti článku

Jistě jste si někdy položili otázku: Jakou stupnici rychle od boku použít pro improvizaci na většinu jednodušších skladeb, které jsou v jedné tónině, které nevybočují a nemodulují do vedlejších tónin, a jsou tedy zkomponovány v rámci jedné stupnice? Ono totiž zrealizovat perfektně v sóle perfektně akordový zápis ze značek je kýžená meta, která dělí fundované improvizátory a osvícené génie od intuitivních Patů a Matů, za kterými stojí pak ještě „Pokustóni“. Ti prostě zkouší stylem pokus – omyl něco nějak trousit v jakémsi rádoby jazzovém feelingu a záhadně se úsekem sóla „prolžou a promlží“, než do nich někdo šťouchne, že sólo končí.

My máme stále na mysli zcela jednoduchou přehlednou situaci v rámci tóniny. Každý, kdo se určitou dobu věnuje hře na saxofon, ví, že vedle „základní“ durové stupnice známe i jiné módy. Tyto řady vznikají permutací základní durové stupnice (neboli jónské) tak, že každý tón stupnice je postaven jako tónika a je na něm vystavěna řada v rozsahu oktávy.

(pozn.: kdo o tom uvažoval do hloubky, jistě mu dojde, že ona „základní stupnice“ musela převzít důležitost a ústřední post hlavní stupnice nějak nepozorovaně v průběhu hudebních dějin. Logickou základní prvotní řadou je totiž bezesporu sled tónů, který obdržel jména podle abecedního pořádku, nemyslíte?
Ano, jde o A B C D E F G označovanou jako A aiolská, ve které má i ten tón „B“ svoje oprávněné místo, tak jak to uznává celá Zeměkoule, až na jednu, či dvě, maximálně tři země, nepočítaje ty, které užívají solmizační slabiky. V tomto článku bude použito anglo-americké B u akordových značek.

  • A aiolská
  • B(H) lokrická
  • C jónská
  • D dórská
  • E frygická
  • F lydická
  • G mixolydická

    Tyto módy jsou někdy nesprávně označované jako církevní stupnice. Avšak prapůvodní církevní stupnice pouze propůjčují pozdějším modům název. Církevní stupnice totiž měly jinou strukturu, tvořenou kombinacemi různých typů tetrachordů, které se spolu spojovaly v páry a to plagálně, nebo autenticky. Ale pryč od toho. Bude vhodné zaměřit se na to třeba příště v nějakém jiném článku. Ten rozdíl je ve stupnicích zejména proto, že se řecké a tzv. církevní odvozovaly a stavěly sestupně – shora dolů (descendentní princip). Proto se církevní stupnice neshodují poměry půltónů s dnes užívanými módy v jazzu. Je vhodné být moderní, nešířit dezinformační mlhu, být přesnější a nepoužívat označení církevní stupnice anóbrž pouze „módy“…)

    Nejčastějším jazzovým prvkem v rámci tóniny je postup v tomto sledu – viz Blue Moon, Beyond The Sea a jiné:

CMA7 Am7 Dm7 G7

Jiným harmonickým schématem, využívajícím více doškálných akordů, je tento:

CMA7 / CMA7 / FMA7 / FMA7

Em7 / Dm7 / G7 / Am

Kromě akordu na VII. stupni (lokrický modus) je zde všech šest doškálných akordických funkcí. Ale samozřejmě nemusí jít pouze o jazz. Poslední uvedená progrese může být docela dobře i popová nebo rocková balada. Ty si často vystačí s několika akordy a i tam se sluší zavdat saxofonovým sólem.

Sólista možná nechce – nebo nedokáže – v rychlosti uvažovat o každém akordu a z jeho akordických tónů volit ty, které jsou právě vhodné. Proto pátráme po takovém okruhu tónů, které tvoří co nejuniverzálnější „stupnici“ pro všechny možnosti a situace. Touto řadou pak chceme horizontálně válcovat sólo skrze akordový postup. Tak určitě, jsme v C dur – C jónská, takže krokovat step by step nahoru a dolů v C duru se nabízí – ale zajímavé to je asi prvních 8 sekund a i tak tam číhá nebezpečí:

Citlivé tóny

V souvislosti s univerzálností se někdy někde zmiňuje PENTATONIKA že? To zaručeně neslyšíme poprvé. A to se můžete jmenovat třeba Lucie, nebo Malej a Velkej! Pentatonika – toť Nástroj pro všechno, KPZ-ka sólistova, švýcarský kapesní nůž improvizace, paklíč na všechny akordické zámky, dálkové ovládání na veškerou progresi světa.
Už někde v „hudební mateřské školce“ mnoho hráčů s oblibou hrálo nějaké to blues třeba od Sonnyho Rollinse a napříč celým tématem, jakož i na tři sta šestnáct chorusů, a zcela randomly hráli se spoluhráči jednu jedinou pentatoniku skrz naskrz. Respektive cokoli na tónech pentatoniky.

A co teprve ctitelé smooth jazzu a funku! Ti mohou s pentatonikou začít a odejít na věčnost a nic jiného nehrát. A to se můžete jmenovat jakkoliv, třeba Gorelick… Ale ruku na své srdce – to blues má trochu jiná pravidla tonality. A ruku na spoluhráččino srdce – blues při detailnějším náhledu vlastně z tóniny vybočuje a prochází ve skutečnosti na konkrétních místech nejméně třemi tóninami. A to i ta nejzákladnější dvanáctka ze školky.

Tady dnes nebude řeč o klenotech mezi standarty typu Body And Soul, ´Round Midnight, All The Things You Are, Girl From Ipanema, Blue In Green, nebo třeba Yardbird Suite, a mnoha mnoha dalších, které jsou soustem pro první Ligu. Všechny totiž v rámci formy vybočují z tonality a to hned několikrát. Vždyť to je na jazzu nádherné a je na sólistovi, jak to brilantně projde s grácií. Dokonce ani stará dobrá Blue Bossa neudrží tóninu a vybočí. Dá se říci, že taková hodně jednoduchá varianta Autumn Leaves (bez reharmonických záludností) by možná mohla splnit podmínku setrvání v tónině.

Karty na stůl

Je-li to nutné pro pochopení nebo specifikaci pojmů, vyložme a srovnejme si karty pro vysvětlení, než zabředneme do dalšího popisu problematiky, ať za pár chvil nezabloudíme:

  • pentatonika: rozumí se pětitónová řada tonů seskupených podle nějakých pravidel. Jedno z nich je, že by tóny neměly stát v lineární intervalové řadě sekund, ale s intervalem větším mezi některými tóny Pentatonik je mnoho, ale v základu se pojem chápe jako durová pentatonika odvozená z pěti následných čistých kvint na sebe. Skrývá akord Cdur C E G a její permutací je mollová pentatonika, skrývající akord Am A C E. Těžko říct, zda C dur je hlavní a A moll od ní odvozená, ale někteří se to takto učí. A další jiní to takto tradičně vyučují.

C dur C D E G A = Amoll A C D E G

  • root: tímto pojmem chápeme základní tón, tóniku, kořen, který udává jméno akordu a ke kterému vztahujeme ostatní tóny, tvořící charakteristický interval.

    (pozn.: tytéž tóny seřazené v jiném pořadí od zbývajících tónů mají svoje vlastní názvy, v tuto chvíli to však není podstatné. Ke třem permutacím se ještě dostaneme. Co ale podstatné je, jsou dvě značky se shodnými tóny: C6 a Am7, oba souzvuky obsahují tóny CEGA resp. ACEG. Jejich rozdíl je jen ve funkci, co jim v harmonii předchází a co následuje. To však sólista užívající pentatonický arzenál řešit nemusí. Narážíme totiž na to, že akordy, tak jak je tradičně pojímáme, vykazují terciovou stavbu. A to je důležitý aspekt i pro pentatoniku: charakter její tercie, nebo souzvuku tercií, jak se ukáže)

    Pojďme tuto řadu – molovou pentatoniku A C D E G považovat za univerzální všespasitelnou stupnici a tak, jak to mnoho návodů, videí a tutoriálů radí, zkusmo ji použijme na výše uvedenou progresi. Bude se hodit na všechny akordy uspokojivě?

CMA7 Am7 │ Dm7 G7

Na CMA7 a Am7 nebude žádný problém, V CMA7 to představuje:

  • tercdecimu (13) jako vhodná tenze
  • základní tón = Root
  • nónu (9) jako vhodná tenze
  • durovou tercii (M3)
  • kvintu (5)

Am7 dokonce větší shoda

  • root
  • malá tercie (m3)
  • undecima, tzv. jedenáctka (11) jako vhodná tenze
  • kvinta (5)
  • malá septima (m7)

To znamená, že na začátek písničky Hallelujah od L. Cohena tu máme parádní materiál pro sólo. Pentatonika se s akordem shoduje ve čtyřech tónech z pěti.

Třetím akordem je Dm7 a opět slušná shoda s pentatonikou
A C D E G

  • kvinta (5)
  • malá septima (m7)
  • root
  • nóna (9) jako vhodná tenze
  • undecima (11) jako vhodná tenze

    Pentatonika se s akordem shoduje ve čtyřech tónech z pěti.

Poslední akord G7

  • nóna (9) jako vhodná tenze
  • undecima (11) jako nevhodná tenze
  • kvinta
  • tercdecima (13) jako vhodná tenze
  • root

    V durovém akordu, v jeho sazbě v interakci s ostatními tóny, je přítomnost kvarty nebezpečná, protože jde o citlivý klesající tón a koliduje s tercií ležící o půltónu níže (jinými slovy kvarta se rozvádí do tercie půltónovým krokem dolů. Proto vzniká nežádoucí slyšitelné pnutí a tón „C“ je vysloveně nevhodný pro akord G7) Můžeme zde také odborně pohovořit o nelibozvučném intervalu malé nóny b9 mezi tercií „H“ a undecimou „C“. Záleží, z jakého lesa na vysvětlení jdeme.

    Lineární průchod přes tón C a pokračování v lince sóla dále žádné nežádoucí „avoid“ pnutí nevytvoří. Tu kvartu označujeme „avoid“ jako odvození z anglického slova nežádoucí, nevhodný tón. Ale pozor: zejména to platí pro hráče na harmonický nástroj, kteří budují akordové sazby s příslušnými tenzemi. Ti se musí mít na pozoru, co zakomponují. Samozřejmě, pokud jste sólista, nenechte se nachytat na tezi o nevhodném „avoid“ tónu! Sólista, jestliže nebude vyloženě ostentativně tlačit a vytrubovat citlivý tón dlouze na osm dob do kritického akordu, nepatřičnost citlivého tónu řešit uplně nemusí až na nepatrné výjimky třeba při hraní v sekci, nebo v případech užití modálních záměn (modal interchange). Ti zkušení hráči kritický tón šikovně alterují a jsou mimo radioaktivní zónu tragédie.

Shrnutí

Na dominantu G7 je pentatonika Amoll lehce nevhodná, protože se s akordem shoduje pouze ve dvou tónech z pěti = G a D. Nepříjemný je tón C. To je důvodem, proč se v některých funkových postupech citlivý tón obchází a místo G7 hraje se u Freda Wesleyho G7sus4 – to je finta!! Hurá pentatonika.

Ale není důvod ztrácet naději a radostný úsměv ve tváři. Ta často proklamovaná poučka o A mollové pentatonice v C dur si zaslouží nějaký upgrade. Dočkáme se jej. Pokud se chceme pro jistotu zcela vyhnout avoid tónům a válcovat horizontálně sólo přes všechny akordy, budou vadit pouze tyto tóny v těchto situacích:

  1. G7 tón C
  2. CMA7 a Em7 tón F

    A řešením je zkrátka tyto tóny vynechat. Jediná řada, která splňuje funkci univerzálního klíče, je D E G A H D, neboli pro snadnou identifikaci E G A H D E.

