Rubrika: workshop

Cvičení a svíčková omáčka

Na každém workshopu padne někdy přibližně za polovinou vyměřených dnů na všechny účastníky splín. Jde o zrcadlo pravdy! O zjištění, jak moc či méně je to katastrofální. A při spontánních debatách padne vždy řeč na dvě věci: CO cvičit a JAK to cvičit. Ukazuje se, že se cvičením se to má asi tak jako se svíčkovou omáčkou. Každý má tu svojí – a ta je tou nejlepší.

Bezpochyby nejsou všichni saxofonisté stejní. Náturou, povahou, zkušenostmi a samozřejmě fyzickými dispozicemi. Co jednomu nečiní potíže, druhý se na tom zasekne. Časté vášnivé debaty a vzájemné doporučování si různých „super zaručených metod, co vás vystřelí mezi opravdové mistry saxofonu“ mne přivedly k otázce

Co je ovlivnitelné a s čím nehneme?

Na počátku stojíme všichni před otázkou, jakou roli hrají dispozice a proti tomu indispozice ke hraní na saxofon. Pravdou je, že někteří mají vrozenou stavbou svaloviny určité přednosti k aktivní hudbě. Dalo by se to nazvat „fyziologickým talentem“. Tady nejde jen o tvar rtů nebo délku prstů. Proto bude někdo nepřekonatelným sprinterem na 1OOm a zase jiný vrhne koulí na samou hranici rekordu. Klíčové je, jak s tím, co je nám naděleno, dále naložíme. Naštěstí hra na hudební nástroj není na počtu a druhu svalových vláken tak zásadně závislá jako sprint nebo vrh koulí.

Každý může vytrénovat svaly tak, aby byl vynikajícím hráčem

Dokud žijeme a hýbeme se, svaly se budou vyvíjet. A budou se i pruběžně měnit, protože svaly jsou ovládány myslí. Ať chceme nebo nechceme. Na jejich aktivaci mnohdy ani vědomě nemyslíme a sval se vyvíjí samovolně, nevědomky, podvědomě a automaticky. (Kdo pumpoval nouzově všechny čtyři kola svého JEEPU ruční pumpičkou na krajnici, ten druhý den zjistil, kolik netušených svalů má v dlani, v prstech, v předloktí a v ramenou, až ke krku a do zad.)

Problém totiž tkví v tom, že mnoho zlozvyků je neuvědomělých, jde o nevhodné pokyny svalům. Kdo by se ostatně úmyslně učil hrát špatně, že ano…? A bohužel se to týká těch nejzákladnějších prvků samotné hry: návyků, které jsme řešili před dávnými a dávnými lety. Ať již jde o zpožděné nasazování na dobu, přístup k tónu glissem zdola, nebo o nekoordinovanou výměnu prstů v součinnosti s technikou jazyka.

Malý krůček v hudbě, ale obrovský skok pro saxofonistu

Tak, jako někdo celý dlouhý život ráčkuje nebo šišlá, a prošišlá se až do sta let, tak někteří hráči nikdy nenasadí přesně na dobu a nikdy včas nespojí hladce tóny cis2 – d2. Ano, je zřejmé, že tím prvním, zásadním a rozhodujícím krokem je to USLYŠET.

To je hlavní význam workshopů. Uslyšet to najednou jinak. Kdo přijede z workshopu spokojen sám se sebou, vrací se nejspíš ze špatného workshopu. Nic ho neposunulo a byly to vyhozené peníze i čas.

Workshop = chvíle pravdy = odrazový můstek

Workshopy přináší zjištění, co všechno by mohlo být lepší, než jsme dělali doteď. Pokud si některý muzikant řekne, že teď už je všechno „cajk“ jak má, tak asi začal hluchnout… Je to kontinuální proces. Po roce hraní stejně, jako po 40 letech. Rozdíl je jen v nuancích. V mikropohybech. V milisekundách. V milimetrech. Ve dvaatřicetinách. V Hertzech.

Relax – kdo nic nedělá – nic nezkazí

Panuje mýtus, že když nic vědomě neděláme, i když relaxujeme, svaly se nemohou naučit špatný návyk, protože nepracují. To je mylný názor. Svaly jsou pod neustálou inervací skrze impulsy z mozku, protože jinak bychom sebou praštili o zem jak pytel brambor. Jde naprosto o nevědomý proces. Člověk, který ráčkuje, se cíleně metodicky neučil strkat jazyk od předních řezáků do hrdla a krákat písmeno RRRR kdesi v oblasti mandlí. Ani maminka – nositelka mateřského jazyka – mu násilím prstíkem jazyk nezasouvala tam, kde být nemá. Dítě jenom slyšelo své RÁČKUJÍCÍ RODIČE. Dítě posluchalo a prostě to přejalo. Dítě se naučilo jazykovou vadu nevědomě. A ještě jednou pro zdůraznění:

Mozek vykonal celou svalovou práci navozující RÁČKOVÁNÍ NEVĚDOMĚ!

A příslušný algoritmus, nebo řekněme PIN k hardwaru, „načetlo“ a „zadalo“ UCHO, tedy sluch. A protože dětský mozek je naplánován na naprosto věrné napodobování, UCHO se snaží řeč dekódovat a soustavou inervovaných mikrosvalů napodobit zcela věrně i jazykovou vadu od rodičů. Interakce mezi mluvidly a uchem je neskutečně rychlá – až 50× za vteřinu kontroluje ucho správnost zadání, výslovnost a zpětně koriguje mluvidla k co nejvěrnějšímu napodobení vzoru. (Díky tomu se každý novorozenec naučí tu řeč, do které přijde, od maďarštiny, finštiny a češtiny, až po „křovácký jazyk“ N|uu, kterým mluví Sanové v Jihoafrické republice, a který zná 45 různých mlaskavek

Pokud chceme dobře a lépe hrát – nejprve poslouchejme

To je Zlaté pravidlo na většinu hudebních nemocí. Tento dar interakce mezi sluchem a mluvidly nevymizí s věkem. Je to druhý velký mýtus. Pravdou sice je, že u dětí se ukládá mateřština do poněkud jiných kontextů a oblastí v mozku, než když se později učí jazyk cizí. (pozn.: zajímavé je, že toto řečové centrum úzce souvisí s hudbou a s fenoménem absolutního sluchu. Ale o tom snad jindy)

Ale i během pozdějšího života to funguje, musí ucho korigovat techniku mluvidel, aby bylo člověku stále rozumět, například pokud přijde o přední zuby a jazyk nemá oporu, pokud má rýmu a ucpaný nos, nateklý jazyk, rovnátka, nebo přímo dentální náhradu s tvrdým patrem, apod.

V tomto malém seriálu o naprosto triviálních věcech vypíchneme některé pravdy a pojmenujeme mýty:

• zaostříme na to, co je vědomé, co nevědomé?
• co ovlivňuje náš hudební projev?
• jak poznáme špatný návyk?
• co je v naší moci změnit?
• jak „cracknout“ nevědomý proces?
• jakými technikami „rozbalit .ZIP soubor“ se zlozvykem?
• jak se zbavit „viru“ a vrátit do mysli správnou navigaci pro „autopilota“?

Volný nátisk a široký dech

Dušan Čech