intonace – Dušan Čech

Před několika lety došlo na zkoušce s bigbandem Václava Kozla v Redutě ke sporu, zda intonačně nepřesná interpretace kapely vychází z řad trumpetové sekce, nebo jsou na vině dřeva, tedy saxofony. Jelikož čas hudebníkův je vzácný, jsou pravidelné zkoušky kompletní sestavy bigbandu luxusem. Proto se razí princip sekčních zkoušek, kdy si každá sekce sladí a srovná rytmicko intonační projev pod vedením vedoucího sekce, a tyto sekce se pak bezprostředně před samotným koncertem maximálně jednou sejdou. Došlo ke sporu mezi jistotou v intonaci mezi zmíněnými sekcemi, každá byla přesvědčena, že jejich souhra je v pořádku. Každý trumpetista a saxofonista povinně zatroubil své komorní a1 proti sběrnému mikrofonu ladičky pana kapelníka a tím byla vina odhalena. Na vině v tomto případě byly žestě. Ale otázka správně intonace v kapele není záležitostí přesné ladičky a její ručičky zastavivší se uprostřed centové stupnice.
Zatímco většina hudebníků je svými guru motivována k používání ladičky pro porovnávání a kontrolu svého ladění, veden praktickou zkušeností se osobně domnívám, že pečlivé naslouchání, ztotožnění se a osvojení si konsonantního pocitu, pochopení principu konsonance, koncepce ladění, a neustálá pohotová pozornost, to jsou hlavní ingredience k rozvoji mistrovské úrovně intonace. Cvičit s ladičkou nerozvíjí žádnou z výše zmíněných dovedností.

