Rubrika: interpretace

Rubriky
interpretace rady výuka zamyšlení

Co saxofonista, to jiný přístup k cvičení 4. díl

Tvrdá příprava

Hudba nám přináší mnoho radosti a smysluplné činnosti, avšak hra na saxofon nám může přinést i určité nepohodlí. Je jasné, že bez úporného cvičení a dlouhých každodenních tréninků to nikam nevede.

Ch. Parker, J. Coltrane

Vždyť každý ví, že Charlie Parker, John Coltrane, a další velikáni cvičili fanaticky až 22 hodin denně! Není divu, že hudebníci, kteří jdou v jejich stopách, zažívají různé nesnáze, komplikace z opakovaného napětí nebo nadměrného drilování prstových cvičení v rychlých tempech. Setkáváme se se zraněními, jako je syndrom karpálního tunelu, tendinitida, nebo je trápí artritida v kloubech prstů. Někteří saxofonisté by museli dokonce kvůli těmto problémům nakonec přestat hrát na své oblíbené nástroje. Ale to nikdo nechceme!! Co s tím?

O tom bude tento podnětný článek, podrobně se zabývající problematikou cvičení a posilování.

Sami nejlepší hráči ze zkušenosti doporučují posilování celého předloktí. Odborníci z Music College v Londýně, Leedsu a v Tokiu zkoumali celkem 9005 účastníků a spojitost jejich silného stisku ruky s celkovým hudebním výrazem, s barvou tónu a intonací, i s výdrží při hraní. Docent Löffler a McMickey i jejich spoluautoři zjistili, že hráči se silnějším stiskem předloktí mají lepší, čistší a hlasitější tón, mnohem lépe ladí a mají předpoklad stále a stále se zlepšovat v rychlosti hry. Dále uvádí, že dle síly stisku lze i do jisté míry předvídat invenci a nápady v improvizovaných sólech a síla stisku je také spolehlivým ukazatelem celkové saxofonové kondice. Existuje dokonce i spojitost silného stisku s úspěšností v nalezení dobrého uplatnění v orchestru a v celé hudební sféře napříč žánry.

Jedinci se silnějším stiskem se zkrátka jeví jako úspěšní hráči, improvizátoři, s chytrými a nápaditými sóly, bezchybnou technikou a nepřekonatelným barevným, širokým, teplým tónem

Predispozice

To, jak silným stiskem disponujete, je pochopitelně dáno geneticky a u saxofonistů je vlivem rozdílných hladin testosteronu mnohem větší variabilita síly než u většiny saxofonistek, i když shodně hrají na baryton saxofon, nebo bas saxofon. U zdravých dospívajících hráčů koreluje síla stisku se sílou v čelistech i celého zbytku těla. Je nanejvýše vhodné dávat dětem již v nejútlejším věku co největší saxofony, zavěšovat je nejprve na popruh a i ten postupně odnímat.

To samé však neplatí pro vysoce výkonnostní saxofonisty (vzhledem ke specifickému zaměření saxofonistů dle stylu hry, u kterých je místo síly zvuku, rychlých pasážových běhů, či doprovodných tanečních kreací potřeba rozvíjet jiné dovednosti). V další studii její autoři ovšem zjistili, že síla stisku bas saxofonistů a baryton saxofonistů přímo úměrně roste se stylem, a hudebním žánrem, kterému se věnují, zejména u hard rocku, be-bobu a free jazzu, které porovnávali u decibelometru a hlukoměru OKTAVA 110A-PRO

Když stisk předloktí posílíte, tak to samozřejmě automaticky neznamená, že se ihned zlepší i Vaše znalosti hudební teorie, modality, harmonie, či lineární vedení sóla během hudebního výkonu. Ale saxofonový projev je mocně ovlivňován. Také nezačnete ihned vydělávat více peněz hraním, nezlepší se okamžitě hned Vaše postavení v big bandu a neposunete se z 2. tenora na 1. alt. Ani si s jistotou do týdne nenajdete místo na obrovské zaoceánské výletní lodi. Chce to trpělivost a čas. Výsledek se jistě dostaví! Každopádně okamžitým uplatňováním cviků získáte schopnost celkově generovat více síly do prstů, zápěstí, pevnější úchop, svalnatější předloktí a zdravá zápěstí zpevněná až po ramena.

Právě u saxofonové hry začíná svalová tenze stiskem nástroje. Pokaždé když uchopíte do ruky saxofon z pouzdra, nebo ze stojanu, sopránku, bariton nebo cokoliv většího, tak dochází k řetězení svalové kontrakce až k trupovým svalům kolem páteře! Čím silněji saxofon stisknete, tím lepšího svalového zapojení v horních končetinách a v celém trupu dosáhnete. To se přenáší i do oblasti krku, čelisti a mimických svalů.

Jinými slovy, dostatečně pevný stisk Vašeho saxofonu Vám umožní podat lepší hudební výkon, zvuk i ladění tónu bude dokonalé, díky tomu, že Vaše ramena a lopatky budou lépe stabilizovány. Nehraje roli, zdali se jedná o stupnice, rozklady akordů, vydržované tóny v délce od 150 sekund výše, hraní v altissimu v šestičárkované oktávě, nebo přehrávání transkripcí Johna Coltranea či dokonce Johna Zorna. Vždy držíte saxofon a abyste ze sebe vydali to nejlepší, musíte to co nejsilněji uchopit, doslova saxofon mačkat ze všech, ze všech sil. Tím se zákonitě zlepší i tón.

Podívejme se nyní na pár tipů, které by se Vám při posilování stisku při úchopu saxofonů mohly hodit.

Tip 1: Vyměňte perletě za korkové zátky pro tlustší úchop

Perletě mají své místo na klapkách, ale zde je úchop vždy limitující pro dostatečné procvičení prstových a předloketních svalů. Vždy je lepší co nejvíce mačkat všechny hmaty na saxofonu, zejména ve spodní a nejvyšší poloze.

  • pro jistotu silného stisku nalepte na klapky vysoké kotoučky z korku (stačí nařezat zátky od vína – sektu) alespoň s výškou 60mm, které zabrání nechtěnému uvolnění saxofonu a umožní se lépe soustředit na zapojení primárních svalů.
  • do korpusu saxofonu vložte podlouhlé ocelové závaží malého průměru, aby nedošlo k změně intonace, nebo pomocí drátů upevněte sáčky s ocelovými pilinami kolem ochranných košů korpusových klapek. Pokud se chystáte na opravdu dlouhé saxofonové hraní – tzv. maratóny na svatbách, latinsko-amerických párty, Brazilských karnevalech, či jiných příležitostech, anebo máte v plánu překonat hlasitost 130–150 decibelů, a zvládat šestnáctinové běhy v tempech kolem 330 bpm pak je pro Vás použití závěsného popruhu při cvičení naprosto zbytečné, rizikové a kontraproduktivní. Spoléhejte pouze na silný stisk dlaně a prstů.

    Berte také na vědomí, že to, jakou váhu udržíte v rukách (na hraní v šestnáctinách obzvlášť), určuje zejména velikost dlaně a délka prstů, tloušťka použitého korku a odolnost Vašich mozolů na posledních prstových článcích. Určitě není od věci na pár úvodních rozcvičovacích sérií: chytit zatížený baryton saxofon bez popruhu, kroužit s ním nad hlavou a pokusit se udělat alespoň 20 hlubokých záklonů a předklonů. Tak se nastartuje centrální nervová soustavu, aktivují se bílá i červená svalová vlákna.

Závěsný popruh

A s tím souvisí další otázka. Na rozdíl od příležitostného hobby hraní hobíků, k profesionálnímu procvičování silného úchopu a tónově vyzrálému hraní profíků popruhy na krk ani žádné kšandy nepatří. Velkým propagátorem metody „No hand“ je světoznámý tenor saxofonista Tim Cappello.

Pokud nejste schopni dřepovat s barytonem drženým v prstech pouze pravé, nebo levé ruky – bez popruhu, měli byste nejprve trénovat stisk v aktivním visu saxofonu na gumě a saxofon odtahovat silou od těla, nebo procvičovat snadnou manipulaci s adekvátním závažím připevněným na drátech k saxofonu. Pomoci může také přehazování saxofonu z ruky do ruky, kdy jsou aktivní pouze konečky prstů, zejména palec a ukazovák. Naopak skvělou metodou, jak přímo zlepšit sílu stisku a zapojit více svaly předloktí, je shora uvedené použití tlustšího úchopu. Buďto použitím korkových zátek, nebo speciálních rozšiřujících gumových rukojetí, které se dají zakoupit a nasadit na běžně úzké klapky – Key Risers (viz obrázek)

Tím, že budete muset držet širší – macatější saxofon, a to hlavně ve spodní poloze rozšířeného saxofonu, ztrácíte zřejmou výhodu, pokud máte od narození větší ruku. A též to znemožní zadrhnutí saxofonu o mozoly či přilnavost k vlhkým prstům. Nemáte tak možnost váhu ošidit a ukáže se, jak doopravdy je Váš úchop saxofonu silný. Výhodou je pak zejména to, že pokud budete pravidelně cvičit s opravdu citelně tlustší osou saxofonu na průměru (ať už použijete saxofony s širokou menzurou nebo moderní design saxofonů s klapkovým mechanismem odstupujícím viditelně daleko od samotného těla), potom běžný průměr saxofonu se pro Vás postupně stane naprosto komfortním a banálním soustem se snadným udržet  – porovnejme Selmer 54 Reference a všechny saxofony Keilwerth či Cannonball.

