Rubrika: Uncategorized

Aneb: co se v mládí špatně naučíš, ve stáru si pracně budeš odvykat.

Stále mi vrtalo hlavou, proč většina dětí, které začínají s klarinetem, případně rovnou se saxofonem, má tak žalostně špatné zlozvyky, které ne a ne překonat, a které se vrací i po delší době, jak plíseň na zdi Karlínského přízemního bytu. Už je pryč doba, kdy učitelé zájemcům o hru na saxofon přikazovali nejprve dosáhnout zdatnosti na klarinet, či příčnou flétnu a pak teprve povolili saxofon. Ten důvod byl jednoduchý: saxofonů bylo v 80. letech na hudebních školách málo, do dechových orchestrů a komorních souborů se vychovávali hlavně klarinetisté a saxofon se toleroval jen jako „bokovka“ v druhém cyklu. Nemluvě o otřesné, od saxofonu odrazující literatuře. Řeč je o Škole hry na saxofon pana Stanislava Krtičky. Té konkurovala svou bizarností a nesmyslně nehratelnými pasážemi snad jen zmatečná Jazzová škola rytmu

Otázkou je, zda může žák začít hrát rovnou na saxofon, bez předchozí zkušenosti s jiným dechovým nástrojem. Ve světě je tento trend běžný, vydávají se Saxofonové školy hry pro absolutní začátečníky. Limitující je pouze fakt, aby žák nástroj unesl a nezápasil s ním. A to se zavedením zahnutých sopránových saxofonů, nebo pootočenou ergonomií klapkové mechaniky, celkem nabízí jako řešení.

Nového saxofonistu si tedy učitel může vychovat od základů, se všemi správnými návyky v držení, v dechové technice i v nasazování tónu. A co předchozí zkušenost s nástrojem? Běda běda, pokud žák před tím, než začne hrát na klarinet nebo na saxofon, prodělá neodbornou výuku na zobcovou flétnu!
Ano, každé dítě může v předškolním věku stihnout angína, spála, neštovice, prodělá zarděnky, spálničky, a patrně, přátelé, neunikne ani flétně. Jaké výjimečné štěstí, setká-li se dítě u vstupních bran k hudbě s opravdovým hudebním průvodcem – muzikantem, dobrým učitelem.

Toto masové šíření flétny mi tak trochu přpomíná plošné práškování insekticidem DDT (C6H4Cl)2CHCCl3 (dichlordifenyl­trichloretan). (Bylo hojně používaného v 50. a 60. letech 20. století. V době zavádění DDT do praxe, ohrnovali „vzdělaní“ piloti práškovacích letadel nos nad nevzdělanými sedláky, kteří protestovali proti práškování polí přípravky DDT s poukazem na jejich škodlivost. Nesprávnost jejich tvrzení a neškodnost DDT piloti deklarovali tím, že si DDT sypali na chleba a demonstrativně pojídali! DDT bylo v Čechách zakázáno v roce 1974, dodnes se v omezené míře používá proti komárům. Akutní expozice poškozuje nervový systém. DDT se hromadí v tkáních i v přírodě, je odbouratelné biologickou i chemickou cestou a jeho poločas rozpadu je 8 – 15 let. V současnosti byly vysoké koncentrace DDT naměřeny v bývalém skladu pesticidů v Klatovech-Lubech, v chemických závodech Spolana Neratovice a Spolchemie Ústí nad Labem a v jejich okolí.)

Samozvané učitelky ve školkách plošně „práškují pseudohudebním DDT“ a stádovitě vtiskávají robátkům do dlaní a do úst levné pestrobarevné zobcové flétny, utěšujíce se heslem hudba hrou. Avšak té škody co nadělají tyto samozvané hudebnice! Každá studentka zdravotní školy, ba i studentka pedagogického minima, cítí se kvalifikována pro výuku dětí ve školce a bezostyšně nabízí kurzy hry na flétničku. Za příznivou cenu zvládá i deset dětí naráz, vše za výhodných 50,– Kč za lekci, to je skvělé!

No není to skvělé??

Brigáda na odpoledne levou zadní, lepší, než vybalování v TESCO. Na Honzíka, Gustíka a Davídka netřeba nižádných zvláštních hudebních vloh a ktará že ruka je vlastně dole a která nahoře? To je přece vedlejší, říkají si nadšené paní učitelky flétnodujky, o technice hry nemajíce sebemenší potuchy. Kolik uklízeček zvládne po očistě linolea zahrát i pár tónů na flétnu? A ve školních družinách to pak není v mnohém případě o nic lepší!