Vítej pentatoniko E moll do arzenálu jazzového válečníka

Podrobme E moll pentatoniku stejnému testu, bude-li se hodit na všechny akordy uspokojivě? Drobme:

u CMA7 to představuje

  • tercii (3)
  • kvintu (5) = Root
  • sextu (6) jako vhodná tenze
  • velkou septimu (M7)
  • nónu (9) jako vhodná tenze

pro Am7

  • kvinta (5)
  • malá septima (m7)
  • root
  • nóna (9) jako vhodná tenze
  • undecima (11) jako vhodná tenze

    Třetím akordem je Dm7 a pentatonika přináší zajímavou barvu tenzí:

  • nóna (9) jako vhodná tenze
  • undecima (11) jako vhodná tenze
  • kvinta (5)
  • tercdecima (6) jako vhodná tenze
  • root

    Posledním akordem je G7

  • sexta (6) jako vhodná tenze
  • základní tón = Root
  • nóna (9) jako vhodná tenze
  • durová tercii (M3)
  • kvinta (5)

    Jestli jsme dospěli ke stejnému zjištění – pak tato pentatonika E moll je právoplatným univerzálním zástupcem za A moll. Je vhodné dodat to, co je na první pohled zřejmé: změna nastala pouze v jediném tónu

  • A moll: A C D E G A
  • E moll: A B D E G A

(Jde pochopitelně kvůli přehlednosti o permutaci E moll pent. Takto poskládaná pentatonika má mimochodem svoje oficiální označení. Suspended pentatonic A9sus4

A když už jsme u porovnání, tak aby byl výčet pentatonik úplný, toto je v podstatě pentatonika D moll. A C D F G A

Vystihoval by jí aiolský akord Am7(b13) což v této situaci přímo vyhovuje.

Pokud se nad výsledkem zamyslíme, vyplývá z toho zjednodušující princip, jehož pochopení vyvede mnoho Patů a Matů, jakož i Pokustónů z labyrintů módů.

V učebnicích harmonie a improvizačních traktátech velmistra Aebersolda stojí:

  • na I. akord CMA7 hrajeme C jónskou
  • na II. Dm7 hrajme D dórskou
  • na IV. FMA7 hrajme F lydickou
  • na V. G7 hrajme G mixolydickou
  • na VI. Am7 hrajme A aiolskou
  • na VII. Bm7b5 hrajme B lokrickou (event. B lokrickou 2#)

AMEN

Jednotlivé akordy se tváří, že vyžadují tu jedinou konkrétní stupnici. A to je záludný klam či neporozumění. Protože nejeden sólista, který se na CMA7 rozhodne poslušně zahrát C jónskou na 99,9% začne linku sóla na tónu C, protože je to základní tón. Super On. Přesně podle návodu. Dostává plus. Ale druhý hráč začne do CMA7 linku na tónu E, protože je to jeho právoplatná tercie a ROOT už hraje pravděpodobně basa. Tak proč ne? A to znamená, že hraje E frygickou. Wow!. A co tak do CMA7 hrát G mixolydickou, od právoplatné kvinty a třeba sestupně, kdy citlivý tón F klesá dolů na E? A nebo rovnou do CMA7 takříkajíc „procpat“ tabuizovanou (B) H lokrickou – vzestupně. Není nic hezčího! Chromatický approaching rootu!? Začít na septimě akordu a na těžkou dobu tak mít akordický tón. Ale jinak „No offense C ionian scale…“

A takto krásně lze do každého akordu hrát jiné módy. Hrajte to tak a vyjděte z labyrintu přikázaných modů. Jde stále o stejný cyklicky se opakující sled tónů a klíčem je vystihnout složení akordu tím, že důraz v melodii klademe na akordické tóny. Proto je výhodné začínat nejen na rootu (defaulní řešení), ale i na tercii, na kvintě, i septimě:

Jediným kritériem je to, že zůstáváme v tónině Cdur.

Možná se později rozhodneme pro modální záměnu (přehodnocení akordu a jeho záměna za akord z jiné stupnice, kde plní jinou funkci) a to za účelem eliminace nevhodných nevhodných – avoid tónů, čímž se ovšem nemění základní charakter čtyřzvuků, pouze barevnost akordu. Pouze akordy Dm13 dorian a F13(#11) lydian neobsahují v původní harmonické sazbě avoid tón a nevyžadují proto nutně alteraci. Ale v melodické lince nabízejí se samozřejmě možnosti alterací dle vůle sólisty zejména u kvarty, sexty a septimy molového II. stupně Dm.

(příklad modální záměny: I. stupeň C ionian zaměněný za IV. Stupeň z G dur = C lydian. Tím se vyloučí nežádoucí avoid tón „F“ nahrazením za nekonfliktní „F#“ Druhou možností je zvýšení kvarty u dominantního seplakordu. Toto však spadá do nepatrně vyššího levelu harmonického uvědomění a zcela se odklání od původní myšlenky najít primitivní, triviální, jednoduchou univerzální řadu pro sóla ve stabilní tónině, čili bez vybočení)

S pentatonikou je to stejné

Jde stále o stejný cyklicky se opakující sled pěti tónů a klíčem je vystihnout složení akordu. Vedle C dur pentatoniky a A moll má tatáž řada ještě tři permutace.
Vraťme se proto tedy ještě k té původní A moll pentatonice a rehabilitujme ji. Pouze ji trochu poskládáme v jiném sledu:

  • D E G A C (Vystihuje dokonale akord D9sus4 jako Suspended pentatonic)
  • E G A C D

(zvláštní charakter má interval b13. Vystihuje jí přibližně akord Em11(b13) typický pro aiolský modus. Zde by to tedy znamenalo odvození z Gdur, jenže tato pentatonika šikovně nezmiňuje přítomnost tónu F#. Tato permutace se často používá díky dvěma intervalům malé tercie těsně nad sebou, což podtrhuje mollový charakter sóla do akordu Am7, jde o takzvané

  • „pentatonic pairs“
  • G A C D E

Tak tato pentatonika má samostatný vlastní název: Scottish Pentatonic a na rozdíl od tvaru klasické A moll pentatoniky nezní tak bluesově, závažně, zkroušeně, drásavě, sklesle, až plačtivě, protože to mnohdy není žádoucí, tak jako v blues. A zároveň nemá ani onen asijský laciný Teletubbies „happy“ zvuk durové C pentatoniky, známý z balkonového zvonku visícím v průvanu, nebo nesoucí rysy znělky Tokijského letiště „Narita“. G-Scottish pentatonika je totiž bez tercie, což přispívá k univerzálnosti a díky absenci tónorodu jde zvukově spíše o jakýsi neurčitý „open chord“ Gsus6/9

A to je rys, který od počátku hledáme.

Se vší vervou, s nadšením, s elánem a se zápalem ji použijme do následujícího Smooth Jazzového tématu. A budete-li o tom chtít přeci jen trochu více popřemýšlet, zkuste vyřešit malý kvíz a prostřídejte na vhodném místě pentatoniku „G – Scottish“ G A C D E za „D – Scottish“ D E G A H nebo „C – Scottish“ C D F G A

Smooth Mammoth backing in Bb

Výtečně funguje. A krásné na tom je, že nikdo není nucen ke „zvonečkům“, natož aby jej někdo jiný poučoval!

Nuže – hodně pěkných líbivých sól!

Rubriky
interpretace rady výuka zamyšlení

Co saxofonista, to jiný přístup k cvičení 4. díl

Tvrdá příprava

Hudba nám přináší mnoho radosti a smysluplné činnosti, avšak hra na saxofon nám může přinést i určité nepohodlí. Je jasné, že bez úporného cvičení a dlouhých každodenních tréninků to nikam nevede.

Ch. Parker, J. Coltrane

Vždyť každý ví, že Charlie Parker, John Coltrane, a další velikáni cvičili fanaticky až 22 hodin denně! Není divu, že hudebníci, kteří jdou v jejich stopách, zažívají různé nesnáze, komplikace z opakovaného napětí nebo nadměrného drilování prstových cvičení v rychlých tempech. Setkáváme se se zraněními, jako je syndrom karpálního tunelu, tendinitida, nebo je trápí artritida v kloubech prstů. Někteří saxofonisté by museli dokonce kvůli těmto problémům nakonec přestat hrát na své oblíbené nástroje. Ale to nikdo nechceme!! Co s tím?

O tom bude tento podnětný článek, podrobně se zabývající problematikou cvičení a posilování.

Sami nejlepší hráči ze zkušenosti doporučují posilování celého předloktí. Odborníci z Music College v Londýně, Leedsu a v Tokiu zkoumali celkem 9005 účastníků a spojitost jejich silného stisku ruky s celkovým hudebním výrazem, s barvou tónu a intonací, i s výdrží při hraní. Docent Löffler a McMickey i jejich spoluautoři zjistili, že hráči se silnějším stiskem předloktí mají lepší, čistší a hlasitější tón, mnohem lépe ladí a mají předpoklad stále a stále se zlepšovat v rychlosti hry. Dále uvádí, že dle síly stisku lze i do jisté míry předvídat invenci a nápady v improvizovaných sólech a síla stisku je také spolehlivým ukazatelem celkové saxofonové kondice. Existuje dokonce i spojitost silného stisku s úspěšností v nalezení dobrého uplatnění v orchestru a v celé hudební sféře napříč žánry.

Jedinci se silnějším stiskem se zkrátka jeví jako úspěšní hráči, improvizátoři, s chytrými a nápaditými sóly, bezchybnou technikou a nepřekonatelným barevným, širokým, teplým tónem

Predispozice

To, jak silným stiskem disponujete, je pochopitelně dáno geneticky a u saxofonistů je vlivem rozdílných hladin testosteronu mnohem větší variabilita síly než u většiny saxofonistek, i když shodně hrají na baryton saxofon, nebo bas saxofon. U zdravých dospívajících hráčů koreluje síla stisku se sílou v čelistech i celého zbytku těla. Je nanejvýše vhodné dávat dětem již v nejútlejším věku co největší saxofony, zavěšovat je nejprve na popruh a i ten postupně odnímat.

To samé však neplatí pro vysoce výkonnostní saxofonisty (vzhledem ke specifickému zaměření saxofonistů dle stylu hry, u kterých je místo síly zvuku, rychlých pasážových běhů, či doprovodných tanečních kreací potřeba rozvíjet jiné dovednosti). V další studii její autoři ovšem zjistili, že síla stisku bas saxofonistů a baryton saxofonistů přímo úměrně roste se stylem, a hudebním žánrem, kterému se věnují, zejména u hard rocku, be-bobu a free jazzu, které porovnávali u decibelometru a hlukoměru OKTAVA 110A-PRO

Když stisk předloktí posílíte, tak to samozřejmě automaticky neznamená, že se ihned zlepší i Vaše znalosti hudební teorie, modality, harmonie, či lineární vedení sóla během hudebního výkonu. Ale saxofonový projev je mocně ovlivňován. Také nezačnete ihned vydělávat více peněz hraním, nezlepší se okamžitě hned Vaše postavení v big bandu a neposunete se z 2. tenora na 1. alt. Ani si s jistotou do týdne nenajdete místo na obrovské zaoceánské výletní lodi. Chce to trpělivost a čas. Výsledek se jistě dostaví! Každopádně okamžitým uplatňováním cviků získáte schopnost celkově generovat více síly do prstů, zápěstí, pevnější úchop, svalnatější předloktí a zdravá zápěstí zpevněná až po ramena.

Právě u saxofonové hry začíná svalová tenze stiskem nástroje. Pokaždé když uchopíte do ruky saxofon z pouzdra, nebo ze stojanu, sopránku, bariton nebo cokoliv většího, tak dochází k řetězení svalové kontrakce až k trupovým svalům kolem páteře! Čím silněji saxofon stisknete, tím lepšího svalového zapojení v horních končetinách a v celém trupu dosáhnete. To se přenáší i do oblasti krku, čelisti a mimických svalů.

Jinými slovy, dostatečně pevný stisk Vašeho saxofonu Vám umožní podat lepší hudební výkon, zvuk i ladění tónu bude dokonalé, díky tomu, že Vaše ramena a lopatky budou lépe stabilizovány. Nehraje roli, zdali se jedná o stupnice, rozklady akordů, vydržované tóny v délce od 150 sekund výše, hraní v altissimu v šestičárkované oktávě, nebo přehrávání transkripcí Johna Coltranea či dokonce Johna Zorna. Vždy držíte saxofon a abyste ze sebe vydali to nejlepší, musíte to co nejsilněji uchopit, doslova saxofon mačkat ze všech, ze všech sil. Tím se zákonitě zlepší i tón.

Podívejme se nyní na pár tipů, které by se Vám při posilování stisku při úchopu saxofonů mohly hodit.

Tip 1: Vyměňte perletě za korkové zátky pro tlustší úchop

Perletě mají své místo na klapkách, ale zde je úchop vždy limitující pro dostatečné procvičení prstových a předloketních svalů. Vždy je lepší co nejvíce mačkat všechny hmaty na saxofonu, zejména ve spodní a nejvyšší poloze.