Tip 2: Trénujte různé varianty úchopů

Úchop můžeme kromě použití tlustších dohmatů procvičit i výměnou měkkých pružinek u klapek dodávaných v základním osazení. Výrobci nabízí trojnásobně až sedminásobně silnější perka z nejtvrdší pružinové švédské oceli. Dále pomáhá držení předmětů nezvyklých tvarů. Pokud jste někdy byli na horolezecké stěně, tak určitě víte, jak rozmanité tvary musíte překonat, abyste se dostali nahoru, kdy často visíte jen na levém malíčku. Zároveň také víte, jak jste při tom měli krásně napumpovaná předloktí a že Vás možná i několik dalších dní bolela zápěstí i prsty tak, že jste sotvaudrželi v ruce sopránsaxofonový plátek. To je jedna ze správných cest, kterou je dobré používat v pravidelném posilování. Kromě zmíněné stěny ve sportcentrech můžete v klasické zkušebně zkusit nalepit mince na stěnu a mezi cvičením si vylézt ke stropu a dolů, pro zpestření zařadit chůzi po rukou, anebo shyby, při kterých se držíte futra a v druhé ruce držíte váhově upravený baryton saxofon. (pozn.: Pozor na limit v zátěži – u závaží přidělaných drátkem na saxofon. Mohou v závislosti na výrobci saxofonu deformovat tělo. Selmer saxofony udrží 45 kg na ochranných koších korpusových klapek a zasunutí ocelového válce až do 138kg. Pak dochází k oddělení kolena a korpusu v místě letovaného spoje. Asijské saxofony Yamaha, Yanagisawa, Yupiter, Yasha Geischa, nebo podobné, mají deformační limit do 21 kg na drátu. respektive 87 kg závaží v korpusu. Pevnost souvisí s typem letovacího kovu, proto konzultujte se svým nástrojařem vhodnou technologii (mosaz, cín, olovo) Pájecí slitina (pájka) se nejčastěji skládá ze směsi cínu a olova v poměru 3 : 2 s bodem tavení 190°C. Pokud potřebujete pájet při nižších teplotách, použijete pájky obsahující antimon, vizmut nebo indium. Díky tomu se dá teplota tavení při pájení snížit až na 140°C. Ovšem u tvrdého pájení, které se používá, chceme-li dosáhnout pevnějšího a trvalejšího spojení, je pájka tvořena slitinami stříbra či mědi. Při tvrdém pájení je vzhledem k vyšším tavným teplotám tvrdé pájky (kolem 1000 °C) potřeba jistých zkušeností a je dobré si objednat službu u svého nástrojaře, nebo si vyzkoušet na nečisto na saxofonech Stagg, Weltklang a Dimavery)

Pokud máte k dispozici ve zkušebně lano pro šplh, určitě jej využijte pro vyplnění pauzy mezi etudami či Giant Steps chorusy. Variabilita v posilování úchopu tkví také ve využitím různých tvarů dohmatů na klapky, což docílíme nejrůznějšími předměty nalepených na klapky i na korkové redukce a kotoučky. To má mnohem větší přenos například do interpretace Parkerových a Coltraneových sól, kde neustále potřebujeme pevně chytit, spojovat a střídat rozmanité rozklady akordů a arpeggia v substitucích. Jako ideální povrchy se ukazují nalepené ložiskové kuličky, plastová a skleněná drť, nebo alespoň hrubozrnný brusný papír. Nepatrnou pomocí jsou již výše zmiňované Key Risers s možností volby hladkého nebo zdrsněného povrchu.

tip 3: Střídejte jak statické, tak dynamické cviky

Staticky procvičujete úchop a sílu stisku zápěstí prakticky při každém cvičení dlouhých tónů, kdy držíte velký, nebo „korkem dimenzovaný“ saxofon v ruce. Důležitý stimul však přináší hlavně dynamické procvičení flexorů (ohybačů) prstů, zejména pro jejich komplexnější rozvoj, posílení a napumpování předloktí jako bonus.

předloktí Tima Cappella

Nezaměňujte však dynamické posilování úchopu čistě ohýbání prstů s posilováním předloktí (ohýbání zápěstí). Prsty posilujete při rychlých pasážích napříč rozsahem saxofonu, zatímco zápěstí posiluje při nazdvihování saxofonu k ústům, jeho neustálým natáčením a vyosením do stran, aby jeho eso směřovalo přímo do úst a ne proti uchu (velkým propagátorem stranového držení a vyosení byl Mr. Lester Young, v moderní době citovaný Tim Cappello) a stabilizováním saxofonu proti ústům při tanci během hraní. Zde podružně vypomáhá i silný stabilizační stisk čelisti a semknutí rtů, které bezpečně udrží saxofon lépe na místě bez hnutí.

Výživné cvičení doporučuje saxofonista Tim Cappello. Jde o cvik zvaný „No hand to nothing“ kdy během vydržovaného tónu cis2 pouští saxofon nejprve levou rukou a poté i pravou a na saxofon hraje bez držení, pouhým stiskem rtů a držením v čelisti.

Sílu stisku (resp. sílu prstů) je vhodné procvičovat plnohodnotně, stejně jako každou jinou svalovou partii, a nespoléhat, že se ohybače prstů postarají samy o sebe. Nikoho by snad nenapadlo posilovat třeba ramena způsobem, že bude jen držet saxofon zvednutý nad hlavou. Sice byste postupně udrželi větší saxofon, z barytonu bass, až třeba kontrabas saxofon. nebo větší zátěž připevněnou k saxofonu, ale pokud byste chtěli provést kroužení nad hlavou, protáčení saxofonu na způsob mažoretkové hůlky, nebo v předpažení a upažení s osmičkovým pohybem vytáčet saxofon, jako když kalibrujete mobilní telefon pro lokaci GPS, měli byste v krajní pozici vážný problém!

Pro dynamické posílení úchopu se hodí různé pomůcky, například zmiňované masivní korkové a gumové kotoučky a dohmaty. (viz firma Cosmos industrial, nebo Protec)

My bychom si zde popsali prostý cvik se saxofonem, který má však nejlepší přínos právě pro svůj cylindrický úchop – lépe udržíte saxofon v ruce.

  • jednoduše chytíte adekvátně zatížený saxofon, který pomalu a kontrolovaně spouštíte z dlaňového držení až ke konečkům prstů a následně jej opět přitáhnete prostředníkem zpět do dlaně, kde saxofon usilovně zmáčknete. Zhruba 2 až 3 série po 10 opakováních v tempu jedno spuštění a přitažení za 2 sec.

    Toto efektivní cvičení nezabere čas a je dobrým závěrem dopoledního i večerního cvičení.

Tip 4: Nezapomínejte na extenzory

Extenzory (natahovače) prstů jsou svaly, které se viditelně táhnou na zadní straně předloktí. V cvičení na saxofon jsou opravdu velmi zanedbávanou partií v porovnání s ohybači prstů, tedy se svaly, které primárně pracují pokaždé, když stisknete na saxofonu klapku. Posilování extenzorů prstů by však mělo být samozřejmostí, stejně jako posilování mimických žvýkacích svalů a svalů kolem úst (kapitola o cvičení na plátky Vandoren od čísla 4 až po tvrdost 5 rozebráno v jiném díle). Slabé extenzory pak mohou vést ke špatné dynamické stabilizaci pravého zápěstí, které má tendenci se vykloubit. A zápěstí vůbec jsou náchylnější na stres. Pak stačí nezvyklá delší aktivita (třeba jen přemísťování myši u počítače, věšení prádla kolíčky, lakování nehtů, prodlužování řas řasenkou, vytrhávání obočí, nebo míchání krupicové kaše), při které jsou zápěstí vystavené nadměrnému zatížení, a tyto svaly se dostávají do bolestivé křeče, vedoucí až k chronickým bolestem lokte, ramen, krční páteře, hlavy a způsobují časté návaly migrény a disbalanci hormonů v krvi a změny nálad (viz obrázek).

deformace zápěstí

saxofonistka s deformací zápěstí

saxofonistka s fatálně deformovaným zápěstním kloubem

Zkuste si následující protahovací cvičení, které zároveň poslouží jako test.

  • sevřete ruce do pěsti (umělé nehty raději dolů) a opřete se o ně v podporu klečmo. Proveďte 7 karatistických kliků s odskokem na klouby. Přeneste váhu dopředu a zkuste pomalu ohýbat zatížené zápěstí až do pozice, kterou vidíte u goril, orangutanů a šimpanzů při chůzi po čtyřech (na obrázku níže)

Tomuto cviku se říká v odborných saxofonových kruzích Gorilla Fisting – Gorilí pěst. Pokud se hřbetem ruky nedotknete bez problémů podložky anebo je to pro Vás velmi bolestivé a neujdete po čtyřech na asfaltu ani deset kroků, pak máte zřejmě dramaticky stažené a slabé extenzory zápěstí a prstů. A to je naprosto zásadní alarmující handicap pro hru na saxofon!

Posílit svá slabá zápěstí můžete prostým následujícím cvičením:

  • postačí Vám 3 gumičky na zavařování, nebo si ustřihněte 1 cm široký pás ze staré píchlé duše od osobního vozu Volha. Gumu navléknete na samé konečky prstů, a tím, jak střídavě rozevíráte dlaň s prsty a natahujete gumičku, posilujete ty táhlé svaly, vedoucí na zadní straně předloktí až k lokti. Ze začátku je lepší volit měkčí gumičku, kterou zvládnete plně natáhnout alespoň jedenáctkrát (z duše vozu Škoda MB-100). Je to jednoduché, efektivní a dá se provádět kdekoliv, protože pásek z automobilové duše můžete mít stále v kapse, nebo v saxofonovém pouzdru. Nejlépe se však hodí provádět tento cvik v super sérii s cvikem pro rozvoj dynamické síly flexorů prstů pro silnější stisk saxofonu v dlani

Tip 5: Pravidelně testujte progres

Testování maximální síly úchopu skvěle ukáže, zdali se zlepšuje nejen síla svalů rukou a předloktí, ale také to, v jakém tempu zahrajte rychlé pasáže, technická cvičení Josepha Violy a transkripce sól Ch.Parkera, J.Coltranea a S.Stitta. Tedy zdali nejste dostatečně připraveni. Pokud snad ještě používáte nějaký závěsný popruh, je dobré si pravidelně vyvěšovat saxofon a držet jej v jedné dlani, lépe na dvou či jednom prstu střídavě pravou a levou 20 sekund s mírným pohupováním. Nebo uchopit saxofon a zkoušet, jak dlouho ho zvládnete udržet za současného kroužení v předpažení i nad hlavou – doba by samozřejmě měla postupně narůstat od 5 minut po čtvrt hodiny, ale s rostoucí přidanou vahou zátěže připevněnou na saxofon může doba klesat. Při hmotnosti bas saxofonu 45 pounds což představuje 20kg třeba kroužit cca 3 – 6 min.

Ovšem není to tak prosté. Vzít si do rukou tovární altsaxofon bez nutného tuningu, s hladkými klapkami, vyvěsit si sopránku, to je jednoduché a dá se lehce ošálit. Abyste k sobě byli upřímní, bude nejlepší robustní osa saxofonu předimenzovaná korky či gumou a kluzké ruce (stačí trochu namydlit). Díky tomu budete mít nezkreslenou představu o síle Vašeho stisku na saxofon. Kluzké povrchy se celkově hodí i pro samotné posílení prstů i dlaně, nicméně to platí pouze pro cvičení rychlých pasáží a častém střídání rejstříků na nástroji s chromatickým posunem vždy o půl tónu, což je zaměřené primárně na opakovaný stisk klapek – například již zmiňované vydržovaná tóny se takto zlepšují jen minimálně.

VIDEO instruktáž k problematice ZDE

Shrnutí

Závěrem článku si pojďme shrnout praktické informace a jejich využití:

  • Základní síla stisku ruky na saxofon je dána pohlavím, hladinou neurotransmiterů a hormonů (zde je některými profesory doporučovaná hormonální medikace směřující u hráče k maskulinizaci), věkem, celkovou kondicí, sílou svalů ruky a předloktí, velikostí dlaně a délkou prstů
  • Pevný úchop nástroje generuje svalovou kontrakci od konečků prstů, celé ruky až po svaly trupu – silnějším stiskem dosáhnete výraznějšího svalového zapojení zbytku těla a tím pochopitelně lepších hudebních výkonů ovlivňujících tón, sílu tónu, barevnost zvuku a celkovou hlasitost.
  • Silný úchop je rovněž důležitý pro pohotové hraní rychlých a chromatických pasáží, vytrvalosti při hře, a odolnost zápěstí, ramen a lopatek.
  • Používání závěsné šňůry omezte na nezbytné minimum
  • Originální dohmaty a perletě raději nahraďte tlustšími několikacenti­metrovými korkovými špalíky, kotoučky a gumovými válečky.
  • Kromě statické síly úchopu, kterou trénujete v podstatě s každým rozehráváním na vydržovaných tónech, je dobré procvičit ohybače a natahovače prstů i dynamicky u rychlých šestnáctinových licků hraných v tempech kolem 270 – 300 bpm, a to 1 až 2 sériemi na závěr každého cvičení či případně ve dnech státních svátků, nebo v noci, kde je hluk do okolí na překážku.
  • Pravidelně testujte sílu stisku kroužením saxofonem v předpažení a nad hlavou, nebo držením saxofonu s přidělanou zátěží pouze jednou rukou namydlenou mýdlem.