Nejsem proti hraní s panenkami, autíčky, s bubínky, metalofony a proti hrátkám s flétničkami, s modelínou a prstovými barvami, ale pokud se u dítěte objeví výtvarný talent, patlat barvy na čtvrtku všemi končetinkami a cupitat zelenými chodidýlky po papíře mu do budoucna stačit nebude, i když si maminka obrázek na vždy schová. A stejně tak v případě hudebního talentu má dítě dostat více, než jen um vyloudit zvuk traktůrku a skončit u Halí Helí. Chápu i záměr, jak děti vtáhnout do hudební kreativity, ale nepodceňuji fundovanost lektora, který k hudbě děti přitahuje. V této fázi osvojování si motorických, hmatových a dechových návyků se snadno zafixují všechny možné nešvary, které pak skutečný učitel hudby dlouho a pracně odstraňuje, jak parazity z těla návštěvníka asijského pralesa.

Skousávání zobce v zubech, téměř vraženého v hltanu, nebo zobce natlačeného pod jazyk coby „potrubí“ pro odvod potoka slin, nekontrolovaný přerývavý výdech, absence bráničního nádechu, převaha povrchního, mělkého klavikulárního dechu a tím vznikající pohyb ramen, držení nástroje s levou rukou umístěnou pod pravou (pokud nejde v nejhorším případě o držení flétny jen jednou rukou, kdy druhá ruky svírá pěstí nástroj kdesi na konci, jako obří lízátko), postavení konečků prstů zapíchnutých kolmo v dírkách, zvedání prstů 10 centimetrů nad dírky, schovávání nehrajících prstů do dlaně, tupé kixavé vyrážení jazykem, tvorba tónu strkáním jazyka do otvoru zobce, nebo naopak nasazování „kašláním“ bez použití jazyka, nadouvání tváří, nadouvání oblasti kolem rtů nad předními zuby… to jsou jen některé z parazitických nešvarů, kterých třeba adepta hry na dechový nástroj zbavit.

Vrtalo mi hlavou, kde se bere ten vzor pro výše popsané zprzněné hraní na flétnu. Kdo rozsévá ty nejhorší flétnové návyky? Kdo učí ty nesmysly a předkládá všechny možné zlozvyky ve hře na flétnu? Kdo ponouká děti, aby strkaly flétnu do krku a držely ji jako kus klacku?

Kdopak učí naše nevinné děti ty obludné manýry?

A tu natrefil jsem na zdroje toho zla, šiřitele tmářství, na původce nočních můr svědomitých učitelů správné hry na dechové nástroje, kteří vymýtají zlozvyky, aby připravili žáky a uvedli je pro skutečnou hudbu. Tu zjevili se šiřitelé tmy a klamných VIDEONÁVODŮ, strůjci té pseudohudební infekce. Označme jej přímo jménem:

Je to Ferencová škola hry na flétnu

Tutoriály

Video je mocným učebním nástrojem pro svou názornost. Hned po osobní individuální výuce s lektorem tváří tvář je video na druhém místě, coby velmi edukativní metoda. Ano, osobní konzultace s dobrým lektorem je nepřekonanou, bezkonkurenčně nejlepší volbou pro hudební progres. A video od opravdového mistra svého nástroje je cennou pomůckou. Taková jsou videa skvělých saxofonových hráčů a učitelů J. Bergonziho, D. Liebmana nebo třeba B. Mintzera.

A je to bohužel nešvar moderní doby a nesoudnost kombinovaná s přehnaným pocitem vlastní důležitosti a vlastního umu, která vede laiky, amatéry a nedouky k tomu, aby nahrávali, prezentovali a šířili svá rádoby výuková videa a tutoriály. Ať již jde o techniku hry nebo o quasi výklad hudební teorie, kde nezřídka padají také opravdové perly z úst lidí, kteří o hudební teorii nevědí mimo vyjmenování stupnice Cdur vzestupně zhola, zhola nic.

