Rubrika: test

Rubriky
harmonizace hudební teorie improvizace interpretace jam session rady semináře test výuka zamyšlení

Pátrání po univerzální řadě

stupeň obtížnosti článku

Jistě jste si někdy položili otázku: Jakou stupnici rychle od boku použít pro improvizaci na většinu jednodušších skladeb, které jsou v jedné tónině, které nevybočují a nemodulují do vedlejších tónin, a jsou tedy zkomponovány v rámci jedné stupnice? Ono totiž zrealizovat perfektně v sóle perfektně akordový zápis ze značek je kýžená meta, která dělí fundované improvizátory a osvícené génie od intuitivních Patů a Matů, za kterými stojí pak ještě „Pokustóni“. Ti prostě zkouší stylem pokus – omyl něco nějak trousit v jakémsi rádoby jazzovém feelingu a záhadně se úsekem sóla „prolžou a promlží“, než do nich někdo šťouchne, že sólo končí.

My máme stále na mysli zcela jednoduchou přehlednou situaci v rámci tóniny. Každý, kdo se určitou dobu věnuje hře na saxofon, ví, že vedle „základní“ durové stupnice známe i jiné módy. Tyto řady vznikají permutací základní durové stupnice (neboli jónské) tak, že každý tón stupnice je postaven jako tónika a je na něm vystavěna řada v rozsahu oktávy.

(pozn.: kdo o tom uvažoval do hloubky, jistě mu dojde, že ona „základní stupnice“ musela převzít důležitost a ústřední post hlavní stupnice nějak nepozorovaně v průběhu hudebních dějin. Logickou základní prvotní řadou je totiž bezesporu sled tónů, který obdržel jména podle abecedního pořádku, nemyslíte?
Ano, jde o A B C D E F G označovanou jako A aiolská, ve které má i ten tón „B“ svoje oprávněné místo, tak jak to uznává celá Zeměkoule, až na jednu, či dvě, maximálně tři země, nepočítaje ty, které užívají solmizační slabiky. V tomto článku bude použito anglo-americké B u akordových značek.

  • A aiolská
  • B(H) lokrická
  • C jónská
  • D dórská
  • E frygická
  • F lydická
  • G mixolydická

    Tyto módy jsou někdy nesprávně označované jako církevní stupnice. Avšak prapůvodní církevní stupnice pouze propůjčují pozdějším modům název. Církevní stupnice totiž měly jinou strukturu, tvořenou kombinacemi různých typů tetrachordů, které se spolu spojovaly v páry a to plagálně, nebo autenticky. Ale pryč od toho. Bude vhodné zaměřit se na to třeba příště v nějakém jiném článku. Ten rozdíl je ve stupnicích zejména proto, že se řecké a tzv. církevní odvozovaly a stavěly sestupně – shora dolů (descendentní princip). Proto se církevní stupnice neshodují poměry půltónů s dnes užívanými módy v jazzu. Je vhodné být moderní, nešířit dezinformační mlhu, být přesnější a nepoužívat označení církevní stupnice anóbrž pouze „módy“…)

    Nejčastějším jazzovým prvkem v rámci tóniny je postup v tomto sledu – viz Blue Moon, Beyond The Sea a jiné:

CMA7 Am7 Dm7 G7

Jiným harmonickým schématem, využívajícím více doškálných akordů, je tento:

CMA7 / CMA7 / FMA7 / FMA7

Em7 / Dm7 / G7 / Am

Kromě akordu na VII. stupni (lokrický modus) je zde všech šest doškálných akordických funkcí. Ale samozřejmě nemusí jít pouze o jazz. Poslední uvedená progrese může být docela dobře i popová nebo rocková balada. Ty si často vystačí s několika akordy a i tam se sluší zavdat saxofonovým sólem.

Sólista možná nechce – nebo nedokáže – v rychlosti uvažovat o každém akordu a z jeho akordických tónů volit ty, které jsou právě vhodné. Proto pátráme po takovém okruhu tónů, které tvoří co nejuniverzálnější „stupnici“ pro všechny možnosti a situace. Touto řadou pak chceme horizontálně válcovat sólo skrze akordový postup. Tak určitě, jsme v C dur – C jónská, takže krokovat step by step nahoru a dolů v C duru se nabízí – ale zajímavé to je asi prvních 8 sekund a i tak tam číhá nebezpečí:

Citlivé tóny

V souvislosti s univerzálností se někdy někde zmiňuje PENTATONIKA že? To zaručeně neslyšíme poprvé. A to se můžete jmenovat třeba Lucie, nebo Malej a Velkej! Pentatonika – toť Nástroj pro všechno, KPZ-ka sólistova, švýcarský kapesní nůž improvizace, paklíč na všechny akordické zámky, dálkové ovládání na veškerou progresi světa.
Už někde v „hudební mateřské školce“ mnoho hráčů s oblibou hrálo nějaké to blues třeba od Sonnyho Rollinse a napříč celým tématem, jakož i na tři sta šestnáct chorusů, a zcela randomly hráli se spoluhráči jednu jedinou pentatoniku skrz naskrz. Respektive cokoli na tónech pentatoniky.

A co teprve ctitelé smooth jazzu a funku! Ti mohou s pentatonikou začít a odejít na věčnost a nic jiného nehrát. A to se můžete jmenovat jakkoliv, třeba Gorelick… Ale ruku na své srdce – to blues má trochu jiná pravidla tonality. A ruku na spoluhráččino srdce – blues při detailnějším náhledu vlastně z tóniny vybočuje a prochází ve skutečnosti na konkrétních místech nejméně třemi tóninami. A to i ta nejzákladnější dvanáctka ze školky.

Tady dnes nebude řeč o klenotech mezi standarty typu Body And Soul, ´Round Midnight, All The Things You Are, Girl From Ipanema, Blue In Green, nebo třeba Yardbird Suite, a mnoha mnoha dalších, které jsou soustem pro první Ligu. Všechny totiž v rámci formy vybočují z tonality a to hned několikrát. Vždyť to je na jazzu nádherné a je na sólistovi, jak to brilantně projde s grácií. Dokonce ani stará dobrá Blue Bossa neudrží tóninu a vybočí. Dá se říci, že taková hodně jednoduchá varianta Autumn Leaves (bez reharmonických záludností) by možná mohla splnit podmínku setrvání v tónině.

Karty na stůl

Je-li to nutné pro pochopení nebo specifikaci pojmů, vyložme a srovnejme si karty pro vysvětlení, než zabředneme do dalšího popisu problematiky, ať za pár chvil nezabloudíme:

  • pentatonika: rozumí se pětitónová řada tonů seskupených podle nějakých pravidel. Jedno z nich je, že by tóny neměly stát v lineární intervalové řadě sekund, ale s intervalem větším mezi některými tóny Pentatonik je mnoho, ale v základu se pojem chápe jako durová pentatonika odvozená z pěti následných čistých kvint na sebe. Skrývá akord Cdur C E G a její permutací je mollová pentatonika, skrývající akord Am A C E. Těžko říct, zda C dur je hlavní a A moll od ní odvozená, ale někteří se to takto učí. A další jiní to takto tradičně vyučují.

C dur C D E G A = Amoll A C D E G

  • root: tímto pojmem chápeme základní tón, tóniku, kořen, který udává jméno akordu a ke kterému vztahujeme ostatní tóny, tvořící charakteristický interval.

    (pozn.: tytéž tóny seřazené v jiném pořadí od zbývajících tónů mají svoje vlastní názvy, v tuto chvíli to však není podstatné. Ke třem permutacím se ještě dostaneme. Co ale podstatné je, jsou dvě značky se shodnými tóny: C6 a Am7, oba souzvuky obsahují tóny CEGA resp. ACEG. Jejich rozdíl je jen ve funkci, co jim v harmonii předchází a co následuje. To však sólista užívající pentatonický arzenál řešit nemusí. Narážíme totiž na to, že akordy, tak jak je tradičně pojímáme, vykazují terciovou stavbu. A to je důležitý aspekt i pro pentatoniku: charakter její tercie, nebo souzvuku tercií, jak se ukáže)

    Pojďme tuto řadu – molovou pentatoniku A C D E G považovat za univerzální všespasitelnou stupnici a tak, jak to mnoho návodů, videí a tutoriálů radí, zkusmo ji použijme na výše uvedenou progresi. Bude se hodit na všechny akordy uspokojivě?

CMA7 Am7 │ Dm7 G7

Na CMA7 a Am7 nebude žádný problém, V CMA7 to představuje:

  • tercdecimu (13) jako vhodná tenze
  • základní tón = Root
  • nónu (9) jako vhodná tenze
  • durovou tercii (M3)
  • kvintu (5)

V Am7 dokonce větší shoda

  • root
  • malá tercie (m3)
  • undecima, tzv. jedenáctka (11) jako vhodná tenze
  • kvinta (5)
  • malá septima (m7)

To znamená, že na začátek písničky Hallelujah od L. Cohena tu máme parádní materiál pro sólo. Pentatonika se s akordem shoduje ve čtyřech tónech z pěti.

Třetím akordem je Dm7 a opět slušná shoda s pentatonikou
A C D E G

  • kvinta (5)
  • malá septima (m7)
  • root
  • nóna (9) jako vhodná tenze
  • undecima (11) jako vhodná tenze

    Pentatonika se s akordem shoduje ve čtyřech tónech z pěti.

Poslední akord G7

  • nóna (9) jako vhodná tenze
  • undecima (11) jako nevhodná tenze
  • kvinta
  • tercdecima (13) jako vhodná tenze
  • root

    V durovém akordu, v jeho sazbě v interakci s ostatními tóny, je přítomnost kvarty nebezpečná, protože jde o citlivý klesající tón a koliduje s tercií ležící o půltónu níže (jinými slovy kvarta se rozvádí do tercie půltónovým krokem dolů. Proto vzniká nežádoucí slyšitelné pnutí a tón „C“ je vysloveně nevhodný pro akord G7) Můžeme zde také odborně pohovořit o nelibozvučném intervalu malé nóny b9 mezi tercií „H“ a undecimou „C“. Záleží, z jakého lesa na vysvětlení jdeme.