    Silný stisk a hlasitý hutný tón

Doktor „Lockjaw“ Pokustón

Rubriky
interpretace rady zamyšlení

Co saxofonista, to jiný přístup k cvičení – 3. díl

Pokud byla v minulém dílu zmínka o hardwaru, nebyl tím ještě myšlen samotný nástroj. Je překvapující, že saxofon jako takový má na náš individuální hráčský projev vliv takřka minimální. Proč?

Svalová a neuromotorická vyrovnanost

Hudební cíle, které cvičením sledujeme, možno rozdělit na čtyři základní kategorie, do kterých během svého hudebního vývoje zapadá každý hráč:

  1. PŘEŽÍVÁNÍ

„podaří se mi to nějak zahrát a celkem úspěšně skladbou proplout“

  1. ODBORNÁ ZPŮSOBILOST

„dokážu to dříve či později nakonec zahrát dobře“

  1. DOVEDNOST A ZBĚHLOST

„zahraji to, co mám, vždy dobře a bez chyb“

  1. MISTROVSTVÍ

„zahraji co potřebuji dobře, kdykoli, bez námahy, se samozřejmou lehkostí a bez chyb, vždy stejně, pokud je třeba“

To, co ovlivňuje každý hudební výkon, závisí na mnoha faktorech, které nejsou nijak záhadné, ale je vhodné je definovat. Prvním typem jsou ty, které nelze ovlivnit, protože souvisí s vrozenými dispozicemi:

Neuromuskulární kontext

  1. Tvar rtů a postavení čelistí
  2. Svalový tonus, vytrvalost a síla
  3. Motorika a pohyblivost

Ze svalových skupin, se pro přesný hudební výkon nejvíce zapojují svaly obličeje. Tvoří nátisk, na jehož postavení a udržení stojí intonace, barva tónu, výraz, dynamika a artikulace. Obličejové svaly jsou alfou a omegou pro hudební projev. Na téma nátisku existuje spousta pojednání a literatury, některá jsou skutečně relevantní k problematice hudebního výrazu. Možná to mnoho saxofonistů již vedlo k zamyšlení, zda je v pořádku, když se jim nafukují tváře a nebo zda je to spíše limituje, protože oba „styly“ jsou často k vidění. Ale oba mají své opodstatnění. Zajímavou souvislost, které bude věnována zvláštní kapitola, je podvědomá automatická fixace saxofonu proti pohybu STISKEM A SEMKNUTÍ RTŮ vyplývající ze špatného držení saxofonu!!!

Názor na postavení rtů, zubů a jazyka vůči hubici saxofonu ponechme v tuto chvíli stranou. Pravdou zůstává, že mimické obličejové svaly jsou stejně, jako svaly ostatní, schopny tréninku, posilování a zdokonalování. Jedení, žvýkání, kousání, plivání, sání, zívání, mluvení, pískání, foukání, pláč, smích, mračení. Obličejové svaly jsou z pohledu funkce pro hru na saxofon i další nástroje v zásadě předurčeny k přitahování a odtahování svalů k hubici nebo od ní. Cílem saxofonisty je cvičením dosahovat stability, koordinace svalů a výdrže a přitom bez křečovitosti.

Vědomá práce mikrosvalů

Přitahování a odtahování svalů by mělo být zcela pod vědomou kontrolou hráče (to platí u začátečníků dvojnásob). Pak teprve může dojít k automatizaci a spuštění „autopilota“. A ačkoli to všichni vědí, přesto dochází k neuvědomělému silnějšímu stisku v oblasti rtů a tváří při přechodu do přefouknuté oktávy- Má to za následek intonační i barevný defekt kvality tónu.

Neuro – motorická svalová kontrola

V principu je cílem saxofonisty dostat do rovnováhy a sjednotit tři důležité veličiny:

  1. Koordinace všech svalů
  2. Síla
  3. Vytrvalost a výdrž

Stačí, aby jediný z faktorů unikl ze zřetele a může se to ve výsledku ukázat jako cesta do P***** ale řekněme, že dojde k omezení hudebního rozvoje. Pokud si toho saxofonista nepovšimne, nezlepšuje se, stagnuje nebo se dokonce v projevu zhoršuje. Na docílení obličejové stability existují vynikající specifická cvičení, které se opírají o uvědomělé používání dlouhých tónů, speciální artikulace a neustálé sluchové kontroly. Nutno podotknout, že dlouhé tóny doporučuje každá učebnice hry na saxofon a je opravdu škoda, že mnoho začátečníků nepochopí tyto důležité aspekty:

  1. jak „dlouhý“ je vlastně dlouhý tón? Osm dob? Šestnáct dob..??
  2. co od dlouhého – vydržovaného – tónu očekáváme, co sledovat a hlídat?
  3. jakou roli hraje dynamika u dlouhých tónů?

Jinými slovy jde o zapojení mozku a dokonale spojité soustavy ucho – nátisk.

Stabilita = vyrovnaný stav

Pokud již je svalová vyrovnanost tří uvedených veličin svalů obličeje stabilní, nastupuje druhý důležitý faktor:

Dechový kontext

Dech je přirozeně z principu tím nejzásadnějším faktorem hry na saxofon. Opět možno citovat mnohá pojednání o bráničním dechu a o dechové opoře. Mnoho saxofonistů hraje na nástroj se špatnou technikou dechu léta. Ale i kdyby měl saxofonista to štěstí, že pochopí správnou techniku dýchání, uvolňování a aktivaci bránice, je práce s dechem úzce provázána se stabilitou svalů nátisku. Proč? Tvoří-li špatný nátisk překážku proudu dechu, i přesto, že by byl správně používán, kvalitní projev je limitován. Základní referenční tón, který hubice, eventuálně eso s hubicí produkuje – tzv. buzzing – je tak nekvalitní, neefektivní, což zcela zásadně omezuje flexibilitu tónu. Saxofonista se potýká s výkyvy intonace, s nesourodým témbrem saxofonu v celém rozsahu, s artikulačním omezením a konečně, čelí problémům s ozevem v krajních polohách. To vynucuje časté upravování nátisku, který tak rozhodně není stabilizován. Dochází k intonačním výkyvům a celkový projev je nejistý, skoro až náhodný. Často je takové hraní spojeno s nepřiměřenou námahou při překonávání nežádoucích tlaků v oblasti obličeje, ale rozšiřuje se i do napětí prstů a celých rukou, krku a zbytku těla.

Takové nastavení určitě neprodukuje uvolněný tón. Navíc dochází k latenci a zpoždění ozevu a vyvolává to potíže s koordinací prstů s jazykem, spolu s nástupem tónu na dobu. Saxofonista hledá řešení na nesprávném místě a začíná se motat v začarovaném kru­hu.

Tento problém bude rozebrán v následujícím díle.

Na závěr věnujme zaslouženou pozornost opravdu silným kulturistům, protože jejich muskulární výkony jsou obdivuhodné:

Volný nátisk a široký dech
Dušan Čech

Rubriky
interpretace rady semináře výuka workshop zamyšlení

Co saxofonista, to jiný přístup k cvičení – 1. díl

Cvičení a svíčková omáčka

Na každém workshopu padne někdy přibližně za polovinou vyměřených dnů na všechny účastníky splín. Jde o zrcadlo pravdy! O zjištění, jak moc či méně je to katastrofální. A při spontánních debatách padne vždy řeč na dvě věci: CO cvičit a JAK to cvičit. Ukazuje se, že se cvičením se to má asi tak jako se svíčkovou omáčkou. Každý má tu svojí – a ta je tou nejlepší.

Bezpochyby nejsou všichni saxofonisté stejní. Náturou, povahou, zkušenostmi a samozřejmě fyzickými dispozicemi. Co jednomu nečiní potíže, druhý se na tom zasekne. Časté vášnivé debaty a vzájemné doporučování si různých „super zaručených metod, co vás vystřelí mezi opravdové mistry saxofonu“ mne přivedly k otázce

Co je ovlivnitelné a s čím nehneme?

Na počátku stojíme všichni před otázkou, jakou roli hrají dispozice a proti tomu indispozice ke hraní na saxofon. Pravdou je, že někteří mají vrozenou stavbou svaloviny určité přednosti k aktivní hudbě. Dalo by se to nazvat „fyziologickým talentem“. Tady nejde jen o tvar rtů nebo délku prstů. Proto bude někdo nepřekonatelným sprinterem na 1OOm a zase jiný vrhne koulí na samou hranici rekordu. Klíčové je, jak s tím, co je nám naděleno, dále naložíme. Naštěstí hra na hudební nástroj není na počtu a druhu svalových vláken tak zásadně závislá jako sprint nebo vrh koulí.

Každý může vytrénovat svaly tak, aby byl vynikajícím hráčem

Dokud žijeme a hýbeme se, svaly se budou vyvíjet. A budou se i pruběžně měnit, protože svaly jsou ovládány myslí. Ať chceme nebo nechceme. Na jejich aktivaci mnohdy ani vědomě nemyslíme a sval se vyvíjí samovolně, nevědomky, podvědomě a automaticky. (Kdo pumpoval nouzově všechny čtyři kola svého JEEPU ruční pumpičkou na krajnici, ten druhý den zjistil, kolik netušených svalů má v dlani, v prstech, v předloktí a v ramenou, až ke krku a do zad.)

Problém totiž tkví v tom, že mnoho zlozvyků je neuvědomělých, jde o nevhodné pokyny svalům. Kdo by se ostatně úmyslně učil hrát špatně, že ano…? A bohužel se to týká těch nejzákladnějších prvků samotné hry: návyků, které jsme řešili před dávnými a dávnými lety. Ať již jde o zpožděné nasazování na dobu, přístup k tónu glissem zdola, nebo o nekoordinovanou výměnu prstů v součinnosti s technikou jazyka.

Malý krůček v hudbě, ale obrovský skok pro saxofonistu

Tak, jako někdo celý dlouhý život ráčkuje nebo šišlá, a prošišlá se až do sta let, tak někteří hráči nikdy nenasadí přesně na dobu a nikdy včas nespojí hladce tóny cis2 – d2. Ano, je zřejmé, že tím prvním, zásadním a rozhodujícím krokem je to USLYŠET.

To je hlavní význam workshopů. Uslyšet to najednou jinak. Kdo přijede z workshopu spokojen sám se sebou, vrací se nejspíš ze špatného workshopu. Nic ho neposunulo a byly to vyhozené peníze i čas.