Hraní s dronem

Řada hudebníků i zpěváků experimentálně přechází na používání metody dolaďování se k dronu. Samozřejmě není řeč o hračce na dálkové ovládání se schopností pořizovat špionážní videozáznamy. Tento systém je postavený na hraní na saxofon při současném pocitovém vnímání výsledného konsonantního souzvuku s alikvótami postavenými na pedálovém tónu – fundamentu. To je významný krok směrem k navození praxe, neboť velmi úzce souvisí se skutečným „live“ hraním a se souhrou s ostatními hráči. Je zde ještě jeden aspekt, jemuž je třeba věnovat pozornost. Prostřednictvím solidního a konstantního dronu, se můžeme jako hudebníci opírat o tento vnější zdroj referenčního tónu a můžeme jet tak říkajíc na „autopilota“. Tím, že necháme dron a náš hudební sluch dělat většinu práce. (pozn.: hudební sluch je zde pochopitelně klíčový, doporučuji článek o Hudebním sluchu a o jeho mnohých zajímavých dysfunkcích, souhrnně označovaných amúzie). To vedlo k vytvoření metody cvičení, která umožňuje žákům, ale i pokročilým hudebníkům doladit se a „splynout“ s externím zdrojem zvuku. Přitom se však procvičuje a buduje naše pozornost, soustředěnost a ostré zaměření se na konsonanci.
Tyto smyčky (loops) jsou navrženy tak, aby napomohly oproštění se od závislosti na ladičce, kdy jedinou snahou hráče je udržet přesnou frekvenční hodnotu daného tónu (a tím i ručičku ladičky) v centrální poloze. Zde použitý dron má všechny alikvóty jsou slyšitelné, občas se stáhnou do pozadí. Hráč musí udržovat konzistentní zvuk z hladiska výšky i barvy, aby se i nadále „sladil a splynul v různých intervalech“ se zvukem a barvou dronu. V souladu s pokrokem 21. století, tyto stopy jsou k dispozici online, takže saxofonisté si je mohou spustit, nebo stáhnout na jakýkoli přenosný přístroj si přejí. Odpadá nutnost přenášet vždy pro cvičení ladičku s sebou, byť by byla součástí nějaké chytré androidové appky. Přenosný MP3 přehrávač, nebo telefon přesto může poskytnout veškerou pomoc, kterou potřebujete!
Každá stopa je dronem od určitého kmitočtově přesně definovaného tónu, který je tzv. fundamentálem. V první fázi je ideální do znějícího dronu pouze zpívat melodii, chytat konsonanty.
V druhé fázi přejděte k vlastnímu hraní spolu s podkladem; budete cítit, jak velké úsilí a koncentraci to vyžaduje hrát v konsonantních intervalech nebo v melodii, se stabilním neměnným dronem, ve srovnání s pouhým troubením do ladičky s pohledem upřeným na hopsající ručičku (to v lepším případě, v horším případě pohledem na zadrhávající blikající digitalní ukazatel). Hraní s ladičkou totiž nebere v úvahu ještě dvě podstatné věci a tou je témbr – barva tónu – a rovněž dynamika. Tím větší výzvou je, aby saxofonový tón „souzněl a splýval“ se všemi alikvótami dronu. Zkušenost s touto metodou cvičení umožňuje nespoléhat na externí zdroj pro vizuální kontrolu intonace, ale učí „splynout, ztratit se“ ve výsledném zvuku jakékoli frekvence. Tato metoda vyžaduje, aby hráč nadále hrál s jistým tónem, v různé dynamice a barevně, podobně jako při koncertním výkonu. Drony jsou způsob, jak zhodnotit, do jaké míry dochází k odklonu a ke „skluzu“ od dokonalá intonace.
Nelze dostatečně vypovědět, jak velmi nápomocná, podnětná a důležitá je práce s dronem. Je to mnohem účinnější, než jen hrát dlouhé tóny, protože se nepracuje pouze s intonací, jak již bylo uvedeno. Dochází ke kontrole několika veličin souběžně. Práce s drony umožní opravdu zaměřit pozornost na mikrointervalové kolísání v ladění. To také může přispět k rozvoji intonační paměti, která náleží do svalové paměti a souvisí s tvarem ústní dutiny, s uvědomováním si hrdelní oblasti (hrtan) a pojí se s pocitovou pamětí. Když budete trávit čas s drony začnete si pamatovat, jak různé tóny cítíte a jak znějí v konsonantních intervalech, jak rezonují pod prsty skrze klapky. Kdo na vlastní uši pocítí barvu oktávy, kdo pocitově zažije čistou kvintu nebo kvartu, i oba tvary tercie, případně velkou a malou septimu, ten získá nedocenitelnou novou zkušenost v oblasti intonace, akustiky a harmonie jako takové. Je zajímavé pozorovat, jak někteří hráči intonují většinu tónů výše, než je akusticky správné. To je to známé: „..horní tóny máš vysoko, vytáhni si hubici..!“ Oou oou, chyba lávky, hubicí to nebude. Pomůže spíše vyčistit a zapojit uši, nebo ještě lépe: překalibrovat sluch přesnými pocity všech konsonancí.

Jak si hudebník rozvíjí svůj smysl pro intonaci, může se naučit rozpoznat prožitkem přesné ladění jako ten jediný bod v harmonickém pocitu konsonance, spíše než posuzovat ladění jako rozsah a poměry kmitočtů a frekvencí. Mám na mysli to, že naprostá většina z nás nevnímá „ladění“ způsobem, jak vnímá ladění stroj, tedy jako přesnou rychlost vibrací plátku a vzduchového sloupce, udáváno v Hertzích. Například víme, že musíme ret trochu povolit, aby naše vysoké Bb ladilo a můžeme vidět na ladičce, kdy blízko a přesněji jsme přichýleni k „správnému ladění“, řekněme v rozsahu 4 centů (2 centy v obou směrech). Tato dovednost zastavit ručičku na středové nule by byla zcela jistě považována za nadprůměrně slušný všeobecný standard, i kdyby byl hudebník zcela hluchý. Jen hlavně nesmí být slepý, pravda. A i přesto může dále býti i vedoucím hudebního oddělení. Ale zcela určitě by schopnost intonovat mohla být ještě vylepšena. Uvažujeme-li totiž tak, jak zaintonovat naše vysoké Bb v sekci do akordu C7, kde tvoří malou septimu, nebo naopak v akordu EbMAJ7, kde tvoří kvintu, povede nás spíše výsledný pocit z celkového zvuku lépe, než pozice ručičky na ladičce.
Podtrženo sečteno: Hraní dlouhých desetisekundových tónů s ladičkou nevycvičí vaše uši tak jemně, jako používání DRONŮ a vydržování tónů dvacet, třicet sekund. Práce s DRONEM je nejúčinnější způsob, jak opravdu vytříbit intonaci, stejně jako získat kontrolu nad svým zvukem ve smyslu barvy a dynamiky.