  • pro jistotu silného stisku nalepte na klapky vysoké kotoučky z korku (stačí nařezat zátky od vína – sektu) alespoň s výškou 60mm, které zabrání nechtěnému uvolnění saxofonu a umožní se lépe soustředit na zapojení primárních svalů.
  • do korpusu saxofonu vložte podlouhlé ocelové závaží malého průměru, aby nedošlo k změně intonace, nebo pomocí drátů upevněte sáčky s ocelovými pilinami kolem ochranných košů korpusových klapek. Pokud se chystáte na opravdu dlouhé saxofonové hraní – tzv. maratóny na svatbách, latinsko-amerických párty, Brazilských karnevalech, či jiných příležitostech, anebo máte v plánu překonat hlasitost 130–150 decibelů, a zvládat šestnáctinové běhy v tempech kolem 330 bpm pak je pro Vás použití závěsného popruhu při cvičení naprosto zbytečné, rizikové a kontraproduktivní. Spoléhejte pouze na silný stisk dlaně a prstů.

    Berte také na vědomí, že to, jakou váhu udržíte v rukách (na hraní v šestnáctinách obzvlášť), určuje zejména velikost dlaně a délka prstů, tloušťka použitého korku a odolnost Vašich mozolů na posledních prstových článcích. Určitě není od věci na pár úvodních rozcvičovacích sérií: chytit zatížený baryton saxofon bez popruhu, kroužit s ním nad hlavou a pokusit se udělat alespoň 20 hlubokých záklonů a předklonů. Tak se nastartuje centrální nervová soustavu, aktivují se bílá i červená svalová vlákna.

Závěsný popruh

A s tím souvisí další otázka. Na rozdíl od příležitostného hobby hraní hobíků, k profesionálnímu procvičování silného úchopu a tónově vyzrálému hraní profíků popruhy na krk ani žádné kšandy nepatří. Velkým propagátorem metody „No hand“ je světoznámý tenor saxofonista Tim Cappello.

Pokud nejste schopni dřepovat s barytonem drženým v prstech pouze pravé, nebo levé ruky – bez popruhu, měli byste nejprve trénovat stisk v aktivním visu saxofonu na gumě a saxofon odtahovat silou od těla, nebo procvičovat snadnou manipulaci s adekvátním závažím připevněným na drátech k saxofonu. Pomoci může také přehazování saxofonu z ruky do ruky, kdy jsou aktivní pouze konečky prstů, zejména palec a ukazovák. Naopak skvělou metodou, jak přímo zlepšit sílu stisku a zapojit více svaly předloktí, je shora uvedené použití tlustšího úchopu. Buďto použitím korkových zátek, nebo speciálních rozšiřujících gumových rukojetí, které se dají zakoupit a nasadit na běžně úzké klapky – Key Risers (viz obrázek)

Tím, že budete muset držet širší – macatější saxofon, a to hlavně ve spodní poloze rozšířeného saxofonu, ztrácíte zřejmou výhodu, pokud máte od narození větší ruku. A též to znemožní zadrhnutí saxofonu o mozoly či přilnavost k vlhkým prstům. Nemáte tak možnost váhu ošidit a ukáže se, jak doopravdy je Váš úchop saxofonu silný. Výhodou je pak zejména to, že pokud budete pravidelně cvičit s opravdu citelně tlustší osou saxofonu na průměru (ať už použijete saxofony s širokou menzurou nebo moderní design saxofonů s klapkovým mechanismem odstupujícím viditelně daleko od samotného těla), potom běžný průměr saxofonu se pro Vás postupně stane naprosto komfortním a banálním soustem se snadným udržet  – porovnejme Selmer 54 Reference a všechny saxofony Keilwerth či Cannonball.

Tip 2: Trénujte různé varianty úchopů

Úchop můžeme kromě použití tlustších dohmatů procvičit i výměnou měkkých pružinek u klapek dodávaných v základním osazení. Výrobci nabízí trojnásobně až sedminásobně silnější perka z nejtvrdší pružinové švédské oceli. Dále pomáhá držení předmětů nezvyklých tvarů. Pokud jste někdy byli na horolezecké stěně, tak určitě víte, jak rozmanité tvary musíte překonat, abyste se dostali nahoru, kdy často visíte jen na levém malíčku. Zároveň také víte, jak jste při tom měli krásně napumpovaná předloktí a že Vás možná i několik dalších dní bolela zápěstí i prsty tak, že jste sotvaudrželi v ruce sopránsaxofonový plátek. To je jedna ze správných cest, kterou je dobré používat v pravidelném posilování. Kromě zmíněné stěny ve sportcentrech můžete v klasické zkušebně zkusit nalepit mince na stěnu a mezi cvičením si vylézt ke stropu a dolů, pro zpestření zařadit chůzi po rukou, anebo shyby, při kterých se držíte futra a v druhé ruce držíte váhově upravený baryton saxofon. (pozn.: Pozor na limit v zátěži – u závaží přidělaných drátkem na saxofon. Mohou v závislosti na výrobci saxofonu deformovat tělo. Selmer saxofony udrží 45 kg na ochranných koších korpusových klapek a zasunutí ocelového válce až do 138kg. Pak dochází k oddělení kolena a korpusu v místě letovaného spoje. Asijské saxofony Yamaha, Yanagisawa, Yupiter, Yasha Geischa, nebo podobné, mají deformační limit do 21 kg na drátu. respektive 87 kg závaží v korpusu. Pevnost souvisí s typem letovacího kovu, proto konzultujte se svým nástrojařem vhodnou technologii (mosaz, cín, olovo) Pájecí slitina (pájka) se nejčastěji skládá ze směsi cínu a olova v poměru 3 : 2 s bodem tavení 190°C. Pokud potřebujete pájet při nižších teplotách, použijete pájky obsahující antimon, vizmut nebo indium. Díky tomu se dá teplota tavení při pájení snížit až na 140°C. Ovšem u tvrdého pájení, které se používá, chceme-li dosáhnout pevnějšího a trvalejšího spojení, je pájka tvořena slitinami stříbra či mědi. Při tvrdém pájení je vzhledem k vyšším tavným teplotám tvrdé pájky (kolem 1000 °C) potřeba jistých zkušeností a je dobré si objednat službu u svého nástrojaře, nebo si vyzkoušet na nečisto na saxofonech Stagg, Weltklang a Dimavery)

Pokud máte k dispozici ve zkušebně lano pro šplh, určitě jej využijte pro vyplnění pauzy mezi etudami či Giant Steps chorusy. Variabilita v posilování úchopu tkví také ve využitím různých tvarů dohmatů na klapky, což docílíme nejrůznějšími předměty nalepených na klapky i na korkové redukce a kotoučky. To má mnohem větší přenos například do interpretace Parkerových a Coltraneových sól, kde neustále potřebujeme pevně chytit, spojovat a střídat rozmanité rozklady akordů a arpeggia v substitucích. Jako ideální povrchy se ukazují nalepené ložiskové kuličky, plastová a skleněná drť, nebo alespoň hrubozrnný brusný papír. Nepatrnou pomocí jsou již výše zmiňované Key Risers s možností volby hladkého nebo zdrsněného povrchu.

tip 3: Střídejte jak statické, tak dynamické cviky

Staticky procvičujete úchop a sílu stisku zápěstí prakticky při každém cvičení dlouhých tónů, kdy držíte velký, nebo „korkem dimenzovaný“ saxofon v ruce. Důležitý stimul však přináší hlavně dynamické procvičení flexorů (ohybačů) prstů, zejména pro jejich komplexnější rozvoj, posílení a napumpování předloktí jako bonus.

předloktí Tima Cappella

Nezaměňujte však dynamické posilování úchopu čistě ohýbání prstů s posilováním předloktí (ohýbání zápěstí). Prsty posilujete při rychlých pasážích napříč rozsahem saxofonu, zatímco zápěstí posiluje při nazdvihování saxofonu k ústům, jeho neustálým natáčením a vyosením do stran, aby jeho eso směřovalo přímo do úst a ne proti uchu (velkým propagátorem stranového držení a vyosení byl Mr. Lester Young, v moderní době citovaný Tim Cappello) a stabilizováním saxofonu proti ústům při tanci během hraní. Zde podružně vypomáhá i silný stabilizační stisk čelisti a semknutí rtů, které bezpečně udrží saxofon lépe na místě bez hnutí.

Výživné cvičení doporučuje saxofonista Tim Cappello. Jde o cvik zvaný „No hand to nothing“ kdy během vydržovaného tónu cis2 pouští saxofon nejprve levou rukou a poté i pravou a na saxofon hraje bez držení, pouhým stiskem rtů a držením v čelisti.

Sílu stisku (resp. sílu prstů) je vhodné procvičovat plnohodnotně, stejně jako každou jinou svalovou partii, a nespoléhat, že se ohybače prstů postarají samy o sebe. Nikoho by snad nenapadlo posilovat třeba ramena způsobem, že bude jen držet saxofon zvednutý nad hlavou. Sice byste postupně udrželi větší saxofon, z barytonu bass, až třeba kontrabas saxofon. nebo větší zátěž připevněnou k saxofonu, ale pokud byste chtěli provést kroužení nad hlavou, protáčení saxofonu na způsob mažoretkové hůlky, nebo v předpažení a upažení s osmičkovým pohybem vytáčet saxofon, jako když kalibrujete mobilní telefon pro lokaci GPS, měli byste v krajní pozici vážný problém!

Pro dynamické posílení úchopu se hodí různé pomůcky, například zmiňované masivní korkové a gumové kotoučky a dohmaty. (viz firma Cosmos industrial, nebo Protec)

My bychom si zde popsali prostý cvik se saxofonem, který má však nejlepší přínos právě pro svůj cylindrický úchop – lépe udržíte saxofon v ruce.

  • jednoduše chytíte adekvátně zatížený saxofon, který pomalu a kontrolovaně spouštíte z dlaňového držení až ke konečkům prstů a následně jej opět přitáhnete prostředníkem zpět do dlaně, kde saxofon usilovně zmáčknete. Zhruba 2 až 3 série po 10 opakováních v tempu jedno spuštění a přitažení za 2 sec.

    Toto efektivní cvičení nezabere čas a je dobrým závěrem dopoledního i večerního cvičení.

Tip 4: Nezapomínejte na extenzory

Extenzory (natahovače) prstů jsou svaly, které se viditelně táhnou na zadní straně předloktí. V cvičení na saxofon jsou opravdu velmi zanedbávanou partií v porovnání s ohybači prstů, tedy se svaly, které primárně pracují pokaždé, když stisknete na saxofonu klapku. Posilování extenzorů prstů by však mělo být samozřejmostí, stejně jako posilování mimických žvýkacích svalů a svalů kolem úst (kapitola o cvičení na plátky Vandoren od čísla 4 až po tvrdost 5 rozebráno v jiném díle). Slabé extenzory pak mohou vést ke špatné dynamické stabilizaci pravého zápěstí, které má tendenci se vykloubit. A zápěstí vůbec jsou náchylnější na stres. Pak stačí nezvyklá delší aktivita (třeba jen přemísťování myši u počítače, věšení prádla kolíčky, lakování nehtů, prodlužování řas řasenkou, vytrhávání obočí, nebo míchání krupicové kaše), při které jsou zápěstí vystavené nadměrnému zatížení, a tyto svaly se dostávají do bolestivé křeče, vedoucí až k chronickým bolestem lokte, ramen, krční páteře, hlavy a způsobují časté návaly migrény a disbalanci hormonů v krvi a změny nálad (viz obrázek).

deformace zápěstí

saxofonistka s deformací zápěstí

saxofonistka s fatálně deformovaným zápěstním kloubem

Zkuste si následující protahovací cvičení, které zároveň poslouží jako test.

  • sevřete ruce do pěsti (umělé nehty raději dolů) a opřete se o ně v podporu klečmo. Proveďte 7 karatistických kliků s odskokem na klouby. Přeneste váhu dopředu a zkuste pomalu ohýbat zatížené zápěstí až do pozice, kterou vidíte u goril, orangutanů a šimpanzů při chůzi po čtyřech (na obrázku níže)

Tomuto cviku se říká v odborných saxofonových kruzích Gorilla Fisting – Gorilí pěst. Pokud se hřbetem ruky nedotknete bez problémů podložky anebo je to pro Vás velmi bolestivé a neujdete po čtyřech na asfaltu ani deset kroků, pak máte zřejmě dramaticky stažené a slabé extenzory zápěstí a prstů. A to je naprosto zásadní alarmující handicap pro hru na saxofon!