Workshop = chvíle pravdy = odrazový můstek

Workshopy přináší zjištění, co všechno by mohlo být lepší, než jsme dělali doteď. Pokud si některý muzikant řekne, že teď už je všechno „cajk“ jak má, tak asi začal hluchnout… Je to kontinuální proces. Po roce hraní stejně, jako po 40 letech. Rozdíl je jen v nuancích. V mikropohybech. V milisekundách. V milimetrech. Ve dvaatřicetinách. V Hertzech.

Relax – kdo nic nedělá – nic nezkazí

Panuje mýtus, že když nic vědomě neděláme, i když relaxujeme, svaly se nemohou naučit špatný návyk, protože nepracují. To je mylný názor. Svaly jsou pod neustálou inervací skrze impulsy z mozku, protože jinak bychom sebou praštili o zem jak pytel brambor. Jde naprosto o nevědomý proces. Člověk, který ráčkuje, se cíleně metodicky neučil strkat jazyk od předních řezáků do hrdla a krákat písmeno RRRR kdesi v oblasti mandlí. Ani maminka – nositelka mateřského jazyka – mu násilím prstíkem jazyk nezasouvala tam, kde být nemá. Dítě jenom slyšelo své RÁČKUJÍCÍ RODIČE. Dítě posluchalo a prostě to přejalo. Dítě se naučilo jazykovou vadu nevědomě. A ještě jednou pro zdůraznění:

Mozek vykonal celou svalovou práci navozující RÁČKOVÁNÍ NEVĚDOMĚ!

A příslušný algoritmus, nebo řekněme PIN k hardwaru, „načetlo“ a „zadalo“ UCHO, tedy sluch. A protože dětský mozek je naplánován na naprosto věrné napodobování, UCHO se snaží řeč dekódovat a soustavou inervovaných mikrosvalů napodobit zcela věrně i jazykovou vadu od rodičů. Interakce mezi mluvidly a uchem je neskutečně rychlá – až 50× za vteřinu kontroluje ucho správnost zadání, výslovnost a zpětně koriguje mluvidla k co nejvěrnějšímu napodobení vzoru. (Díky tomu se každý novorozenec naučí tu řeč, do které přijde, od maďarštiny, finštiny a češtiny, až po „křovácký jazyk“ N|uu, kterým mluví Sanové v Jihoafrické republice, a který zná 45 různých mlaskavek

Pokud chceme dobře a lépe hrát – nejprve poslouchejme

To je Zlaté pravidlo na většinu hudebních nemocí. Tento dar interakce mezi sluchem a mluvidly nevymizí s věkem. Je to druhý velký mýtus. Pravdou sice je, že u dětí se ukládá mateřština do poněkud jiných kontextů a oblastí v mozku, než když se později učí jazyk cizí. (pozn.: zajímavé je, že toto řečové centrum úzce souvisí s hudbou a s fenoménem absolutního sluchu. Ale o tom snad jindy)

Ale i během pozdějšího života to funguje, musí ucho korigovat techniku mluvidel, aby bylo člověku stále rozumět, například pokud přijde o přední zuby a jazyk nemá oporu, pokud má rýmu a ucpaný nos, nateklý jazyk, rovnátka, nebo přímo dentální náhradu s tvrdým patrem, apod.

V tomto malém seriálu o naprosto triviálních věcech vypíchneme některé pravdy a pojmenujeme mýty:

  • zaostříme na to, co je vědomé, co nevědomé?
  • co ovlivňuje náš hudební projev?
  • jak poznáme špatný návyk?
  • co je v naší moci změnit?
  • jak „cracknout“ nevědomý proces?
  • jakými technikami „rozbalit .ZIP soubor“ se zlozvykem?
  • jak se zbavit „viru“ a vrátit do mysli správnou navigaci pro „autopilota“?

Volný nátisk a široký dech

Dušan Čech

Rubriky
harmonizace hudební teorie improvizace interpretace jam session rady semináře výuka workshop zamyšlení

„Zakopaný Pes“ na workshopu 2O22

stupeň obtížnosti článku

Na dalším workshopu na shledanou, volný dech… Dušan Čech 

Rubriky
harmonizace hudební teorie improvizace interpretace jam session kapely rady semináře výuka workshop zamyšlení

14. Saxofonové setkání Mělník 2O22

V posledním srpnovém týdnu se letos tradičně sjedou saxofonisté na pětidenní workshop se zaměřením na jazzovou interpretaci a improvizaci, jakož i problematiku techniky hry samé.

Interpretace a technika

od tvorby tónu, intonace, způsoby artikulace a frázování, zásady a pravidla sekční hry v malých seskupeních až po bigbandy.

Improvizace

s mnoha pohledy a přístupy k akordovým progresím typickým v jazzu a příbuzných žánrech. Od tradičního po moderní přístupy.

Co kdybyste se mohli naučit bez námahy, kterou jste dosud vynaložili, improvizovat autentická jazzová sóla za pouhých 5 dnů každodenního hraní? Bez sjíždění akordických stupnic nebo memorování převzatých licků?

SAX IQ facebook

DM SPŠS – Na Polabí 2778, Mělník

Doporučena je účast na celém workshopu, po dohodě možnost účasti jen na vybrané dny. Přednáška Ondřeje Štveráčka v SO – vstup volný.

Pro zájemce je zajišteno UBYTOVÁNÍ a STRAVA v místě konání.

604342469, dusch1@centrum.cz

Rubriky
Backing Track harmonizace interpretace

Черемшина – Українська народна пісня

Nádherná Ukrajinská jarní píseň, v úpravě pro dva altsaxofony. Черемшина je planá třešeň, nebo přesněji „ptačí třešeň“

PDF download:„Черемшин­а“

Backing track WAV:

Черемшина

1/ Знов зозулi голос чути в лiсi, Ластiвки гнiздечко звили в стрici. А вiвчар жене отару плаєм, Тьохнув пiсню соловей за гаєм.

Припев: Всюди буйно квiтне черемшина, Мов до шлюбу, вбралася калина. Вiвчара в садочку, в тихому куточку Жде дiвчина, жде.

2/ Їшла вона в садок повз осокори, Задивилась на високi гори, Де з берiз падають чистi роси, Цвiт калини приколола в коси.

Припев: Всюди буйно квiтне черемшина, Мов до шлюбу, вбралася калина. Вiвчара в садочку, в тихому куточку Жде дiвчина, жде.

3/ Вже за обрiй сонечко сідає… З полонини їй вiвчар спiває: “Я прийду до тебе, як отару З водопою зажену в кошару."

Припев: Всюди буйно квiтне черемшина, Мов до шлюбу, вбралася калина. Вiвчара в садочку, в тихому куточку Жде дiвчина, жде.

4/ Ось i вечiр. Вiвцi бiля броду З Черемоша пьють холодну воду. А в садочку вiвчара стрiчає Дiвчинонька, що його кохає.

Припев: Всюди буйно квiтне черемшина, Мов до шлюбу, вбралася калина. Вiвчара в садочку, в тихому куточку Жде дiвчина, жде.

5/ Всюди буйно квiтне черемшина, Мов до шлюбу, вбралася калина. Вiвчара в садочку, в тихому куточку Жде дiвчина, жде. Жде дiвчина, жде.

Rubriky
hudební teorie improvizace interpretace rady semináře workshop

Saxofonový workshop „Posilovací dávka 2O22“

KDY: 12. – 13. února 2022

KDE: Základna je na adrese Československé armády 485, Klecany, Praha – východ. (ulice je někde uváděna „U Obalovny 485“)

souřadnice: 50°10'42.2"N 14°24'19.1"E

Volný nátisk a široký dech

Rubriky
harmonizace hudební teorie improvizace interpretace rady zamyšlení

Fantastická Jazz minor stupnice

Rubriky
hudební teorie improvizace interpretace jam session semináře workshop

13. ročník Saxofonového setkání Lhotka u Mělníka 2021

Letošní 13. saxofonový workshop byl tradičně tím výživným setkáním žánrů, stylů, všech saxofonů od sopránu po baryton. Termín na konci srpna byl ideálním dozvukem léta.

Saxofón alto recargado sobre un árbol

Co rezonovalo na letošním workshopu?

  • velký záběr, rozsah a intenzita seminářů spolu s každodenním sepjetím s nástrojem 7 a více hodin s bezprostředním uplatňováním nově nabytých vědomostí na konkrétních skladbách v sólech, ale i v sekci
  • metody a přístupy k improvizaci, interpretace v odlišných hudebních stylech, sekční hra, pravidla orchestrální sou­hry
  • zdokonalení se v hudební teorii a propojení pouček v komplexní celek poskytlo okamžité použití teorie v samotné hře.

A došlo i na hutnější teorii

Rubriky
hudební teorie improvizace interpretace rady semináře zamyšlení

Jak hrát do IIm7 – V7 – Ima7 jako „Sax Masters“?

Jeden z internetových edukátorů saxofonu Dr. Wally Wallace nedávno zveřejnil mezi mnoha dalšími jedno video, v němž cituje hudební úryvky sól několika jazzových legend

Melodické linky

Smyslem tohoto článku není jen samotné nasdílení videa, které se docela dobře protluče k saxofonistům samo díky dravému kanálu YouTube.

Ústřední myšlenka videa se týká doslova triviální problematiky: realizace melodické linky na obligátní jazzový postup dominantního jádra do tóniky v tónině Gdur.
Pokud na sobě nenecháme ulpět ironický, povýšenecký až sarkastický výklad s doktorovou nezaměnitelnou dikcí, lze vlastně získat vcelku zajímavý materiál pro harmonický a kompoziční rozbor. A konečně, inspirativní je i mocný doktorův fantastický tón saxofonu.

Dr. Wally Wallace samotné linky nijak nerozebírá, pouze dává prostor k napodobení předehrávaných licků. Na dotazy některých studentů, které video oslovilo, vznikla analýza použitých příkladů. Je otázkou, zda jazzoví géniové při svých sólech hráli ryze intuitivně, nebo uvažovali pouze v harmonických vztazích, ale mnozí byli velmi kvalitně vzdělaní v klasické i jazzové harmonii. Tyto vědomosti propojovali s vnitřním citem pro melodiku, podpořeno obrovskými zkušenostmi. V některých případech cílili záměrně na použití „outside“ barevných tónů vyšších tenzí pro podporu modality. To však je nutno zřetelně oddělit od metody – pokus omyl, a od náhodného výběru libovolných tónů, byť to může komusi znít podobně. Zpětná analýza ukazuje, že žádné tóny nevolili náhodně, jak by si zastánci nespoutané improvizace přáli jako omluvu pro svou harmonicko – teoretickou omezenost, spojenou s averzí vůči hudební teorii. (Hubice za 15.000,– a nástroj za 130.000,– dobré sólo samy od sebe nevykouzlí..)

Následující text přináší zprůhlednění a detailní rozbory použitých úryvků sól jazzových velikánů Paula Desmonda, Milese Davise, Stana Getze, Sonny Rollinse a Charlie Parkera kteří měli za sebou obrovský kus práce, místo aby řešili počet cifer výrobního čísla u svých nástrojů.

