Štítek: hubice

Rubriky
rady zamyšlení

Hubice a věčné dilema kolem

Dobrý den, já Vám volám, protože se už delší dobu zabývám svým tónem…

Dobrý den…aha a co pro Vás můžu udělat?

Já jsem přemýšlela, a mně se to asi nelíbí, jak to zní…

Tak pokud se Vám to nelíbí, tak na to prostě hrajte jinak, aby se Vám to líbilo – nevím, co ode mě očekáváte?

No, já myslela že bych si koupila třeba jinou hubici, teď budu mít narozeniny…

Rozhodně v první řadě nepřemýšlejte o výměně hubice, je tam spousta jiných aspektů Vaší hry… nashledanou

…podle mě, teda co jsem četla, je ta hubice často důležitější, než samotný saxofon…

Tak rozhodně… Protože když máte špatnou hubici a nejde Vám to, začnete zpochybňovat svoji techniku, což spadá do dynamického aspektu hráčského projevu, přitom to technikou hry nemusí být vůbec způsobeno. A když víte, že si můžete vyměnit hubici – což spadá do mechanického aspektu projevu – a všechny tóny Vám tam hned jdou, kam chcete, míra stresu Vám spadne ze 100% na nějakých 10%. Ságo je ságo, na to si prostě zvyknete, aby šlo do prstů, ale hubice představuje vždy největší problém. Celý náš život, všechny naše bolesti a strasti by nebyly, nebýt nevyhovujících hubic. Hubice Vás musí poslouchat naprosto spolehlivě, aby mohla dokonale převádět každý Váš nápad a realizovat každou myšlenku, kterou Vy, jako hráč, chcete zahrát. Takže hubice nesmí spouštět později, nesmí produkovat uskřípnutý tón, hráč na její ozev nesmí vůbec myslet. Jinými slovy: musí být naprosto s hubicí sžitý, stejně jako nepřemýšlí o funkci svých hlasivek.

No a právě proto jsem přemýšlela o té nové hubici, četla jsou o té nové kovové, že ji mnoho světových hráčů vychvaluje…

Já Vás chápu, a máte částečně pravdu. Bohužel, mnoho saxofonistů a saxofonistek hraje na nevhodnou otevřenost hubice, ale zároveň naprosto špatně vybírají tvrdost plátku. A navíc hrají zcela špatnou technikou nátisku. Tóny se jim neozývají ve spodní poloze, jsou stále v zajetí kixů, pazvuků a zpožděných nástupů. Jako by měli v saxofonu molitan. Hubice je totiž naprosto zásadní vstupní brána pro to, co chcete zahrát. Takže je dobré, že jí věnujete maximální pozornost. A taky způsobu, jak Vám vyhovuje a jak Vás poslouchá. Jinak můžete mít saxofon třeba po Charlie Parkerovi, ale bude Vám to k ničemu!

Chápu, a co mám dělat? Na co hrajete třeba Vy??

Víte, asi se budete divit… De facto neexistuje špatná hubice. Existuje jenom špatný názor na saxofonový tón. Špatná představa toho, jak má saxofon znít a s tím souvisí špatná volba plátku, špatná poloha hubice na esu a další chyby. Ale žádnou konkrétní radu, jakou hubici si TY máš vybrat – nevadí že Ti tykám ? – tak takovou radu ode mě neočekávej. Lepší je, když něco vylepšíš i poděláš podle svýho, než tak, jak Ti to poradí jiní… a proto je zcela nevhodné když někdo zvědavě pátrá po tom, na co hraji já osobně. Často totiž stačí zamyslet se nad lepším zefektivněním té hubice, kterou právě teď hraješ. Ligatura, její poloha, síla přítlaku a revize typu a síly plátku! A samozřejmě pozice hubice v ústech.

Chápu, chápu, každopádně je toho strašně moc, nemohla bych se s Vámi někdy sejít, jestli byste mi teda neporadil, určitě dělám něco špatně…? Učím se podle YouTube…

Poznáváte se v hrdinech tohoto příběhu?

Máte pocit, že Vaše hraní stagnuje a nebo že Vám to nehraje jak si představujete?

Nehledáte problém tam, kde ve skutečnosti není?

Zaujaly Vás tyto postřehy ohledně techniky hry?