Jak s drony pracovat?

Existuje mnoho různých výživných cvičení, které může hráč na dechový nástroj dělat, a měly by být začleněny do progresivního rutinního každodenního cvičení. Jedním z mnoha tipů je
1. hrát dlouhé tóny, opravdu dlouhé v celém rozsahu svého nástroje a to od nejnižších tónů. Usilujte o to, aby se vaše ruce, prsty a samozřejmě nátisk naprosto uvolnily, přičemž po plném bráničním nádechu hrajete každý tón tak, jak nejdéle je to možné. Může se stát, že po 90 sekundách v pianissimu Vám bude divné, zda už to není příliš dlouhé, ale vězte, že právě v tuto chvíli stojíte na prahu toho nejdůležitějšího okamžiku, proč se vydržované tóny hrají. Možná Vám to na začátku neřekli a hráli jste dlouhý tón maximálně 16 dob, a v dobré víře nanejvýš 20 sekund. To byla možná z poloviny zbytečná ztráta času!
Pro efektivní výsledek těchto cvičení je rovněž nutné osvojit si specifickou úlohu jazyka při tvorbě tónu. Zejména jde o jeho polohu v ústní dutině a vliv na samotné rozkmitání plátku.

2. hrát v různých úrovních hlasitosti, zejména usilovat o nejtišší pianissimo, zatímco se snažíte udržet své tóny v dokonalém konsonantním souladu s dronem a plynule zesilovat.

3. hrajte intervaly do dronu. Zkuste oktávy při zachování perfektního ladění. Po oktávě zkuste kvintu, velkou tercii, sextu, kvartu, malou tercii, septimy, v tomto pořadí. Hrajte nejprve unisono s fundamentem dronu a přejděte do intervalu, a pak zpátky do fundamentu. Musíte se naučit, aby každá nota na saxofonu byla v přesném ladění i při přeskakování z jiného tónu.

4. samotný ladící mechanismus, jímž se ovlivňuje intonace, tedy to, co způsobuje schopnost doladit v mikrointervalech ten který tón, je ukryt v hrtanu, v kořenu jazyka. Hrtan s jazykem v koordinaci se sluchem, je ústrojí zodpovědné za dilataci ladění. Tak, jako existují efektivní cviky pro uvědomění si a posílení bránice, drony umožňují objevit, uvědomit si, zvládnout a ovládat tento dolaďovací aparát. Začněte například s koncertním Bb dronem. První zahrajte své vysoké G (velkou sextu) a vycentrujte jej. Pak malíkem zahrajte G# hmat a snižte tón zpět do G pouze nátiskem (rozuměno nikoli rtem a povolením, podsazením čelistí, ale hrtanem). Držte tento tón a soustřeďte jej v dokonalém ladění tak dlouho, jak to jen půjde. Snažte si uvědomovat otevření a uvolnění krku, spíše než jen pokles či snížení čelisti. (pozn.: je dobré být obeznámen s tím, že síla skousnuté čelisti versus uvolnění může mít vliv na zkreslené vnímání skutečné intonace přímo v uchu. Zatnutím svalů čelisti hráč může podle míry stisku skusu slyšet rovný tón jako a kolísající, při rychlém kousání a povolování jej vnímá jako vibrující! Podobně deformovaný dojem intonace může nastat při zívání) Pokoušejte se dolaďovat dlouhé tóny tímto způsobem po sestupných půltónech. Zjistíte, že některé tóny je mnohem snadnější ohýbat a stabilizovat, než ostatní. Techniku dolaďování tak procvičíte dokonale.

5. podobně, jako u předchozího cvičení tentokrát snižujte vědomě o celý tón, místo o půltón. Nevzdávejte snahu, pokud některé tóny nepůjdou stabilizovat v intonaci, samotný akt snahy a pokoušení se zlepší vaši kontrolu nátisku a sluchu přímo mistrovsky.