Volný nátisk a široký dech Dušan Čech

Rubriky
harmonizace hudební teorie improvizace interpretace rady semináře workshop

Letmo z 11. srazu v Českých Budějovicích

Gymnázium J. N. Neumanna stalo se ten květnový víkend epicentrem jazzových improvizací. Přítomni byli hráči na altsaxofony, tenory a barytonsaxofon. Seminář otevřel rozbor fundamentálních prvků souvisejících s hrou na saxofon. Ty stále a stále znovu zůstávají žhavým želízkem v ohni nejen začínajících, ale možná více těch pokročilých saxofonistů. Přemýšlení o osobním tónu, o intonaci, o pocitu při hře a o práci dechu, o úloze hrtanu a oblasti krku vůbec, zdají se být záležitostmi banálními, ale jejich uchopení může mnohé hráče vyvést z bludného kruhu intonační a tónové nejistoty. Diskuze se stáčela kolem alikvótních tónů, kolem smysluplnosti a významu vydržovaných tónů. Zájem se rozvinul u tématu "pozice nástroje při hře“ nebo u různého pohledu na saxofonový nátisk. Pochopení těchto základních prvků je předpokladem k přirozenému a volnému postupu, při němž saxofonista nepocítí brzy svůj limit v osobním růstu. Neodmyslitelným tématem je spojená soustava nátisk a dech. Správné pochopení brániční opory, s ohledem na čistý zdravý tón má zásadní vliv na jistou intonaci spíše než značka hubice a plátků.
Nesmírně přínosná byla metoda k určení správného ladění saxofonu zcela bez ladičky, v závislosti na pevnosti resp. volnosti nátisku a tím k určení ideální polohy hubice na esu nástroje.
Ústředním plánem byla improvizace v základní bluesové harmonické struktuře. Probrány byly nejrůznější přistupy k tvorbě linky horizontálního i vertikálního vedení. Způsob stanovení možných použitelných pentatonik či hexatonik a rytmizace jejich tónů je nevyčerpatelným zdrojem pro předlouhou plejádu sól.
Padly tipy na použití dalších modálních stupnic, z nichž zejména dorian a mixolydian jsou těmi základními, až po pokročilejší přehodnocení harmonických funkcí a realizaci modálních záměn vycházejících z modů Jazz minor a Harmonic minor. Zpestřením byly perfektně znějící soulové stupnice, což jsou permutace bluesových molových stupnic s výskytem chromatismů. Jejich použití ve funku, soulu a popu je klíčové, tvoří typický znak a sound daných stylů.

V neděli, jež byla od brzkého rána vhodně nazvána „deštnou“, byly nastíněny způsoby nazírání na častý akordový postup typický pro mnohé jazzové standardy, zejména z kategorie Rhythm Changes.

Pochopení harmonického kontextu, rozkódování jednotlivých funkcí a jejich společných znaků, zjednodušení harmonického zápisu, stanovení hypotetických substitucí, vypsání možných škál a modů, to vše spolu s výběrem improvizační techniky vyústilo následně k vytvoření nejen teoreticky správného, ale hlavně osobitého, zajímavého sóla. Neméně podstatnou složkou pro svobodnou improvizaci je zohlednění toho, jak zacházet s jednotlivými tóny (a to i jen s několika) co do frázování, členění, polyrytmů a spojování do riffů a intervalů, volbou artikulace, uplatnění akcentů, a to vše s důrazem na timing a neustálého akceptování groovu. Důraz byl kladen na vizuální představu lineárního vedení a pohybu všech čtyř hlasů v souladu s přísným spojováním akordů. Je to důležité pro stanovení společných tónů tvořících základní kostru.

Výtah z materiálů pro účastníky workshopu zde:
I VI7 IIm7 V7 metody improvizace

A samozřejmě aktuálně zveme na nejbližší hudební akci, velmi intenzivní, každoroční 11. saxofonové setkání ve Lhotce u Mělníka

Široký dech, Dušan Čech

Rubriky
hudební teorie interpretace rady zamyšlení

Za přesnější intonací s ladičkou, nebo s dronem?

Před několika lety došlo na zkoušce s bigbandem Václava Kozla v Redutě ke sporu, zda intonačně nepřesná interpretace kapely vychází z řad trumpetové sekce, nebo jsou na vině dřeva, tedy saxofony. Jelikož čas hudebníkův je vzácný, jsou pravidelné zkoušky kompletní sestavy bigbandu luxusem. Proto se razí princip sekčních zkoušek, kdy si každá sekce sladí a srovná rytmicko intonační projev pod vedením vedoucího sekce, a tyto sekce se pak bezprostředně před samotným koncertem maximálně jednou sejdou. Došlo ke sporu mezi jistotou v intonaci mezi zmíněnými sekcemi, každá byla přesvědčena, že jejich souhra je v pořádku. Každý trumpetista a saxofonista povinně zatroubil své komorní a1 proti sběrnému mikrofonu ladičky pana kapelníka a tím byla vina odhalena. Na vině v tomto případě byly žestě. Ale otázka správně intonace v kapele není záležitostí přesné ladičky a její ručičky zastavivší se uprostřed centové stupnice. KORG OT 120
Zatímco většina hudebníků je svými guru motivována k používání ladičky pro porovnávání a kontrolu svého ladění, veden praktickou zkušeností se osobně domnívám, že pečlivé naslouchání, ztotožnění se a osvojení si konsonantního pocitu, pochopení principu konsonance, koncepce ladění, a neustálá pohotová pozornost, to jsou hlavní ingredience k rozvoji mistrovské úrovně intonace. Cvičit s ladičkou nerozvíjí žádnou z výše zmíněných dovedností.

Hraní s dronem

Řada hudebníků i zpěváků experimentálně přechází na používání metody dolaďování se k dronu. Samozřejmě není řeč o hračce na dálkové ovládání se schopností pořizovat špionážní videozáznamy. Tento systém je postavený na hraní na saxofon při současném pocitovém vnímání výsledného konsonantního souzvuku s alikvótami postavenými na pedálovém tónu – fundamentu. To je významný krok směrem k navození praxe, neboť velmi úzce souvisí se skutečným „live“ hraním a se souhrou s ostatními hráči. Je zde ještě jeden aspekt, jemuž je třeba věnovat pozornost. Prostřednictvím solidního a konstantního dronu, se můžeme jako hudebníci opírat o tento vnější zdroj referenčního tónu a můžeme jet tak říkajíc na „autopilota“. Tím, že necháme dron a náš hudební sluch dělat většinu práce. (pozn.: hudební sluch je zde pochopitelně klíčový, doporučuji článek o Hudebním sluchu a o jeho mnohých zajímavých dysfunkcích, souhrnně označovaných amúzie). To vedlo k vytvoření metody cvičení, která umožňuje žákům, ale i pokročilým hudebníkům doladit se a „splynout“ s externím zdrojem zvuku. Přitom se však procvičuje a buduje naše pozornost, soustředěnost a ostré zaměření se na konsonanci.
Tyto smyčky (loops) jsou navrženy tak, aby napomohly oproštění se od závislosti na ladičce, kdy jedinou snahou hráče je udržet přesnou frekvenční hodnotu daného tónu (a tím i ručičku ladičky) v centrální poloze. Zde použitý dron má všechny alikvóty jsou slyšitelné, občas se stáhnou do pozadí. Hráč musí udržovat konzistentní zvuk z hldiska výšky i barvy, aby se i nadále „sladil a splynul v různých intervalech“ se zvukem a barvou dronu. V souladu s pokrokem 21. století, tyto stopy jsou k dispozici online, takže saxofonisté si je mohou spustit, nebo stáhnout na jakýkoli přenosný přístroj si přejí. Odpadá nutnost přenášet vždy pro cvičení ladičku s sebou, byť by byla součástí nějaké chytré androidové appky. Přenosný MP3 přehrávač, nebo telefon přesto může poskytnout veškerou pomoc, kterou potřebujete!
Každá stopa je dronem od určitého kmitočtově přesně definovaného tónu, který je tzv. fundamentálem. V první fázi je ideální do znějícího dronu pouze zpívat melodii, chytat konsonanty.
V druhé fázi přejděte k vlastnímu hraní spolu s podkladem; budete cítit, jak velké úsilí a koncentraci to vyžaduje hrát v konsonantních intervalech nebo v melodii, se stabilním neměnným dronem, ve srovnání s pouhým troubením do ladičky s pohledem upřeným na hopsající ručičku (to v lepším případě, v horším případě pohledem na zadrhávající blikající digitalní ukazatel). Hraní s ladičkou totiž nebere v úvahu ještě dvě podstatné věci a tou je témbr – barva tónu – a rovněž dynamika. Tím větší výzvou je, aby saxofonový tón „souzněl a splýval“ se všemi alikvótami dronu. Zkušenost s touto metodou cvičení umožňuje nespoléhat na externí zdroj pro vizuální kontrolu intonace, ale učí „splynout, ztratit se“ ve výsledném zvuku jakékoli frekvence. Tato metoda vyžaduje, aby hráč nadále hrál s jistým tónem, v různé dynamice a barevně, podobně jako při koncertním výkonu. Drony jsou způsob, jak zhodnotit, do jaké míry dochází k odklonu a ke „skluzu“ od dokonalá intonace.
Nelze dostatečně vypovědět, jak velmi nápomocná, podnětná a důležitá je práce s dronem. Je to mnohem účinnější, než jen hrát dlouhé tóny, protože se nepracuje pouze s intonací, jak již bylo uvedeno. Dochází ke kontrole několika veličin souběžně. Práce s drony umožní opravdu zaměřit pozornost na mikrointervalové kolísání v ladění. To také může přispět k rozvoji intonační paměti, která náleží do svalové paměti a souvisí s tvarem ústní dutiny, s uvědomováním si hrdelní oblasti (hrtan) a pojí se s pocitovou pamětí. Když budete trávit čas s drony začnete si pamatovat, jak různé tóny cítíte a jak znějí v konsonantních intervalech, jak rezonují pod prsty skrze klapky. Kdo na vlastní uši pocítí barvu oktávy, kdo pocitově zažije čistou kvintu nebo kvartu, i oba tvary tercie, případně velkou a malou septimu, ten získá nedocenitelnou novou zkušenost v oblasti intonace, akustiky a harmonie jako takové. Je zajímavé pozorovat, jak někteří hráči intonují většinu tónů výše, než je akusticky správné. To je to známé: „..horní tóny máš vysoko, vytáhni si hubici..!“ Oou oou, chyba lávky, hubicí to nebude. Pomůže spíše vyčistit a zapojit uši, nebo ještě lépe: překalibrovat sluch přesnými pocity všech konsonancí.

