V roce 2017 jsem napsal článek, který ve velkém předstihu popisoval
to, co se v posledních letech a aktuálně v roce 2026 pozvolna stává
běžnější realitou při honbě za lepším zvukem saxofonu.
Toto je jeho revize s novými poznatky z devítileté praxe práce
s DRONY.
O co jde s DRONY?
Před několika lety vznikl na zkoušce bigbandu Václava Kozla v Redutě
spor o to, zda intonační nepřesnost kapely pramení z trumpetové
sekce, nebo zda za ni mohou saxofony. Protože čas
hudebníků je mimořádně cenný, stává se pravidelná zkouška kompletního
bigbandu téměř luxusem. Z tohoto důvodu se uplatňuje systém sekčních
zkoušek: každá sekce si pod vedením svého vedoucího samostatně sjednotí
rytmicko‑intonanční projev a teprve těsně před koncertem se všechny
sekce maximálně jednou sejdou dohromady.
Mezi zmíněnými sekcemi tehdy vznikl spor o to, kdo z nich má
v intonaci větší jistotu; obě strany byly přesvědčeny, že
jejich souhra je naprosto v pořádku. Každý trumpetista i saxofonista proto
musel povinně zahrát své komorní a1 do sběrného mikrofonu
kapelníkovy ladičky — a tím byla skutečná příčina odhalena.
Tentokrát byly na vině žestě.
Jenže otázka správné intonace v kapele není záležitostí
přesné ladičky a její ručičky, která se zastaví
uprostřed centové stupnice. Ladička vás naučí maximálně to, co zvládne
i člověk bez hudebního sluchu — stačí, aby nebyl slepý. A jak víme,
i takový může klidně hrát na saxofon.
Zatímco většina hudebníků je svými učiteli a autoritami vedena
k tomu, aby používala ladičku k porovnávání a kontrole
ladění, z vlastní praxe se domnívám, že hlavními ingrediencemi
rozvoje mistrovské intonace jsou: • cit pro konsonanci, • pochopení
principů ladění, • schopnost okamžité reakce, • pozornost a
soustředění, • vnitřní sluch a intonační paměť.
Cvičení s ladičkou přitom nerozvíjí ani jednu z těchto
dovedností.
Hraní s dronem: návrat k realitě zvuku
Řada hudebníků i zpěváků v poslední době experimentálně
přechází k metodě dolaďování pomocí dronu.
Samozřejmě tím nemám na mysli létající hračku na dálkové ovládání
se schopností pořizovat špionážní záběry. Tento způsob práce
spočívá v tom, že hráč na saxofon současně vnímá pocitový
výsledek konsonantního souzvuku s alikvótami, které vycházejí
z pedálového tónu – fundamentu. Jde o významný krok směrem
k praxi, protože tato metoda velmi těsně souvisí se skutečným „live“
hraním a se souhrou s ostatními hudebníky.
Existuje však ještě jeden aspekt, který si zaslouží pozornost. Díky
stabilnímu a nepřetržitému dronu se může hráč opřít o tento vnější
zdroj referenčního tónu a může tak říkajíc přepnout na
„autopilota“ — tedy nechat dron a vlastní hudební sluch vykonat
většinu práce.
(Pozn.: hudební sluch je zde pochopitelně zásadní; doporučuji článek
o hudebním sluchu a jeho různých zajímavých dysfunkcích, souhrnně
označovaných jako amúzie.)
Tato skutečnost vedla ke vzniku cvičební metody, která umožňuje jak
začátečníkům, tak pokročilým hráčům doladit se a doslova
„splynout“ s externím zdrojem zvuku. Současně se při tom rozvíjí
naše pozornost, soustředění a schopnost ostře zaměřit vnímání na
konsonanci.
Tyto smyčky (loops) jsou vytvořeny tak, aby pomohly hráči oprostit se od
závislosti na ladičce, kdy jediným cílem bývá udržet přesnou
frekvenční hodnotu tónu (a tedy i ručičku ladičky) ve středové
poloze. Dron použitý v těchto stopách má všechny své alikvóty
slyšitelné, i když se někdy stáhnou do pozadí. Hráč musí udržovat
konzistentní zvuk jak z hlediska výšky, tak barvy, aby mohl i nadále
„ladit a splývat v různých intervalech“ se zvukem a barvou dronu.
