Rubriky
rady semináře výuka zamyšlení

Co saxofonista, to jiný přístup k cvičení – 2. díl

Dnes trochu epicky, ale zcela k věci. Na počátku stojíme na starovní čáře. Start! A pak ta dlouhá expedice vypukne. Říká se, že před cestou a před stavbou je nanejvýš dobré si spočítat náklady. Být dobře vybaven.

Cvičit či necvičit?

To, oč tu běží, není zda cvičit, nebo necvičit. V následující úvaze si přirovnejme cestu saxofonisty k letu kosmickou lodí, abychom pochopili dvě důležité věci. Otázka stojí CO cvičit a potom JAK cvičit. Jak si má saxofonista představit proces cvičení?

Cvičení

Není to tak konkretní, jako oškrábat brambor, ukrojit chleba, nebo nabílit stěnu. Výsledek cvičení není takto markantní, tedy měřitelný. Po cvičení nezbyde žádná hromádka notiček na koberci, ani ta práce nevytopí místnost (jak říkal otec jedné zpěvačky: „už zase zkoušíte? Kdyby to aspoň vyrábělo nějaké volty do sítě…“)

Jak posoudit, že cvičení bylo platné, úspěšné a že se „udělala práce“? Jak to měřit? Jak ověřit, že cvičení bylo smysluplné, přínosné a v čem je vlastně podstata?

Cesta je CÍL?

Říká se v různých filozofiích, že cesta je smyslem. Možná, že když se 5. prosince rozhodnete necvičit, tak ten den zdánlivě nic hmatatelného neprodukujete, ani to barvu nemá, takže je de facto jedno, zda půjdete ven, nebo se zavřete se saxofonem. Jak to tedy měřit?

Dobře zahrát

Někdo příjde a řekne: „Dnes jsem si DOBŘE zahrál“. Je tedy měřítkem dobrý pocit při hraní? A co to je si „dobře zahrát“? Třeba se dobře a hned ozýval plátek ve všech polohách, třeba se zdálo, že hraní nevyžadovalo takovou námahu, třeba se v cvičební místnosti zvuk příjemně nesl, prsty byly rychlé na klapkách, nebo třeba saxofon ladil do ucha a šlapal s backing trackem.

Jiný řekne: „Dnes jsem přehrál deset listů etud“ Takže je měřítkem menší či tlustší stoh listů?

Další příjde a prohlásí: „Dnes jsem tedy zamakal, mám úplně prokousané rty a na palci mozol.“ Takže měřítkem je míra utrpení a prolitý pot, či krev?

Ne, ne a opět hlasité NE!

Krápníkový efekt

Efekt je v dlouhodobosti, v trvání.

  • jako když zedník nějak specificky, mává rukama tu nahoru a pak dolů a na tom místě stojí druhý měsíc vysoká zeď.
  • jako když do hlíny nasypete setbu a za tři, čtyři dny se na tom místě objeví klíčky.
  • jako když samuraj každý den přeleští 5× ostří katany jemnou tkaninou a za rok je ostřejší než břitva.
  • jako když na jedno místo v jeskyni kápne jednou za hodinu kapka vápenité vody a za 1000 let na tom místě stojí Stalagmit (jen pro představu, obecně 1 mm3 krápníku roste okolo 15 roků)

    Když škrábeme brambory, jak k tomu přistupujeme? Počítáme kbelíky, které za osm hodin naškrábeme, nebo na začátku škrabání víme, KOLIK toho má být nadrbáno a když si mákneme, můžeme jít domů, nebo na fotbal dříve, než za osm hodin? A jak to tedy vlastně ve finále souvisí s tím cvičením na saxofon?

    Pojďme trochu namáhat představivost a přiřazujme analogie: Představme si, že letíme na jinou planetu. Cesta trvá několik let, jsme astronuti v nekonečném bezbřehém vesmíru bez orientačních bodů světla hvězd či těles. Bez okamžité kontroly, zda letíme správným směrem.