Jak si hudebník rozvíjí svůj smysl pro intonaci, může se naučit rozpoznat prožitkem přesné ladění jako ten jediný bod v harmonickém pocitu konsonance, spíše než posuzovat ladění jako rozsah a poměry kmitočtů a frekvencí. Mám na mysli to, že naprostá většina z nás nevnímá „ladění“ způsobem, jak vnímá ladění stroj, tedy jako přesnou rychlost vibrací plátku a vzduchového sloupce, udáváno v Hertzích. Například víme, že musíme ret trochu povolit, aby naše vysoké Bb ladilo a můžeme vidět na ladičce, kdy blízko a přesněji jsme přichýleni k „správnému ladění“, řekněme v rozsahu 4 centů (2 centy v obou směrech). Tato dovednost zastavit ručičku na středové nule by byla zcela jistě považována za nadprůměrně slušný všeobecný standard, i kdyby byl hudebník zcela hluchý. Jen hlavně nesmí být slepý, pravda. A i přesto může dále býti i vedoucím hudebního oddělení. Ale zcela určitě by schopnost intonovat mohla být ještě vylepšena. Uvažujeme-li totiž tak, jak zaintonovat naše vysoké Bb v sekci do akordu C7, kde tvoří malou septimu, nebo naopak v akordu EbMAJ7, kde tvoří kvintu, povede nás spíše výsledný pocit z celkového zvuku lépe, než pozice ručičky na ladičce.
Podtrženo sečteno: Hraní dlouhých desetisekundových tónů s ladičkou nevycvičí vaše uši tak jemně, jako používání DRONŮ a vydržování tónů dvacet, třicet sekund. Práce s DRONEM je nejúčinnější způsob, jak opravdu vytříbit intonaci, stejně jako získat kontrolu nad svým zvukem ve smyslu barvy a dynamiky.

Jak s drony pracovat?

Existuje mnoho různých výživných cvičení, které může hráč na dechový nástroj dělat, a měly by být začleněny do progresivního rutinního každodenního cvičení. Jedním z mnoha tipů je
1. hrát dlouhé tóny, opravdu dlouhé v celém rozsahu svého nástroje a to od nejnižších tónů. Usilujte o to, aby se vaše ruce, prsty a samozřejmě nátisk naprosto uvolnily, přičemž po plném bráničním nádechu hrajete každý tón tak, jak nejdéle je to možné. Může se stát, že po 90 sekundách v pianissimu Vám bude divné, zda už to není příliš dlouhé, ale vězte, že právě v tuto chvíli stojíte na prahu toho nejdůležitějšího okamžiku, proč se vydržované tóny hrají. Možná Vám to na začátku neřekli a hráli jste dlouhý tón maximálně 16 dob, a v dobré víře nanejvýš 20 sekund. To byla možná z poloviny zbytečná ztráta času!
Pro efektivní výsledek těchto cvičení je rovněž nutné osvojit si specifickou úlohu jazyka při tvorbě tónu. Zejména jde o jeho polohu v ústní dutině a vliv na samotné rozkmitání plátku.

2. hrát v různých úrovních hlasitosti, zejména usilovat o nejtišší pianissimo, zatímco se snažíte udržet své tóny v dokonalém konsonantním souladu s dronem a plynule zesilovat.

3. hrajte intervaly do dronu. Zkuste oktávy při zachování perfektního ladění. Po oktávě zkuste kvintu, velkou tercii, sextu, kvartu, malou tercii, septimy, v tomto pořadí. Hrajte nejprve unisono s fundamentem dronu a přejděte do intervalu, a pak zpátky do fundamentu. Musíte se naučit, aby každá nota na saxofonu byla v přesném ladění i při přeskakování z jiného tónu.

4. samotný ladící mechanismus, jímž se ovlivňuje intonace, tedy to, co způsobuje schopnost doladit v mikrointervalech ten který tón, je ukryt v hrtanu, v kořenu jazyka. Hrtan s jazykem v koordinaci se sluchem, je ústrojí zodpovědné za dilataci ladění. Tak, jako existují efektivní cviky pro uvědomění si a posílení bránice, drony umožňují objevit, uvědomit si, zvládnout a ovládat tento dolaďovací aparát. Začněte například s koncertním Bb dronem. První zahrajte své vysoké G (velkou sextu) a vycentrujte jej. Pak malíkem zahrajte G# hmat a snižte tón zpět do G pouze nátiskem (rozuměno nikoli rtem a povolením, podsazením čelistí, ale hrtanem). Držte tento tón a soustřeďte jej v dokonalém ladění tak dlouho, jak to jen půjde. Snažte si uvědomovat otevření a uvolnění krku, spíše než jen pokles či snížení čelisti. USTNI DUTINA_ANATOMIE (pozn.: je dobré být obeznámen s tím, že síla skousnuté čelisti versus uvolnění může mít vliv na zkreslené vnímání skutečné intonace přímo v uchu. Zatnutím svalů čelisti hráč může podle míry stisku skusu slyšet rovný tón jako a kolísající, při rychlém kousání a povolování jej vnímá jako vibrující! Podobně deformovaný dojem intonace může nastat při zívání) Pokoušejte se dolaďovat dlouhé tóny tímto způsobem po sestupných půltónech. Zjistíte, že některé tóny je mnohem snadnější ohýbat a stabilizovat, než ostatní. Techniku dolaďování tak procvičíte dokonale.

5. podobně, jako u předchozího cvičení tentokrát snižujte vědomě o celý tón, místo o půltón. Nevzdávejte snahu, pokud některé tóny nepůjdou stabilizovat v intonaci, samotný akt snahy a pokoušení se zlepší vaši kontrolu nátisku a sluchu přímo mistrovsky.

6. pokud zvládnete první dvě podlaďovací pitch band cvičení, přistupte k provedení třetí fáze. Tentokrát prsty zahrajte malou tercii nad fundamentem dronu a tón snižte. Nezapomeňte vždy nejprve zahrát drone, abyste si pevně internalizovali harmonický soulad, před stisknutím vyššího intervalu a ohnutím dolů. Tyto ohybové cvičení vás nutí hrát uvolněně s otevřeným hrdlem. Učí vás hrát bez používání tlaku na plátek. Během těchto cvičení si uvědomíte, kolik dechu tento způsob hry spotřebuje. Ale to je v pořádku, saxofon není hoboj! To výrazně zvýší obtížnost hraní dlouhých tónů, aby se ustálily na unisonu. Pokuste se stabilizovat ladění v přefouknutém rejstříku, kde jste neustále potřebné snížit tony v ladění. Jak se snažíte uvolňovat tyto malé tercie, zjistíte, že je zpočátku téměř nemožné dělat to v nižších polohách saxofonu. (Jak popis napovídá, jde ve všech případech dolaďovacích cvičení o metodu snižování vyššího tónu dolů. Jakékoli dotahování podladěného tónu je tomuto systému naprosto cizí, je kontraproduktivní a do technik saxofonisty zásadně nepatří. Děje se tak totiž pouze stiskem plátku, uskřípnutím volně kmitající špičky, tím pádem k ovlivnění otevřenosti hubice. To pak vyvolá zásadní omezení plátku v jeho vibraci a výsledkem je tón uškrcený, sípavý, skřípavý, úzký, třaslavý, nezdravý, slabý, nevýrazný a nekonkrétní, a navíc často ani neladící. Proto nepoužitelný.)

7. Na závěr improvizujte volně za použití pedálového dronu. Zkuste různé řady a mody napříč dronem a občas se vraťte během hry na unisono nebo do oktávy, abyste se ujistili, jste-li stále „in“. Procvičujte přechody mezi různými typy mollových i durových stupnic. Cvičte plynule a chromaticky rozvádějte tóny do slyšitelných alikvót dronu.

Hlavním účelem hraní s drony je naučit se spoléhat pouze na sluch, když hrajete melodie. Standardně je ladička konec konců berlička; takže nesouvisí se schopností kontrolovat intonaci sluchem, ale zrakem, a to je nesprávné asi tak, jako se dívat na displej tabletu na napodobeninu metronomu pana Jana Nepomuka Mälzela. Wooden_Metronome Kdo nedostane rytmus pod kůži a do hlavy ušním otvorem, ale otvorem kde sídlí oko, metronom jej nezachrání. A rytmus spolu s intonací jsou základní kameny projevu muzikanta.

Ujistěte se, že také můžete s dlouhými tóny přejít do vyšších poloh. Zde je kontrola souhrou s dronem opravdu poučná.

Jak vypadá v konečném výsledku hra na saxofon s perfektní kontrolou intonace s dronem, ukazuje saxofonista Hayden Chisholm ZDE

Za pozornost stojí naprostá absence nájezdových glissů při nástupu do tónu a dolaďovací hledání intonace.

vysvětlení pojmů: DRON: kořen slova pochází z indo-evropského základu („dhran“= broukat, hučet) v Sanskrtu „dhran“, řecké „thren-os“, anglické „thrum“, „drum“, nebo „dream“

Široký dech, Dušan Čech

Rubriky
hudební teorie interpretace kapely rady zamyšlení

Příručka intonujícího saxofonisty

Rubriky
hudební teorie improvizace interpretace klarinet rady semináře Uncategorized workshop zamyšlení

Z Brněnského Saxíkového srazu 13. – 14. května 2017

Sobotní ráno slibovalo slunný den; kroky saxofonistů – klarinetistů mířily do centra LEGATO v Brně Kohoutovicích. Sobotní seminář byl zahájen rozborem problematiky dechu s ohledem na správné pochopení brániční opory, s jejím vlivem na čistý zdravý tón, a zejména pak na jistou intonaci. Hlavní náplní sobotního dopoledne byla improvizace v základní doškálné harmonické struktuře s dominantním jádrem (IIm7 V7). Nastíněny byly způsoby nazírání na akordový postup vedoucí k porozumění celého harmonického kontextu, k rozkódování jednotlivých funkcí, ke zjednodušení harmonického zápisu, k výběru improvizační techniky a následně k vytvoření nejen správného, ale také zajímavého ozvláštnění sóla. Prioritou při stavbě sóla je zachování a respektování rytmu a groovu daného hudebního stylu. Ať již jde o jazz nebo latinu.

Důraz byl kladen na vizuální představu lineárního vedení a pohybu každého ze čtyř hlasů v souladu s přísným spojováním akordů. Je to důležité pro stanovení společných tónů tvořících základní kostru.

(poznámka: Ponechali jsme stranou intuitivní sóla technikou „bezuzdné kulometné střelby do tmy“. Takovým stylem možná nějaká zbloudilá kulka ze sta cíl zasáhne, ale pouze ten střelec, který trefí každou svou střelu – tón – do černého, je zručným pistolníkem a mnohdy je lépe vyslat deset dobře mířených střel ze dvou koltů, než vypálit samopalnou smršť napříč rytmu, formě a harmonii bez ohledu na následky. Nic proti památce Ornette Colemana..)

Výtah ze skript k víkendovému semináři Brno 2017

Neděli zahájil rozbor fundamentálních prvků souvisejících s hrou na saxofon. Ty stále a stále zůstávají žhavým želízkem v ohni nejen začínajících, ale možná více těch pokročilých saxofonistů. Přemýšlení o osobním tónu, o intonaci, o pocitu při hře a o práci dechu, o úloze hrtanu a oblasti krku vůbec, zdají se být záležitostmi banálními, ale jejich uchopení může mnohé hráče vyvést z bludného kruhu intonační a tónové nejistoty. Diskuze se stáčela kolem alikvótních tónů, kolem smysluplnosti a významu vydržovaných tónů. Zájem se rozvinul na téma "pozice nástroje při hře“ nebo různého pohledu na saxofonový nátisk. Pochopení těchto základních prvků je předpokladem k přirozenému a volnému postupu, při němž saxofonista nepocítí brzy svůj limit v osobním růstu.