Chcete poznat víc o saxofonovém tónu a hraní vůbec?

Využijte bezplatnou konzultaci nebo individuální osobní setkání se saxofonem

Hrát na saxofon neznamená střílet tóny naslepo jako na střelnici. Každý tón má cíl — a není to „padni kam padni“. Není to nástroj pro náhodné výstřely doprostřed chuchvalce akordů a rytmických úderů. Hudba totiž není střelnice a saxofon není zbraň hromadného ničení. Je to nástroj pro přesné zásahy v rytmu i ladění.

Chcete hrát svobodně? Hrajte uvědoměle.

Využijte osobní konzultace se zkušeným saxofonistou a učitelem s letitou praxí

Dušan Čech
KONTAKTUJTE MĚ

Rubriky
interpretace rady zamyšlení

Co saxofonista, to jiný přístup k cvičení – 3. díl

Pokud byla v minulém dílu zmínka o hardwaru, nebyl tím ještě myšlen samotný nástroj. Je překvapující, že saxofon jako takový má na náš individuální hráčský projev vliv takřka minimální. Proč?

Svalová a neuromotorická vyrovnanost

Hudební cíle, které cvičením sledujeme, možno rozdělit na čtyři základní kategorie, do kterých během svého hudebního vývoje zapadá každý hráč:

  1. PŘEŽÍVÁNÍ

„podaří se mi to nějak zahrát a celkem úspěšně skladbou proplout“

  1. ODBORNÁ ZPŮSOBILOST

„dokážu to dříve či později nakonec zahrát dobře“

  1. DOVEDNOST A ZBĚHLOST

„zahraji to, co mám, vždy dobře a bez chyb“

  1. MISTROVSTVÍ

„zahraji co potřebuji dobře, kdykoli, bez námahy, se samozřejmou lehkostí a bez chyb, vždy stejně, pokud je třeba“

To, co ovlivňuje každý hudební výkon, závisí na mnoha faktorech, které nejsou nijak záhadné, ale je vhodné je definovat. Prvním typem jsou ty, které nelze ovlivnit, protože souvisí s vrozenými dispozicemi:

Neuromuskulární kontext

  1. Tvar rtů a postavení čelistí
  2. Svalový tonus, vytrvalost a síla
  3. Motorika a pohyblivost

Ze svalových skupin, se pro přesný hudební výkon nejvíce zapojují svaly obličeje. Tvoří nátisk, na jehož postavení a udržení stojí intonace, barva tónu, výraz, dynamika a artikulace. Obličejové svaly jsou alfou a omegou pro hudební projev. Na téma nátisku existuje spousta pojednání a literatury, některá jsou skutečně relevantní k problematice hudebního výrazu. Možná to mnoho saxofonistů již vedlo k zamyšlení, zda je v pořádku, když se jim nafukují tváře a nebo zda je to spíše limituje, protože oba „styly“ jsou často k vidění. Ale oba mají své opodstatnění. Zajímavou souvislost, které bude věnována zvláštní kapitola, je podvědomá automatická fixace saxofonu proti pohybu STISKEM A SEMKNUTÍ RTŮ vyplývající ze špatného držení saxofonu!!!

Názor na postavení rtů, zubů a jazyka vůči hubici saxofonu ponechme v tuto chvíli stranou. Pravdou zůstává, že mimické obličejové svaly jsou stejně, jako svaly ostatní, schopny tréninku, posilování a zdokonalování. Jedení, žvýkání, kousání, plivání, sání, zívání, mluvení, pískání, foukání, pláč, smích, mračení. Obličejové svaly jsou z pohledu funkce pro hru na saxofon i další nástroje v zásadě předurčeny k přitahování a odtahování svalů k hubici nebo od ní. Cílem saxofonisty je cvičením dosahovat stability, koordinace svalů a výdrže a přitom bez křečovitosti.

Vědomá práce mikrosvalů

Přitahování a odtahování svalů by mělo být zcela pod vědomou kontrolou hráče (to platí u začátečníků dvojnásob). Pak teprve může dojít k automatizaci a spuštění „autopilota“. A ačkoli to všichni vědí, přesto dochází k neuvědomělému silnějšímu stisku v oblasti rtů a tváří při přechodu do přefouknuté oktávy- Má to za následek intonační i barevný defekt kvality tónu.