    Je naprosto důležité stále udržovat a korigovat směr, kterým jsme na startu vyletěli. Tento CÍL je všude po stěnách zobrazen, popsán, definován a připomínán na informačních deskách, na tabulích na zdech kokpitu. Na palubním systemu Crew Dragon, s jeho třemi dotykovými displeji a modrým ovládacím grafickým rozhraním. Ovládání kosmické lodi pomocí dotykových obrazovek namísto tlačítek, přepínačů a joysticků. Možnost spustit nouzovou deorbitaci a vykonat další nouzové úkony.

CÍL, který jsme měli v úmyslu dosáhnout při nastupování do kosmické lodi, cíl, který jsme měli na paměti minutu po startu, den po startu, týden po startu, před měsícem, před týdnem, dnes a i nyní, právě TEĎ. Hledíme do instrukcí letu, nastavujeme raketu SpaceX do přímého směru v kurzu, pokud se snad zdá, že se od minulé „kontroly v kokpitu“ o nepatrný stupeň pohnul kurz. Kontrolujeme, zda je rychlost stále tatáž, konstatntní. Možná bude občas nutná servisní prohlídka přístrojů a kalibrace, vše za provozu. Zacházíme efektivně se zásobou paliva, žádné unáhlené eskapády. Pohledem do deníku astronauta ověříme, že let dosud pokračoval a pokračuje stále stejným, vytýčeným směrem. O době a průběhu své řídící služby zapíšeme do deníku zápis na zítra. Tak se dá predikovat, že za týden bude loď stále na stejné trase k onomu CÍLI

NAPROSTO NEZBYTNÁ JE KONTINUITA NA VČEREJŠÍ STAV

A včerejší stav byl reakcí na situaci z předvčerejška. Je to let na dlouhou trať a hlavně jedním směrem. One Ticket Way. Let na dlouhou trať se lehko může vymknout ze směru a postupnou odchylku si astronaut může uvědomit až mnohem mnohem později, když už není paliva nazbyt a původní kurz je na světelné roky vzdálen. Pak po tak dlouhé době nakonec nedorazí k tomu cíli, k němuž před několika lety vyletěl.

  • bloudění nekonečnem a tápaní je nemožné.
  • restart je nemyslitelný.
  • reset palubních počítačů je v podstatě nemožný.

Konec letu

To nejtragičtější v příběhu by bylo, kdyby si astronaut osudnou odchylku neuvědomil ani na konci letu, když má v cíli vystoupit. Kam to vlastně letěl a co tu dělá v tom horoucím pekle?

Má to razantní a radikální, avšak smutné řešení: Páka pod prostředním displejem umožňuje spustit únikový systém se zbytkem paliva a na úplném konci vystřelit padáky pro návrat atmosférou a zachovat si holý život.
Expedice končí pro nezdar.
Ztráta času, obrovská ztráta prostředků, které mizí v obrazné černé díře. Saxofonové fiasko.

V příštím díle budeme faktičtější. Zaměříme se na HARDWARE Volný nátisk a široký dech.

Dušan Čech

Rubriky
interpretace rady semináře výuka workshop zamyšlení

Co saxofonista, to jiný přístup k cvičení – 1. díl

Cvičení a svíčková omáčka

Na každém workshopu padne někdy přibližně za polovinou vyměřených dnů na všechny účastníky splín. Jde o zrcadlo pravdy! O zjištění, jak moc či méně je to katastrofální. A při spontánních debatách padne vždy řeč na dvě věci: CO cvičit a JAK to cvičit. Ukazuje se, že se cvičením se to má asi tak jako se svíčkovou omáčkou. Každý má tu svojí – a ta je tou nejlepší.

Bezpochyby nejsou všichni saxofonisté stejní. Náturou, povahou, zkušenostmi a samozřejmě fyzickými dispozicemi. Co jednomu nečiní potíže, druhý se na tom zasekne. Časté vášnivé debaty a vzájemné doporučování si různých „super zaručených metod, co vás vystřelí mezi opravdové mistry saxofonu“ mne přivedly k otázce

Co je ovlivnitelné a s čím nehneme?