V souladu s pokrokem 21. století jsou tyto stopy dostupné online, takže
si je saxofonisté mohou jednoduše přehrát nebo stáhnout do jakéhokoli
přenosného zařízení, které preferují. Odpadá tak nutnost nosit s sebou
ladičku, byť by byla součástí nějaké chytré androidové a iphone
aplikace. Telefon poskytne veškerou potřebnou podporu.
Každá stopa představuje dron vycházející z přesně určeného
kmitočtu daného tónu, který funguje jako fundament. V první fázi je
ideální pouze zpívat do znějícího dronu melodii a zachytávat
konsonance.
Ve druhé fázi přejděte k samotné hře spolu s podkladem; velmi rychle
pocítíte, jak velké soustředění a úsilí vyžaduje udržet konsonantní
intervaly či melodii nad stabilním, neměnným dronem — zejména ve
srovnání s pouhým troubením do ladičky, kdy hráč hypnotizuje
poskakující ručičku (v lepším případě), nebo sleduje zadrhávající
blikající digitální ukazatel (v horším případě). Hraní s ladičkou
totiž vůbec nebere v potaz dvě zásadní veličiny: témbr,
tedy barvu tónu, a také dynamiku. O to větší výzvou je,
aby saxofonový tón „souzněl a splýval“ se všemi alikvótami dronu.
Zkušenost získaná touto metodou vede k tomu, že se hráč přestává
spoléhat na externí vizuální kontrolu intonace a učí se „splynout,
ztratit se“ ve výsledném zvuku jakékoli frekvence. Tato metoda vyžaduje,
aby hráč stále produkoval sebevědomý a jistý tón , v různých
dynamických úrovních i barevných odstínech, podobně jako při
skutečném koncertním výkonu. Drony jsou prostředkem, jak posoudit, do jaké
míry dochází k odchylkám či „skluzům“ od ideální intonace.
Nelze dostatečně zdůraznit, jak mimořádně užitečná, inspirativní a
důležitá je práce s dronem. Je mnohem efektivnější než pouhé
hraní dlouhých tónů, protože se nepracuje jen s intonací, jak
již bylo řečeno. Dochází ke kontrole několika parametrů současně.
Práce s drony umožňuje skutečně zaměřit pozornost na
mikrointervalové kolísání ladění. To může rovněž
přispět k rozvoji intonační paměti, která spadá do
oblasti svalové paměti a souvisí s tvarem ústní dutiny,
uvědomováním si hrdelní oblasti (hrtan) a s pocitovou pamětí.
Když budeme s drony trávit dostatek času, začneme si pamatovat,
jak jednotlivé tóny cítíme a jak znějí v konsonantních
intervalech, jak rezonují pod prsty skrze klapky. Kdo na vlastní uši zakusí
barvu oktávy, kdo pocitově prožije a uchopí čistou
kvintu či kvartu, oba typy tercií nebo
velkou a malou septimu, ten získá neocenitelnou novou
zkušenost v oblasti intonace, akustiky a harmonie jako celku.
Je pozoruhodné sledovat, jak někteří hráči intonují většinu
tónů výše, než je akusticky správné. To je ten známý výrok:
„…horní tóny máš vysoko, vytáhni si hubici…!“ Oou oou, chyba
lávky — hubicí to opravdu nebude. Mnohem více pomůže vyčistit a zapojit
uši, nebo ještě lépe:
překalibrovat sluch přesnými pocity všech konsonancí
Jak si hudebník postupně rozvíjí svůj smysl pro intonaci, může se
naučit rozpoznat přesné ladění skrze prožitek jediného bodu
v harmonickém pocitu konsonance, spíše než posuzovat ladění jako rozsah
či poměr kmitočtů a frekvencí. Tím chci říci, že naprostá většina
z nás nevnímá „ladění“ způsobem, jakým jej vnímá stroj — tedy
jako přesnou rychlost vibrací plátku a vzduchového sloupce, vyjádřenou
v Hertzích.
Například víme, že musíme mírně povolit ret, aby naše vysoké Bb
ladilo, a na ladičce můžeme sledovat, jak blízko či přesně jsme se
přiblížili ke „správnému ladění“, dejme tomu v rozmezí 4 centů
(2 centy na obě strany). Tato schopnost zastavit ručičku na středové nule
by byla bezpochyby považována za nadprůměrný standard — i kdyby byl
hudebník zcela hluchý. Jen hlavně nesmí být slepý, pravda že. A přesto
může klidně zastávat i funkci prvního saxofonisty v orchestru.