Neuro – motorická svalová kontrola

V principu je cílem saxofonisty dostat do rovnováhy a sjednotit tři důležité veličiny:

  1. Koordinace všech svalů
  2. Síla
  3. Vytrvalost a výdrž

Stačí, aby jediný z faktorů unikl ze zřetele a může se to ve výsledku ukázat jako cesta do P***** ale řekněme, že dojde k omezení hudebního rozvoje. Pokud si toho saxofonista nepovšimne, nezlepšuje se, stagnuje nebo se dokonce v projevu zhoršuje. Na docílení obličejové stability existují vynikající specifická cvičení, které se opírají o uvědomělé používání dlouhých tónů, speciální artikulace a neustálé sluchové kontroly. Nutno podotknout, že dlouhé tóny doporučuje každá učebnice hry na saxofon a je opravdu škoda, že mnoho začátečníků nepochopí tyto důležité aspekty:

  1. jak „dlouhý“ je vlastně dlouhý tón? Osm dob? Šestnáct dob..??
  2. co od dlouhého – vydržovaného – tónu očekáváme, co sledovat a hlídat?
  3. jakou roli hraje dynamika u dlouhých tónů?

Jinými slovy jde o zapojení mozku a dokonale spojité soustavy ucho – nátisk.

Stabilita = vyrovnaný stav

Pokud již je svalová vyrovnanost tří uvedených veličin svalů obličeje stabilní, nastupuje druhý důležitý faktor:

Dechový kontext

Dech je přirozeně z principu tím nejzásadnějším faktorem hry na saxofon. Opět možno citovat mnohá pojednání o bráničním dechu a o dechové opoře. Mnoho saxofonistů hraje na nástroj se špatnou technikou dechu léta. Ale i kdyby měl saxofonista to štěstí, že pochopí správnou techniku dýchání, uvolňování a aktivaci bránice, je práce s dechem úzce provázána se stabilitou svalů nátisku. Proč? Tvoří-li špatný nátisk překážku proudu dechu, i přesto, že by byl správně používán, kvalitní projev je limitován. Základní referenční tón, který hubice, eventuálně eso s hubicí produkuje – tzv. buzzing – je tak nekvalitní, neefektivní, což zcela zásadně omezuje flexibilitu tónu. Saxofonista se potýká s výkyvy intonace, s nesourodým témbrem saxofonu v celém rozsahu, s artikulačním omezením a konečně, čelí problémům s ozevem v krajních polohách. To vynucuje časté upravování nátisku, který tak rozhodně není stabilizován. Dochází k intonačním výkyvům a celkový projev je nejistý, skoro až náhodný. Často je takové hraní spojeno s nepřiměřenou námahou při překonávání nežádoucích tlaků v oblasti obličeje, ale rozšiřuje se i do napětí prstů a celých rukou, krku a zbytku těla.

Takové nastavení určitě neprodukuje uvolněný tón. Navíc dochází k latenci a zpoždění ozevu a vyvolává to potíže s koordinací prstů s jazykem, spolu s nástupem tónu na dobu. Saxofonista hledá řešení na nesprávném místě a začíná se motat v začarovaném kru­hu.

Tento problém bude rozebrán v následujícím díle.

Na závěr věnujme zaslouženou pozornost opravdu silným kulturistům, protože jejich muskulární výkony jsou obdivuhodné:

Volný nátisk a široký dech
Dušan Čech

Rubriky
rady test zamyšlení

Průzkum mezi uživateli plátků Légère

Před časem byl zveřejněn dotazník zaměřený na osobní zkušenosti se syntetickými (polypropylenovými) plátky Légère.

Saxofonisté, kteří tyto plátky vyzkoušeli, nebo je trvale používají, přispěli svými postřehy do veřejné studie a napomohli k lepšímu rozhodování pro ty, kdo o plátcích Légère uvažují.