    Lineární průchod přes tón C a pokračování v lince sóla dále žádné nežádoucí „avoid“ pnutí nevytvoří. Tu kvartu označujeme „avoid“ jako odvození z anglického slova nežádoucí, nevhodný tón. Ale pozor: zejména to platí pro hráče na harmonický nástroj, kteří budují akordové sazby s příslušnými tenzemi. Ti se musí mít na pozoru, co zakomponují. Samozřejmě, pokud jste sólista, nenechte se nachytat na tezi o nevhodném „avoid“ tónu! Sólista, jestliže nebude vyloženě ostentativně tlačit a vytrubovat citlivý tón dlouze na osm dob do kritického akordu, nepatřičnost citlivého tónu řešit uplně nemusí až na nepatrné výjimky třeba při hraní v sekci, nebo v případech užití modálních záměn (modal interchange). Ti zkušení hráči kritický tón šikovně alterují a jsou mimo radioaktivní zónu tragédie.

Shrnutí

Na dominantu G7 je pentatonika Amoll lehce nevhodná, protože se s akordem shoduje pouze ve dvou tónech z pěti = G a D. Nepříjemný je tón C. To je důvodem, proč se v některých funkových postupech citlivý tón obchází a místo G7 hraje se u Freda Wesleyho G7sus4 – to je finta!! Hurá pentatonika.

Ale není důvod ztrácet naději a radostný úsměv ve tváři. Ta často proklamovaná poučka o A mollové pentatonice v C dur si zaslouží nějaký upgrade. Dočkáme se jej. Pokud se chceme pro jistotu zcela vyhnout avoid tónům a válcovat horizontálně sólo přes všechny akordy, budou vadit pouze tyto tóny v těchto situacích:

  1. v G7 tón C
  2. v CMA7 a Em7 tón F

    A řešením je zkrátka tyto tóny vynechat. Jediná řada, která splňuje funkci univerzálního klíče, je D E G A H D, neboli pro snadnou identifikaci E G A H D E.

Vítej pentatoniko E moll do arzenálu jazzového válečníka

Podrobme E moll pentatoniku stejnému testu, bude-li se hodit na všechny akordy uspokojivě? Drobme:

u CMA7 to představuje

  • tercii (3)
  • kvintu (5) = Root
  • sextu (6) jako vhodná tenze
  • velkou septimu (M7)
  • nónu (9) jako vhodná tenze

pro Am7

  • kvinta (5)
  • malá septima (m7)
  • root
  • nóna (9) jako vhodná tenze
  • undecima (11) jako vhodná tenze

    Třetím akordem je Dm7 a pentatonika přináší zajímavou barvu tenzí:

  • nóna (9) jako vhodná tenze
  • undecima (11) jako vhodná tenze
  • kvinta (5)
  • tercdecima (6) jako vhodná tenze
  • root

    Posledním akordem je G7

  • sexta (6) jako vhodná tenze
  • základní tón = Root
  • nóna (9) jako vhodná tenze
  • durová tercii (M3)
  • kvinta (5)

    Jestli jsme dospěli ke stejnému zjištění – pak tato pentatonika E moll je právoplatným univerzálním zástupcem za A moll. Je vhodné dodat to, co je na první pohled zřejmé: změna nastala pouze v jediném tónu

  • A moll: A C D E G A
  • E moll: A B D E G A

(Jde pochopitelně kvůli přehlednosti o permutaci E moll pent. Takto poskládaná pentatonika má mimochodem svoje oficiální označení. Suspended pentatonic A9sus4

A když už jsme u porovnání, tak aby byl výčet pentatonik úplný, toto je v podstatě pentatonika D moll. A C D F G A

Vystihoval by jí aiolský akord Am7(b13) což v této situaci přímo vyhovuje.

Pokud se nad výsledkem zamyslíme, vyplývá z toho zjednodušující princip, jehož pochopení vyvede mnoho Patů a Matů, jakož i Pokustónů z labyrintů módů.

V učebnicích harmonie a improvizačních traktátech velmistra Aebersolda stojí:

  • na I. akord CMA7 hrajeme C jónskou
  • na II. Dm7 hrajme D dórskou
  • na IV. FMA7 hrajme F lydickou
  • na V. G7 hrajme G mixolydickou
  • na VI. Am7 hrajme A aiolskou
  • na VII. Bm7b5 hrajme B lokrickou (event. B lokrickou 2#)

AMEN

Jednotlivé akordy se tváří, že vyžadují tu jedinou konkrétní stupnici. A to je záludný klam či neporozumění. Protože nejeden sólista, který se na CMA7 rozhodne poslušně zahrát C jónskou na 99,9% začne linku sóla na tónu C, protože je to základní tón. Super On. Přesně podle návodu. Dostává plus. Ale druhý hráč začne do CMA7 linku na tónu E, protože je to jeho právoplatná tercie a ROOT už hraje pravděpodobně basa. Tak proč ne? A to znamená, že hraje E frygickou. Wow!. A co tak do CMA7 hrát G mixolydickou, od právoplatné kvinty a třeba sestupně, kdy citlivý tón F klesá dolů na E? A nebo rovnou do CMA7 takříkajíc „procpat“ tabuizovanou (B) H lokrickou – vzestupně. Není nic hezčího! Chromatický approaching rootu!? Začít na septimě akordu a na těžkou dobu tak mít akordický tón. Ale jinak „No offense C ionian scale…“

A takto krásně lze do každého akordu hrát jiné módy. Hrajte to tak a vyjděte z labyrintu přikázaných modů. Jde stále o stejný cyklicky se opakující sled tónů a klíčem je vystihnout složení akordu tím, že důraz v melodii klademe na akordické tóny. Proto je výhodné začínat nejen na rootu (defaulní řešení), ale i na tercii, na kvintě, i septimě:

Jediným kritériem je to, že zůstáváme v tónině Cdur.

Možná se později rozhodneme pro modální záměnu (přehodnocení akordu a jeho záměna za akord z jiné stupnice, kde plní jinou funkci) a to za účelem eliminace nevhodných nevhodných – avoid tónů, čímž se ovšem nemění základní charakter čtyřzvuků, pouze barevnost akordu. Pouze akordy Dm13 dorian a F13(#11) lydian neobsahují v původní harmonické sazbě avoid tón a nevyžadují proto nutně alteraci. Ale v melodické lince nabízejí se samozřejmě možnosti alterací dle vůle sólisty zejména u kvarty, sexty a septimy molového II. stupně Dm.

(příklad modální záměny: I. stupeň C ionian zaměněný za IV. Stupeň z G dur = C lydian. Tím se vyloučí nežádoucí avoid tón „F“ nahrazením za nekonfliktní „F#“ Druhou možností je zvýšení kvarty u dominantního seplakordu. Toto však spadá do nepatrně vyššího levelu harmonického uvědomění a zcela se odklání od původní myšlenky najít primitivní, triviální, jednoduchou univerzální řadu pro sóla ve stabilní tónině, čili bez vybočení)

S pentatonikou je to stejné

Jde stále o stejný cyklicky se opakující sled pěti tónů a klíčem je vystihnout složení akordu. Vedle C dur pentatoniky a A moll má tatáž řada ještě tři permutace.
Vraťme se proto tedy ještě k té původní A moll pentatonice a rehabilitujme ji. Pouze ji trochu poskládáme v jiném sledu:

  • D E G A C (Vystihuje dokonale akord D9sus4 jako Suspended pentatonic)
  • E G A C D

(zvláštní charakter má interval b13. Vystihuje jí přibližně akord Em11(b13) typický pro aiolský modus. Zde by to tedy znamenalo odvození z Gdur, jenže tato pentatonika šikovně nezmiňuje přítomnost tónu F#. Tato permutace se často používá díky dvěma intervalům malé tercie těsně nad sebou, což podtrhuje mollový charakter sóla do akordu Am7, jde o takzvané

  • „pentatonic pairs“
  • G A C D E

Tak tato pentatonika má samostatný vlastní název: Scottish Pentatonic a na rozdíl od tvaru klasické A moll pentatoniky nezní tak bluesově, závažně, zkroušeně, drásavě, sklesle, až plačtivě, protože to mnohdy není žádoucí, tak jako v blues. A zároveň nemá ani onen asijský laciný Teletubbies „happy“ zvuk durové C pentatoniky, známý z balkonového zvonku visícím v průvanu, nebo nesoucí rysy znělky Tokijského letiště „Narita“. G-Scottish pentatonika je totiž bez tercie, což přispívá k univerzálnosti a díky absenci tónorodu jde zvukově spíše o jakýsi neurčitý „open chord“ Gsus6/9

A to je rys, který od počátku hledáme.

Se vší vervou, s nadšením, s elánem a se zápalem ji použijme do následujícího Smooth Jazzového tématu. A budete-li o tom chtít přeci jen trochu více popřemýšlet, zkuste vyřešit malý kvíz a prostřídejte na vhodném místě pentatoniku „G – Scottish“ G A C D E za „D – Scottish“ D E G A H nebo „C – Scottish“ C D F G A

Smooth Mammoth backing in Bb

Výtečně funguje. A krásné na tom je, že nikdo není nucen ke „zvonečkům“, natož aby jej někdo jiný poučoval!

Nuže – hodně pěkných líbivých sól!

Rubriky
klarinet rady test zamyšlení

Perfektní “vyhledávač” plátků

Selektor plátků

Společnost D´Addario se už řadu let úspěšně, velmi precizně a sofistikovaně, věnuje technologii výroby plátků na saxofon i klarinet. Navrhují moderní revoluční řezy plátků a experimentují s geometrií pro lepší komfort a potřeby hráčů. Zároveň pokračují v tradici etablovaných plátků. Tím se znamenitě zhostili „dědictví“ po společnosti dříve známé výrobou plátků RICO, LaVoz, Hemke, Grand Concert, Plasticover.

V takovém množství plátků se v současné době může mnoho hráčů hůře orientovat. Hráčům se tak nabízela jediná možnost: vyzkoušet všechny plátky a udělat si názor.

Perfektní plátek čeká – zkoušet všechny?

Reed Finder je první nástroj svého druhu navržený tak, aby pomohl hráčům na dřevěné dechové nástroje najít perfektní plátek. Pomocí pokročilé technologie, poháněné desetiletími odborných znalostí společnosti D'Addario, přichází nástroj Reed Finder, který s neuvěřitelnou přesností přiřadí hráči nejlepší plátek pro něj. Tím ho v podstatě nasměruje přímo k ideálnímu plátku a to s neuvěřitelnou přesností.

Stačí odpovědět na pár otázek o Vašem nástroji, žánru a stylu hry a o zbytek se postará špičková analytika Reed Finder v odkazu níže!

REED FINDER NOW !!!