Nicméně schopnost intonovat lze bezpochyby dále
zdokonalit. Uvažujeme-li totiž o tom, jak zaintonovat naše
střední Bb v sekci v akordu C7, kde
tvoří malou septimu, nebo naopak v akordu EbMAJ7, kde
představuje kvintu, povede nás spíše celkový pocit výsledného
zvuku než pozice ručičky na ladičce.
Podtrženo a sečteno
hraní dlouhých desetisekundových tónů s ladičkou nevycvičí vaše
uši tak jemně jako práce s DRONEM a vydržování tónů dvacet či
třicet sekund. Cvičení s DRONEM je nejúčinnější způsob, jak
skutečně vybrousit intonaci a zároveň získat kontrolu nad barvou a
dynamikou vlastního zvuku.
Jak s drony pracovat?
Existuje mnoho různých, skutečně výživných cvičení, která může
hráč na dechový nástroj provádět a která by měla být součástí
postupně rozvíjené každodenní rutiny. Jedním z mnoha
doporučení je:
1. Hrát dlouhé tóny — opravdu dlouhé — v celém
rozsahu nástroje, a to od nejnižších tónů. Usilujte o maximální
uvolnění rukou, prstů i nátisku, a po plném bráničním
nádechu držte každý tón tak dlouho, jak je to jen možné.
Může se stát, že po devadesáti sekundách v pianissimu začnete
pochybovat, zda už to není přehnané, ale vězte, že právě v tomto
okamžiku se dostáváte k jádru toho, proč se vydržované tóny
hrají. Možná vám to na začátku nikdo neřekl a hráli jste
dlouhý tón maximálně šestnáct dob, v lepším případě dvacet sekund.
To byla možná z poloviny zbytečná ztráta Vašeho času. Pro skutečně
efektivní výsledek těchto cvičení je také nutné osvojit si specifickou
roli jazyka při tvorbě tónu — zejména jeho polohu
v ústní dutině a vliv na samotné rozkmitání plátku.
2. Hrát v různých dynamických úrovních, zejména
usilovat o co nejtišší pianissimo, a přitom se snažit udržet tóny
v dokonalém konsonantním souladu s dronem, s plynulým přechodem do
silnější dynamiky.
3. Hrát intervaly proti dronu. Začněte
oktávami a snažte se zachovat perfektní ladění. Po
oktávě pokračujte kvintou, velkou tercií, sextou, kvartou, malou
tercií a septimami — v tomto pořadí. Nejprve zahrajte unisono
s fundamentem dronu, poté přejděte do intervalu a následně se vraťte
zpět k fundamentu. Je nezbytné naučit se, aby každý tón saxofonu ladil
přesně i při skocích z jiných tónů.
4. Samotný ladicí mechanismus, který ovlivňuje intonaci — tedy to, co
umožňuje dolaďovat jednotlivé tóny v mikrointervalech — je ukryt
v hrtanu a v kořeni jazyka. Hrtan spolu s jazykem,
v koordinaci se sluchem, tvoří aparát odpovědný za jemnou dilataci
ladění. Stejně jako existují účinné cviky na uvědomění a posílení
bránice, umožňují drony objevit, uvědomit si, zvládnout a ovládat
i tento dolaďovací mechanismus.
Začněte například s dronem na koncertní Bb. Nejprve zahrajte své vysoké
G (velkou sextu) a pečlivě jej vycentrujte. Poté malíkem
zahrajte hmat G# a tón snižte zpět na G pouze
nátiskem — rozuměno nikoli rtem či povolením a podsazením
čelisti, ale hrtanem. Držte tento tón v co nejpřesnějším
ladění tak dlouho, jak to půjde. Soustřeďte se na otevření a
uvolnění krku, nikoli jen na pokles čelisti.
(Pozn.: je dobré vědět, že síla skusu versus uvolnění může zkreslit
vnímání skutečné intonace přímo v uchu. Zatnutím čelistních svalů
může hráč podle míry tlaku slyšet rovný tón jako kolísající; při
rychlém střídání stisku a povolení jej může vnímat jako vibrující.