Padla spousta postřehů, rad a inspirací. Zazněla nespočetná sóla účastníků, jež vyústila až do fundované kolektivní improvizace.

Zveme proto všechny, kteří Brno nestihli – i ty, kteří chtějí posunout svou saxofonovou magii o stupeň výše – na příští, jubilejní 10. setkání opět v květnu do Brna. A samozřejmě aktuálně zveme na nejbližší hudební akci, velmi intenzivní, každoroční, letos 9. saxofonové setkání ve Lhotce u Mělníka

Široký dech, Dušan Čech

Rubriky
improvizace interpretace zamyšlení

Příležitostné porovnání čtyř různých saxofonů

Co se u saxofonu při jeho výběru nejvíce zohledňuje a hodnotí? O čem se uvažuje a bere v potaz? Ať už je řeč o nástroji studentském nebo o profesionální třídě, padne vždy slovo o kvalitě materiálu, z něhož je vyroben a zejména to, jak materiál ovlivní pouhé dvě základní veličiny, které hráče zajímají a které bez výjimky řeší.

Barva tónu a intonace

Je všeobecně známo, že saxofony Selmer jsou citlivější na intonační změny třeba ve srovnání s Yamahou. Také se diskutuje o asijských saxofonech a jejich intonaci. Proč již ne tolik o barvě tónu? Domnívám se, že u těchto levných nástrojů z východu jde otázka témbru zcela stranou. Jednak je barva do značné míry dána nátiskem, druhem hubice a plátku a zkušenostmi. A v druhé řadě začátečník sleduje nejprve samotný ozev, natož aby bral ohled na barvu. Svou roli též hraje menzura nástroje. Ale jak tyto parametry působí na tón?

Naskytla se nám příležitost porovnat během jednoho dne čtyři saxofony, nahrát je při hře a to s použitím dvou ebonitových hubic: Meyer 7 a Otto Link 7*. (obě hubice byly opatřeny plátky RICO 2,5). Šlo o porovnání barevných možností, ozevu v nízké i vyšší poloze, v pianissimu i ve forte. Zaměřeno na schopnost saxofonu reagovat na akcenty, míra reakce na různé frázování („spouštění“), akceptování a ochota přejít do různých škál barevných změn, porovnání spotřeby dechu během hry, ovladatelnost nástroje co do udržení ladění. Vliv uvolnění nebo utažení nátisku na intonaci a tónovou barvu, vliv crescenda na intonaci a barvu. A možná i vliv zdvihu klapek na techniku. Amati AAS 32-black Amati AAS 32-black

Testování a porovnávání saxofonů nebo hubic tak, že na jeden nádech zazní ve fortissimu krkolomný polytonální lick od spodního Bb až po čtyřčárkované altissimo (případně hráno v opačném směru) v tempu 385 bpm – to vše ve čtyřiašedesátinách legato – je naprosto k ničemu. Nic důležitého to testující osobě neříká. Pro posouzení témbru je třeba delšího, komplexnějšího a členitějšího zahrání a detailnějšího porovnání v táhlejších i svižnějších pasážích. Nezanedbatelná je rovněž skutečnost, že výsledný dojem z tónu a celého sóla souvisí i s individuálním vkusem hráče. Vliv Mr. Paula Desmonda je jiný, než Mr. Erica Marienthala a ještě jiný od pánů Charlie Parkera a Maceo Parkera, nemluvě o Ornettu Colemanovi. Proto je alespoň přínosné, když na nástroj zahrají v tutéž chvíli dva hráči, při zachování konstant. I tak je ještě podstatné, jak zvolený hraný styl ovlivní výsledné sólo, v tomto případě byl zvolen swing 140 bpm. Hudební styl a tempo totiž pochopitelně souvisí s volbou artikulací, s frázováním, s patřičnou dynamikou sóla, i s groovem. Kombinací byly získány tyto sestavy:

porovnani saxofonů

Sóla nejsou zamýšlena jako exhibice s přehlídkou desítek roztodivných a ještě roztodivnějších improvizačních technik a přístupů zvládnutelných během podkladu naprosto základní jazzové progrese. Sóla mají být jen přiblížením tónového potenciálu nástrojů ovlivněného materiálem, menzurou. Harmonie v podkladu není nikterak záludná: progresse

Přesto lze vypíchnout některé jednotné záměry, se kterými sóla vznikla: vertikální vedení sóla, i melodie vedená horizontálně, změny v intenzitě dechu, způsobilost reagovat na rychlejší pasáže, legato pasáže, dechem nasazované úseky, staccato, vibrato, synkopování a tomu odpovídající chování intonace a změny v témbru. Jednoduše řečeno: jak saxofon v sólu vypráví? V tomto případě byl brán zřetel i na barvu tónu v subtónu. (pozn.: zde je třeba poznamenat, že to vše je do značné míry závislé i na hubici a plátku) Naopak stranou zájmu testování stály multifonics, altissimo, nebo alikvotní alternativy hmatů pro různé tóny metodou přefuků.

Z hlediska melodického ve všech sólech zaznívají jednodušší čitelné prvky: časté rozklady septakordů a nónových akordů vzestupně i sestupně, trioly, riffy i delší pasáže, modální záměny, chromatismy, substituce, superimpozice (zejména na dominantě), střídání nízké i vysoké polohy a využívání pianissima oproti pasážím ve forte. Zaznívají bluesové postupy, bebop licky, prvky latiny, popu, občas probleskne growling.

Sóla byla nahrávána bezprostředně za sebou, aby bylo zachováno stejné prostředí, napěťový pocit rtů, pozice a poloha nahrávací aparatury (pozn.: její kvalita nemá pro výsledek tónu a intonace sóla vliv, pokud je pro všechny saxofony stejná, tedy nebylo přidáno žádného efektu, halu, nebo filtru. Nahráno na MicroBOSS BR).

Porovnání zvuku a barvy – Hráč 1

Selmer III – Meyer 7

CONN – Meyer 7

Selmer Mark VI – Meyer 7

Porovnání zvuku a barvy – Hráč 2

Amati AAS 32 – Otto Link 7star

Selmer III – Otto Link 7star

Zajímavostí je, že přizpůsobení se novému nástroji v pořadí testovaných je otázkou prvního nebo nanejvýše druhého chorusu, než se zvuk „srovná“ a saxofon padne takříkajíc do ruky a to včetně nalezení posazení intonace. Doladění se často děje za provozu s potřebným posunutím hubice na korku. Každý hráč ví, že pochopitelně neexistuje jedna univerzální poloha hubice vůči esu, ani udaná hodnota ideální délky korku, který má vyčnívat za hubicí. I tato poloha hubice se hráč od hráče liší. (podle Davida Liebmana se s nabývajícími zkušenostmi hubice posouvá stále více na eso)

Selmer serie III Selmer serie III

Postřehy k jednotlivým sólům

Selmer III začíná slyšitelně pod tónem, vyžaduje operativně posunout (zarazit) hubici na eso více, než bylo očekáváno. Nejvíce však je hubice zaražena v případě saxofonu CONN, ačkoli jsou oba hrány na hubici Meyer 7. Markantní rozdíl v témbru na první poslech slyšíme mezi Selmerem III a CONNem. CONN zní díky materiálu a menzuře typicky sametově a zpěvně, což z těchto saxofonů dělá dosud velmi oblíbený nástroj pro swing a jazz 30 – 50.let.

CONN CONN

Selmery jsou si výrazem sobě podobné více, nicméně „šestka“ je asi opravdu poněkud barevnější oproti širšímu přitemnělému tónu „trojky“. Ale opět podotýkám, styl hudby ovlivňuje způsob hry. Kupříkladu ve funku by byly zjištěny třeba ještě jiné nuance v intonaci, barvě i ozevu. Nemluvě o případném osazení kovovým klenotem z dílny „Theo Wanne“ nebo „Jody Jazz“.

Selmer Mark VI Selmer Mark VI

Dodávám, že výsledky jsou jen částečně směrodatné, jak bylo řečeno. Aparatura, hubice, plátek, volba hráče i hudebního stylu a technika hry ovlivní ve výsledku hru na saxofon Selmer i Amati. Zde jde jen o zprostředkování zajímavého postavení nástrojů vedle sebe z hlediska zvukových možností v daný okamžik.

Široký dech, Dušan Čech

Rubriky
hudební teorie improvizace interpretace rady semináře workshop zamyšlení

Z Brněnského Saxíkového srazu 21. – 22. května 2016

_001 Brno se v sobotu připravovalo na Muzejní noc, zatímco do centra LEGATO v Kohoutovicích mířili saxofonisté pěšky z blízkého okolí i po dálnici ze vzdálenějších kou­tů.

Hlavním zaměřením sobotního semináře byla improvizace na velmi často používané harmonické čtyřtaktí obsahující průchodný zmenšený septakord a alterovanou dominantu.progress1

Rozborem kontextů v harmonii byly stanoveny vhodné modální řady, či stupnice jako návrh pro řešení a stavbu sóla. Vytvořením více úhlů pohledu díky pomyslné reharmonizaci původní progrese vhodnými substitucemi se otevřelo mnoho možností, jak lze k melodické lince přistupovat, opomeneme-li intuitivní sólo ve stylu „střelba do tmy“. Pozornost se věnovala významu basové linky. Po zvládnutí způsobu volby tónového materiálu se navíc pozornost věnovala také rytmickému cítění a cítění pro frázi. Rozdíly mezi vertikální improvizací proti horizontálnímu vedení byly podrobně názorně vyzkoušeny na osmitaktovém tématu v rámci tóniny, tedy bez vybočení. progress2

Nedělní téma bylo věnováno substitucím v harmonické progresi, způsobům nazírání na akordový postup vedoucím ke zjednodušení harmonického zápisu, nebo k zajímavému ozvláštnění sóla. Vysvětlením a realizací pojmů minorizace, superimpozice, chromatismy následovala konkrétní praktická zkouška. Jednoduchou skladbou pro uplatnění uvedených technik se stala Blue Bossa.
Závěr dne se dotkl fundamentálních prvků saxofonové hry, které stále zůstávají v ohnisku zájmu nejen začínajících, ale možná více pokročilých saxofonistů, přemýšlejících o svém tónu, o intonaci, pocitu při hře, o práci dechu a oblasti krku. Ačkoli se zdají být záležitostmi banálními, jejich správné pochopení může hráče vyvést z bludného kruhu intonační a tónové nejistoty. Debata se dotkla alikvótních tónů, smysluplnosti vydržovaných tónů, pozice nástroje při hře nebo nejednotného pohledu na saxofonový nátisk. Pochopení těchto základních prvků je předpokladem k přirozenému a volnému postupu, aniž by saxofonista pocítil brzy svůj limit v progresi.