Rubriky
rady recenze test zamyšlení

Holton Elkhorn 1910 – tenor saxofon s duší

Frank Holton Company of Elkhorn ve Wisconsinu je jedním z vůbec prvních výrobců saxofonů, přičemž model Rudy Wiedoeft je nejslavnějším modelem, který vyrobili. (Elkhorn je jedním z neslavnějších modelů)

Tyto nástroje mají poněkud diskutabilní jistotu v intonaci, zvláštní originálně řešený klapkový systém a typický plechový zvuk. Nic z toho však není a priori překážkou k hraní na saxofon z kvalitního materiálu s kýženým barevným zvukem.

Historie saxofonů firmy HOLTON

V 60. letech je odkoupila korporace G. Leblanc – firma vyrábějící saxofony Vito. Nyní vyrábí výhradně dechové nástroje. V saxofonové komunitě občas zanívá názor, že společnost Holton se víceméně podřídila faktu, že po roce 1925, nebo přibližně tehdy, už nikdy nemohla doopravdy reálně konkurovat ostatním velkým, až skoro globálním korporacím výrobců saxofonů, jako byli titáni Conn a Buescher. Konkurenceschopnost tkví v potenciálu chrlit velké množství dostupných saxofonů za přijatelnou cenu a to vše s masivní podporou reklamy. To však u Holtona nikdy neznamenalo, že by jejich nástroje nebyly kvalitní. Řeč je zde o době, kdy řemeslná práce měla bez rozdílu vysokou kvalitu s cechovní hrdostí a precizní zpracování.

Holton Company produkovala docela úctyhodnou řadu dechových nástrojů, ale dle některých znalců vyráběli saxofony s tím, aby mohli oznámit: „Hle, nabízíme Vám celou a kompletní řadu kapelových a bandových nástrojů.“

Jejich sopránsaxofony jsou dle hodnocení o něco kvalitnější, než jejich alty a tenory (což je s podivem, a není to běžným jevem). Dosti vzácné jsou baryton saxofony. Modelů Holton, které stojí za zmínku, není mnoho. Řada Holton má zřetelnou pozvolnou evoluci, takže nevzniká žádná skoková, etapová, nesouvislá řada paralelních modelů a typů, ani přestupní stanice mezi typy a modely.

Tento model Holton Elkhorn je vyroben mezi lety 1910 až 1911, má povrch z hrubozrnného stříbra, široký, teplý tón s hutným sytým spodním rejstříkem a zpěvnými vršky. Obvyklým argumentem těch, kdo zavrhují saxofony Holton je, že ve vrchní poloze neladí. Fakt že ten, že nevyžadují v horní poloze přitahování nátisku A hráč, zvyklý dotahovat nátisk, hraje výšky nad tónem. Holton naopak vystačí s neměnným nátiskem, s větším a silnějším sycením tónu vzduchem. Díky tomu je tón i nahoře široký. Holton Elkhorn v sobě skrývá potenciál spojování tónů glissandem, což je všeobecně rozšířený výrazový prvek tehdejší doby a saxofonisté ranného jazzu jej běžně užívali. Od Colemana Hawkinse, Benny Cartera, Bena Webstera, Illinois Jacqueta, až po Lestera Younga, ačkoli „Pres“ už svým projevem zasahoval do jiné etapy saxofonové hry.

Glissando však není do nástroje nezvratitelně zakomponováno a pokud jej hráč užít nechce, při hře se tato manýra nevnucuje. To je častý omyl hráčů, kteří se domnívají, že staré saxofony jsou nějak stigmatizovány tehdejší hudbou. Pravdou ale je, že právě pro tento jejich skrytý tónově – barevný potenciál je urputně shání milovníci starého jazzu 20. a 30. let. Pokud by Selmery např. z roku 1962 měly stejně tuhý kořínek, setkáme se s nimi na nějaké hudební akci i v roce 2074?

Významným znakem je schopnost ozývat se barevně i v nižší dynamice. Dokonce i samotný vzduch takřka jeví známky naladěného tónu. Vskutku, tehdejší nástroje neměly za úkol zahltit haly a ve fortissimu řinčet nad všemi ostatními nástroji v kapele. Široké masivní korpusy s předimenzovaným zvonem a rozšířená menzura jsou „hybridy“ vyprodukované moderní dobou a moderními požadavky na zvuk studiových saxofonů. S těmi samozřejmě Holton Elkhorn po 120 letech nesoupeří. Pro zvukové kvality je obliba Vintage saxofonů stále velká. Kdo potřebuje technicky přesně na mikrofon skrze modulační efekty přehrávat v sekvencích tóny ve strojovém rytmu a řídit se při improvizaci dle algoritmů a spekulativních vykalkulovaných substitucí, ten se spokojí se saxofonem z tvrzeného plastu, nebo nějakého syntetického plechu. Kdo však touží skrze saxofon sdělovat „hlubší příběh“, směřovat své emoce k sluchu posluchačů, ten kdo ví, jakou sílu má jeden jediný tón hráčů jako Miles Davis Chet Baker či Dexter Gordon, pro toho je vintage saxofon z rodiny nástrojů, kam patří Holton Elkhorn, ideálním prostředníkem k vyjádření a k zaujetí citlivého posluchače.

A jazz byl postaven a stojí o emocích.

Vintage sound

Zdá se dokonce, že tato horečka po „vintage soundu“ který je předurčen kvalitními materiály a s tím spojeným fenomenálně barevným zvukem, nestagnuje a spíše roste. Jak jinak si vysvětlit návraty k řadě 54 reference u Selmera, nebo třeba Vintage designované saxofony všech výrobců od renomovaných značek až po asijské výrobce. Zde však nejde o pouhý Vintage vzhled, nejde o napodobeninu či kamufláž, žádné starodávné povrchové mimikri – toto je originál HOLTON se všemi svými vlastnostmi, přednostmi a kvalitami.

VIDEO HOLTON ELKHORN

VIDEO HOLTON ELKHORN LONG

Rubriky
rady recenze test zamyšlení

Recenze – P. Mauriat, model 67 RX Influence “Cognac Lacquer”

P. Mauriat je ve světě saxofonů mladá značka a rozšiřuje skupinu nástrojů vyrobených na Tchajwanu. Nabízí saxofony pro všechny kategorie a úrovně hráčů. 

Dnes posuzujeme nejvyšší řadu P. Mauriat, model 67 RX Influence Cognac Lacquer.

Obsah balení

  • saxofon a eso
  • pouzdro na zip, včetně řemenu přes rameno
  • základní hubice, ligatura v barvě těla saxofonu
  • závěsný popruh
  • mazadlo na korek, vytěrák, leštící hadřík a plátek 2.5

„ P. Mauriat – Ztělesnění estetické krásy a technické preciznosti “

P. Mauriat 67 není zrovna studentský „startovací saxofon“, čili je předpoklad, že většinu příslušenství již majitel vlastní, včetně oblíbené hubice a dalšího vybavení. Nás ale úplnost příslušenství potěšila a například dodávaný závěsný popruh je velmi kvalitní. Saxofon i eso jsou samostatně zabaleny ve vlastních plátěných obalech – detail bez funkčního významu, ale přispívá k pocitu solidnosti.

Solidnost je první slovo, které Vás při kontaktu s nástrojem napadne. S prvním úchopem sax zaujme mírně větší hmotností (vyšší o 10 dkg než Yamaha YAS 62) Na výrobu se používají nejlepší dostupné materiály a plechy z Francie. Plechy prochází pečlivým zpracováním ručního tepání a následnou povrchovou úpravou. Sax je dodáván s esem Super VI.

Eso Super VI


Podobně, jako u jiných saxofonů, jsou uvnitř čepu na stěně krku esa vyfrézované drážky, tvořící závit, přispívající k zabarvení a tvorbě tónu. Pečlivou volbou materiálů lze docílit požadovaného zvuku. P. Mauriat užívá stříbra, mědi i zlata. Eso Super VI nabízí široký, tlustý a mocný zvuk s určitou břitkostí

Saxofon

Model 67 má tzv. rolované tónové otvory, které zajišťují větší plochu kontaktu s podlepkami a tím pádem deklarovanou lepší těsnost a tónovou jistotu. Všechny klapky opravdu přesně dosedají s dobře vyladěnou tuhostí pružin. 

Model, který jsme posuzovali, těsnil výborně. (na testovaném modelu byla volnější pružina jen na klapce low C) P. Mauriat je jedinou současnou značkou, která zákazníkům nabízí rolované (pertlované) tónové otvory technikou vytahování plechu a to jeden tónový otvor po druhém.

Ostatní levnější napodobeniny docilují přibližného vzhledu pomocí připájených kroužků na rovný vytažený otvor, což nemusí být přesné. Řemeslné zpracování je velmi dotažené. Ergonomicky je saxofon excelentně vyřešen. Na ergonomii si značka P. Mauriat důrazně zakládá a všechny klapky (včetně gis a postranních klapek) jsou přesně tam, kde je hráč pod prsty očekává. 

Dodejme, že model 67 RX Influence má místo perletí na klapkách kovové (flétnové) dohmaty. Nám zcela vyhovovaly. Není třeba se na saxofon nijak přeučovat. Nástroj skvěle padne do ruky a je okamžitě připraven k akci.

Zvuk

V této cenové kategorii hudebních nástrojů již vyloženě špatné saxofony nefigurují, všechny hrají dobře. P. Mauriat 67 výborně ladí v celém rozsahu, tóny se ozývají ihned a bez nátiskových kompromisů. Alikvóty též spouští hned, bez potřeby speciálního úsilí. Saxofon je od prvního okamžiku připraven plnit přání hráče. Míru user-friendliness tohoto nástroje pokládáme za mimořádnou. Po několika minutách hraní přichází pocit, že na tento saxofon hrajete odjakživa.

Dle deklarace výrobce má saxofon „warm, fat sound“. Jistě k tomu přispívá nejen materiál, ale i průměr korpusu. Toto tvrzení podepisujeme s tím, že zvuk lze charakterizovat jako „vintage“. Je sytý, tóny zní bez ostrých pazvuků, jsou v plném rozsahu nástroje „plnokrevné“ (na rozdíl od přísně definovaných a mírně sešněrovaných tónů Yamahy 62). Projev saxofonu lze jedním slovem popsat jako jemný. To může být nevýhoda, pokud cíleně hledáte nástroj pro vyloženě ostré riffy experimentálních forem jazzu či jiných žánrů. Jistě by šlo výraz ovlivnit jinou hubicí (otestovali jsme jednak dodávanou hubici, ale zejména hubicí Jody Jazz HR*). Spíše ale předpokládáme, že jemnost je do saxofonu „vestavěna“. Pokud hledáte sólový nástroj pro jazz, balady a blues, budete jeho zvukem okouzleni.