Posílit svá slabá zápěstí můžete prostým následujícím cvičením:

  • postačí Vám 3 gumičky na zavařování, nebo si ustřihněte 1 cm široký pás ze staré píchlé duše od osobního vozu Volha. Gumu navléknete na samé konečky prstů, a tím, jak střídavě rozevíráte dlaň s prsty a natahujete gumičku, posilujete ty táhlé svaly, vedoucí na zadní straně předloktí až k lokti. Ze začátku je lepší volit měkčí gumičku, kterou zvládnete plně natáhnout alespoň jedenáctkrát (z duše vozu Škoda MB-100). Je to jednoduché, efektivní a dá se provádět kdekoliv, protože pásek z automobilové duše můžete mít stále v kapse, nebo v saxofonovém pouzdru. Nejlépe se však hodí provádět tento cvik v super sérii s cvikem pro rozvoj dynamické síly flexorů prstů pro silnější stisk saxofonu v dlani

Tip 5: Pravidelně testujte progres

Testování maximální síly úchopu skvěle ukáže, zdali se zlepšuje nejen síla svalů rukou a předloktí, ale také to, v jakém tempu zahrajte rychlé pasáže, technická cvičení Josepha Violy a transkripce sól Ch.Parkera, J.Coltranea a S.Stitta. Tedy zdali nejste dostatečně připraveni. Pokud snad ještě používáte nějaký závěsný popruh, je dobré si pravidelně vyvěšovat saxofon a držet jej v jedné dlani, lépe na dvou či jednom prstu střídavě pravou a levou 20 sekund s mírným pohupováním. Nebo uchopit saxofon a zkoušet, jak dlouho ho zvládnete udržet za současného kroužení v předpažení i nad hlavou – doba by samozřejmě měla postupně narůstat od 5 minut po čtvrt hodiny, ale s rostoucí přidanou vahou zátěže připevněnou na saxofon může doba klesat. Při hmotnosti bas saxofonu 45 pounds což představuje 20kg třeba kroužit cca 3 – 6 min.

Ovšem není to tak prosté. Vzít si do rukou tovární altsaxofon bez nutného tuningu, s hladkými klapkami, vyvěsit si sopránku, to je jednoduché a dá se lehce ošálit. Abyste k sobě byli upřímní, bude nejlepší robustní osa saxofonu předimenzovaná korky či gumou a kluzké ruce (stačí trochu namydlit). Díky tomu budete mít nezkreslenou představu o síle Vašeho stisku na saxofon. Kluzké povrchy se celkově hodí i pro samotné posílení prstů i dlaně, nicméně to platí pouze pro cvičení rychlých pasáží a častém střídání rejstříků na nástroji s chromatickým posunem vždy o půl tónu, což je zaměřené primárně na opakovaný stisk klapek – například již zmiňované vydržovaná tóny se takto zlepšují jen minimálně.

VIDEO instruktáž k problematice ZDE

Shrnutí

Závěrem článku si pojďme shrnout praktické informace a jejich využití:

  • Základní síla stisku ruky na saxofon je dána pohlavím, hladinou neurotransmiterů a hormonů (zde je některými profesory doporučovaná hormonální medikace směřující u hráče k maskulinizaci), věkem, celkovou kondicí, sílou svalů ruky a předloktí, velikostí dlaně a délkou prstů
  • Pevný úchop nástroje generuje svalovou kontrakci od konečků prstů, celé ruky až po svaly trupu – silnějším stiskem dosáhnete výraznějšího svalového zapojení zbytku těla a tím pochopitelně lepších hudebních výkonů ovlivňujících tón, sílu tónu, barevnost zvuku a celkovou hlasitost.
  • Silný úchop je rovněž důležitý pro pohotové hraní rychlých a chromatických pasáží, vytrvalosti při hře, a odolnost zápěstí, ramen a lopatek.
  • Používání závěsné šňůry omezte na nezbytné minimum
  • Originální dohmaty a perletě raději nahraďte tlustšími několikacenti­metrovými korkovými špalíky, kotoučky a gumovými válečky.
  • Kromě statické síly úchopu, kterou trénujete v podstatě s každým rozehráváním na vydržovaných tónech, je dobré procvičit ohybače a natahovače prstů i dynamicky u rychlých šestnáctinových licků hraných v tempech kolem 270 – 300 bpm, a to 1 až 2 sériemi na závěr každého cvičení či případně ve dnech státních svátků, nebo v noci, kde je hluk do okolí na překážku.
  • Pravidelně testujte sílu stisku kroužením saxofonem v předpažení a nad hlavou, nebo držením saxofonu s přidělanou zátěží pouze jednou rukou namydlenou mýdlem.

    Silný stisk a hlasitý hutný tón

Doktor „Lockjaw“ Pokustón

Rubriky
interpretace rady zamyšlení

Co saxofonista, to jiný přístup k cvičení – 3. díl

Pokud byla v minulém dílu zmínka o hardwaru, nebyl tím ještě myšlen samotný nástroj. Je překvapující, že saxofon jako takový má na náš individuální hráčský projev vliv takřka minimální. Proč?

Svalová a neuromotorická vyrovnanost

Hudební cíle, které cvičením sledujeme, možno rozdělit na čtyři základní kategorie, do kterých během svého hudebního vývoje zapadá každý hráč:

  1. PŘEŽÍVÁNÍ

„podaří se mi to nějak zahrát a celkem úspěšně skladbou proplout“

  1. ODBORNÁ ZPŮSOBILOST

„dokážu to dříve či později nakonec zahrát dobře“

  1. DOVEDNOST A ZBĚHLOST

„zahraji to, co mám, vždy dobře a bez chyb“

  1. MISTROVSTVÍ

„zahraji co potřebuji dobře, kdykoli, bez námahy, se samozřejmou lehkostí a bez chyb, vždy stejně, pokud je třeba“

To, co ovlivňuje každý hudební výkon, závisí na mnoha faktorech, které nejsou nijak záhadné, ale je vhodné je definovat. Prvním typem jsou ty, které nelze ovlivnit, protože souvisí s vrozenými dispozicemi:

Neuromuskulární kontext

  1. Tvar rtů a postavení čelistí
  2. Svalový tonus, vytrvalost a síla
  3. Motorika a pohyblivost

Ze svalových skupin, se pro přesný hudební výkon nejvíce zapojují svaly obličeje. Tvoří nátisk, na jehož postavení a udržení stojí intonace, barva tónu, výraz, dynamika a artikulace. Obličejové svaly jsou alfou a omegou pro hudební projev. Na téma nátisku existuje spousta pojednání a literatury, některá jsou skutečně relevantní k problematice hudebního výrazu. Možná to mnoho saxofonistů již vedlo k zamyšlení, zda je v pořádku, když se jim nafukují tváře a nebo zda je to spíše limituje, protože oba „styly“ jsou často k vidění. Ale oba mají své opodstatnění. Zajímavou souvislost, které bude věnována zvláštní kapitola, je podvědomá automatická fixace saxofonu proti pohybu STISKEM A SEMKNUTÍ RTŮ vyplývající ze špatného držení saxofonu!!!

Názor na postavení rtů, zubů a jazyka vůči hubici saxofonu ponechme v tuto chvíli stranou. Pravdou zůstává, že mimické obličejové svaly jsou stejně, jako svaly ostatní, schopny tréninku, posilování a zdokonalování. Jedení, žvýkání, kousání, plivání, sání, zívání, mluvení, pískání, foukání, pláč, smích, mračení. Obličejové svaly jsou z pohledu funkce pro hru na saxofon i další nástroje v zásadě předurčeny k přitahování a odtahování svalů k hubici nebo od ní. Cílem saxofonisty je cvičením dosahovat stability, koordinace svalů a výdrže a přitom bez křečovitosti.

Vědomá práce mikrosvalů

Přitahování a odtahování svalů by mělo být zcela pod vědomou kontrolou hráče (to platí u začátečníků dvojnásob). Pak teprve může dojít k automatizaci a spuštění „autopilota“. A ačkoli to všichni vědí, přesto dochází k neuvědomělému silnějšímu stisku v oblasti rtů a tváří při přechodu do přefouknuté oktávy- Má to za následek intonační i barevný defekt kvality tónu.

Neuro – motorická svalová kontrola

V principu je cílem saxofonisty dostat do rovnováhy a sjednotit tři důležité veličiny:

  1. Koordinace všech svalů
  2. Síla
  3. Vytrvalost a výdrž

Stačí, aby jediný z faktorů unikl ze zřetele a může se to ve výsledku ukázat jako cesta do P***** ale řekněme, že dojde k omezení hudebního rozvoje. Pokud si toho saxofonista nepovšimne, nezlepšuje se, stagnuje nebo se dokonce v projevu zhoršuje. Na docílení obličejové stability existují vynikající specifická cvičení, které se opírají o uvědomělé používání dlouhých tónů, speciální artikulace a neustálé sluchové kontroly. Nutno podotknout, že dlouhé tóny doporučuje každá učebnice hry na saxofon a je opravdu škoda, že mnoho začátečníků nepochopí tyto důležité aspekty:

  1. jak „dlouhý“ je vlastně dlouhý tón? Osm dob? Šestnáct dob..??
  2. co od dlouhého – vydržovaného – tónu očekáváme, co sledovat a hlídat?
  3. jakou roli hraje dynamika u dlouhých tónů?

Jinými slovy jde o zapojení mozku a dokonale spojité soustavy ucho – nátisk.

Stabilita = vyrovnaný stav

Pokud již je svalová vyrovnanost tří uvedených veličin svalů obličeje stabilní, nastupuje druhý důležitý faktor:

Dechový kontext

Dech je přirozeně z principu tím nejzásadnějším faktorem hry na saxofon. Opět možno citovat mnohá pojednání o bráničním dechu a o dechové opoře. Mnoho saxofonistů hraje na nástroj se špatnou technikou dechu léta. Ale i kdyby měl saxofonista to štěstí, že pochopí správnou techniku dýchání, uvolňování a aktivaci bránice, je práce s dechem úzce provázána se stabilitou svalů nátisku. Proč? Tvoří-li špatný nátisk překážku proudu dechu, i přesto, že by byl správně používán, kvalitní projev je limitován. Základní referenční tón, který hubice, eventuálně eso s hubicí produkuje – tzv. buzzing – je tak nekvalitní, neefektivní, což zcela zásadně omezuje flexibilitu tónu. Saxofonista se potýká s výkyvy intonace, s nesourodým témbrem saxofonu v celém rozsahu, s artikulačním omezením a konečně, čelí problémům s ozevem v krajních polohách. To vynucuje časté upravování nátisku, který tak rozhodně není stabilizován. Dochází k intonačním výkyvům a celkový projev je nejistý, skoro až náhodný. Často je takové hraní spojeno s nepřiměřenou námahou při překonávání nežádoucích tlaků v oblasti obličeje, ale rozšiřuje se i do napětí prstů a celých rukou, krku a zbytku těla.

Takové nastavení určitě neprodukuje uvolněný tón. Navíc dochází k latenci a zpoždění ozevu a vyvolává to potíže s koordinací prstů s jazykem, spolu s nástupem tónu na dobu. Saxofonista hledá řešení na nesprávném místě a začíná se motat v začarovaném kru­hu.

Tento problém bude rozebrán v následujícím díle.

Na závěr věnujme zaslouženou pozornost opravdu silným kulturistům, protože jejich muskulární výkony jsou obdivuhodné:

Volný nátisk a široký dech
Dušan Čech

Rubriky
rady semináře výuka zamyšlení

Co saxofonista, to jiný přístup k cvičení – 2. díl

Dnes trochu epicky, ale zcela k věci. Na počátku stojíme na starovní čáře. Start! A pak ta dlouhá expedice vypukne. Říká se, že před cestou a před stavbou je nanejvýš dobré si spočítat náklady. Být dobře vybaven.

Cvičit či necvičit?

To, oč tu běží, není zda cvičit, nebo necvičit. V následující úvaze si přirovnejme cestu saxofonisty k letu kosmickou lodí, abychom pochopili dvě důležité věci. Otázka stojí CO cvičit a potom JAK cvičit. Jak si má saxofonista představit proces cvičení?

Cvičení

Není to tak konkretní, jako oškrábat brambor, ukrojit chleba, nebo nabílit stěnu. Výsledek cvičení není takto markantní, tedy měřitelný. Po cvičení nezbyde žádná hromádka notiček na koberci, ani ta práce nevytopí místnost (jak říkal otec jedné zpěvačky: „už zase zkoušíte? Kdyby to aspoň vyrábělo nějaké volty do sítě…“)

Jak posoudit, že cvičení bylo platné, úspěšné a že se „udělala práce“? Jak to měřit? Jak ověřit, že cvičení bylo smysluplné, přínosné a v čem je vlastně podstata?

Cesta je CÍL?

Říká se v různých filozofiích, že cesta je smyslem. Možná, že když se 5. prosince rozhodnete necvičit, tak ten den zdánlivě nic hmatatelného neprodukujete, ani to barvu nemá, takže je de facto jedno, zda půjdete ven, nebo se zavřete se saxofonem. Jak to tedy měřit?