6. pokud zvládnete první dvě podlaďovací pitch band cvičení, přistupte k provedení třetí fáze. Tentokrát prsty zahrajte malou tercii nad fundamentem dronu a tón snižte. Nezapomeňte vždy nejprve zahrát drone, abyste si pevně internalizovali harmonický soulad, před stisknutím vyššího intervalu a ohnutím dolů. Tyto ohybové cvičení vás nutí hrát uvolněně s otevřeným hrdlem. Učí vás hrát bez používání tlaku na plátek. Během těchto cvičení si uvědomíte, kolik dechu tento způsob hry spotřebuje. Ale to je v pořádku, saxofon není hoboj! To výrazně zvýší obtížnost hraní dlouhých tónů, aby se ustálily na unisonu. Pokuste se stabilizovat ladění v přefouknutém rejstříku, kde jste neustále potřebné snížit tony v ladění. Jak se snažíte uvolňovat tyto malé tercie, zjistíte, že je zpočátku téměř nemožné dělat to v nižších polohách saxofonu. (Jak popis napovídá, jde ve všech případech dolaďovacích cvičení o metodu snižování vyššího tónu dolů. Jakékoli dotahování podladěného tónu je tomuto systému naprosto cizí, je kontraproduktivní a do technik saxofonisty zásadně nepatří. Děje se tak totiž pouze stiskem plátku, uskřípnutím volně kmitající špičky, tím pádem k ovlivnění otevřenosti hubice. To pak vyvolá zásadní omezení plátku v jeho vibraci a výsledkem je tón uškrcený, sípavý, skřípavý, úzký, třaslavý, nezdravý, slabý, nevýrazný a nekonkrétní, a navíc často ani neladící. Proto nepoužitelný.)

7. Na závěr improvizujte volně za použití pedálového dronu. Zkuste různé řady a mody napříč dronem a občas se vraťte během hry na unisono nebo do oktávy, abyste se ujistili, jste-li stále „in“. Procvičujte přechody mezi různými typy mollových i durových stupnic. Cvičte plynule a chromaticky rozvádějte tóny do slyšitelných alikvót dronu.

Hlavním účelem hraní s drony je naučit se spoléhat pouze na sluch, když hrajete melodie. Standardně je ladička konec konců berlička; takže nesouvisí se schopností kontrolovat intonaci sluchem, ale zrakem, a to je nesprávné asi tak, jako se dívat na displej tabletu na napodobeninu metronomu pana Jana Nepomuka Mälzela. Kdo nedostane rytmus pod kůži a do hlavy ušním otvorem, ale otvorem kde sídlí oko, metronom jej nezachrání. A rytmus spolu s intonací jsou základní kameny projevu muzikanta.

Ujistěte se, že také můžete s dlouhými tóny přejít do vyšších poloh. Zde je kontrola souhrou s dronem opravdu poučná.

Jak vypadá v konečném výsledku hra na saxofon s perfektní kontrolou intonace s dronem, ukazuje saxofonista Hayden Chisholm ZDE

Za pozornost stojí naprostá absence nájezdových glissů při nástupu do tónu a dolaďovací hledání intonace.

vysvětlení pojmů: DRON: kořen slova pochází z indo-evropského základu („dhran“= broukat, hučet) v Sanskrtu „dhran“, řecké „thren-os“, anglické „thrum“, „drum“, nebo „dream“

Široký dech, Dušan Čech

AMÚZIE A HUDEBNÍ NADÁNÍ

Okolní svět vnímáme v jeho hloubce, barvě, pohybu a formě se samozřejmostí jako sehraný a synchronní. Přitom vše existuje jako mnoho samostatných prvků, které vytváří celistvý obraz a vjem. A tyto prvky musejí být analyzovány odděleně a poté složeny dohromady. Zaměříme-li se na sluchový vjem, účastní se mnoho prvků, které se starají o vnímání, dekódování a slučování zvuku a času. Je-li v důsledku nějakého poškození, nebo poruchy některý z prvků defektní, může být potíž se syntézou v jednotný celek. Proto hovoříme o různých formách AMÚZIE. (AMÚZIE: ztráta schopnosti vnímat a poznávat melodii, harmonii, rytmus a tempo při zachovaném vnímání jednotlivých tónů)

Existují dvě základní kategorie hudebního vnímání: rozpoznávání melodií a rozpoznávání rytmu, nebo časových intervalů. Podrobněji se rozlišuje amúzie receptivní a interpretační, neboli performační a rozeznáváme více než dvacet variet!