Padla spousta postřehů, rad a inspirací. Zazněla nespočetná sóla účastníků i velkých mistrů saxofonu z nahrávek. Zveme všechny, kteří chtějí posunout svou saxofonovou káru dál na příští setkání, nejblíže do Mělníka na každoroční, letos 8. Hudební setkání ve Lhotce, nebo za rok třeba opět do Brna.

Široký dech, Dušan Čech

Borovice.cz
Rubriky
hudební teorie improvizace interpretace jam session rady semináře workshop

8. SAXÍKOVÝ SRAZ V BRNĚ [21. – 22. května 2016]

Díky svému charakteru saxofon vždy byl a je předurčen pro svobodný projev, kreativitu a improvizaci.

Během nastávajícího květnového víkendu 21. – 22. května se zabereme do improvizačních technik a interpretace.

saxik8 brno

Nechceme však učit starého psa štěkat; zaměříme pozornost na hráčsky nejatraktivnější, nejzajímavější tématiku.

• teorie a funkce akordů a akordické stupnice v praxi

• rozdíly a shody v interpretaci a improvizaci v závislosti na hudebním stylu

• modální improvizace na základní harmonické funkce

• pentatoniky – základní a odvozené

• hexatoniky

• chromatismy a intervalový přístup k improvizaci

• způsoby použití netradičních a exotických stupnic, alterovaných, zmenšených a zvětšených

Detaily akce:

Kdy: • víkend 21. – 22. května 2016

  • SOBOTA od 10:00 do 19:00
  • NEDĚLE od 10:00 do 17:00
  • účast pouze na jednom dni možná

Kde: • studio LEGATO, Stamicova 572/7, 623 00 Brno – Kohoutovice

Jak se přihlásit: • zašlete přihlašovací údaje s podrobnostmi na e-mailovou adresu dusch1@email.cz

• účastnický poplatek 850,– Kč na víkend (na jeden den 600,– Kč)

přihláška s podrobnostmi zde: prihlaska Brno 2016

Rubriky
hudební teorie interpretace rady zamyšlení

PRAVDA O HUDEBNÍM “HLUCHU”

AMÚZIE A HUDEBNÍ NADÁNÍ

Okolní svět vnímáme v jeho hloubce, barvě, pohybu a formě se samozřejmostí jako sehraný a synchronní. Přitom vše existuje jako mnoho samostatných prvků, které vytváří celistvý obraz a vjem. A tyto prvky musejí být analyzovány odděleně a poté složeny dohromady. Zaměříme-li se na sluchový vjem, účastní se mnoho prvků, které se starají o vnímání, dekódování a slučování zvuku a času. Je-li v důsledku nějakého poškození, nebo poruchy některý z prvků defektní, může být potíž se syntézou v jednotný celek. Proto hovoříme o různých formách AMÚZIE. (AMÚZIE: ztráta schopnosti vnímat a poznávat melodii, harmonii, rytmus a tempo při zachovaném vnímání jednotlivých tónů)

Existují dvě základní kategorie hudebního vnímání: rozpoznávání melodií a rozpoznávání rytmu, nebo časových intervalů. Podrobněji se rozlišuje amúzie receptivní a interpretační, neboli performační a rozeznáváme více než dvacet variet!

DYSMÚZIE: nedostatek či ztráta smyslu pro hudbu.

  • impresivní, receptivní pro melodii
  • totální, centrální – totální ztráta
  • expresivní – pro zpěv, nebo hru na nástroj, kde hráč ovlivňuje dolaďování tónu)

AMÚZIE PRO RYTMUS (rhythm deafness)

může být mírná, silná, vrozená nebo získaná. Takový člověk nerozeznává typický rytmus jednotlivých stylů, např. tango od waltzu.

AMÚZIE PRO MELODII (tone deafness)

člověk trpící tímto druhem amúzie má potíže (anebo není schopen správně slyšet) s poměrnými rozdíly mezi tóny. Rytmická a tónová dispozice sídlí každá v jiné mozkové hemisféře. Po mozkové příhodě postihující LEVOU hemisféru se může objevit silná rytmická hluchota bez hluchoty tónové a naopak při postižení PRAVÉ hemisféry se může rozvinout tónová hluchota bez hluchoty rytmické. Obecně však rytmická hluchota nebývá absolutní, protože rytmus je v mozku široce zastoupen jako životně důležitý prvek.

AMÚZIE PRO DISONANCE

zhoršená schopnost vnímat souzvuk (nelibozvuk) dvou tónů, v němž je vnitřní napětí a proto směřuje k rozvedení do konsonance. Tento jev vnímají už kojenci a porucha má souvislost se specifickými neurologickými poškozeními. Cit pro disonanci a konsonanci postrádají osoby s rozsáhlým poškozením oblasti, podílející se na emocionálních soudech (poškození parahipokampální kůry). Postižený není schopen zhodnotit konsonantní hudbu jako příjemnou a stanovit, zda je kompozice smutná, nebo veselá. Disonantní hudbu vnímají jako „celkem příjemnou“. S tímto souvisí i částečná, nebo úplná ztráta pohnutí nebo vzrušení, jež běžně hudba evokuje, přestože hudební vnímání poškozeno není. Domnívají se, že kompozice je charakterizována jako smutná nebo veselá podle názvu, nebo tempa!

AMELODIE

neschopnost slyšet melodie, směr postupu tónů, ačkoli rozlišování jednotlivých tónů je výtečné. Podobné stavu, kdy se při vnímání řeči ztrácí porozumění větné skladbě, nebo významu věty, přičemž chápání slov je neporušeno. Postižený slyší sled not, který ale postrádá logiku a účel, zdá se být náhodný. Neslyší poměry mezi tóny, není schopen zhodnotit jejich interakce a prolínání. Postrádají schopnost syntézy tónů v melodii. Nepoznají, zda melodie klesala nebo stoupala. Nejsou také schopni přiladit se k znějícímu tónu a stanovit, který tón za dvou je vyšší nebo nižší.

NESCHOPNOST VNÍMAT HARMONII

postižený nedokáže sloučit jednotlivé lineární hlasy ve výslednou harmonii. Slyší oddělené, různými směry plynoucí melodické řady. Má obtíže integrovat odlišné hlasy do celku, jež by dával smysl. Amúzičtí lidé postrádají ZNALOSTI A POSTUPY, JEŽ JSOU POTŘEBA PRO MAPOVÁNÍ POLOH TÓNŮ A STUPNIC.

KULTURNÍ FORMY RYTMICKÉ HLUCHOTY

Do 12. měsíce života člověk detekuje všechny sebemenší rytmické obměny a po 1. roce života se tato schopnost detekce snižuje, ale zpřesňuje. Dítě snadněji detekuje rytmy, které jej v jeho kultuře běžně obklopují, a přijímá je za vlastní. Člověk vychovávaný v západní kultuře obtížně proniká do složitějších rytmů latino americké hudby, do lichých rytmů arabské hudby, či synkop a polyrytmů africké hudby. Kulturní vlivy, jimž jsme vystaveni, ovlivňují i naše tonální cítění. Evropané proto považují diatonickou stupnici za mnohem „přirozenější“ a srozumitelnější, než škály dvaceti dvou šruti hindské hudby. Nezdá se však, že by existovaly nějaké vrozené neurologické preference pro konkrétní druh hudby. JEDINÝMI NEZBYTNÝMI SOUČÁSTMI HUDBY JSOU SAMOSTATNÉ TÓNY A RYTMICKÉ USPOŘÁDÁNÍ.

Mnoho lidí nedokáže čistě zpívat či pískat, a byť jsou si toho vědomi, nemusí jít o amúzii. Skutečnou tónovou hluchotou trpí asi 5 procent populace. Takoví lidé se mohou vychýlit z tóniny, aniž si to uvědomí a nejsou schopni rozeznat falešný zpěv u ostatních. To se ovšem týká zpěvu, nebo pískání, kde člověk aktivně ovlivňuje tónovou výšku svou vůlí a citem působením na určité svaly. Hra na hudební nástroj není s tónovou amúzií nemožná. Pokud dítě hraje od mateřské školy na piánko podle čísel, nebo barevně odlišených kláves, později z not a dodržuje prstoklad – opět čísla, nemusí se na hudební indispozici přijít. Chybu pozná nikoli sluchem podle falešného tónu, ale podle pocitu chyby v číslování prstů, nebo zrakovým vjemem, když stiskne jinou barvu, než je v předloze. Hráč může stále pociťovat radost z hudby a hru si užívat, i když rozdíly ve výškách neslyší. Stále to nemusí být důkaz o hudebním talentu, ani o amúzii a to by si měli uvědomit zejména nadšení rodičové. Hudební pedagogové mají soubor testů, jak hudebnost ve všech úrovních potvrdit.

Rytmickou amúzii se nemusí vůbec podařit odhalit, nebo až po delším čase. Jsou velmi rozšířené případy, kdy žák sice hraje s metronomem, jak se sluší a patří, ale vyjde najevo, že rytmus (což je vnímání pulsace dob v čase) a tempo vnitřně necítí, ale hraje podle mezních kmitů ručky metronomu, nebo podle blikající diody. Jakmile je zbaven své ZRAKOVÉ KONTROLY, ať pohledu na metronom, nebo na dirigenta, je ztracen.

Nástrojová improvizace na předem dané harmonické schéma je naproti tomu naprosto přesným indikátorem ztráty schopnosti vnímat melodii, harmonii, formu, dělení a rytmus.

Při amúzii ve svém absolutním smyslu – úplné amúzii – nejsou tóny vnímány jako tóny, hudba není prožívána jako hudba. Postižený vnímá hudbu třeba jako skřípění brzd, bez tónových rozdílů. Tóny ztrácejí svou výšku a barvu a redukují se jindy na monotónní bušení s kovovým dozvukem. Pro tuto poruchu se používá výraz dystémbrie – ztráta smyslu pro barvu tónu a její udržení. Cit pro rytmické dělení přitom může být naprosto zachován. Dokážou zopakovat vyťukáním rytmus. Jakmile je ale zasazen do melodie, jsou ztraceni. Takoví lidé jsou často schopni identifikovat pouze jedinou píseň. Buď to je „Pásli ovce valaši“ nebo není. Hymnu poznají jen podle toho, že ostatní vstávají. Jejich řeč, zejména pak pokus o recitaci, je monotónní bez intonace a modulací. Rozpoznávání hlasů lidí jim nečiní potíže, poznávají bez potíží štěkot psa, zurčení potoka, kvílení větru, ale mají silně narušené uvědomování si melodií a rozlišování výšky. Nejsou schopni poznat rozdíl mezi celými tóny a půltóny a bez těchto základních stavebních kamenů není možné mít žádný cit pro tonální centrum, či tóninu, ani pro stupnice, módy, melodie, harmonii. Jako v mluvené řeči – nelze tvořit slova bez slabik.

Muzikálnost je v lidském genomu silně zakotvena spolu s daleko staršími vývojovými kořeny, než je mluvený jazyk. Nedávno bylo prokázáno, že pacienti s vrozenou amúzií mají nedostatečně vyvinutou jednu oblast bílé mozkové hmoty v pravém dolním čelním záhybu, v oblasti, o níž je známo, že se účastní kódování hudební výšky a pamatování si průběhu melodie!