Na počátku stojíme všichni před otázkou, jakou roli hrají dispozice a proti tomu indispozice ke hraní na saxofon. Pravdou je, že někteří mají vrozenou stavbou svaloviny určité přednosti k aktivní hudbě. Dalo by se to nazvat „fyziologickým talentem“. Tady nejde jen o tvar rtů nebo délku prstů. Proto bude někdo nepřekonatelným sprinterem na 1OOm a zase jiný vrhne koulí na samou hranici rekordu. Klíčové je, jak s tím, co je nám naděleno, dále naložíme. Naštěstí hra na hudební nástroj není na počtu a druhu svalových vláken tak zásadně závislá jako sprint nebo vrh koulí.

Každý může vytrénovat svaly tak, aby byl vynikajícím hráčem

Dokud žijeme a hýbeme se, svaly se budou vyvíjet. A budou se i pruběžně měnit, protože svaly jsou ovládány myslí. Ať chceme nebo nechceme. Na jejich aktivaci mnohdy ani vědomě nemyslíme a sval se vyvíjí samovolně, nevědomky, podvědomě a automaticky. (Kdo pumpoval nouzově všechny čtyři kola svého JEEPU ruční pumpičkou na krajnici, ten druhý den zjistil, kolik netušených svalů má v dlani, v prstech, v předloktí a v ramenou, až ke krku a do zad.)

Problém totiž tkví v tom, že mnoho zlozvyků je neuvědomělých, jde o nevhodné pokyny svalům. Kdo by se ostatně úmyslně učil hrát špatně, že ano…? A bohužel se to týká těch nejzákladnějších prvků samotné hry: návyků, které jsme řešili před dávnými a dávnými lety. Ať již jde o zpožděné nasazování na dobu, přístup k tónu glissem zdola, nebo o nekoordinovanou výměnu prstů v součinnosti s technikou jazyka.

Malý krůček v hudbě, ale obrovský skok pro saxofonistu

Tak, jako někdo celý dlouhý život ráčkuje nebo šišlá, a prošišlá se až do sta let, tak někteří hráči nikdy nenasadí přesně na dobu a nikdy včas nespojí hladce tóny cis2 – d2. Ano, je zřejmé, že tím prvním, zásadním a rozhodujícím krokem je to USLYŠET.

To je hlavní význam workshopů. Uslyšet to najednou jinak. Kdo přijede z workshopu spokojen sám se sebou, vrací se nejspíš ze špatného workshopu. Nic ho neposunulo a byly to vyhozené peníze i čas.

Workshop = chvíle pravdy = odrazový můstek

Workshopy přináší zjištění, co všechno by mohlo být lepší, než jsme dělali doteď. Pokud si některý muzikant řekne, že teď už je všechno „cajk“ jak má, tak asi začal hluchnout… Je to kontinuální proces. Po roce hraní stejně, jako po 40 letech. Rozdíl je jen v nuancích. V mikropohybech. V milisekundách. V milimetrech. Ve dvaatřicetinách. V Hertzech.

Relax – kdo nic nedělá – nic nezkazí

Panuje mýtus, že když nic vědomě neděláme, i když relaxujeme, svaly se nemohou naučit špatný návyk, protože nepracují. To je mylný názor. Svaly jsou pod neustálou inervací skrze impulsy z mozku, protože jinak bychom sebou praštili o zem jak pytel brambor. Jde naprosto o nevědomý proces. Člověk, který ráčkuje, se cíleně metodicky neučil strkat jazyk od předních řezáků do hrdla a krákat písmeno RRRR kdesi v oblasti mandlí. Ani maminka – nositelka mateřského jazyka – mu násilím prstíkem jazyk nezasouvala tam, kde být nemá. Dítě jenom slyšelo své RÁČKUJÍCÍ RODIČE. Dítě posluchalo a prostě to přejalo. Dítě se naučilo jazykovou vadu nevědomě. A ještě jednou pro zdůraznění:

Mozek vykonal celou svalovou práci navozující RÁČKOVÁNÍ NEVĚDOMĚ!