Dobře zahrát

Někdo příjde a řekne: „Dnes jsem si DOBŘE zahrál“. Je tedy měřítkem dobrý pocit při hraní? A co to je si „dobře zahrát“? Třeba se dobře a hned ozýval plátek ve všech polohách, třeba se zdálo, že hraní nevyžadovalo takovou námahu, třeba se v cvičební místnosti zvuk příjemně nesl, prsty byly rychlé na klapkách, nebo třeba saxofon ladil do ucha a šlapal s backing trackem.

Jiný řekne: „Dnes jsem přehrál deset listů etud“ Takže je měřítkem menší či tlustší stoh listů?

Další příjde a prohlásí: „Dnes jsem tedy zamakal, mám úplně prokousané rty a na palci mozol.“ Takže měřítkem je míra utrpení a prolitý pot, či krev?

Ne, ne a opět hlasité NE!

Krápníkový efekt

Efekt je v dlouhodobosti, v trvání.

  • jako když zedník nějak specificky, mává rukama tu nahoru a pak dolů a na tom místě stojí druhý měsíc vysoká zeď.
  • jako když do hlíny nasypete setbu a za tři, čtyři dny se na tom místě objeví klíčky.
  • jako když samuraj každý den přeleští 5× ostří katany jemnou tkaninou a za rok je ostřejší než břitva.
  • jako když na jedno místo v jeskyni kápne jednou za hodinu kapka vápenité vody a za 1000 let na tom místě stojí Stalagmit (jen pro představu, obecně 1 mm3 krápníku roste okolo 15 roků)

    Když škrábeme brambory, jak k tomu přistupujeme? Počítáme kbelíky, které za osm hodin naškrábeme, nebo na začátku škrabání víme, KOLIK toho má být nadrbáno a když si mákneme, můžeme jít domů, nebo na fotbal dříve, než za osm hodin? A jak to tedy vlastně ve finále souvisí s tím cvičením na saxofon?

    Pojďme trochu namáhat představivost a přiřazujme analogie: Představme si, že letíme na jinou planetu. Cesta trvá několik let, jsme astronuti v nekonečném bezbřehém vesmíru bez orientačních bodů světla hvězd či těles. Bez okamžité kontroly, zda letíme správným směrem.

    Je naprosto důležité stále udržovat a korigovat směr, kterým jsme na startu vyletěli. Tento CÍL je všude po stěnách zobrazen, popsán, definován a připomínán na informačních deskách, na tabulích na zdech kokpitu. Na palubním systemu Crew Dragon, s jeho třemi dotykovými displeji a modrým ovládacím grafickým rozhraním. Ovládání kosmické lodi pomocí dotykových obrazovek namísto tlačítek, přepínačů a joysticků. Možnost spustit nouzovou deorbitaci a vykonat další nouzové úkony.

CÍL, který jsme měli v úmyslu dosáhnout při nastupování do kosmické lodi, cíl, který jsme měli na paměti minutu po startu, den po startu, týden po startu, před měsícem, před týdnem, dnes a i nyní, právě TEĎ. Hledíme do instrukcí letu, nastavujeme raketu SpaceX do přímého směru v kurzu, pokud se snad zdá, že se od minulé „kontroly v kokpitu“ o nepatrný stupeň pohnul kurz. Kontrolujeme, zda je rychlost stále tatáž, konstatntní. Možná bude občas nutná servisní prohlídka přístrojů a kalibrace, vše za provozu. Zacházíme efektivně se zásobou paliva, žádné unáhlené eskapády. Pohledem do deníku astronauta ověříme, že let dosud pokračoval a pokračuje stále stejným, vytýčeným směrem. O době a průběhu své řídící služby zapíšeme do deníku zápis na zítra. Tak se dá predikovat, že za týden bude loď stále na stejné trase k onomu CÍLI

NAPROSTO NEZBYTNÁ JE KONTINUITA NA VČEREJŠÍ STAV

A včerejší stav byl reakcí na situaci z předvčerejška. Je to let na dlouhou trať a hlavně jedním směrem. One Ticket Way. Let na dlouhou trať se lehko může vymknout ze směru a postupnou odchylku si astronaut může uvědomit až mnohem mnohem později, když už není paliva nazbyt a původní kurz je na světelné roky vzdálen. Pak po tak dlouhé době nakonec nedorazí k tomu cíli, k němuž před několika lety vyletěl.

  • bloudění nekonečnem a tápaní je nemožné.
  • restart je nemyslitelný.
  • reset palubních počítačů je v podstatě nemožný.

Konec letu

To nejtragičtější v příběhu by bylo, kdyby si astronaut osudnou odchylku neuvědomil ani na konci letu, když má v cíli vystoupit. Kam to vlastně letěl a co tu dělá v tom horoucím pekle?

Má to razantní a radikální, avšak smutné řešení: Páka pod prostředním displejem umožňuje spustit únikový systém se zbytkem paliva a na úplném konci vystřelit padáky pro návrat atmosférou a zachovat si holý život.
Expedice končí pro nezdar.
Ztráta času, obrovská ztráta prostředků, které mizí v obrazné černé díře. Saxofonové fiasko.

V příštím díle budeme faktičtější. Zaměříme se na HARDWARE Volný nátisk a široký dech.

Dušan Čech

Rubriky
interpretace rady semináře výuka workshop zamyšlení

Co saxofonista, to jiný přístup k cvičení – 1. díl

Cvičení a svíčková omáčka

Na každém workshopu padne někdy přibližně za polovinou vyměřených dnů na všechny účastníky splín. Jde o zrcadlo pravdy! O zjištění, jak moc či méně je to katastrofální. A při spontánních debatách padne vždy řeč na dvě věci: CO cvičit a JAK to cvičit. Ukazuje se, že se cvičením se to má asi tak jako se svíčkovou omáčkou. Každý má tu svojí – a ta je tou nejlepší.

Bezpochyby nejsou všichni saxofonisté stejní. Náturou, povahou, zkušenostmi a samozřejmě fyzickými dispozicemi. Co jednomu nečiní potíže, druhý se na tom zasekne. Časté vášnivé debaty a vzájemné doporučování si různých „super zaručených metod, co vás vystřelí mezi opravdové mistry saxofonu“ mne přivedly k otázce

Co je ovlivnitelné a s čím nehneme?

Na počátku stojíme všichni před otázkou, jakou roli hrají dispozice a proti tomu indispozice ke hraní na saxofon. Pravdou je, že někteří mají vrozenou stavbou svaloviny určité přednosti k aktivní hudbě. Dalo by se to nazvat „fyziologickým talentem“. Tady nejde jen o tvar rtů nebo délku prstů. Proto bude někdo nepřekonatelným sprinterem na 1OOm a zase jiný vrhne koulí na samou hranici rekordu. Klíčové je, jak s tím, co je nám naděleno, dále naložíme. Naštěstí hra na hudební nástroj není na počtu a druhu svalových vláken tak zásadně závislá jako sprint nebo vrh koulí.

Každý může vytrénovat svaly tak, aby byl vynikajícím hráčem

Dokud žijeme a hýbeme se, svaly se budou vyvíjet. A budou se i pruběžně měnit, protože svaly jsou ovládány myslí. Ať chceme nebo nechceme. Na jejich aktivaci mnohdy ani vědomě nemyslíme a sval se vyvíjí samovolně, nevědomky, podvědomě a automaticky. (Kdo pumpoval nouzově všechny čtyři kola svého JEEPU ruční pumpičkou na krajnici, ten druhý den zjistil, kolik netušených svalů má v dlani, v prstech, v předloktí a v ramenou, až ke krku a do zad.)

Problém totiž tkví v tom, že mnoho zlozvyků je neuvědomělých, jde o nevhodné pokyny svalům. Kdo by se ostatně úmyslně učil hrát špatně, že ano…? A bohužel se to týká těch nejzákladnějších prvků samotné hry: návyků, které jsme řešili před dávnými a dávnými lety. Ať již jde o zpožděné nasazování na dobu, přístup k tónu glissem zdola, nebo o nekoordinovanou výměnu prstů v součinnosti s technikou jazyka.

Malý krůček v hudbě, ale obrovský skok pro saxofonistu

Tak, jako někdo celý dlouhý život ráčkuje nebo šišlá, a prošišlá se až do sta let, tak někteří hráči nikdy nenasadí přesně na dobu a nikdy včas nespojí hladce tóny cis2 – d2. Ano, je zřejmé, že tím prvním, zásadním a rozhodujícím krokem je to USLYŠET.

To je hlavní význam workshopů. Uslyšet to najednou jinak. Kdo přijede z workshopu spokojen sám se sebou, vrací se nejspíš ze špatného workshopu. Nic ho neposunulo a byly to vyhozené peníze i čas.

Workshop = chvíle pravdy = odrazový můstek

Workshopy přináší zjištění, co všechno by mohlo být lepší, než jsme dělali doteď. Pokud si některý muzikant řekne, že teď už je všechno „cajk“ jak má, tak asi začal hluchnout… Je to kontinuální proces. Po roce hraní stejně, jako po 40 letech. Rozdíl je jen v nuancích. V mikropohybech. V milisekundách. V milimetrech. Ve dvaatřicetinách. V Hertzech.

Relax – kdo nic nedělá – nic nezkazí

Panuje mýtus, že když nic vědomě neděláme, i když relaxujeme, svaly se nemohou naučit špatný návyk, protože nepracují. To je mylný názor. Svaly jsou pod neustálou inervací skrze impulsy z mozku, protože jinak bychom sebou praštili o zem jak pytel brambor. Jde naprosto o nevědomý proces. Člověk, který ráčkuje, se cíleně metodicky neučil strkat jazyk od předních řezáků do hrdla a krákat písmeno RRRR kdesi v oblasti mandlí. Ani maminka – nositelka mateřského jazyka – mu násilím prstíkem jazyk nezasouvala tam, kde být nemá. Dítě jenom slyšelo své RÁČKUJÍCÍ RODIČE. Dítě posluchalo a prostě to přejalo. Dítě se naučilo jazykovou vadu nevědomě. A ještě jednou pro zdůraznění:

Mozek vykonal celou svalovou práci navozující RÁČKOVÁNÍ NEVĚDOMĚ!

A příslušný algoritmus, nebo řekněme PIN k hardwaru, „načetlo“ a „zadalo“ UCHO, tedy sluch. A protože dětský mozek je naplánován na naprosto věrné napodobování, UCHO se snaží řeč dekódovat a soustavou inervovaných mikrosvalů napodobit zcela věrně i jazykovou vadu od rodičů. Interakce mezi mluvidly a uchem je neskutečně rychlá – až 50× za vteřinu kontroluje ucho správnost zadání, výslovnost a zpětně koriguje mluvidla k co nejvěrnějšímu napodobení vzoru. (Díky tomu se každý novorozenec naučí tu řeč, do které přijde, od maďarštiny, finštiny a češtiny, až po „křovácký jazyk“ N|uu, kterým mluví Sanové v Jihoafrické republice, a který zná 45 různých mlaskavek

Pokud chceme dobře a lépe hrát – nejprve poslouchejme

To je Zlaté pravidlo na většinu hudebních nemocí. Tento dar interakce mezi sluchem a mluvidly nevymizí s věkem. Je to druhý velký mýtus. Pravdou sice je, že u dětí se ukládá mateřština do poněkud jiných kontextů a oblastí v mozku, než když se později učí jazyk cizí. (pozn.: zajímavé je, že toto řečové centrum úzce souvisí s hudbou a s fenoménem absolutního sluchu. Ale o tom snad jindy)

Ale i během pozdějšího života to funguje, musí ucho korigovat techniku mluvidel, aby bylo člověku stále rozumět, například pokud přijde o přední zuby a jazyk nemá oporu, pokud má rýmu a ucpaný nos, nateklý jazyk, rovnátka, nebo přímo dentální náhradu s tvrdým patrem, apod.

V tomto malém seriálu o naprosto triviálních věcech vypíchneme některé pravdy a pojmenujeme mýty:

  • zaostříme na to, co je vědomé, co nevědomé?
  • co ovlivňuje náš hudební projev?
  • jak poznáme špatný návyk?
  • co je v naší moci změnit?
  • jak „cracknout“ nevědomý proces?
  • jakými technikami „rozbalit .ZIP soubor“ se zlozvykem?
  • jak se zbavit „viru“ a vrátit do mysli správnou navigaci pro „autopilota“?