Z průzkumu vyplynuly další neobyčejně zajímavé skutečnosti:

1. Z počtu všech saxofonistů, kteří dotazník na internetu otevřeli, se rozhodlo vyplnit a sdílet své zkušenosti s plátky pouze 27,3%. Buď se 72,7% těch, kdo na Légèry hraje, pouze zvědavě zajímalo o tematických okruh dotazů, ale dotazník je otázkami z nějakého důvodu nezaujal, jsou vytíženi, jejich čas je tou nejdražší komoditou, případně jsou pouze post Covidově líní kliknout na jednu z odpovědí.
A nebo šlo právě o saxofonisty, kteří se o Légèry jen zajímali, ale ještě se nerozhodli jej zakoupit. V tom by je zkušenosti a dojmy ostatních mohly nasměrovat.

2. Plátky Légère se vyskytují vzácně vyrovnaně ve všech prodávaných varietách

3. O rozhodnutí používat plátek Légère dokonce rozhodují hudebně zcela irelevantní aspekty mimo ozev, zvučnost, ladění, mimo výraz, témbr a dynamiku. Aspekty, která s muzikou, jako takovou, opravdu vůbec nesouvisí. Ale to jde spíše o výjimečnou kuriozitu. Dostaneme se k ní na závěr studie

4. Zúčastnění saxofonisté používají Légère s velmi rozmanitou paletou hubic, takže se nedá žádná hubice označit jako nejrozšířenější, nejvhodněji kombinovatelná či „většinová“.

Nejpoužívanější typ

Nejpoužívanějšími typy Légère jsou Signature Series a American Cut a to ve vzácné shodě 33%. Studio Cut je z nich nejméně často používaný.

Nejčastější tvrdost

Nejčastější tvrdostí je 2,25, ale například v kombinaci s hubicí Theo Wanne Ambika 7 byla uvedena tvrdost Signature Series 3,25 a naopak tvrdost 1,75 použili saxofonisté na více otevřené hubice Otto Link, Berg Larsen DG

Těsnost

Díky absenci jakéhokoli vyraženého nápisu na spodní (příložné, styčné) straně plátku, které by působily nerovnosti (jako je tomu u plátků rákosových) hodnotí těsnost Légère na své hubici 55,6%, saxofonistů jako výbornou a 22,5% jako dobrou, nebo též běžnou, což je obzvlášť zajímavé, neboť rovina plátku je z výroby dokonale rovná (na rozdíl od vystupujícím písmem „potištěných“ či vyražených a nerovných plátků Vandoren JAVA, nebo Red Cut, které informují doslova v románech informací, včetně sériového čísla)
Je proto pravděpodobné, že vinu na netěsnosti nese pouze nevyhovující ligatura, její špatné umístění proti plátku na hubici a nebo dokonce nerovná deska hubice. Vyskytuje-li se netěsnost až postupem času, jde o jev související s prohnutím plátku následkem silové hry s extrémně upjatým nátiskem (lock-jaw syndrom) a nedokonalým přilnutím k desce.

Podle uživatelů výborně těsní Légère na jejich hubicích Dave Guardala Crescent, Claude Lakey 7*, Joddy Jazz Super Jet 7, Joddy Jazz HR 6, Otto Link, Yamaha 6C, netěsnost a podfukování uvádějí hráči u hubic Aaron Drake 8, Berg Larsen DG, Guardala MB2, Theo Wanne Ambika 7. Studie se bohužel nezaměřuje na druh použité ligatury, která v celém problému sehrává naprosto klíčovou roli. Pouze u hubic Theo Wanne, jejichž pevnou součástí je upínací mechanismus, je to informace přinášející informaci s jasnou výpovědní hodnotou.

Ozev v pianissimu

V průzkumu se objevila široká škála dojmů chování plátků Légère v pianissimu i ve forte. Doslova neexistuje trend, který by vyloženě chválil nebo kritizoval plátky za ozev v obou mezních dynamikách hry. Jako vysloveně zajímavé subjektivní postřehy hry v pianissimu se vyskytly tyto komentáře:

  • „rákosový umožňuje lepší pianissimo, ale ne o moc“
  • „plátek funguje bez problému, musí být ale dostatečně rozehrán“

Ozev ve forte

Postřehy ke hře ve forte jsou všeobecně pochvalné:

  • „srovnatelný, možné ještě snazší, než rákosový“
  • „je o co se opřít, tedy ozev velmi dobrý“

Tónová barva

Zde se pochopitelně objevují rozmanitější zkušenosti s originálními, někdy až překvapivými osobními dojmy a závěry z plátků Légère.