DYSMÚZIE: nedostatek či ztráta smyslu pro hudbu.

impresivní, receptivní pro melodii
totální, centrální – totální ztráta
expresivní – pro zpěv, nebo hru na nástroj, kde hráč ovlivňuje dolaďování tónu)

AMÚZIE PRO RYTMUS (rhythm deafness)

může být mírná, silná, vrozená nebo získaná. Takový člověk nerozeznává typický rytmus jednotlivých stylů, např. tango od waltzu.

AMÚZIE PRO MELODII (tone deafness)

člověk trpící tímto druhem amúzie má potíže (anebo není schopen správně slyšet) s poměrnými rozdíly mezi tóny. Rytmická a tónová dispozice sídlí každá v jiné mozkové hemisféře. Po mozkové příhodě postihující LEVOU hemisféru se může objevit silná rytmická hluchota bez hluchoty tónové a naopak při postižení PRAVÉ hemisféry se může rozvinout tónová hluchota bez hluchoty rytmické. Obecně však rytmická hluchota nebývá absolutní, protože rytmus je v mozku široce zastoupen jako životně důležitý prvek.

AMÚZIE PRO DISONANCE

zhoršená schopnost vnímat souzvuk (nelibozvuk) dvou tónů, v němž je vnitřní napětí a proto směřuje k rozvedení do konsonance. Tento jev vnímají už kojenci a porucha má souvislost se specifickými neurologickými poškozeními. Cit pro disonanci a konsonanci postrádají osoby s rozsáhlým poškozením oblasti, podílející se na emocionálních soudech (poškození parahipokampální kůry). Postižený není schopen zhodnotit konsonantní hudbu jako příjemnou a stanovit, zda je kompozice smutná, nebo veselá. Disonantní hudbu vnímají jako „celkem příjemnou“. S tímto souvisí i částečná, nebo úplná ztráta pohnutí nebo vzrušení, jež běžně hudba evokuje, přestože hudební vnímání poškozeno není. Domnívají se, že kompozice je charakterizována jako smutná nebo veselá podle názvu, nebo tempa!

AMELODIE

neschopnost slyšet melodie, směr postupu tónů, ačkoli rozlišování jednotlivých tónů je výtečné. Podobné stavu, kdy se při vnímání řeči ztrácí porozumění větné skladbě, nebo významu věty, přičemž chápání slov je neporušeno. Postižený slyší sled not, který ale postrádá logiku a účel, zdá se být náhodný. Neslyší poměry mezi tóny, není schopen zhodnotit jejich interakce a prolínání. Postrádají schopnost syntézy tónů v melodii. Nepoznají, zda melodie klesala nebo stoupala. Nejsou také schopni přiladit se k znějícímu tónu a stanovit, který tón za dvou je vyšší nebo nižší.

NESCHOPNOST VNÍMAT HARMONII

postižený nedokáže sloučit jednotlivé lineární hlasy ve výslednou harmonii. Slyší oddělené, různými směry plynoucí melodické řady. Má obtíže integrovat odlišné hlasy do celku, jež by dával smysl. Amúzičtí lidé postrádají ZNALOSTI A POSTUPY, JEŽ JSOU POTŘEBA PRO MAPOVÁNÍ POLOH TÓNŮ A STUPNIC.

KULTURNÍ FORMY RYTMICKÉ HLUCHOTY

Do 12. měsíce života člověk detekuje všechny sebemenší rytmické obměny a po 1. roce života se tato schopnost detekce snižuje, ale zpřesňuje. Dítě snadněji detekuje rytmy, které jej v jeho kultuře běžně obklopují, a přijímá je za vlastní. Člověk vychovávaný v západní kultuře obtížně proniká do složitějších rytmů latino americké hudby, do lichých rytmů arabské hudby, či synkop a polyrytmů africké hudby. Kulturní vlivy, jimž jsme vystaveni, ovlivňují i naše tonální cítění. Evropané proto považují diatonickou stupnici za mnohem „přirozenější“ a srozumitelnější, než škály dvaceti dvou šruti hindské hudby. Nezdá se však, že by existovaly nějaké vrozené neurologické preference pro konkrétní druh hudby. JEDINÝMI NEZBYTNÝMI SOUČÁSTMI HUDBY JSOU SAMOSTATNÉ TÓNY A RYTMICKÉ USPOŘÁDÁNÍ.