Volný nátisk a široký dech

Dušan Čech

Rubriky
klarinet rady test zamyšlení

Perfektní “vyhledávač” plátků

Selektor plátků

Společnost D´Addario se už řadu let úspěšně, velmi precizně a sofistikovaně, věnuje technologii výroby plátků na saxofon i klarinet. Navrhují moderní revoluční řezy plátků a experimentují s geometrií pro lepší komfort a potřeby hráčů. Zároveň pokračují v tradici etablovaných plátků. Tím se znamenitě zhostili „dědictví“ po společnosti dříve známé výrobou plátků RICO, LaVoz, Hemke, Grand Concert, Plasticover.

V takovém množství plátků se v současné době může mnoho hráčů hůře orientovat. Hráčům se tak nabízela jediná možnost: vyzkoušet všechny plátky a udělat si názor.

Perfektní plátek čeká – zkoušet všechny?

Reed Finder je první nástroj svého druhu navržený tak, aby pomohl hráčům na dřevěné dechové nástroje najít perfektní plátek. Pomocí pokročilé technologie, poháněné desetiletími odborných znalostí společnosti D'Addario, přichází nástroj Reed Finder, který s neuvěřitelnou přesností přiřadí hráči nejlepší plátek pro něj. Tím ho v podstatě nasměruje přímo k ideálnímu plátku a to s neuvěřitelnou přesností.

Stačí odpovědět na pár otázek o Vašem nástroji, žánru a stylu hry a o zbytek se postará špičková analytika Reed Finder v odkazu níže!

REED FINDER NOW !!!

Rubriky
harmonizace hudební teorie improvizace interpretace jam session rady semináře výuka workshop zamyšlení

“Zakopaný Pes” na workshopu 2O22

stupeň obtížnosti článku

Na dalším workshopu na shledanou, volný dech… Dušan Čech 

Rubriky
rady recenze test zamyšlení

Holton Elkhorn 1910 – tenor saxofon s duší

Frank Holton Company of Elkhorn ve Wisconsinu je jedním z vůbec prvních výrobců saxofonů, přičemž model Rudy Wiedoeft je nejslavnějším modelem, který vyrobili. (Elkhorn je jedním z neslavnějších modelů)

Tyto nástroje mají poněkud diskutabilní jistotu v intonaci, zvláštní originálně řešený klapkový systém a typický plechový zvuk. Nic z toho však není a priori překážkou k hraní na saxofon z kvalitního materiálu s kýženým barevným zvukem.

Historie saxofonů firmy HOLTON

V 60. letech je odkoupila korporace G. Leblanc – firma vyrábějící saxofony Vito. Nyní vyrábí výhradně dechové nástroje. V saxofonové komunitě občas zanívá názor, že společnost Holton se víceméně podřídila faktu, že po roce 1925, nebo přibližně tehdy, už nikdy nemohla doopravdy reálně konkurovat ostatním velkým, až skoro globálním korporacím výrobců saxofonů, jako byli titáni Conn a Buescher. Konkurenceschopnost tkví v potenciálu chrlit velké množství dostupných saxofonů za přijatelnou cenu a to vše s masivní podporou reklamy. To však u Holtona nikdy neznamenalo, že by jejich nástroje nebyly kvalitní. Řeč je zde o době, kdy řemeslná práce měla bez rozdílu vysokou kvalitu s cechovní hrdostí a precizní zpracování.

Holton Company produkovala docela úctyhodnou řadu dechových nástrojů, ale dle některých znalců vyráběli saxofony s tím, aby mohli oznámit: „Hle, nabízíme Vám celou a kompletní řadu kapelových a bandových nástrojů.“

Jejich sopránsaxofony jsou dle hodnocení o něco kvalitnější, než jejich alty a tenory (což je s podivem, a není to běžným jevem). Dosti vzácné jsou baryton saxofony. Modelů Holton, které stojí za zmínku, není mnoho. Řada Holton má zřetelnou pozvolnou evoluci, takže nevzniká žádná skoková, etapová, nesouvislá řada paralelních modelů a typů, ani přestupní stanice mezi typy a modely.

Tento model Holton Elkhorn je vyroben mezi lety 1910 až 1911, má povrch z hrubozrnného stříbra, široký, teplý tón s hutným sytým spodním rejstříkem a zpěvnými vršky. Obvyklým argumentem těch, kdo zavrhují saxofony Holton je, že ve vrchní poloze neladí. Fakt že ten, že nevyžadují v horní poloze přitahování nátisku A hráč, zvyklý dotahovat nátisk, hraje výšky nad tónem. Holton naopak vystačí s neměnným nátiskem, s větším a silnějším sycením tónu vzduchem. Díky tomu je tón i nahoře široký. Holton Elkhorn v sobě skrývá potenciál spojování tónů glissandem, což je všeobecně rozšířený výrazový prvek tehdejší doby a saxofonisté ranného jazzu jej běžně užívali. Od Colemana Hawkinse, Benny Cartera, Bena Webstera, Illinois Jacqueta, až po Lestera Younga, ačkoli „Pres“ už svým projevem zasahoval do jiné etapy saxofonové hry.

Glissando však není do nástroje nezvratitelně zakomponováno a pokud jej hráč užít nechce, při hře se tato manýra nevnucuje. To je častý omyl hráčů, kteří se domnívají, že staré saxofony jsou nějak stigmatizovány tehdejší hudbou. Pravdou ale je, že právě pro tento jejich skrytý tónově – barevný potenciál je urputně shání milovníci starého jazzu 20. a 30. let. Pokud by Selmery např. z roku 1962 měly stejně tuhý kořínek, setkáme se s nimi na nějaké hudební akci i v roce 2074?

Významným znakem je schopnost ozývat se barevně i v nižší dynamice. Dokonce i samotný vzduch takřka jeví známky naladěného tónu. Vskutku, tehdejší nástroje neměly za úkol zahltit haly a ve fortissimu řinčet nad všemi ostatními nástroji v kapele. Široké masivní korpusy s předimenzovaným zvonem a rozšířená menzura jsou „hybridy“ vyprodukované moderní dobou a moderními požadavky na zvuk studiových saxofonů. S těmi samozřejmě Holton Elkhorn po 120 letech nesoupeří. Pro zvukové kvality je obliba Vintage saxofonů stále velká. Kdo potřebuje technicky přesně na mikrofon skrze modulační efekty přehrávat v sekvencích tóny ve strojovém rytmu a řídit se při improvizaci dle algoritmů a spekulativních vykalkulovaných substitucí, ten se spokojí se saxofonem z tvrzeného plastu, nebo nějakého syntetického plechu. Kdo však touží skrze saxofon sdělovat „hlubší příběh“, směřovat své emoce k sluchu posluchačů, ten kdo ví, jakou sílu má jeden jediný tón hráčů jako Miles Davis Chet Baker či Dexter Gordon, pro toho je vintage saxofon z rodiny nástrojů, kam patří Holton Elkhorn, ideálním prostředníkem k vyjádření a k zaujetí citlivého posluchače.

A jazz byl postaven a stojí o emocích.

Vintage sound

Zdá se dokonce, že tato horečka po „vintage soundu“ který je předurčen kvalitními materiály a s tím spojeným fenomenálně barevným zvukem, nestagnuje a spíše roste. Jak jinak si vysvětlit návraty k řadě 54 referenceSelmera, nebo třeba Vintage designované saxofony všech výrobců od renomovaných značek až po asijské výrobce. Zde však nejde o pouhý Vintage vzhled, nejde o napodobeninu či kamufláž, žádné starodávné povrchové mimikri – toto je originál HOLTON se všemi svými vlastnostmi, přednostmi a kvalitami.

VIDEO HOLTON ELKHORN

VIDEO HOLTON ELKHORN LONG

Rubriky
rady recenze test zamyšlení

Recenze – P. Mauriat, model 67 RX Influence “Cognac Lacquer”

P. Mauriat je ve světě saxofonů mladá značka a rozšiřuje skupinu nástrojů vyrobených na Tchajwanu. Nabízí saxofony pro všechny kategorie a úrovně hráčů. 

Dnes posuzujeme nejvyšší řadu P. Mauriat, model 67 RX Influence Cognac Lacquer.

Obsah balení

  • saxofon a eso
  • pouzdro na zip, včetně řemenu přes rameno
  • základní hubice, ligatura v barvě těla saxofonu
  • závěsný popruh
  • mazadlo na korek, vytěrák, leštící hadřík a plátek 2.5

„ P. Mauriat – Ztělesnění estetické krásy a technické preciznosti “

P. Mauriat 67 není zrovna studentský „startovací saxofon“, čili je předpoklad, že většinu příslušenství již majitel vlastní, včetně oblíbené hubice a dalšího vybavení. Nás ale úplnost příslušenství potěšila a například dodávaný závěsný popruh je velmi kvalitní. Saxofon i eso jsou samostatně zabaleny ve vlastních plátěných obalech – detail bez funkčního významu, ale přispívá k pocitu solidnosti.

Solidnost je první slovo, které Vás při kontaktu s nástrojem napadne. S prvním úchopem sax zaujme mírně větší hmotností (vyšší o 10 dkg než Yamaha YAS 62) Na výrobu se používají nejlepší dostupné materiály a plechy z Francie. Plechy prochází pečlivým zpracováním ručního tepání a následnou povrchovou úpravou. Sax je dodáván s esem Super VI.

Eso Super VI


Podobně, jako u jiných saxofonů, jsou uvnitř čepu na stěně krku esa vyfrézované drážky, tvořící závit, přispívající k zabarvení a tvorbě tónu. Pečlivou volbou materiálů lze docílit požadovaného zvuku. P. Mauriat užívá stříbra, mědi i zlata. Eso Super VI nabízí široký, tlustý a mocný zvuk s určitou břitkostí

Saxofon

Model 67 má tzv. rolované tónové otvory, které zajišťují větší plochu kontaktu s podlepkami a tím pádem deklarovanou lepší těsnost a tónovou jistotu. Všechny klapky opravdu přesně dosedají s dobře vyladěnou tuhostí pružin. 

Model, který jsme posuzovali, těsnil výborně. (na testovaném modelu byla volnější pružina jen na klapce low C) P. Mauriat je jedinou současnou značkou, která zákazníkům nabízí rolované (pertlované) tónové otvory technikou vytahování plechu a to jeden tónový otvor po druhém.

Ostatní levnější napodobeniny docilují přibližného vzhledu pomocí připájených kroužků na rovný vytažený otvor, což nemusí být přesné. Řemeslné zpracování je velmi dotažené. Ergonomicky je saxofon excelentně vyřešen. Na ergonomii si značka P. Mauriat důrazně zakládá a všechny klapky (včetně gis a postranních klapek) jsou přesně tam, kde je hráč pod prsty očekává. 

Dodejme, že model 67 RX Influence má místo perletí na klapkách kovové (flétnové) dohmaty. Nám zcela vyhovovaly. Není třeba se na saxofon nijak přeučovat. Nástroj skvěle padne do ruky a je okamžitě připraven k akci.

Zvuk

V této cenové kategorii hudebních nástrojů již vyloženě špatné saxofony nefigurují, všechny hrají dobře. P. Mauriat 67 výborně ladí v celém rozsahu, tóny se ozývají ihned a bez nátiskových kompromisů. Alikvóty též spouští hned, bez potřeby speciálního úsilí. Saxofon je od prvního okamžiku připraven plnit přání hráče. Míru user-friendliness tohoto nástroje pokládáme za mimořádnou. Po několika minutách hraní přichází pocit, že na tento saxofon hrajete odjakživa.

Dle deklarace výrobce má saxofon „warm, fat sound“. Jistě k tomu přispívá nejen materiál, ale i průměr korpusu. Toto tvrzení podepisujeme s tím, že zvuk lze charakterizovat jako „vintage“. Je sytý, tóny zní bez ostrých pazvuků, jsou v plném rozsahu nástroje „plnokrevné“ (na rozdíl od přísně definovaných a mírně sešněrovaných tónů Yamahy 62). Projev saxofonu lze jedním slovem popsat jako jemný. To může být nevýhoda, pokud cíleně hledáte nástroj pro vyloženě ostré riffy experimentálních forem jazzu či jiných žánrů. Jistě by šlo výraz ovlivnit jinou hubicí (otestovali jsme jednak dodávanou hubici, ale zejména hubicí Jody Jazz HR*). Spíše ale předpokládáme, že jemnost je do saxofonu „vestavěna“. Pokud hledáte sólový nástroj pro jazz, balady a blues, budete jeho zvukem okouzleni.

Pouzdro

Saxofon je dodáván v pevném látkovém pouzdrem na zip. Považujeme za prioritní volbu pouzdra se zámkovými sponami, které jsou bezpečnější. V případě pouzdra P. Mauriat ale musíme vše odvolat.