  • „trochu širší tón, než u klasických dřevěných, na jazz se mi moc líbí“
  • „Jsem spokojen, myslím si ale, že na plastové plátky je potřeba hrát v podstatě denně, nebo pravidelně, tak lze dosáhnout opravdu zvukových kvalit jak u klasických plátků“
  • „je ostřejší, ale to mi právě vyhovuje. Když si na ně člověk zvykne, dá se s tím i pracovat“

Ozev v krajních polohách saxofonu

Vesměs jsou spokojení všichni uživatelé. Z detailnějších a konkrétnějších odpovědí, které mnohé napoví:

  • „super obě polohy“
  • „spodní poloha skvělá, vrchní a altissimo je tupější i pocitově níž ladění. Zde je dřevo lepší pro práci ve vrchní krajní poloze“

Spokojenost s laděním

Převážná většina saxofonistů je spokojena a nepociťují rozdíl.

  • „tím, že jsou plátky stálejší, tak s laděním není problém (při vhodné volbě tvrdosti)“
  • „je stabilní, ale…ve vrchní krajní poloze tupější a nižší ladění. Tedy vcelku ANO, ale vždy by to mohlo být lepší“

Změna nátisku s Légère

Légère bez namáčení

Trvanlivost a dlouhá životnost

Pocit v ústech

Volba mezi rákosem a syntetikou

Celkové shrnutí

Obliba tradičních rákosových plátků nijak znatelně nepřevyšuje syntetické plátky Légère. Přesto Légère zřejmě hned tak nepřeberou vládu a prvenství v používání, zejména proto, že na trhu je několik typů syntetických plátků, které nabízí ještě jiné vlastnosti, než polypropylenové Légère. Například plátky VENN.
Jak bylo patrné, rozhodují o tom herní vlastnosti, tónové dispozice ale občas i třeba takové ekologické smýšlení, spojené s obavami o osud planety.

  • „…plátky Légère jsou z plastu. Nevím sice z jakého, ale je fakt, že ani PVA plasty nejsou tak lehko v přírodě rozložitelné, jak nás svým alibistickým marketingem přesvědčují výrobci. Recyklace plastů (ropných i na rostlinné bázi) je v praxi zatím též jen pohádkou, tak sa snažím podporovat jejich výrobce a výrobu co nejméně“ (přeloženo ze slovenštiny)

Je velmi pravděpodobné, až téměř jisté, že toto výrobce a designéry v Kanadské laboratoři Légère při ladění zvukových vlastností plátků ke spokojenosti saxofonistů a klarinetistů ani ve snu nenapadlo… Ale v Kanadě se jistě zajímají spíše o názory hudebníků z praxe, s jasnými požadavka na tónové vlastnosti a až na 99. místě o poznámky eko aktivistů.

Rubriky
rady test zamyšlení

Test ligatur na tenor saxofon – 4.část

A je tu již čtvrtý díl seriálu testování ligatur, jedeme dál, testujeme, hrajeme, fungujeme! Dnes po antigenním testu a dvou PCR testech zaostříme v podrobném testu na tenorsaxofonovou ligaturu.

D´Addario H Ligature

Ligatura na první pohled a první dotek překvapí dotažením povrchového zpracování. Nejde však o její typický „zlacený“ povrch. Nenajdete žádné ostré hrany ani otřepy a hroty rohů v místě, kde se přibližují k sobě boky objímky u závitových pouzder.

Tyto hrany se totiž u mnoha ligatur „zakusují“ shora do hubice a vytlačují do ní řadu rýh a vrypů. Cena takové porýpané hubice pak klesá cca na čtvrtinu, pokud se jí třeba časem – a to není neobvyklé – rozhodnete prodat…

Konceptem této ligatury je, stejně jako u předchozího modelu, maximálně eliminovat kontakt a dotek ligatury s plátkem. Toto řešení přichází s přítlačnou destičkou tvaru písmene H.

Destička přitlačuje plátek na stranách patky plátku a střed stopky nechává bez doteku. Navíc ligatura je docela vysoká na to, aby vyvíjela tlak na poměrně velkou oblast celé patky plátku od řezové linie (shoulders) až po spodní hranu.