Pouzdro

Saxofon je dodáván v pevném látkovém pouzdrem na zip. Považujeme za prioritní volbu pouzdra se zámkovými sponami, které jsou bezpečnější. V případě pouzdra P. Mauriat ale musíme vše odvolat.

Jednak je přes zipy klips na suchý zip, který dodává další bezpečnostní prvek a chrání efektně vyvedené jezdce zipu. Toto pouzdro však očividně navrhl aktivní hráč a při cestě na gig, nebo na zkoušku nebudete potřebovat žádné další zavazadlo.
Sax je v pouzdře pevně usazen, nemá prostor ani vůli pro viklání nebo posunování. Eso také sedí na svém místě pevně. Pouzdro je dostatečně hluboké a pod saxofonem je k dispozici prostor pro uložení různých nezbytností, např. hubic a plátků. Další věci je možné uložit do postranních kapes. Jsou k dispozici tři. Jedna malá kapsa- velikostí na klíče, krabičku plátků, či další hubici. Vedle ní velká postranní kapsa na další věci (včetně vnitřní kapsičky na doklady a držáků na tužky) a zadní kapsa na noty formátu A4.
Kvůli zadní kapse nelze pouzdro nosit na zádech jako batoh, což osobně nepovažujeme za nedostatek. Lze jej na řemenu nosit přes rameno nebo využít jedno ze dvou madel „na výšku“ či „na šířku“. Proti každému madlu má pouzdro na protilehlé straně gumové špunty, aby jej šlo stabilně postavit.

Závěr

Saxofon P. Mauriat PMXA – 67 RX Cognac Lacquer je skvělý profesionální nástroj, produkt precizní výroby s krásným plným, sytým tónem. Po jeho vyzkoušení je jasné, proč jsou saxofonyy P. Mauriat pravidelně uváděny mezi Top X nejlepších značek saxofonů vedle léty ověřených a etablovaných tradičních výrobců saxofonu.
(článek vychází z osobních zkušeností saxofonisty Petra Fraňka)

Rubriky
rady recenze test zamyšlení

Ton Kooiman Etude III Thumb Rest – první recenze v češtině

Stejně jako vrcholoví sportovci, i instrumentalisté se neustále snaží vytěžit maximum z energie a úsilí, které do hry na jejich nástroj vkládají, a zároveň chtějí zachovat volný a přirozený herní postoj a dokonalou techniku. Snaha odstranit nežádoucího napětí v pravé ruce vedla k navržení revoluční palcové opěrky

Ton Kooiman Etude III

Pravý palec

Celý problém se točí kolem polohy pravého palce.

  1. Klarinetisté podřizují tvar pravé ruky palcové opěrce, která nutí palec umisťovat nikoli přirozeně proti ukazováku, ale proti prostředníku. To zároveň ztěžuje dosáhnout pravým malíkem na klapky.
  2. Klarinetisté často trpí bolestí posledního článku palce např. v oblasti nehtu, protože na něj působí tlak kovové opěrky. Zejména začátečníci posouvají klarinet od koncového článku blíže k dlani a v následujících letech se tomuto zlozvyku jen přizpůsobují. Posun palce uleví poslednímu článku, ovšem mění to ergonomii úchopu a horní prsty nejsou proti klapkám a ruka se nepřirozeně stahuje a kroutí. V extrémním případě se tvoří boule v zápěstí, přehnaně ohnuté prsty doléhají na klapky shora a „zapichují se“ do tónových otvorů.

Výborných výsledků bylo dosaženo u příčné flétny s opěrkou Kooiman Prima. Byla vyvinuté po opravdu podrobném a pečlivém výzkumu fyziognomie držení a stabilizace flétny. Tak bylo díky opěrce dosaženo fixace nástroje při přechodu mezi oktávami a stability v podélné i příčné ose. Odstranil se problém otáčení flétny kolem podélné osy, který flétnisté eliminují silnějším stiskem a přítlakem ke rtům.

Ton Kooiman Etude III

je opěrka navržená pro klarinet. Výrobce uvádí tyto vlastnosti:

  • Kooiman ETUDE III Thumb Rest umožňuje nástroji spočívat mezi prvním dlaňovým kloubem a koncem palce prostřednictvím speciálního háku
  • silně snižuje potřebnou svalovou sílu pro úchop.
  • ruka může být mnohem uvolněnější, prsty získají další volnost pohybu. Třetí a čtvrtý prst mohou dosáhnout na spodní část klapkového mechanismu snadněji (tónový otvor pro malé g a malíkové hmaty)
  • umožňuje hru s menší fyzickou únavou a mnohem lepšími výsledky
  • má odstranit podvědomé fixování nástroje stiskem rtů.

Co je ve hře?

Největším problémem u klarinetu (a to zejména při rychle hře) je, že klarinet plave, doslova tancuje v rukách hráče. Není absolutně myslitelné jej jakkoliv jistit druhou rukou, přichytávat či jistit nehrající rukou za sloupky, nebo jakkoliv opírat o dlaň, eventuelně fixovat prsty. To klarinetisté běžně dělají, ale v pomalém tempu to neregistrují. Přidržování je chyba, kterou každý hráč dělá, možná z nutnosti a přirozené potřeby z povahy klarinetu. Ale v tempu 190bpm v šestnáctinách je stabilizace „kousáním do hubice“ doslova likvidující pro frázi a tón.

Jde o způsob, jak zajistit klarinet, když jej hráč nedrží vůbec levou rukou a prsty pravé ruky jsou též všechny ve vzduchu, jako je tomu u tónu g1 – prázdný klarinet. Jediným způsobem, jakým lze docílit toto zpevnění, je stisk ve rtech a lehký dotek z boku na nástroj. Jde o podvědomé, nutné pohyby. Ale ty jsou ve hře nedbytečné! Pouze tak však klarinet nepadá a nepřeklápí se na korpus či na hubici a ani se neodvaluje a nekutálí zprava doleva v příčné ose. Přitom u chromatického postupu od g1 po d1 působí síly na klarinet střídavě seshora, ze strany a zespoda a je bezpodmínečně nutné klarinet nějak fixovat

Tím ale není možné zaměstnávat rty a čelist skrze hubici!

Dalším problémem je, že klarinet má klasickou opěrku umístěnou trochu více dolů mimo střední těžiště a proto má klarinet tendenci padat hubicí dolů, takže jej velmi nepatrně klarinetista levou rukou nadzvedává přes spodní f1 otvor"", i když nepatrně. Zjistil někdy někdo tuto skutečnost? Jedině klarinet do spodního malého es je statický. Ale tento nepřirozený tlak palcem zespoda je při chromatickém postupu e f f# g g# a b naprosto nemožný a klarinet skáče střídavě nahoru, do boku a dolů, což hráč mnohdy nezjistí, protože podvědomě stáhne rty, aby hubici v ústech stabilizoval. Případně jistí klarinet **první kloubem pravého ukazováku, protože tu ruku zrovna nepotřebuje. To má ovšem katastrofální vliv na zvuk nemluvě o rychlém frázování.

Na klarinet by nemělo být vyvíjeno žádné nepřirozené, byť sebemenší svalové napětí, ani podvědomé, které by znemožňovalo hrát na klarinet naprosto lehce v rychlých tempech.

Závěsný popruh?

Otázka popruhu na klarinet neřeší jeden důležitý problém, a sice ten, že klarinet se během hraní odvaluje samovolně zprava doleva v podélné ose a mění se tím poloha klapek vůči dlani.

Zkušenost s opěrkou Kooiman Etude III

K velkému překvapení až zklamání Kooiman Etude III opěrka neřeší nic z problémů, které na klarinetu vznikají. Objevily se zásadní nedostatky, úplně jiné, než s klasickou kovovou opěrkou a těm se opět nelze podvědomě přizpůsobovat. Samozřejmě by to překonat šlo, tak jako si vyžádá tradiční opěrka. Ale je pro to nějaký důvod? To hráče stigmatizuje.

Problém No.1
Hák pro pravý palec je pohyblivý, otočný na pantu a tím má tendenci skřípnout volnou měkkou kůži vespod palce mezi základní destičku a gumovou výstelku.

Problém No.2
přípravek neřeší jednu důležitou věc: nijak nestabilizuje na místě klarinet při hraní tónů f#1 a f1. Ano, tóny f#1 nebo e1, b1 se hrají levým ukazovákem a nástroj je stabilní, ve více bodech, ale neexistuje fixace a stabilita při prázdném klarinetu! Klarinet okamžitě padá nalevo (kupodivu ještě více než s tradiční opěrkou) a je nutná fixace pravou rukou, resp. prvním kloubem ukazováku. To je naprosto nežádoucí. Není možné ani jakkoli nutit hráče fixovat klarinet pomocí stisku hubice ve rtech. Pokud se dělaly video nahrávky klarinetistů, podobně jako se nahrávali flétnisté, musí být výzkumnému týmu zřejmé, že na klarinet působí různé síly zdola, ze strany a shora, např. při chromatickém sledu od f1 po b1. Při tónu f1 se klarinet cely točí v podélné ose, a místo aby ho zajistil ve stabilitě aspoň levý palec, tak pant háku se pootočí a opěrkou tomuto pohybu nelze vůbec nezabránit a opět přichází nutkání nějak klarinet fixovat.

Ať s hákem nebo bez háku, klarinet až doslova tančí v dlani a je nutné ho nějak přidržovat. Hráč je nucen přikusovat jej skrze hubici, anebo ho jistit prsty pravé ruky, které v tu chvíli nehrají. Když je levý palec na otvoru pro tón f1, vyvíjí se tlak skrze klarinet na horní zuby, v tu chvíli je klarinet stabilní, jakmile ovšem dojde k zrušení podpěry palcem na prázdném tónu g1 a ruce nedrží nic, okamžitě klarinet padá doleva a nepomůže mu sebelepší hák na pravý palec.
Opět musí zaznít: Klarinetisté s tradiční opěrkou se musí snažit stabilizovat klarinet pomocí doteku s nástrojem prvními články pravé a levé ruky a to na sloupky, či přímo na tělo. Jinak má klarinet tendenci odvalovat se napravo nebo nalevo v podélné ose.