Přeji co nejméně přešlapů vedle a široký dech v roce 2018
Dušan Čech

Neexistuje jeden univerzální postup při snaze osvojit si hru na hudební nástroj. Jednou cestou je metoda intuitivního experimentování pokusů a omylů, kterou vídáme u samouků. Jejich úspěch závisí na míře vrozených předpokladů, řekněme od prvotního a nezbytného talentu a má co do činění s pravděpodobností, pokud jde o měřitelný progres. Je to jako v posilovně. Správný tréninkový plán urychlí postup a co je důležité, zabrání bloumání okolo, nebo dokonce couvání zpět, tak zvané deflexi.
Ten hráč, který se opírá o berličku intuitivního hraní, kterou si ospravedlňuje vlastní prioritou svobody, často přehlíží skutečnosti. Může dojít k podlehnutí jistého sebeklamu, který brání kriticky uvažovat, zda hudební vývoj směřuje dopředu, nebo stagnuje. Je pravda, že na udržení stávající úrovně, kdy nedochází ani k progresu, ani k citelnému zhoršení, je třeba vyvinout jistou míru námahy. Stejně jako při plavbě na pramici proti proudu, má-li plavidlo stát na místě. To je problém velké části hráčů. Je to stagnace. Stav dočasného klidu, kdy není žádoucí dopustit zhoršení úrovně, ale progrese je znemožněna, např. vinou časového nedostatku. Nebo je progres vyhodnocen jako plýtvání energie a to ve chvíli, kdy hráč v kapele dost dobře propluje i s tím, co dosud nashromáždil. Každý muzikant ví, že bez ohledu na počet let, či desetiletí, po které se hraní věnuje, nelze přestat cvičit zcela. Jako žralok, který je nucen stále pohybovat ploutvemi, aby se nepropadl na tmavé mořské dno.
Nemá-li docházet k plýtvání energií a časem, je nutno cvičit efektivně. Žádná metodika hry na nástroj, ani improvizační poučky netvrdí, že stačí foukat do nástroje a mačkat klapky. To není svobodná improvizace, to není svobodný vývoj, to je lenost a naivita. Pouze pošetilec se domnívá, že takto dosáhne nástrojové zručnosti a že se stane nápaditým improvizátorem. Nutná je neustálá sluchová kontrola, ověřování rytmu, intonace. Někteří hráči po druhé nebo třetí skladbě začnou nudit. Často nenudí ani tak sebe, jako poslouchající okolí. Toto platí vždy a všude. Ať už jdete za hudbou na koncert, nebo jste posluchačem nedobrovolným a na ulici Vás denně obtěžuje kdosi z řad nevzdělaných buskerů.
Sóla při improvizaci se mohou vyvíjet, krystalizovat a zlepšovat pouze tehdy, když hráč rozumí svým melodickým linkám, když přemýšlí o metodách a postupech, kterými melodickou linku zpracoval. Pokud může hráč věnovat 40 hodin týdně vlastnímu progresu, je pravděpodobně v hudebním nebi, nebo má neskutečnou kliku. I v případě, že hráč nemůže při nejlepší vůli věnovat čas v takové míře, je nezbytné uvažovat prioritně o harmonii, o vztazích jednotlivých funkcí, o úloze modů, stavbě akordů, o substitucích a to vše v kontextu s pojetím rytmu každé určité skladby. Rytmus přitom nerovná se tempo! Naprostá většina úvah se může odehrávat v hlavě, aniž by hráč fyzicky na nástroj hrál. Jde o vykupování cenného času. Nejlepší radou, jak a co cvičit je změnit a přenastavit svoje myšlení.
Hraní – a potažmo improvizace – pokud je založeno na jasné představě co a jak zahrát, je cosi více, než berlička, o kterou se opírají intuitivní hráči. Pokud se porovnává progres uvědomělého muzikanta s intuitivním, pak oba se dostanou o stejný kus vpřed. Intuitivní po 5 hodinách pokusů a omylů, uvědomělý po 60 minutách. A o to jde. Když není hra na nástroj postavena na jasných pravidlech, může se stát berličkou, která přehlíží skutečnosti a pohrdá jimi, brání logicky uvažovat a dává sebeklamný pocit, že tímto přístupem lze zvládnout jakoukoli situaci a většinu, ne-li všechna vystoupení. Taková berlička dříve nebo později přivede člověka na scestí, k hudební újmě, ale nikoli k progresu.

vysvětlení pojmů

PROGRESE – postup, šíření, pokračování, pokrok, vzestup, růst

DEFLEXE – odchylka nebo úchylka ze směru nebo polohy; opak obvyklé polohy, potlačení růstu nebo vývoje, opak progrese

BUSKER – pouliční hráč, provozující busking, vystupující na veřejném prostranství se samozvanou produkcí hudební, divadelní, nebo artistickou, ve snaze získat ocenění, či drobnou odměnu od kolemjdoucích.