To je velmi promyšlené, protože z praxe je známo, že vysycháním, rákosu, kdy plátek „pracuje“, se okraje stopky plátku mohou někdy prohýbat a zvedat nahoru, čímž nedosedají celou ploškou na destičku (table) hubice. Vzniká nepatrná parabolická deformace písmene U. Plátek na hubici netěsní, tón je udušený nebo prázdný, bez zabarvení, spotřebuje nepřiměřeně mnoho vzduchu a při nasazení tón kixá.

(pozn.: Deformace postihuje nejen stopku, ale vysycháním se kroutí celý plátek po délce. Na špičce pak není rovnoměrná otevřenost. Směrem k okrajům se plátek oddaluje od špičky hubice a od jejích hran. Tento jev by mělo řešit ukládání plátků do rovnacího pouzdra. Ten, kdo vyznává filozofii přítlaku plátku na okrajích, oproti teorii o přítlaku na střed, ten si s touto ligaturou zgustne.)

Problém plátků

Přirozený tvar rákosového stébla, nebo výhonku je kruhový, takže plátek je v podstatě velmi malá část obvodové kruhové výseče původního rákosového stébla s velmi nepatrným, ale přesto existujícím rádiusem, a i když se plátek zdola perfektně brousí, aby styčná plocha byla naprosto rovná, jeho přirozený tvar, tak jak rákos vyrostl, je parabola s vrcholem nahoru. Vlhčením a vysycháním plátek pochopitelně pracuje. Proto pokud někdo uvažuje tím směrem, že by bylo vhodné působit tlakem na stopku plátku uprostřed, zakládá domněnku na opodstatněném faktu. Tím problémem je, že kruhová rákosová výseč může postupným vysycháním pracovat nepředvídaně. Buď se více zaoblovat, nebo naopak narovnávat. Proto se boky plátků mohou zvedat, což je na vyschlém plátku na hubici okem viditelné.

Detail, zaměřený na přítlačnou destičku na obr.6 ukazuje, že v důležitých místech packy ligatury nekopírují věrně rádius plátku a místo aby naň tlačily ploškou dosedají na něj pouze ledabyle svou hranou. Asi by to vyřešily jemné kleštičky a několik nepatrných narovnání, aby dosedaly plochou, ale v tomto stavu ligatury expeduje výrobce – a vývojáři D´Addario.

Při upínání ligatury je patka plátku dobře vidět, ligatura plátek nezakrývá a hráč má perfektní kontrolu, zda je patka centrována na středu. Plátek lze jemně a přesně dolaďovat na plošce hubice v horizontální i vertikální rovině před samotným dotažením (toto např. BG Duo zcela znemožňuje)
Při dotahování šroubku závit ale drhne a slabě skřípe. Vyřešilo by to vhodné mazivo. Otáčením se šroub posouvá vůči matici s vnitřním závitem, ale v tomto pouzdře je volný a šroub se viklá, jakoby měl nepatrně menší vnější průměr. Při testu používáme zcela novou, vybalenou ligaturu! Šrouby jsou ve spojích namáhány tahem a smykem, takže je otázkou času, kdy se šroubek v pouzdře přetrhne, nebo se strhne závit v matce.

A to je u této ligatury velká škoda, protože funguje přesně tak, jak ligatura má: Přitisknout patku vycentrovaného plátku, aby se na hubici nehýbal a nepropouštěl z komory hubice vzduch mimo. I když je plátek nedbale a pofiderně přitlačován všemožně pokřivenými packami tvořícími profil H, nutno uznat, že vzduch zpod plátku nepropustí. Je to díky možnosti perfektního usazení a vystředění plátku mezi postranními hranami a špičkou hubice. A to je pro samotnou hru a pocit z hraní pozitivní.

Dojem ze hry:

Zvuk je jasný, sytý, plný a znělý, zvonivý, na alikvóty bohatý. Tón ladí a ochotně spouští jak kolem vrchního f3, tak po nejnižší Bb. Po chvíli hrání si plátek dokonce ještě přesněji sedne a těsní skvěle! Kdyby byly řemeslně lépe vyřešeny šroubky a závitová pouzdra, neměla by ligatura chybu.