Na tradiční opěrce je možné chytit klarinet pouze dvěma prsty, ukazovákem na otvoru malého b a palcem pravé ruky pod opěrkou Takto klarinet přirozeně směřuje stabilně přesně kolmo k ose dlaně. Ale opěrka Kooiman Etude III klarinet tak to uchytit neumožňuje a pro dosažení stability klarinetu je vyvíjen nepřiměřený tlak na prvním kloubu ukazováku u dlaně (a navíc vynucuje extrémně ohnutý koncový článek u tónového otvoru) Dále je nepříjemný tah na prvním kloubu prostředníku což je nepříjemné. Dokonce jej proti pádu na levou stranu nelze zastavit a stabilizovat ani pravým palcem. Protože není v opěrce žádná vhodná zarážka, která by pádu klarinetu zabránila, palec zkrátka vyklouzne z opěrného žlábku a klarinet padá nekontrolovaně vlevo.
Ke všemu se ukazuje, že šikmý tvar žlábku přispívá k odklonu a uhýbání horní části klarinetu doleva už svou navrženou geometrií, protože se žlábek svým tvarem přizpůsobuje tvaru palce a klarinet proto padá vlevo. Pokud ruka drží klarinet bez jakékoli opěrky, a to i bez té původní, klarinet nikam do stran neuhýbá. Takže uhýbání není problém, který by tu dosud existoval. To je nový problém vznikající s Kooimanem Etude III. Tomuto pádu gumový hák pochopitelně nijak nezabrání.
Je třeba podotknout nějakou pozitivní zkušenost: pro odlehčení namáhaného palce Kooiman Etude III rozhodně funguje. Ale stále je třeba klarinet různým způsobem přichytávat a jistit, a to je nepřípustné, hovoříme-li o ergonomických pomůckách a vylepšeních. A když bez Kooimana se nástroj neodklání. A stabilita háku pravděpodobně funguje jen při dlouhých a táhlých kadencích, neboť tato pomůcka neumožňuje hrát uvolněně rychlé technické pasáže (šestnáctiny v tempu 180 – 200 bpm)

Na prvním kloubu pravého palce, o kterém je hlavně řeč, se dělá jamka od hrany červené gumy výztuhy. Klarinet je třeba neustále páčit pravou rukou zpátky a šílené se namáhá horní sval předloktí, protože táhne klarinet pákou do roviny (gumový hák je totiž mimo osu těžiště klarinetu, na rozdíl od původně vymyšlené opěrky, která je v ose.) Levé prsty tónů e. d. c. musí mít silnější stisk, protože tyto prsty doslova vrací klarinet do úst!

Při snaze držet pravý palec proti ostatním prstům s pravý palec ohně v posledním článku jako hokejka aby jej alespoň udržel v jeho samovolném odklánění doleva, prostředník zcela opouští otvor. Je to zcela nevyhovujícím úhlem palce, protože klar se snaží kopírovat šikmý profil opěrky, kam křivě položeny palec nucené vkládám. Nejhorší je nový pocit, že musím Klár přidržet v ústech od jeho snahy opustit ústa směrem k levému koutku.

A ještě poslední postřeh; aby se na klarinet alespoň trochu lépe stabilně hrálo, musí se horní díl oproti spodnímu pootočit asi o 4mm směrem k levé ruce! Navíc, palec při nejpřirozenější poloze nesměřuje dolů, jak je vyobrazeno v uživatelské příručce. Neboť žlábek je vylisován ve tvaru opačného směru! Nehtem nahoru! Na obrázku v manuálu je zároveň zcela evidentní, že ruka (dívky) směřuje palcem proti prostředníku a to je přesně ten zlozvyk, který má Kooiman Etude III eliminovat. Proti palci má být v novém světle porozumění ukazovák.

Navíc je divné, proč nosná destička není přesně v protilehlé pozici k prstům pravé ruky. Pokud se použijí dírky v klarinetupo původní opěrce, drží se klarinet obtížně a při tónu malé f dokonce dojde k odtlačování pravého ukazováku z otvoru. Pro udržení nástroje to vyžaduje tlak v zápěstí a vzniká nikdy nepocítěná křeč vprostřed dlaně, jako by do ni vnikal hřeb. Nástroj má tendenci být vytlačen vyklouznutím z dlaně pryč a dlaň jej snaží udržet. Úchyt není jistý a o tom nerozhoduje výška háku!

Zároveň není snadné nepochopit, jako výhodu má fakt, že je hák otočný na pantu! Za prvé se pokaždé skřípne kůže mezi gumu háku a nosnou destičku, a za druhé otáčení háku snižuje možnost stabilizace klarinetu. Ano, zřejmě je nutnost individuálního nastavení na mnoho tvarů ruky, ale hák by měl jít zajistit proti otáčení. Těžko uvěřit, že by někdo potřeboval při normální hře dostat nad tónové otvory bříška prvních daňových článku prstů!!! Odlehčilo se palci, klarinet má perfektní dohmat na malém f + e, ale velice enormně se namáhá šlacha prostředníčku pravé ruky a levá ruka soustavně tlačí zboku na klarinet, protože by jinak vypadl hráči z úst. Předpokládá se z principu, že jej nelze přidržovat v rovinné ose skrze skousnutou hubici!
Na trhu v Česku je možné tyto opěrky sehnat jen na e-shopu, ale toto je první důkladná recenze na základě osobní zkušenosti hráče s letitou praxí. Asi není zodpovědné, aby se slepě doslova, bez podrobného testování opisovaly recenze zahraniční.

Není možné se s ergonomií snadno vyrovnat a být spokojen s funkcí. Není žádoucí se příliš přizpůsobovat a není pravděpodobné, že by operka odstranila problémy se stabilitou klarinetu, které byly popsány:

  • odkláněni doleva
  • odvalování klarinetu při hře v chromatické oblasti e1 – b1

Shrnutí

Opěrka ani technicky nemůže fungovat. Palec, ten se asi odlehčí, ale destabilizuje se totálně úchop a vnucuje nadbytečnou práci pravé a zejména levé ruky. Mnoho věcí je nepochopitelných. Šikmé korýtko pro palec, opěrka protáčející se na pantu, která vůbec nezabraňuje otáčení nástroje v podélné ose u tónu f1

Nutno snad jen podotknout, že opěrka je vyrobena velmi solidně. To když s opěrkou jeden klarinetista opravdu silně hodil o zem, protože byl znechucen její nefunkčností, a protože mu navozovala úplně nové potíže k překonávání. Tento atak opěrka Ton Kooiman Etude III Thumb Rest zcela přežila a to bez jediné praskliny.

Klobouk dolů

Rubriky
rady test zamyšlení

Průzkum mezi uživateli plátků Légère

Před časem byl zveřejněn dotazník zaměřený na osobní zkušenosti se syntetickými (polypropylenovými) plátky Légère.

Saxofonisté, kteří tyto plátky vyzkoušeli, nebo je trvale používají, přispěli svými postřehy do veřejné studie a napomohli k lepšímu rozhodování pro ty, kdo o plátcích Légère uvažují.

Z průzkumu vyplynuly další neobyčejně zajímavé skutečnosti:

1. Z počtu všech saxofonistů, kteří dotazník na internetu otevřeli, se rozhodlo vyplnit a sdílet své zkušenosti s plátky pouze 27,3%. Buď se 72,7% těch, kdo na Légèry hraje, pouze zvědavě zajímalo o tematických okruh dotazů, ale dotazník je otázkami z nějakého důvodu nezaujal, jsou vytíženi, jejich čas je tou nejdražší komoditou, případně jsou pouze post Covidově líní kliknout na jednu z odpovědí.
A nebo šlo právě o saxofonisty, kteří se o Légèry jen zajímali, ale ještě se nerozhodli jej zakoupit. V tom by je zkušenosti a dojmy ostatních mohly nasměrovat.

2. Plátky Légère se vyskytují vzácně vyrovnaně ve všech prodávaných varietách

3. O rozhodnutí používat plátek Légère dokonce rozhodují hudebně zcela irelevantní aspekty mimo ozev, zvučnost, ladění, mimo výraz, témbr a dynamiku. Aspekty, která s muzikou, jako takovou, opravdu vůbec nesouvisí. Ale to jde spíše o výjimečnou kuriozitu. Dostaneme se k ní na závěr studie

4. Zúčastnění saxofonisté používají Légère s velmi rozmanitou paletou hubic, takže se nedá žádná hubice označit jako nejrozšířenější, nejvhodněji kombinovatelná či „většinová“.

Nejpoužívanější typ

Nejpoužívanějšími typy Légère jsou Signature Series a American Cut a to ve vzácné shodě 33%. Studio Cut je z nich nejméně často používaný.

Nejčastější tvrdost

Nejčastější tvrdostí je 2,25, ale například v kombinaci s hubicí Theo Wanne Ambika 7 byla uvedena tvrdost Signature Series 3,25 a naopak tvrdost 1,75 použili saxofonisté na více otevřené hubice Otto Link, Berg Larsen DG

Těsnost

Díky absenci jakéhokoli vyraženého nápisu na spodní (příložné, styčné) straně plátku, které by působily nerovnosti (jako je tomu u plátků rákosových) hodnotí těsnost Légère na své hubici 55,6%, saxofonistů jako výbornou a 22,5% jako dobrou, nebo též běžnou, což je obzvlášť zajímavé, neboť rovina plátku je z výroby dokonale rovná (na rozdíl od vystupujícím písmem „potištěných“ či vyražených a nerovných plátků Vandoren JAVA, nebo Red Cut, které informují doslova v románech informací, včetně sériového čísla)
Je proto pravděpodobné, že vinu na netěsnosti nese pouze nevyhovující ligatura, její špatné umístění proti plátku na hubici a nebo dokonce nerovná deska hubice. Vyskytuje-li se netěsnost až postupem času, jde o jev související s prohnutím plátku následkem silové hry s extrémně upjatým nátiskem (lock-jaw syndrom) a nedokonalým přilnutím k desce.

Podle uživatelů výborně těsní Légère na jejich hubicích Dave Guardala Crescent, Claude Lakey 7*, Joddy Jazz Super Jet 7, Joddy Jazz HR 6, Otto Link, Yamaha 6C, netěsnost a podfukování uvádějí hráči u hubic Aaron Drake 8, Berg Larsen DG, Guardala MB2, Theo Wanne Ambika 7. Studie se bohužel nezaměřuje na druh použité ligatury, která v celém problému sehrává naprosto klíčovou roli. Pouze u hubic Theo Wanne, jejichž pevnou součástí je upínací mechanismus, je to informace přinášející informaci s jasnou výpovědní hodnotou.