Podobně může být vnímání intonace deformováno i při
zívnutí.)
Pokračujte v dolaďování dlouhých tónů tímto způsobem po sestupných
půltónech. Zjistíte, že některé tóny se ohýbají a stabilizují mnohem
snadněji než jiné. Touto metodou procvičíte dolaďovací techniku
skutečně důkladně.
5. Podobně jako v předchozím cvičení tentokrát vědomě
snižujte tón o celý tón místo o půltón. Nevzdávejte
se, pokud některé tóny nepůjdou stabilizovat; samotná snaha a opakované
pokusy výrazně zlepší vaši kontrolu nátisku i sluch — a to přímo
mistrovským způsobem.
6. Pokud zvládnete první dvě podlaďovací „pitch bend“
cvičení, přejděte ke třetí fázi. Tentokrát prsty zahrajte malou
tercii nad fundamentem dronu a tón snižte. Vždy nejprve zahrajte
samotný dron, abyste si pevně internalizovali harmonický soulad,
teprve poté stiskněte vyšší interval a ohněte jej dolů. Tato ohybová
cvičení vás nutí hrát uvolněně, s otevřeným hrdlem, a
učí vás hrát bez tlaku na plátek.
Během těchto cvičení si uvědomíte, kolik vzduchu tento způsob hry
spotřebuje — a to je v pořádku, saxofon není
hoboj. To výrazně zvýší náročnost hraní dlouhých tónů tak,
aby se ustálily na unisonu.
Pokuste se stabilizovat ladění v přefouknutém rejstříku, kde je neustále
nutné tóny snižovat. Jak se budete snažit uvolňovat malé tercie,
zjistíte, že v nižších polohách saxofonu je to zpočátku téměř
nemožné.
(pozn.: jak popis napovídá, ve všech těchto dolaďovacích cvičeních
jde o metodu snižování vyššího tónu dolů. Jakékoli dotahování
podladěného tónu nahoru je tomuto systému naprosto cizí, kontraproduktivní
a do techniky saxofonisty zásadně nepatří. Děje se tak totiž pouze stiskem
plátku, tedy uskřípnutím volně kmitající špičky, což ovlivní
otevřenost hubice. Výsledkem je pak tón uškrcený, sípavý, skřípavý,
úzký, třaslavý, nezdravý, slabý, nevýrazný a nekonkrétní — a navíc
často ani neladí. Takový tón je nepoužitelný).
7. Na závěr improvizujte volně s pedálovým dronem.
Zkoušejte různé řady a mody nad dronem a během hry se občas
vraťte na unisono nebo do oktávy, abyste si ověřili, zda jste
stále „in“. Procvičujte přechody mezi různými typy durových
i mollových stupnic. Cvičte plynule a chromaticky rozvádějte tóny
do slyšitelných alikvót dronu.
Hlavním cílem hraní s drony je naučit se při hře melodie
spoléhat výhradně na sluch. Ladička je nakonec jen
berlička; nesouvisí se schopností kontrolovat intonaci sluchem,
ale zrakem — a to je asi stejně správné, jako dívat se
na displej tabletu na napodobeninu metronomu pana Jana Nepomuka Mälzela.
Kdo nedostane rytmus pod kůži a do hlavy ušním otvorem, ale otvorem, kde
sídlí oko, tomu metronom nepomůže. A rytmus spolu s intonací tvoří
základní kameny hudebního projevu.
Ujistěte se také, že dokážete s dlouhými tóny přecházet do
vyšších poloh. Právě zde je kontrola souhrou s dronem mimořádně
poučná.
Jak vypadá výsledná hra na saxofon s perfektní kontrolou intonace při
práci s dronem, ukazuje saxofonista Hayden Chisholm
Za pozornost ve videu stojí naprostá absence nájezdových
„pátracích“ glissů při nástupu do tónu a dolaďovací hledání
intonace.
Nehledáte problém s tónem tam, kde ve skutečnosti není?
Chcete se dozvídat víc o hraní vůbec? Zúčastněte se dubnového
workshopu SAX IQ Spring 2026
vysvětlení pojmů: DRON: kořen slova pochází z indo-evropského
základu („dhran“= broukat, hučet) v Sanskrtu „dhran“, řecké
„thren-os“, anglické „thrum“, „drum“, nebo „dream“
Široký dech, Dušan Čech