Rubriky
rady test zamyšlení

Test ligatur na tenor saxofon – 1.část

V současnosti lze v nabídkách prodejců hudebního příslušenství nalézt mnoho typů ligatur na saxofon. V nejhrubším dělení jde o ligatury pro čtyři typy hubic:

  • kovové, úzké
  • plastové či ebonitové úzké
  • plastové či ebonitové kónické, široké
  • kovové kónické, široké

    Zaměřil jsem se na některé tenorsaxofonové ligatury třetího, resp. čtvrtého typu. Mezi tyto typy patří například hubice značek:

  • Beechler
  • Brilhart
  • E.Rousseau
  • Freddie Gregory
  • Jody Jazz HR
  • Meyer
  • Otto Link
  • Pillinger (metal)
  • Pomarico
  • Selmer
  • Vandoren

    Pokud máte konkrétní otázky k funkčnosti jakékoli ligatury, můžete navštívit nejbližšího prodejce a všechny si vyzkoušet. Informace z venčí jistě pomohou. Dovolte mi ukázat, jak se ligatury jevily při testu mně. Vznikl tak několikadílný seriál testů a poznatků z porovnání a prvním dílem je tento úvodní článek.

    Má-li mít recenze výrobku co nejpřesnější výpovědní hodnotu, je nutno posuzovat ligatury v podmínkách s co nejmenším počtem proměnných. Proto budou posuzovány jedním hráčem, v jeden den na stejném místě, na stejný nástroj a se stejným plátkem na stejnou hubici.

Jaký máme set-up?

  • tenorsaxofon Buescher (1940s)
  • Rico reed – D´Addario – Select Jazz 2H
  • hubice Brilhart Tonalin 4 (vintage 1940 viz poznámku)

(pozn: hubice Brilhart a Beechler jsou si v jednom modelu podobné a oba modely mají typickou bílou barvu. Ale mnozí jsou tak zmateni, že je mezi sebou mylně zaměňují. Stává se to dokonce i profesionálům, kteří jsou s hubicemi v denním kontaktu, ale budiž jim omluvou, že názvy jsou si záměrně navzájem podobné. Hubice však dělí propast několika desetiletí. Takže: Brilhart vyráběl v minulém tisíciletí řadu Tonalin, zatímco v současnosti se ještě sem tam prodávají hubice Beechler Tonalex. Pamatujme si proto tyto ustálené dvojice:

  • Křemílek – Vochomůrka
  • Mach – Šebestová
  • Spejbl – Hurvínek
  • Brilhart – Tonalin
  • Beechler – Tonalex

    To jsou fakta, přes která nejede vlak.

Funkčnost pohodlí a efektivita

Podstatnou veličinou při jakémkoli testu hudebního příslušenství je způsob hry saxofonisty a jeho požadovaný zvukový ideál s ohledem na jasné až ostré výšky nebo naopak na ozev v spodním rejstříku se subtónem. Jak rozdílní jsou Stan Getz, Gexter Gordon a John Coltrane, Michael Brecker!

Aby recenze přinesla signifikantní výsledek, musí být provedena zevrubně a velice pečlivě zohlednit všechny aspekty, které s použitím ligatury hráče mohou potkat. Nezanedbatelným požadavkem pro testování je nezainteresovanost testera. Valná většina recenzí je provedena na objednávku konkrétní firmou, výrobcem, či prodejcem, kteří hráče materiálně motivují, či zásobují svými výrobky a podle toho pak test dopadne. Jak praví přísloví: „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.“

V tomto případě jsme od podobně tendenční recenze na hony vzdáleni. Posudek je zcela nezávislý. V tomto seriálu opravdu zevrubných recenzí jen o to vytipovat opravdu praktickou, funkční ligaturu s co nejlepšími vlastnostmi pro hraní a případně upozornit bez obalu na temné stránky. Funkčnost – pohodlí – efektivita

Hodnotit budeme v první řadě výkon, tedy jaký zvuk s ligaturou dosáhneme, jak snadný je ozev a jak jistá je intonace. Jak je na tom uživatelské pohodlí? Proto také trochu nahlédneme na vlastnosti i pod úhlem technickým a mechanickým.

Pro přesnější popis v terminologii testu nebude od věci připomenout v tomto prvním díle pojmenování jednotlivých částí v anatomii plátku a hubice. (některé pojmy nemají v češtině ustálený ekvivalent)

V příštím díle skočíme rovnou po hlavě k testu samotných ligatur.

Volný nátisk a široký dech

Dušan Čech