Ozev v pianissimu

V průzkumu se objevila široká škála dojmů chování plátků Légère v pianissimu i ve forte. Doslova neexistuje trend, který by vyloženě chválil nebo kritizoval plátky za ozev v obou mezních dynamikách hry. Jako vysloveně zajímavé subjektivní postřehy hry v pianissimu se vyskytly tyto komentáře:

  • „rákosový umožňuje lepší pianissimo, ale ne o moc“
  • „plátek funguje bez problému, musí být ale dostatečně rozehrán“

Ozev ve forte

Postřehy ke hře ve forte jsou všeobecně pochvalné:

  • „srovnatelný, možné ještě snazší, než rákosový“
  • „je o co se opřít, tedy ozev velmi dobrý“

Tónová barva

Zde se pochopitelně objevují rozmanitější zkušenosti s originálními, někdy až překvapivými osobními dojmy a závěry z plátků Légère.

  • „trochu širší tón, než u klasických dřevěných, na jazz se mi moc líbí“
  • „Jsem spokojen, myslím si ale, že na plastové plátky je potřeba hrát v podstatě denně, nebo pravidelně, tak lze dosáhnout opravdu zvukových kvalit jak u klasických plátků“
  • „je ostřejší, ale to mi právě vyhovuje. Když si na ně člověk zvykne, dá se s tím i pracovat“

Ozev v krajních polohách saxofonu

Vesměs jsou spokojení všichni uživatelé. Z detailnějších a konkrétnějších odpovědí, které mnohé napoví:

  • „super obě polohy“
  • „spodní poloha skvělá, vrchní a altissimo je tupější i pocitově níž ladění. Zde je dřevo lepší pro práci ve vrchní krajní poloze“

Spokojenost s laděním

Převážná většina saxofonistů je spokojena a nepociťují rozdíl.

  • „tím, že jsou plátky stálejší, tak s laděním není problém (při vhodné volbě tvrdosti)“
  • „je stabilní, ale…ve vrchní krajní poloze tupější a nižší ladění. Tedy vcelku ANO, ale vždy by to mohlo být lepší“

Změna nátisku s Légère

Légère bez namáčení

Trvanlivost a dlouhá životnost

Pocit v ústech

Volba mezi rákosem a syntetikou

Celkové shrnutí

Obliba tradičních rákosových plátků nijak znatelně nepřevyšuje syntetické plátky Légère. Přesto Légère zřejmě hned tak nepřeberou vládu a prvenství v používání, zejména proto, že na trhu je několik typů syntetických plátků, které nabízí ještě jiné vlastnosti, než polypropylenové Légère. Například plátky VENN.
Jak bylo patrné, rozhodují o tom herní vlastnosti, tónové dispozice ale občas i třeba takové ekologické smýšlení, spojené s obavami o osud planety.

  • „…plátky Légère jsou z plastu. Nevím sice z jakého, ale je fakt, že ani PVA plasty nejsou tak lehko v přírodě rozložitelné, jak nás svým alibistickým marketingem přesvědčují výrobci. Recyklace plastů (ropných i na rostlinné bázi) je v praxi zatím též jen pohádkou, tak sa snažím podporovat jejich výrobce a výrobu co nejméně“ (přeloženo ze slovenštiny)

Je velmi pravděpodobné, až téměř jisté, že toto výrobce a designéry v Kanadské laboratoři Légère při ladění zvukových vlastností plátků ke spokojenosti saxofonistů a klarinetistů ani ve snu nenapadlo… Ale v Kanadě se jistě zajímají spíše o názory hudebníků z praxe, s jasnými požadavka na tónové vlastnosti a až na 99. místě o poznámky eko aktivistů.

Rubriky
rady test zamyšlení

Test ligatur na tenor saxofon – 5.část

S jarním rozvolněním přichází detailnější náhled na další ligaturu pro ebonitové – kaučukové tenorsaxofonové hubice.

Francois Louis – Basic Silver

Francois Louis ligatury viděl za svou praxi každý saxofonista. Výrobce stále přichází iniciativně s nějakými vylepšeními „funkčnosti“ a „designu“ a je otázkou, zda někdy nejde spíše o krok zpět. Ne vždy totiž nový upgradeovaný model degraduje na nížší příčky modely předchozí.

Francois Louis lze v principu rozdělit podle technologie na ty původní s „drátkem a trubičkami“ a na ty s „plechovým lisovaným páskem“. Dále podle funkce s pohyblivou přítlačnou destičkou a kolmým šroubením k hubici na straně plátku (tedy zespoda), a nebo se šroubením zhora hubice, rovnoběžně s podélnou osou hubice.

Ligatura FL Basic

je vyrobena ve snaze nabídnout levnější a dosažitelnější ligaturu na bázi filozofie ligatur Francois Louis. Je tvořena plochým páskem, a má jeden upínací šroub zhora rovnoběžně s osou hubice.

Jeho dotahováním se objímka svým průměrem zmenšuje a tak dochází k přítlaku destičky na straně s plátkem. Přítlačnou destičku tvoří dvě podélné vylisované drážky oblého profilu, které působí na kraje patky plátku ve dvou tenkých linkách.

Jako celek tedy patka plátku přitlačována není. Přítlačná destička je v poměru k patce plátku malá, značná část dlouhé patky – skoro 1cm délky – je bez přítlaku.

Při nasazování je dilematem určení ideální polohy ligatury vůči stopce plátku a zvolit, v jaké časti patku přitáhnout. Při posunu ligatury níže pod rysku ligaturové zóny hubice je naopak oblast kolem ramínek a řezu plátku bez přítlaku a vzduch zde uniká. Pocitově to působí, jako by hubice měla větší otevřenost. Plátek se nahoře nepatrně oddaluje od špičky a logicky se prodlužuje dráha hubice. (pozn.: ráha hubice je délka klínu, který svírá zbroušená část s ideálně rovným plátkem. V místě, kde se plátek s hubicí setkávají je tzv. „bod zlomu“ Hráč svým tlakem spodního rtu na oblast srdce plátku ohýbá plátek k hubici a mění tím nejen otevřenost špičky, ale i délku dráhy.)

Při snaze utěsnit plátek na hubici nehraje roli síla dotažení šroubku. Středně silným dotažením se těsnosti plátku k ploše hubice nijak zvlášť nedocílí. Plátek i tak propouští vzduch. Přitažením horního šroubu větší silou má ligatura snahu se kolem závitu deformovat a také šroub se trochu ohýbá. Vinu na nedostatečném přilnutí má přítlačná destička ligatury.

dotažením dochází k deformaci

Přítlačná destička

je kapitolou sama o sobě: je nižší a hlavně širší než šířka plátku, tudíž zraková kontrola vycentrování plátku do stran je ztížená. Destička je v profilu rovná, bez rádiusu, tudíž zakřivenou patku plátku nekopíruje.

Na plátek dosedá pouze skrze zmiňované podélné vylisované drážky. Působení na plátek silou v jednom tenkém bodě rovnoběžně s vlákny materiálu deformuje plátek drcením, v podstatě jej má snahu rozštípávat podélně.

Plátek samotný to k hubici nijak markantně nepřitiskne – plátek se hýbe. Další komplikací při nasazování je, že široce povolená ligatura se po navlečení na hubici celkem neochotně nastavuje otáčením do vycentrované pozice destičkou proti plátku a pokud se nepozorně pootočí ligaturou o pár stupňů do strany a destička je „vyosená“ mimo střední linii plátku, přitlačuje ho více jen na jedné straně. Plátek pak pochopitelně propouští vzduch na odlehčené straně. Vycentrování je možné jen od oka, metodou pokus – test – omyl – pokus, neboť destička patku plátku zakrývá a je obtížné vše srovnat do osové roviny: deska hubice – plátek horizontálně – přítlačná destička.

Docílit rovnoměrně nasazeného plátku a přitáhnout vycentrovanou ligaturu ve správné horizontální poloze vůči patce plátku, aby jej rovnoměrně přitlačila je hlavolamem, zkouškou trpělivosti a vyžaduje to notnou dávku štěstí. Není to typ ligatury „přijít na pódium, nasadit, dotáhnout, odehrát“

Další postřeh se týká objímky. Při dotahování se boční kovové pásky – tvořící ligaturu – třou o hubici a chtě-nechtě je třeba vzít za šroub větší silou, aby došlo vůbec k nějakému přitisknutí plátku a ten se nehýbal. Nikdo nechce riskovat, že mu při hře ve vysoké poloze rty tlakem odsunou plátek z hubice mimo dráhu!

Sundavání ligatury

Při povolování stavěcího šroubku je jeho hlava tak nízko a těsně natlačená na ligaturu a hubici, že činí obtíže šroubek pohodlně uchopit oběma prsty, dostat se pod něj, povolit a vůbec s ním otáčet. Palec naráží na hubici. 

Tato pozice je konstrukčně nedomyšlena pro každého, kdo má normální velikost prstů, tím spíše pro větší dlaň.

Dojem ze hry

Sem tam se po krátkém zahrání ligatura i plátek navzájem přizpůsobí, hrou a působením vlhkosti si plátek sedne a případné počáteční netěsnosti vymizí. Patříte-li k chronickým měničům plátků po každé písničce, tato úleva těsnosti Vás nečeká. V tomto popisovaném testu plátek stále propouští vzduch a stále a stále, i po několika minutách. Mnohý hráč by již byl rozhodnut hledat vinu v plátku a označil by jej za špatný. Avšak vinu nese špatná primární funkce ligatury. S takovým ligaturovým vyzbrojením spodní tóny poslouchají jen s hrubou silou a pouze v „parníkovitém“ fortissimu v podobě multifonics. (*…ne, opravdu to ani zdánlivě nepřipomíná tón Michaela Breckera..)

Výšky jsou jasné a ozývají se snadno a zřetelně, nepřidušeně, ale přitom ne nijak ostře či pronikavě. To však jen díky tomu, že na vyšší tóny se nepatrně zpevní nátisk a plátek je konečně přitlačený na hubici jak má a vzduch směřuje řádně do nástroje. Co nezvládá ligatura kompenzuje sevřenější nátisk – takzvaný „lockjaw“.

Závěr k Francois Louis

Ligatura svým dojmem uplně nezklamala. Při pečlivém usazení a nezasahováním do set-upu 10× za večer odvede dobrou práci. Horší je manipulace při upínání i snímání z hubice.