Jednak je přes zipy klips na suchý zip, který dodává další bezpečnostní prvek a chrání efektně vyvedené jezdce zipu. Toto pouzdro však očividně navrhl aktivní hráč a při cestě na gig, nebo na zkoušku nebudete potřebovat žádné další zavazadlo.
Sax je v pouzdře pevně usazen, nemá prostor ani vůli pro viklání nebo posunování. Eso také sedí na svém místě pevně. Pouzdro je dostatečně hluboké a pod saxofonem je k dispozici prostor pro uložení různých nezbytností, např. hubic a plátků. Další věci je možné uložit do postranních kapes. Jsou k dispozici tři. Jedna malá kapsa- velikostí na klíče, krabičku plátků, či další hubici. Vedle ní velká postranní kapsa na další věci (včetně vnitřní kapsičky na doklady a držáků na tužky) a zadní kapsa na noty formátu A4.
Kvůli zadní kapse nelze pouzdro nosit na zádech jako batoh, což osobně nepovažujeme za nedostatek. Lze jej na řemenu nosit přes rameno nebo využít jedno ze dvou madel „na výšku“ či „na šířku“. Proti každému madlu má pouzdro na protilehlé straně gumové špunty, aby jej šlo stabilně postavit.

Závěr

Saxofon P. Mauriat PMXA – 67 RX Cognac Lacquer je skvělý profesionální nástroj, produkt precizní výroby s krásným plným, sytým tónem. Po jeho vyzkoušení je jasné, proč jsou saxofonyy P. Mauriat pravidelně uváděny mezi Top X nejlepších značek saxofonů vedle léty ověřených a etablovaných tradičních výrobců saxofonu.
(článek vychází z osobních zkušeností saxofonisty Petra Fraňka)

Rubriky
rady recenze test zamyšlení

Ton Kooiman Etude III Thumb Rest – první recenze v češtině

Stejně jako vrcholoví sportovci, i instrumentalisté se neustále snaží vytěžit maximum z energie a úsilí, které do hry na jejich nástroj vkládají, a zároveň chtějí zachovat volný a přirozený herní postoj a dokonalou techniku. Snaha odstranit nežádoucího napětí v pravé ruce vedla k navržení revoluční palcové opěrky

Ton Kooiman Etude III

Pravý palec

Celý problém se točí kolem polohy pravého palce.

  1. Klarinetisté podřizují tvar pravé ruky palcové opěrce, která nutí palec umisťovat nikoli přirozeně proti ukazováku, ale proti prostředníku. To zároveň ztěžuje dosáhnout pravým malíkem na klapky.
  2. Klarinetisté často trpí bolestí posledního článku palce např. v oblasti nehtu, protože na něj působí tlak kovové opěrky. Zejména začátečníci posouvají klarinet od koncového článku blíže k dlani a v následujících letech se tomuto zlozvyku jen přizpůsobují. Posun palce uleví poslednímu článku, ovšem mění to ergonomii úchopu a horní prsty nejsou proti klapkám a ruka se nepřirozeně stahuje a kroutí. V extrémním případě se tvoří boule v zápěstí, přehnaně ohnuté prsty doléhají na klapky shora a „zapichují se“ do tónových otvorů.

Výborných výsledků bylo dosaženo u příčné flétny s opěrkou Kooiman Prima. Byla vyvinuté po opravdu podrobném a pečlivém výzkumu fyziognomie držení a stabilizace flétny. Tak bylo díky opěrce dosaženo fixace nástroje při přechodu mezi oktávami a stability v podélné i příčné ose. Odstranil se problém otáčení flétny kolem podélné osy, který flétnisté eliminují silnějším stiskem a přítlakem ke rtům.

Ton Kooiman Etude III

je opěrka navržená pro klarinet. Výrobce uvádí tyto vlastnosti:

  • Kooiman ETUDE III Thumb Rest umožňuje nástroji spočívat mezi prvním dlaňovým kloubem a koncem palce prostřednictvím speciálního háku
  • silně snižuje potřebnou svalovou sílu pro úchop.
  • ruka může být mnohem uvolněnější, prsty získají další volnost pohybu. Třetí a čtvrtý prst mohou dosáhnout na spodní část klapkového mechanismu snadněji (tónový otvor pro malé g a malíkové hmaty)
  • umožňuje hru s menší fyzickou únavou a mnohem lepšími výsledky
  • má odstranit podvědomé fixování nástroje stiskem rtů.

Co je ve hře?

Největším problémem u klarinetu (a to zejména při rychle hře) je, že klarinet plave, doslova tancuje v rukách hráče. Není absolutně myslitelné jej jakkoliv jistit druhou rukou, přichytávat či jistit nehrající rukou za sloupky, nebo jakkoliv opírat o dlaň, eventuelně fixovat prsty. To klarinetisté běžně dělají, ale v pomalém tempu to neregistrují. Přidržování je chyba, kterou každý hráč dělá, možná z nutnosti a přirozené potřeby z povahy klarinetu. Ale v tempu 190bpm v šestnáctinách je stabilizace „kousáním do hubice“ doslova likvidující pro frázi a tón.

Jde o způsob, jak zajistit klarinet, když jej hráč nedrží vůbec levou rukou a prsty pravé ruky jsou též všechny ve vzduchu, jako je tomu u tónu g1 – prázdný klarinet. Jediným způsobem, jakým lze docílit toto zpevnění, je stisk ve rtech a lehký dotek z boku na nástroj. Jde o podvědomé, nutné pohyby. Ale ty jsou ve hře nedbytečné! Pouze tak však klarinet nepadá a nepřeklápí se na korpus či na hubici a ani se neodvaluje a nekutálí zprava doleva v příčné ose. Přitom u chromatického postupu od g1 po d1 působí síly na klarinet střídavě seshora, ze strany a zespoda a je bezpodmínečně nutné klarinet nějak fixovat

Tím ale není možné zaměstnávat rty a čelist skrze hubici!

Dalším problémem je, že klarinet má klasickou opěrku umístěnou trochu více dolů mimo střední těžiště a proto má klarinet tendenci padat hubicí dolů, takže jej velmi nepatrně klarinetista levou rukou nadzvedává přes spodní f1 otvor"", i když nepatrně. Zjistil někdy někdo tuto skutečnost? Jedině klarinet do spodního malého es je statický. Ale tento nepřirozený tlak palcem zespoda je při chromatickém postupu e f f# g g# a b naprosto nemožný a klarinet skáče střídavě nahoru, do boku a dolů, což hráč mnohdy nezjistí, protože podvědomě stáhne rty, aby hubici v ústech stabilizoval. Případně jistí klarinet **první kloubem pravého ukazováku, protože tu ruku zrovna nepotřebuje. To má ovšem katastrofální vliv na zvuk nemluvě o rychlém frázování.

Na klarinet by nemělo být vyvíjeno žádné nepřirozené, byť sebemenší svalové napětí, ani podvědomé, které by znemožňovalo hrát na klarinet naprosto lehce v rychlých tempech.

Závěsný popruh?

Otázka popruhu na klarinet neřeší jeden důležitý problém, a sice ten, že klarinet se během hraní odvaluje samovolně zprava doleva v podélné ose a mění se tím poloha klapek vůči dlani.

Zkušenost s opěrkou Kooiman Etude III

K velkému překvapení až zklamání Kooiman Etude III opěrka neřeší nic z problémů, které na klarinetu vznikají. Objevily se zásadní nedostatky, úplně jiné, než s klasickou kovovou opěrkou a těm se opět nelze podvědomě přizpůsobovat. Samozřejmě by to překonat šlo, tak jako si vyžádá tradiční opěrka. Ale je pro to nějaký důvod? To hráče stigmatizuje.

Problém No.1
Hák pro pravý palec je pohyblivý, otočný na pantu a tím má tendenci skřípnout volnou měkkou kůži vespod palce mezi základní destičku a gumovou výstelku.

Problém No.2
přípravek neřeší jednu důležitou věc: nijak nestabilizuje na místě klarinet při hraní tónů f#1 a f1. Ano, tóny f#1 nebo e1, b1 se hrají levým ukazovákem a nástroj je stabilní, ve více bodech, ale neexistuje fixace a stabilita při prázdném klarinetu! Klarinet okamžitě padá nalevo (kupodivu ještě více než s tradiční opěrkou) a je nutná fixace pravou rukou, resp. prvním kloubem ukazováku. To je naprosto nežádoucí. Není možné ani jakkoli nutit hráče fixovat klarinet pomocí stisku hubice ve rtech. Pokud se dělaly video nahrávky klarinetistů, podobně jako se nahrávali flétnisté, musí být výzkumnému týmu zřejmé, že na klarinet působí různé síly zdola, ze strany a shora, např. při chromatickém sledu od f1 po b1. Při tónu f1 se klarinet cely točí v podélné ose, a místo aby ho zajistil ve stabilitě aspoň levý palec, tak pant háku se pootočí a opěrkou tomuto pohybu nelze vůbec nezabránit a opět přichází nutkání nějak klarinet fixovat.

Ať s hákem nebo bez háku, klarinet až doslova tančí v dlani a je nutné ho nějak přidržovat. Hráč je nucen přikusovat jej skrze hubici, anebo ho jistit prsty pravé ruky, které v tu chvíli nehrají. Když je levý palec na otvoru pro tón f1, vyvíjí se tlak skrze klarinet na horní zuby, v tu chvíli je klarinet stabilní, jakmile ovšem dojde k zrušení podpěry palcem na prázdném tónu g1 a ruce nedrží nic, okamžitě klarinet padá doleva a nepomůže mu sebelepší hák na pravý palec.
Opět musí zaznít: Klarinetisté s tradiční opěrkou se musí snažit stabilizovat klarinet pomocí doteku s nástrojem prvními články pravé a levé ruky a to na sloupky, či přímo na tělo. Jinak má klarinet tendenci odvalovat se napravo nebo nalevo v podélné ose.

Na tradiční opěrce je možné chytit klarinet pouze dvěma prsty, ukazovákem na otvoru malého b a palcem pravé ruky pod opěrkou Takto klarinet přirozeně směřuje stabilně přesně kolmo k ose dlaně. Ale opěrka Kooiman Etude III klarinet tak to uchytit neumožňuje a pro dosažení stability klarinetu je vyvíjen nepřiměřený tlak na prvním kloubu ukazováku u dlaně (a navíc vynucuje extrémně ohnutý koncový článek u tónového otvoru) Dále je nepříjemný tah na prvním kloubu prostředníku což je nepříjemné. Dokonce jej proti pádu na levou stranu nelze zastavit a stabilizovat ani pravým palcem. Protože není v opěrce žádná vhodná zarážka, která by pádu klarinetu zabránila, palec zkrátka vyklouzne z opěrného žlábku a klarinet padá nekontrolovaně vlevo.
Ke všemu se ukazuje, že šikmý tvar žlábku přispívá k odklonu a uhýbání horní části klarinetu doleva už svou navrženou geometrií, protože se žlábek svým tvarem přizpůsobuje tvaru palce a klarinet proto padá vlevo. Pokud ruka drží klarinet bez jakékoli opěrky, a to i bez té původní, klarinet nikam do stran neuhýbá. Takže uhýbání není problém, který by tu dosud existoval. To je nový problém vznikající s Kooimanem Etude III. Tomuto pádu gumový hák pochopitelně nijak nezabrání.
Je třeba podotknout nějakou pozitivní zkušenost: pro odlehčení namáhaného palce Kooiman Etude III rozhodně funguje. Ale stále je třeba klarinet různým způsobem přichytávat a jistit, a to je nepřípustné, hovoříme-li o ergonomických pomůckách a vylepšeních. A když bez Kooimana se nástroj neodklání. A stabilita háku pravděpodobně funguje jen při dlouhých a táhlých kadencích, neboť tato pomůcka neumožňuje hrát uvolněně rychlé technické pasáže (šestnáctiny v tempu 180 – 200 bpm)

Na prvním kloubu pravého palce, o kterém je hlavně řeč, se dělá jamka od hrany červené gumy výztuhy. Klarinet je třeba neustále páčit pravou rukou zpátky a šílené se namáhá horní sval předloktí, protože táhne klarinet pákou do roviny (gumový hák je totiž mimo osu těžiště klarinetu, na rozdíl od původně vymyšlené opěrky, která je v ose.) Levé prsty tónů e. d. c. musí mít silnější stisk, protože tyto prsty doslova vrací klarinet do úst!

Při snaze držet pravý palec proti ostatním prstům s pravý palec ohně v posledním článku jako hokejka aby jej alespoň udržel v jeho samovolném odklánění doleva, prostředník zcela opouští otvor. Je to zcela nevyhovujícím úhlem palce, protože klar se snaží kopírovat šikmý profil opěrky, kam křivě položeny palec nucené vkládám. Nejhorší je nový pocit, že musím Klár přidržet v ústech od jeho snahy opustit ústa směrem k levému koutku.