A příslušný algoritmus, nebo řekněme PIN k hardwaru, „načetlo“ a „zadalo“ UCHO, tedy sluch. A protože dětský mozek je naplánován na naprosto věrné napodobování, UCHO se snaží řeč dekódovat a soustavou inervovaných mikrosvalů napodobit zcela věrně i jazykovou vadu od rodičů. Interakce mezi mluvidly a uchem je neskutečně rychlá – až 50× za vteřinu kontroluje ucho správnost zadání, výslovnost a zpětně koriguje mluvidla k co nejvěrnějšímu napodobení vzoru. (Díky tomu se každý novorozenec naučí tu řeč, do které přijde, od maďarštiny, finštiny a češtiny, až po „křovácký jazyk“ N|uu, kterým mluví Sanové v Jihoafrické republice, a který zná 45 různých mlaskavek

Pokud chceme dobře a lépe hrát – nejprve poslouchejme

To je Zlaté pravidlo na většinu hudebních nemocí. Tento dar interakce mezi sluchem a mluvidly nevymizí s věkem. Je to druhý velký mýtus. Pravdou sice je, že u dětí se ukládá mateřština do poněkud jiných kontextů a oblastí v mozku, než když se později učí jazyk cizí. (pozn.: zajímavé je, že toto řečové centrum úzce souvisí s hudbou a s fenoménem absolutního sluchu. Ale o tom snad jindy)

Ale i během pozdějšího života to funguje, musí ucho korigovat techniku mluvidel, aby bylo člověku stále rozumět, například pokud přijde o přední zuby a jazyk nemá oporu, pokud má rýmu a ucpaný nos, nateklý jazyk, rovnátka, nebo přímo dentální náhradu s tvrdým patrem, apod.

V tomto malém seriálu o naprosto triviálních věcech vypíchneme některé pravdy a pojmenujeme mýty:

  • zaostříme na to, co je vědomé, co nevědomé?
  • co ovlivňuje náš hudební projev?
  • jak poznáme špatný návyk?
  • co je v naší moci změnit?
  • jak „cracknout“ nevědomý proces?
  • jakými technikami „rozbalit .ZIP soubor“ se zlozvykem?
  • jak se zbavit „viru“ a vrátit do mysli správnou navigaci pro „autopilota“?

Volný nátisk a široký dech

Dušan Čech

Rubriky
harmonizace hudební teorie improvizace interpretace jam session rady semináře výuka workshop zamyšlení

“Zakopaný Pes” na workshopu 2O22

Na dalším workshopu na shledanou, volný dech… Dušan Čech 

Rubriky
harmonizace hudební teorie improvizace interpretace jam session kapely rady semináře výuka workshop zamyšlení

14. Saxofonové setkání Mělník 2O22

V posledním srpnovém týdnu se letos tradičně sjedou saxofonisté na pětidenní workshop se zaměřením na jazzovou interpretaci a improvizaci, jakož i problematiku techniky hry samé.

Interpretace a technika

od tvorby tónu, intonace, způsoby artikulace a frázování, zásady a pravidla sekční hry v malých seskupeních až po bigbandy.

Improvizace

s mnoha pohledy a přístupy k akordovým progresím typickým v jazzu a příbuzných žánrech. Od tradičního po moderní přístupy.

Co kdybyste se mohli naučit bez námahy, kterou jste dosud vynaložili, improvizovat autentická jazzová sóla za pouhých 5 dnů každodenního hraní? Bez sjíždění akordických stupnic nebo memorování převzatých licků?

SAX IQ facebook

DM SPŠS – Na Polabí 2778, Mělník

Doporučena je účast na celém workshopu, po dohodě možnost účasti jen na vybrané dny. Přednáška Ondřeje Štveráčka v SO – vstup volný.

Pro zájemce je zajišteno UBYTOVÁNÍ a STRAVA v místě konání.

604342469, dusch1@centrum.cz