Za zmínku zde stojí neodiskutovatelný fakt: S použitím varianty FL Silver Plate lze docílit slyšitelně lepšího zvuku a témbru, než verzí FL Basic Brass (bronze), což ostataně i výrobce slibuje všude ve svých prezentacích.

V tomto směru na jeho tvrzení můžete vzít jed!

Rubriky
rady test zamyšlení

Test ligatur na tenor saxofon – 4.část

A je tu již čtvrtý díl seriálu testování ligatur, jedeme dál, testujeme, hrajeme, fungujeme! Dnes po antigenním testu a dvou PCR testech zaostříme v podrobném testu na tenorsaxofonovou ligaturu.

D´Addario H Ligature

Ligatura na první pohled a první dotek překvapí dotažením povrchového zpracování. Nejde však o její typický „zlacený“ povrch. Nenajdete žádné ostré hrany ani otřepy a hroty rohů v místě, kde se přibližují k sobě boky objímky u závitových pouzder.

Tyto hrany se totiž u mnoha ligatur „zakusují“ shora do hubice a vytlačují do ní řadu rýh a vrypů. Cena takové porýpané hubice pak klesá cca na čtvrtinu, pokud se jí třeba časem – a to není neobvyklé – rozhodnete prodat…

Konceptem této ligatury je, stejně jako u předchozího modelu, maximálně eliminovat kontakt a dotek ligatury s plátkem. Toto řešení přichází s přítlačnou destičkou tvaru písmene H.

Destička přitlačuje plátek na stranách patky plátku a střed stopky nechává bez doteku. Navíc ligatura je docela vysoká na to, aby vyvíjela tlak na poměrně velkou oblast celé patky plátku od řezové linie (shoulders) až po spodní hranu.

To je velmi promyšlené, protože z praxe je známo, že vysycháním, rákosu, kdy plátek „pracuje“, se okraje stopky plátku mohou někdy prohýbat a zvedat nahoru, čímž nedosedají celou ploškou na destičku (table) hubice. Vzniká nepatrná parabolická deformace písmene U. Plátek na hubici netěsní, tón je udušený nebo prázdný, bez zabarvení, spotřebuje nepřiměřeně mnoho vzduchu a při nasazení tón kixá.

(pozn.: Deformace postihuje nejen stopku, ale vysycháním se kroutí celý plátek po délce. Na špičce pak není rovnoměrná otevřenost. Směrem k okrajům se plátek oddaluje od špičky hubice a od jejích hran. Tento jev by mělo řešit ukládání plátků do rovnacího pouzdra. Ten, kdo vyznává filozofii přítlaku plátku na okrajích, oproti teorii o přítlaku na střed, ten si s touto ligaturou zgustne.)

Problém plátků

Přirozený tvar rákosového stébla, nebo výhonku je kruhový, takže plátek je v podstatě velmi malá část obvodové kruhové výseče původního rákosového stébla s velmi nepatrným, ale přesto existujícím rádiusem, a i když se plátek zdola perfektně brousí, aby styčná plocha byla naprosto rovná, jeho přirozený tvar, tak jak rákos vyrostl, je parabola s vrcholem nahoru. Vlhčením a vysycháním plátek pochopitelně pracuje. Proto pokud někdo uvažuje tím směrem, že by bylo vhodné působit tlakem na stopku plátku uprostřed, zakládá domněnku na opodstatněném faktu. Tím problémem je, že kruhová rákosová výseč může postupným vysycháním pracovat nepředvídaně. Buď se více zaoblovat, nebo naopak narovnávat. Proto se boky plátků mohou zvedat, což je na vyschlém plátku na hubici okem viditelné.

Detail, zaměřený na přítlačnou destičku na obr.6 ukazuje, že v důležitých místech packy ligatury nekopírují věrně rádius plátku a místo aby naň tlačily ploškou dosedají na něj pouze ledabyle svou hranou. Asi by to vyřešily jemné kleštičky a několik nepatrných narovnání, aby dosedaly plochou, ale v tomto stavu ligatury expeduje výrobce – a vývojáři D´Addario.

Při upínání ligatury je patka plátku dobře vidět, ligatura plátek nezakrývá a hráč má perfektní kontrolu, zda je patka centrována na středu. Plátek lze jemně a přesně dolaďovat na plošce hubice v horizontální i vertikální rovině před samotným dotažením (toto např. BG Duo zcela znemožňuje)
Při dotahování šroubku závit ale drhne a slabě skřípe. Vyřešilo by to vhodné mazivo. Otáčením se šroub posouvá vůči matici s vnitřním závitem, ale v tomto pouzdře je volný a šroub se viklá, jakoby měl nepatrně menší vnější průměr. Při testu používáme zcela novou, vybalenou ligaturu! Šrouby jsou ve spojích namáhány tahem a smykem, takže je otázkou času, kdy se šroubek v pouzdře přetrhne, nebo se strhne závit v matce.

A to je u této ligatury velká škoda, protože funguje přesně tak, jak ligatura má: Přitisknout patku vycentrovaného plátku, aby se na hubici nehýbal a nepropouštěl z komory hubice vzduch mimo. I když je plátek nedbale a pofiderně přitlačován všemožně pokřivenými packami tvořícími profil H, nutno uznat, že vzduch zpod plátku nepropustí. Je to díky možnosti perfektního usazení a vystředění plátku mezi postranními hranami a špičkou hubice. A to je pro samotnou hru a pocit z hraní pozitivní.

Dojem ze hry:

Zvuk je jasný, sytý, plný a znělý, zvonivý, na alikvóty bohatý. Tón ladí a ochotně spouští jak kolem vrchního f3, tak po nejnižší Bb. Po chvíli hrání si plátek dokonce ještě přesněji sedne a těsní skvěle! Kdyby byly řemeslně lépe vyřešeny šroubky a závitová pouzdra, neměla by ligatura chybu.

Rubriky
rady test zamyšlení

Test ligatur na tenor saxofon – 3.část

V této části zevrubně otestujeme „technický drahokam“ mezi ligaturami.

BG Duo

Tento kousek předcházejí až pohádkové předzvěsti: převratná, revoluční ligatura s mnoha patentovanými vylepšeními. Luxusnější novinka od značky BG FRANCK BICHON.
Nu, jde o velmi pohledný kousek.

Typická jsou pro tuto ligaturu červená závitová pouzdra která jsou volně pohyblivě uložena, takže se zdá, že mohou perfektně kopírovat kónicitu každé ebonitové hubice, na níž ji nasadíte. Heslo na obalu výstižně hlásá „FLOATING“.

Dvě podélné lišty vylisované v profilu hlavní objímky mají zevnitř drobné výstupky, jakési drobné „gripy“ za účelem co nejmenšího kontaktu ligatury s plátkem i s hubicí.

Tato ligatura se na hubici neskutečně špatně nasazuje. Při povolování šroubků v pohyblivém závitovém pouzdru praská a je nutno rozevřít objímku opravdu na maximum.

Závitová pouzdra totiž mají další převratnou inženýrskou patentovanou vychytávku: dvě malé pryžové destičky, gumové čtverečky 5×5mm s protiskluzovým povrchem, který by měl dosednout shora na hubici, aby se kov se závity nedotýkal hubice přímo. Pokud se ale ligatura dostatečně neroztáhne a závit se maximálně nevytočí, ligatura po hubici klouzat dolů na své místo nechce.

Vizuální kontrola vycentrované polohy plátku přiloženého na „table“ hubice není naprosto vůbec možná. Ligatura je velmi široká v místě nad plátkem. Je bez otvorů pro průhled na plátek a hrany plátku nejsou ve své pozici vůči hubici pod ligaturou vidět. Zda je plátek vycentrován nelze vizuálně ověřit. Nezbývá, než pevně přitlačovat palcem plátek na „table“ v choulostivém místě kolem „shoulders“ u řezu plátku, a trnout v obavách, že se složitým nasazováním „rozhrkaného“ řachtajícího postroje – připomínající jakýci čínský hlavolam – plátek pohne a nasazování začne znovu. Polohu je možné jen intuitivně tušit a když se plátkem přece pohne, musí se složitě opět ligatura povytáhnout nahoru, aby se patka plátku uvolnila a dala se srovnat do osy. Pak ligaturu opět stáhnout níže na stopku a začít utahovat. Přitom se ligatura viklá do všech teoreticky možných směrů díky svým kloubovým spojením a je velice obtížné ji udržet na místě, když jedna ruka jistí palcem plátek na hubici a ten ujíždí do stran. Udržet ligaturu v horizontální i vertikální požadované poloze je nadlidský výkon.

Při pokračujícím dotahování se začínaji stlačovat gumové protiskluzové pásky nahoře a ligatura má snahu ujíždět z osy souměrnosti. Přitom stále ještě nezačíná „tahnout“ do přítlaku a plátek může vypadnout. Točit, točit. utahovat, kroutit šroubkem.

Během dotahování se ozývá vždy děsivý praskot připomínající drcení hubice na kousky, nebo případně zvuk podezřele připomínající lámání plátku. Fantazie pracuje. Buď chroupe jedno či druhé „plovoucí“ závitové pouzdérko, nebo skřípe šroubek v závitu. Protože konceptem vývojářů je maximálně eliminovat kontakt hubice s ligaturou a dotek ligatury s plátkem, dotažení a dosažení těsnosti platku na hubici je kvůli vroubkovaným kolejničkám nemožné. Plátek nepřestává propouštět vzduch z prostoru pod stopkou, není dost přitažen k destičce hubice, protože na něj ligatura působí již z principu co nejméně. Bohužel. Ligatura navíc pevněji dotáhnout ani nejde, protože tehdy se ozývá hrůzné vrzaní a skřípot. Ani poté plátek vůbec netěsní a vzduch stále uchází, stále uchází. Tzv. „plop“ test podtlakovou kontrolou selhává.

Tloušťka plechu, z nějž je ligatura vyrobena, je mocná, masivní, tuhá ligatura je nepřizpůsobivá a připomíná tvrdé, nepoddajné, tuhé tvrzené ocelové ligatury Lebayle z konce devadesátých let, které byly velmi zlé. Objímka nijak nekopíruje oblý tvar hubice a její kónicitu, tvrdošíjně drží svůj výrobní tvar.

To vše zcela znemožňuje hru a objektivní test. Ligaturu BG Duo se tudíž nepodařilo otestovat hrou.

