Aneb: co se v mládí špatně naučíš, ve stáru si pracně budeš
odvykat.
Stále mi vrtalo hlavou, proč většina dětí, které začínají
s klarinetem, případně rovnou se saxofonem, má tak žalostně špatné
zlozvyky, které ne a ne překonat, a které se vrací i po delší době, jak
plíseň na zdi Karlínského přízemního bytu. Už je pryč doba, kdy
učitelé zájemcům o hru na saxofon přikazovali nejprve dosáhnout zdatnosti
na klarinet, či příčnou flétnu a pak teprve povolili saxofon. Ten důvod
byl jednoduchý: saxofonů bylo v 80. letech na hudebních školách málo, do
dechových orchestrů a komorních souborů se vychovávali hlavně
klarinetisté a saxofon se toleroval jen jako „bokovka“ v druhém cyklu.
Nemluvě o otřesné, od saxofonu odrazující literatuře. Řeč je o Škole
hry na saxofon pana Stanislava Krtičky. Té konkurovala svou bizarností a
nesmyslně nehratelnými pasážemi snad jen zmatečná Jazzová
škola rytmu
Otázkou je, zda může žák začít hrát rovnou na saxofon, bez
předchozí zkušenosti s jiným dechovým nástrojem. Ve světě je tento
trend běžný, vydávají se Saxofonové
školy hry pro absolutní začátečníky. Limitující je pouze fakt, aby
žák nástroj unesl a nezápasil s ním. A to se zavedením zahnutých
sopránových saxofonů, nebo pootočenou ergonomií klapkové mechaniky, celkem
nabízí jako řešení.
Nového saxofonistu si tedy učitel může vychovat od základů, se všemi
správnými návyky v držení, v dechové technice i v nasazování tónu.
A co předchozí zkušenost s nástrojem? Běda běda, pokud žák před tím,
než začne hrát na klarinet nebo na saxofon, prodělá neodbornou
výuku na zobcovou flétnu!
Ano, každé dítě může v předškolním věku stihnout angína, spála,
neštovice, prodělá zarděnky, spálničky, a patrně, přátelé, neunikne
ani flétně. Jaké výjimečné štěstí, setká-li se dítě u vstupních
bran k hudbě s opravdovým hudebním průvodcem – muzikantem, dobrým
učitelem.
Toto masové šíření flétny mi tak trochu přpomíná plošné
práškování insekticidem DDT (C6H4Cl)2CHCCl3
(dichlordifenyltrichloretan). (Bylo hojně používaného
v 50. a 60. letech 20. století. V době zavádění DDT do praxe,
ohrnovali „vzdělaní“ piloti práškovacích letadel nos nad nevzdělanými
sedláky, kteří protestovali proti práškování polí přípravky DDT
s poukazem na jejich škodlivost. Nesprávnost jejich tvrzení a neškodnost
DDT piloti deklarovali tím, že si DDT sypali na chleba a demonstrativně
pojídali! DDT bylo v Čechách zakázáno v roce 1974, dodnes se v omezené
míře používá proti komárům. Akutní expozice poškozuje nervový systém.
DDT se hromadí v tkáních i v přírodě, je odbouratelné biologickou
i chemickou cestou a jeho poločas rozpadu je 8 – 15 let. V současnosti
byly vysoké koncentrace DDT naměřeny v bývalém skladu pesticidů
v Klatovech-Lubech, v chemických závodech Spolana Neratovice a Spolchemie
Ústí nad Labem a v jejich okolí.)
Samozvané učitelky ve školkách plošně „práškují pseudohudebním
DDT“ a stádovitě vtiskávají robátkům do dlaní a do úst levné
pestrobarevné zobcové flétny, utěšujíce se heslem hudba hrou. Avšak té
škody co nadělají tyto samozvané hudebnice! Každá studentka zdravotní
školy, ba i studentka pedagogického minima, cítí se kvalifikována pro
výuku dětí ve školce a bezostyšně nabízí kurzy hry na flétničku. Za
příznivou cenu zvládá i deset dětí naráz, vše za výhodných 50,– Kč
za lekci, to je skvělé!
No není to skvělé??
Brigáda na odpoledne levou zadní, lepší, než vybalování v TESCO. Na
Honzíka, Gustíka a Davídka netřeba nižádných zvláštních hudebních
vloh a ktará že ruka je vlastně dole a která nahoře? To je přece
vedlejší, říkají si nadšené paní učitelky flétnodujky, o technice hry
nemajíce sebemenší potuchy. Kolik uklízeček zvládne po očistě linolea
zahrát i pár tónů na flétnu? A ve školních družinách to pak není
v mnohém případě o nic lepší!