Mnoho lidí nedokáže čistě zpívat či pískat, a byť jsou si toho vědomi, nemusí jít o amúzii. Skutečnou tónovou hluchotou trpí asi 5 procent populace. Takoví lidé se mohou vychýlit z tóniny, aniž si to uvědomí a nejsou schopni rozeznat falešný zpěv u ostatních. To se ovšem týká zpěvu, nebo pískání, kde člověk aktivně ovlivňuje tónovou výšku svou vůlí a citem působením na určité svaly. Hra na hudební nástroj není s tónovou amúzií nemožná. Pokud dítě hraje od mateřské školy na piánko podle čísel, nebo barevně odlišených kláves, později z not a dodržuje prstoklad – opět čísla, nemusí se na hudební indispozici přijít. Chybu pozná nikoli sluchem podle falešného tónu, ale podle pocitu chyby v číslování prstů, nebo zrakovým vjemem, když stiskne jinou barvu, než je v předloze. Hráč může stále pociťovat radost z hudby a hru si užívat, i když rozdíly ve výškách neslyší. Stále to nemusí být důkaz o hudebním talentu, ani o amúzii a to by si měli uvědomit zejména nadšení rodičové. Hudební pedagogové mají soubor testů, jak hudebnost ve všech úrovních potvrdit.

Rytmickou amúzii se nemusí vůbec podařit odhalit, nebo až po delším čase. Jsou velmi rozšířené případy, kdy žák sice hraje s metronomem, jak se sluší a patří, ale vyjde najevo, že rytmus (což je vnímání pulsace dob v čase) a tempo vnitřně necítí, ale hraje podle mezních kmitů ručky metronomu, nebo podle blikající diody. Jakmile je zbaven své ZRAKOVÉ KONTROLY, ať pohledu na metronom, nebo na dirigenta, je ztracen.

Nástrojová improvizace na předem dané harmonické schéma je naproti tomu naprosto přesným indikátorem ztráty schopnosti vnímat melodii, harmonii, formu, dělení a rytmus.

Při amúzii ve svém absolutním smyslu – úplné amúzii – nejsou tóny vnímány jako tóny, hudba není prožívána jako hudba. Postižený vnímá hudbu třeba jako skřípění brzd, bez tónových rozdílů. Tóny ztrácejí svou výšku a barvu a redukují se jindy na monotónní bušení s kovovým dozvukem. Pro tuto poruchu se používá výraz dystémbrie – ztráta smyslu pro barvu tónu a její udržení. Cit pro rytmické dělení přitom může být naprosto zachován. Dokážou zopakovat vyťukáním rytmus. Jakmile je ale zasazen do melodie, jsou ztraceni. Takoví lidé jsou často schopni identifikovat pouze jedinou píseň. Buď to je „Pásli ovce valaši“ nebo není. Hymnu poznají jen podle toho, že ostatní vstávají. Jejich řeč, zejména pak pokus o recitaci, je monotónní bez intonace a modulací. Rozpoznávání hlasů lidí jim nečiní potíže, poznávají bez potíží štěkot psa, zurčení potoka, kvílení větru, ale mají silně narušené uvědomování si melodií a rozlišování výšky. Nejsou schopni poznat rozdíl mezi celými tóny a půltóny a bez těchto základních stavebních kamenů není možné mít žádný cit pro tonální centrum, či tóninu, ani pro stupnice, módy, melodie, harmonii. Jako v mluvené řeči – nelze tvořit slova bez slabik.

Muzikálnost je v lidském genomu silně zakotvena spolu s daleko staršími vývojovými kořeny, než je mluvený jazyk. Nedávno bylo prokázáno, že pacienti s vrozenou amúzií mají nedostatečně vyvinutou jednu oblast bílé mozkové hmoty v pravém dolním čelním záhybu, v oblasti, o níž je známo, že se účastní kódování hudební výšky a pamatování si průběhu melodie!