Dojem ze hry

Ačkoli byla v ligaturu BG Duo vkládána velká očekávání, nefunkčností v utažení plátku se ligatura nedostala ani k tomu, aby byla smysluplně odzkoušena a stala se zatím úplně nejhorším a nezpůsobilým účastníkem testu. Tím samozřejmě není vyloučeno úspěšné použití na altsaxofonových hubicích, neboť existují důkazy o tom, že v jedné bigbandové sekci mohou vedle sebe sedět dva hráči na altsaxofon právě s touto ligaturou, přičemž neexistuje žádný doklad o sponzorském vztahu mezi značkou BG a jmenovaným orchestrem…

Ozdobný Hi-Tech vzhled, fotogeničnost a povrchové atraktivní prvky jsou nakonec to jediné, co ligatuře nelze upřít, ale ty hráče na tenor saxofon v praxi moc neinteresují.

Ligatura BG Duo je tenorsaxofonistovi nejspíše k ničemu

Rubriky
rady test zamyšlení

Test ligatur na tenor saxofon – 2.část

Podstatnou veličinou při jakémkoli testu je způsob hry saxofonisty. Rozhoduje jeho požadovaný zvuk s ohledem na jasné, až ostré výšky, nebo naopak na široký plný ozev v spodním rejstříku s možností hry se subtónem. Jak rozdílní jsou velmistři Stan Getz, Gexter Gordon a John Coltrane, Michael Brecker ! Aby recenze přinesla nějaký použitelný výsledek, musí být provedena zevrubně a měla by velice pečlivě zohlednit všechny aspekty, které s použitím ligatury hráče mohou potkat.

Nezanedbatelným požadavkem pro testování je nezainteresovanost testera. Většina recenzí je provedena na objednávku konkrétní firmou, výrobcem, či prodejcem, kteří hráče nezřídka materiálně motivují či zásobují svými výrobky a podle toho pak test někdy dopadne. Jak praví přísloví: „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.“
V tomto případě jsme od podobně tendenční recenze na hony vzdáleni. Posudek je zcela nezávislý, sponzoring tak říkajíc z žádné strany nehrozí, a tak není důvod obávat se hovořit přímo a bez obalu. Snahou celého rozsáhlého cyklu s testy ligatur je pouze vytipovat opravdu praktickou ligaturu s co nejlepšími vlastnostmi pro pohodlné používání a hraní. Funkčnost, pohodlí a efektivita.

Hodnotit budeme v první řadě „výkon“, tedy jaký zvuk s ligaturou dosáhneme, jak snadný je ozev a jak jistá je intonace. A také trochu nahlédneme i na vlastnosti pod úhlem technickým a mechanickým. Pro přesnější popis v terminologii testu přinesl první díl pojmenování všech jednotlivých částí v anatomii plátku a hubice.

Porovnávány budou ligatury z kategorie těch cenově nákladnějších.

Ligatury z podstaty možno rozdělit ještě na tyto konstrukční typy vzhledem k hubici:

  • šroub na straně s plátkem, tedy dole
  • šroub proti plátku, tedy shora hubice
  • bez šroubení

(pozn.: asi nejbizarnějšími novinkami na trhu jsou „Reedmaster Ligature Tenor“, Rovner Metal ML Platinum a ligatury Silverstein HEXA patřící do stejné kategorie příslušenství pro horolezce, jako závěsný popruh Balam)

BG Tradition Gold Lacquer

První adept je Ligatura renomovaného výrobce BG, tvořena jednou objímkou z kovu s jedním stavitelným šroubem shora hubice, tedy proti plátku. Umístění šroubu je zcela zásadní pro efektivní přítlak plátku. Po nasazení na hubici s přiloženým plátkem na „table“ pod rysku ligaturové zóny lze ligaturu dobře vycentrovat a snadno ji umístit na střed patky plátku v jeho pomyslné svislé ose. Bez problému jde korigovat i horizontální umístění (níže či výše vůči patce plátku) (pozn.: ligaturová zóna u hubic Otto Link má dvě horní rysky) a stejně tak ligatura nebrání aretaci a dodatečnému jemnému usazení plátku na hubici.

Utahovací šroub má příjemný úchop do prstů což umožňuje dobře jej dotáhnout. Jeho závit je solidní a překvapivě nadprůměrně dlouhý.

V principu zde technicky řečeno tlačí na plátek dvě podélné kolejničky, které tvoří výlisek v plechu ligatury. Protože je ligatura dostatečně vysoká poskytuje po stranách přítlak patky plátku po skutečně celé délce. Střed plátku je bez přímého přítlaku.

(pozn.: Jde o naprostý opak principu kdysi oblíbené ligatury BG FRANCE „SUPER Revelation“ Saxophone Ligature W/gold Plated Support & Green Sling, kde na plátek tlačila středová pozlacená mosazná vložka s cílem umožnit snadnější rezonanci. Problematika místa, kde má ligatura tlačit na plátek je zcela ústředním bodem vývoje ligatur a hlavním tématem spekulací nad charakterem tónu. Jde o dotyk a materiál. Diskuze spočívá v hypotéze, že čím méně nebo naopak více se plátku a též hubice dotýká ten který materiál, tím je ovlivněna barva tónu, jeho síla a rychlost odezvy. O tom, že jde o vysokou inženýrskou fyziku i matematiku, svědčí obrovské množství druhů ligatur nejrůznějších materiálů a konstrukcí)

Připevněním plátku ligaturou BG Tradition Gold Lacquer hubice nepatrně propouští při známé podtlakové kontrole vysátím vzduchu z prostoru utěsněného esa, ale dotažením šroubku lze docílit dobré utěsněnosti. Pokud ale takto hubice propouští vzduch, je více než pravděpodobné, že se to negativně projeví na ozevu nejspodnějších a vysokých tónů. A netěsnost plátku na hubici je často hlavní příčinou kixů při nasazení.

Dojem ze hry

Saxofon jde ochotně do výšek a to při zachování tónové barvy. Při ostrém staccatu a v rychlejších pasážích mají začátky tónů skutečně snahu „nakixnout“. Tón je sytý, pevný, koncentrovaný, plný. Přitom ochotně nabízí možnost přejít do polohy subtónu a snadno se ozývá v pianissimu. Kontrola nad laděním, dynamikou i barvou je v celém rozsahu dobrá.

Rubriky
rady test zamyšlení

Test ligatur na tenor saxofon – 1.část

V současnosti lze v nabídkách prodejců hudebního příslušenství nalézt mnoho typů ligatur na saxofon. V nejhrubším dělení jde o ligatury pro čtyři typy hubic:

  • kovové, úzké
  • plastové či ebonitové úzké
  • plastové či ebonitové kónické, široké
  • kovové kónické, široké

    Zaměřil jsem se na některé tenorsaxofonové ligatury třetího, resp. čtvrtého typu. Mezi tyto typy patří například hubice značek:

  • Beechler
  • Brilhart
  • E.Rousseau
  • Freddie Gregory
  • Jody Jazz HR
  • Meyer
  • Otto Link
  • Pillinger (metal)
  • Pomarico
  • Selmer
  • Vandoren

    Pokud máte konkrétní otázky k funkčnosti jakékoli ligatury, můžete navštívit nejbližšího prodejce a všechny si vyzkoušet. Informace z venčí jistě pomohou. Dovolte mi ukázat, jak se ligatury jevily při testu mně. Vznikl tak několikadílný seriál testů a poznatků z porovnání a prvním dílem je tento úvodní článek.

    Má-li mít recenze výrobku co nejpřesnější výpovědní hodnotu, je nutno posuzovat ligatury v podmínkách s co nejmenším počtem proměnných. Proto budou posuzovány jedním hráčem, v jeden den na stejném místě, na stejný nástroj a se stejným plátkem na stejnou hubici.

Jaký máme set-up?

  • tenorsaxofon Buescher (1940s)
  • Rico reed – D´Addario – Select Jazz 2H
  • hubice Brilhart Tonalin 4 (vintage 1940 viz poznámku)

(pozn: hubice Brilhart a Beechler jsou si v jednom modelu podobné a oba modely mají typickou bílou barvu. Ale mnozí jsou tak zmateni, že je mezi sebou mylně zaměňují. Stává se to dokonce i profesionálům, kteří jsou s hubicemi v denním kontaktu, ale budiž jim omluvou, že názvy jsou si záměrně navzájem podobné. Hubice však dělí propast několika desetiletí. Takže: Brilhart vyráběl v minulém tisíciletí řadu Tonalin, zatímco v současnosti se ještě sem tam prodávají hubice Beechler Tonalex. Pamatujme si proto tyto ustálené dvojice:

  • Křemílek – Vochomůrka
  • Mach – Šebestová
  • Spejbl – Hurvínek
  • Brilhart – Tonalin
  • Beechler – Tonalex

    To jsou fakta, přes která nejede vlak.

Funkčnost pohodlí a efektivita

Podstatnou veličinou při jakémkoli testu hudebního příslušenství je způsob hry saxofonisty a jeho požadovaný zvukový ideál s ohledem na jasné až ostré výšky nebo naopak na ozev v spodním rejstříku se subtónem. Jak rozdílní jsou Stan Getz, Gexter Gordon a John Coltrane, Michael Brecker!

Aby recenze přinesla signifikantní výsledek, musí být provedena zevrubně a velice pečlivě zohlednit všechny aspekty, které s použitím ligatury hráče mohou potkat. Nezanedbatelným požadavkem pro testování je nezainteresovanost testera. Valná většina recenzí je provedena na objednávku konkrétní firmou, výrobcem, či prodejcem, kteří hráče materiálně motivují, či zásobují svými výrobky a podle toho pak test dopadne. Jak praví přísloví: „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.“

V tomto případě jsme od podobně tendenční recenze na hony vzdáleni. Posudek je zcela nezávislý. V tomto seriálu opravdu zevrubných recenzí jen o to vytipovat opravdu praktickou, funkční ligaturu s co nejlepšími vlastnostmi pro hraní a případně upozornit bez obalu na temné stránky. Funkčnost – pohodlí – efektivita

Hodnotit budeme v první řadě výkon, tedy jaký zvuk s ligaturou dosáhneme, jak snadný je ozev a jak jistá je intonace. Jak je na tom uživatelské pohodlí? Proto také trochu nahlédneme na vlastnosti i pod úhlem technickým a mechanickým.

Pro přesnější popis v terminologii testu nebude od věci připomenout v tomto prvním díle pojmenování jednotlivých částí v anatomii plátku a hubice. (některé pojmy nemají v češtině ustálený ekvivalent)

V příštím díle skočíme rovnou po hlavě k testu samotných ligatur.

Volný nátisk a široký dech

Dušan Čech