Nejsem proti hraní s panenkami, autíčky, s bubínky, metalofony a proti
hrátkám s flétničkami, s modelínou a prstovými barvami, ale pokud se
u dítěte objeví výtvarný talent, patlat barvy na čtvrtku všemi
končetinkami a cupitat zelenými chodidýlky po papíře mu do budoucna stačit
nebude, i když si maminka obrázek na vždy schová. A stejně tak
v případě hudebního talentu má dítě dostat více, než jen um vyloudit
zvuk traktůrku a skončit u Halí Helí. Chápu i záměr, jak děti
vtáhnout do hudební kreativity, ale nepodceňuji fundovanost lektora, který
k hudbě děti přitahuje. V této fázi osvojování si motorických,
hmatových a dechových návyků se snadno zafixují všechny možné nešvary,
které pak skutečný učitel hudby dlouho a pracně odstraňuje, jak parazity
z těla návštěvníka asijského pralesa.

Skousávání zobce v zubech, téměř vraženého v hltanu, nebo zobce
natlačeného pod jazyk coby „potrubí“ pro odvod potoka slin,
nekontrolovaný přerývavý výdech, absence bráničního nádechu, převaha
povrchního, mělkého klavikulárního dechu a tím vznikající pohyb ramen,
držení nástroje s levou rukou umístěnou pod pravou (pokud nejde
v nejhorším případě o držení flétny jen jednou rukou, kdy druhá ruky
svírá pěstí nástroj kdesi na konci, jako obří lízátko), postavení
konečků prstů zapíchnutých kolmo v dírkách, zvedání prstů
10 centimetrů nad dírky, schovávání nehrajících prstů do dlaně, tupé
kixavé vyrážení jazykem, tvorba tónu strkáním jazyka do otvoru zobce,
nebo naopak nasazování „kašláním“ bez použití jazyka, nadouvání
tváří, nadouvání oblasti kolem rtů nad předními zuby… to jsou jen
některé z parazitických nešvarů, kterých třeba adepta hry na dechový
nástroj zbavit.

Vrtalo mi hlavou, kde se bere ten vzor pro výše popsané zprzněné hraní
na flétnu. Kdo rozsévá ty nejhorší flétnové návyky? Kdo učí ty
nesmysly a předkládá všechny možné zlozvyky ve hře na flétnu? Kdo
ponouká děti, aby strkaly flétnu do krku a držely ji jako kus klacku?
Kdopak učí naše nevinné děti ty obludné manýry?
A tu natrefil jsem na zdroje toho zla, šiřitele tmářství, na původce
nočních můr svědomitých učitelů správné hry na dechové nástroje,
kteří vymýtají zlozvyky, aby připravili žáky a uvedli je pro skutečnou
hudbu. Tu zjevili se šiřitelé tmy a klamných VIDEONÁVODŮ,
strůjci té pseudohudební infekce. Označme jej přímo jménem:
Je to Ferencová
škola hry na flétnu
Tutoriály
Video je mocným učebním nástrojem pro svou názornost. Hned po osobní
individuální výuce s lektorem tváří tvář je video na druhém místě,
coby velmi edukativní metoda. Ano, osobní konzultace s dobrým lektorem je
nepřekonanou, bezkonkurenčně nejlepší volbou pro hudební progres. A video
od opravdového mistra svého nástroje je cennou pomůckou. Taková jsou videa
skvělých saxofonových hráčů a učitelů J. Bergonziho, D. Liebmana nebo
třeba B. Mintzera.
A je to bohužel nešvar moderní doby a nesoudnost kombinovaná
s přehnaným pocitem vlastní důležitosti a vlastního umu, která vede
laiky, amatéry a nedouky k tomu, aby nahrávali, prezentovali a šířili svá
rádoby výuková videa a tutoriály. Ať již jde o techniku hry nebo o quasi
výklad hudební teorie, kde nezřídka padají také opravdové perly z úst
lidí, kteří o hudební teorii nevědí mimo vyjmenování stupnice Cdur
vzestupně zhola, zhola nic.
Přeji co nejméně přešlapů vedle a široký dech v roce 2018
Dušan Čech