A ještě poslední postřeh; aby se na klarinet alespoň trochu lépe stabilně hrálo, musí se horní díl oproti spodnímu pootočit asi o 4mm směrem k levé ruce! Navíc, palec při nejpřirozenější poloze nesměřuje dolů, jak je vyobrazeno v uživatelské příručce. Neboť žlábek je vylisován ve tvaru opačného směru! Nehtem nahoru! Na obrázku v manuálu je zároveň zcela evidentní, že ruka (dívky) směřuje palcem proti prostředníku a to je přesně ten zlozvyk, který má Kooiman Etude III eliminovat. Proti palci má být v novém světle porozumění ukazovák.

Navíc je divné, proč nosná destička není přesně v protilehlé pozici k prstům pravé ruky. Pokud se použijí dírky v klarinetupo původní opěrce, drží se klarinet obtížně a při tónu malé f dokonce dojde k odtlačování pravého ukazováku z otvoru. Pro udržení nástroje to vyžaduje tlak v zápěstí a vzniká nikdy nepocítěná křeč vprostřed dlaně, jako by do ni vnikal hřeb. Nástroj má tendenci být vytlačen vyklouznutím z dlaně pryč a dlaň jej snaží udržet. Úchyt není jistý a o tom nerozhoduje výška háku!

Zároveň není snadné nepochopit, jako výhodu má fakt, že je hák otočný na pantu! Za prvé se pokaždé skřípne kůže mezi gumu háku a nosnou destičku, a za druhé otáčení háku snižuje možnost stabilizace klarinetu. Ano, zřejmě je nutnost individuálního nastavení na mnoho tvarů ruky, ale hák by měl jít zajistit proti otáčení. Těžko uvěřit, že by někdo potřeboval při normální hře dostat nad tónové otvory bříška prvních daňových článku prstů!!! Odlehčilo se palci, klarinet má perfektní dohmat na malém f + e, ale velice enormně se namáhá šlacha prostředníčku pravé ruky a levá ruka soustavně tlačí zboku na klarinet, protože by jinak vypadl hráči z úst. Předpokládá se z principu, že jej nelze přidržovat v rovinné ose skrze skousnutou hubici!
Na trhu v Česku je možné tyto opěrky sehnat jen na e-shopu, ale toto je první důkladná recenze na základě osobní zkušenosti hráče s letitou praxí. Asi není zodpovědné, aby se slepě doslova, bez podrobného testování opisovaly recenze zahraniční.

Není možné se s ergonomií snadno vyrovnat a být spokojen s funkcí. Není žádoucí se příliš přizpůsobovat a není pravděpodobné, že by operka odstranila problémy se stabilitou klarinetu, které byly popsány:

  • odkláněni doleva
  • odvalování klarinetu při hře v chromatické oblasti e1 – b1

Shrnutí

Opěrka ani technicky nemůže fungovat. Palec, ten se asi odlehčí, ale destabilizuje se totálně úchop a vnucuje nadbytečnou práci pravé a zejména levé ruky. Mnoho věcí je nepochopitelných. Šikmé korýtko pro palec, opěrka protáčející se na pantu, která vůbec nezabraňuje otáčení nástroje v podélné ose u tónu f1

Nutno snad jen podotknout, že opěrka je vyrobena velmi solidně. To když s opěrkou jeden klarinetista opravdu silně hodil o zem, protože byl znechucen její nefunkčností, a protože mu navozovala úplně nové potíže k překonávání. Tento atak opěrka Ton Kooiman Etude III Thumb Rest zcela přežila a to bez jediné praskliny.

Klobouk dolů

Rubriky
harmonizace hudební teorie improvizace interpretace jam session kapely rady semináře výuka workshop zamyšlení

14. Saxofonové setkání Mělník 2O22

V posledním srpnovém týdnu se letos tradičně sjedou saxofonisté na pětidenní workshop se zaměřením na jazzovou interpretaci a improvizaci, jakož i problematiku techniky hry samé.

Interpretace a technika

od tvorby tónu, intonace, způsoby artikulace a frázování, zásady a pravidla sekční hry v malých seskupeních až po bigbandy.

Improvizace

s mnoha pohledy a přístupy k akordovým progresím typickým v jazzu a příbuzných žánrech. Od tradičního po moderní přístupy.

Co kdybyste se mohli naučit bez námahy, kterou jste dosud vynaložili, improvizovat autentická jazzová sóla za pouhých 5 dnů každodenního hraní? Bez sjíždění akordických stupnic nebo memorování převzatých licků?

SAX IQ facebook

DM SPŠS – Na Polabí 2778, Mělník

Doporučena je účast na celém workshopu, po dohodě možnost účasti jen na vybrané dny. Přednáška Ondřeje Štveráčka v SO – vstup volný.

Pro zájemce je zajišteno UBYTOVÁNÍ a STRAVA v místě konání.

604342469, dusch1@centrum.cz

Rubriky
rady test zamyšlení

Průzkum mezi uživateli plátků Légère

Před časem byl zveřejněn dotazník zaměřený na osobní zkušenosti se syntetickými (polypropylenovými) plátky Légère.

Saxofonisté, kteří tyto plátky vyzkoušeli, nebo je trvale používají, přispěli svými postřehy do veřejné studie a napomohli k lepšímu rozhodování pro ty, kdo o plátcích Légère uvažují.

Z průzkumu vyplynuly další neobyčejně zajímavé skutečnosti:

1. Z počtu všech saxofonistů, kteří dotazník na internetu otevřeli, se rozhodlo vyplnit a sdílet své zkušenosti s plátky pouze 27,3%. Buď se 72,7% těch, kdo na Légèry hraje, pouze zvědavě zajímalo o tematických okruh dotazů, ale dotazník je otázkami z nějakého důvodu nezaujal, jsou vytíženi, jejich čas je tou nejdražší komoditou, případně jsou pouze post Covidově líní kliknout na jednu z odpovědí.
A nebo šlo právě o saxofonisty, kteří se o Légèry jen zajímali, ale ještě se nerozhodli jej zakoupit. V tom by je zkušenosti a dojmy ostatních mohly nasměrovat.

2. Plátky Légère se vyskytují vzácně vyrovnaně ve všech prodávaných varietách

3. O rozhodnutí používat plátek Légère dokonce rozhodují hudebně zcela irelevantní aspekty mimo ozev, zvučnost, ladění, mimo výraz, témbr a dynamiku. Aspekty, která s muzikou, jako takovou, opravdu vůbec nesouvisí. Ale to jde spíše o výjimečnou kuriozitu. Dostaneme se k ní na závěr studie

4. Zúčastnění saxofonisté používají Légère s velmi rozmanitou paletou hubic, takže se nedá žádná hubice označit jako nejrozšířenější, nejvhodněji kombinovatelná či „většinová“.

Nejpoužívanější typ

Nejpoužívanějšími typy Légère jsou Signature Series a American Cut a to ve vzácné shodě 33%. Studio Cut je z nich nejméně často používaný.

Nejčastější tvrdost

Nejčastější tvrdostí je 2,25, ale například v kombinaci s hubicí Theo Wanne Ambika 7 byla uvedena tvrdost Signature Series 3,25 a naopak tvrdost 1,75 použili saxofonisté na více otevřené hubice Otto Link, Berg Larsen DG

Těsnost

Díky absenci jakéhokoli vyraženého nápisu na spodní (příložné, styčné) straně plátku, které by působily nerovnosti (jako je tomu u plátků rákosových) hodnotí těsnost Légère na své hubici 55,6%, saxofonistů jako výbornou a 22,5% jako dobrou, nebo též běžnou, což je obzvlášť zajímavé, neboť rovina plátku je z výroby dokonale rovná (na rozdíl od vystupujícím písmem „potištěných“ či vyražených a nerovných plátků Vandoren JAVA, nebo Red Cut, které informují doslova v románech informací, včetně sériového čísla)
Je proto pravděpodobné, že vinu na netěsnosti nese pouze nevyhovující ligatura, její špatné umístění proti plátku na hubici a nebo dokonce nerovná deska hubice. Vyskytuje-li se netěsnost až postupem času, jde o jev související s prohnutím plátku následkem silové hry s extrémně upjatým nátiskem (lock-jaw syndrom) a nedokonalým přilnutím k desce.

Podle uživatelů výborně těsní Légère na jejich hubicích Dave Guardala Crescent, Claude Lakey 7*, Joddy Jazz Super Jet 7, Joddy Jazz HR 6, Otto Link, Yamaha 6C, netěsnost a podfukování uvádějí hráči u hubic Aaron Drake 8, Berg Larsen DG, Guardala MB2, Theo Wanne Ambika 7. Studie se bohužel nezaměřuje na druh použité ligatury, která v celém problému sehrává naprosto klíčovou roli. Pouze u hubic Theo Wanne, jejichž pevnou součástí je upínací mechanismus, je to informace přinášející informaci s jasnou výpovědní hodnotou.

Ozev v pianissimu

V průzkumu se objevila široká škála dojmů chování plátků Légère v pianissimu i ve forte. Doslova neexistuje trend, který by vyloženě chválil nebo kritizoval plátky za ozev v obou mezních dynamikách hry. Jako vysloveně zajímavé subjektivní postřehy hry v pianissimu se vyskytly tyto komentáře:

  • „rákosový umožňuje lepší pianissimo, ale ne o moc“
  • „plátek funguje bez problému, musí být ale dostatečně rozehrán“

Ozev ve forte

Postřehy ke hře ve forte jsou všeobecně pochvalné:

  • „srovnatelný, možné ještě snazší, než rákosový“
  • „je o co se opřít, tedy ozev velmi dobrý“

Tónová barva

Zde se pochopitelně objevují rozmanitější zkušenosti s originálními, někdy až překvapivými osobními dojmy a závěry z plátků Légère.

  • „trochu širší tón, než u klasických dřevěných, na jazz se mi moc líbí“
  • „Jsem spokojen, myslím si ale, že na plastové plátky je potřeba hrát v podstatě denně, nebo pravidelně, tak lze dosáhnout opravdu zvukových kvalit jak u klasických plátků“
  • „je ostřejší, ale to mi právě vyhovuje. Když si na ně člověk zvykne, dá se s tím i pracovat“

Ozev v krajních polohách saxofonu

Vesměs jsou spokojení všichni uživatelé. Z detailnějších a konkrétnějších odpovědí, které mnohé napoví:

  • „super obě polohy“
  • „spodní poloha skvělá, vrchní a altissimo je tupější i pocitově níž ladění. Zde je dřevo lepší pro práci ve vrchní krajní poloze“

Spokojenost s laděním

Převážná většina saxofonistů je spokojena a nepociťují rozdíl.

  • „tím, že jsou plátky stálejší, tak s laděním není problém (při vhodné volbě tvrdosti)“
  • „je stabilní, ale…ve vrchní krajní poloze tupější a nižší ladění. Tedy vcelku ANO, ale vždy by to mohlo být lepší“

Změna nátisku s Légère

Légère bez namáčení

Trvanlivost a dlouhá životnost

Pocit v ústech

Volba mezi rákosem a syntetikou

Celkové shrnutí

Obliba tradičních rákosových plátků nijak znatelně nepřevyšuje syntetické plátky Légère. Přesto Légère zřejmě hned tak nepřeberou vládu a prvenství v používání, zejména proto, že na trhu je několik typů syntetických plátků, které nabízí ještě jiné vlastnosti, než polypropylenové Légère. Například plátky VENN.
Jak bylo patrné, rozhodují o tom herní vlastnosti, tónové dispozice ale občas i třeba takové ekologické smýšlení, spojené s obavami o osud planety.

  • „…plátky Légère jsou z plastu. Nevím sice z jakého, ale je fakt, že ani PVA plasty nejsou tak lehko v přírodě rozložitelné, jak nás svým alibistickým marketingem přesvědčují výrobci. Recyklace plastů (ropných i na rostlinné bázi) je v praxi zatím též jen pohádkou, tak sa snažím podporovat jejich výrobce a výrobu co nejméně“ (přeloženo ze slovenštiny)

Je velmi pravděpodobné, až téměř jisté, že toto výrobce a designéry v Kanadské laboratoři Légère při ladění zvukových vlastností plátků ke spokojenosti saxofonistů a klarinetistů ani ve snu nenapadlo… Ale v Kanadě se jistě zajímají spíše o názory hudebníků z praxe, s jasnými požadavka na tónové vlastnosti a až na 99. místě o poznámky eko aktivistů.