Co se u saxofonu při jeho výběru nejvíce zohledňuje a hodnotí? O čem se uvažuje a bere v potaz? Ať už je řeč o nástroji studentském nebo o profesionální třídě, padne vždy slovo o kvalitě materiálu, z něhož je vyroben a zejména to, jak materiál ovlivní pouhé dvě základní veličiny, které hráče zajímají a které bez výjimky řeší.
Barva tónu a intonace
Je všeobecně známo, že saxofony Selmer jsou citlivější na intonační změny třeba ve srovnání s Yamahou. Také se diskutuje o asijských saxofonech a jejich intonaci. Proč již ne tolik o barvě tónu? Domnívám se, že u těchto levných nástrojů z východu jde otázka témbru zcela stranou. Jednak je barva do značné míry dána nátiskem, druhem hubice a plátku a zkušenostmi. A v druhé řadě začátečník sleduje nejprve samotný ozev, natož aby bral ohled na barvu. Svou roli též hraje menzura nástroje. Ale jak tyto parametry působí na tón?
Naskytla se nám příležitost porovnat během jednoho dne čtyři saxofony,
nahrát je při hře a to s použitím dvou ebonitových hubic: Meyer 7 a Otto
Link 7*. (obě hubice byly opatřeny plátky RICO 2,5). Šlo o porovnání
barevných možností, ozevu v nízké i vyšší poloze, v pianissimu i ve
forte. Zaměřeno na schopnost saxofonu reagovat na akcenty, míra reakce na
různé frázování („spouštění“), akceptování a ochota přejít do
různých škál barevných změn, porovnání spotřeby dechu během hry,
ovladatelnost nástroje co do udržení ladění. Vliv uvolnění nebo utažení
nátisku na intonaci a tónovou barvu, vliv crescenda na intonaci a barvu.
A možná i vliv zdvihu klapek na techniku. 
Amati AAS 32-black
Testování a porovnávání saxofonů nebo hubic tak, že na jeden nádech zazní ve fortissimu krkolomný polytonální lick od spodního Bb až po čtyřčárkované altissimo (případně hráno v opačném směru) v tempu 385 bpm – to vše ve čtyřiašedesátinách legato – je naprosto k ničemu. Nic důležitého to testující osobě neříká. Pro posouzení témbru je třeba delšího, komplexnějšího a členitějšího zahrání a detailnějšího porovnání v táhlejších i svižnějších pasážích. Nezanedbatelná je rovněž skutečnost, že výsledný dojem z tónu a celého sóla souvisí i s individuálním vkusem hráče. Vliv Mr. Paula Desmonda je jiný, než Mr. Erica Marienthala a ještě jiný od pánů Charlie Parkera a Maceo Parkera, nemluvě o Ornettu Colemanovi. Proto je alespoň přínosné, když na nástroj zahrají v tutéž chvíli dva hráči, při zachování konstant. I tak je ještě podstatné, jak zvolený hraný styl ovlivní výsledné sólo, v tomto případě byl zvolen swing 140 bpm. Hudební styl a tempo totiž pochopitelně souvisí s volbou artikulací, s frázováním, s patřičnou dynamikou sóla, i s groovem. Kombinací byly získány tyto sestavy:
Sóla nejsou zamýšlena jako exhibice s přehlídkou desítek roztodivných
a ještě roztodivnějších improvizačních technik a přístupů
zvládnutelných během podkladu naprosto základní jazzové progrese. Sóla
mají být jen přiblížením tónového potenciálu nástrojů ovlivněného
materiálem, menzurou. Harmonie v podkladu není nikterak záludná: 
Přesto lze vypíchnout některé jednotné záměry, se kterými sóla vznikla: vertikální vedení sóla, i melodie vedená horizontálně, změny v intenzitě dechu, způsobilost reagovat na rychlejší pasáže, legato pasáže, dechem nasazované úseky, staccato, vibrato, synkopování a tomu odpovídající chování intonace a změny v témbru. Jednoduše řečeno: jak saxofon v sólu vypráví? V tomto případě byl brán zřetel i na barvu tónu v subtónu. (pozn.: zde je třeba poznamenat, že to vše je do značné míry závislé i na hubici a plátku) Naopak stranou zájmu testování stály multifonics, altissimo, nebo alikvotní alternativy hmatů pro různé tóny metodou přefuků.
Z hlediska melodického ve všech sólech zaznívají jednodušší čitelné prvky: časté rozklady septakordů a nónových akordů vzestupně i sestupně, trioly, riffy i delší pasáže, modální záměny, chromatismy, substituce, superimpozice (zejména na dominantě), střídání nízké i vysoké polohy a využívání pianissima oproti pasážím ve forte. Zaznívají bluesové postupy, bebop licky, prvky latiny, popu, občas probleskne growling.
Sóla byla nahrávána bezprostředně za sebou, aby bylo zachováno stejné prostředí, napěťový pocit rtů, pozice a poloha nahrávací aparatury (pozn.: její kvalita nemá pro výsledek tónu a intonace sóla vliv, pokud je pro všechny saxofony stejná, tedy nebylo přidáno žádného efektu, halu, nebo filtru. Nahráno na MicroBOSS BR).
Porovnání zvuku a barvy – Hráč 1
Porovnání zvuku a barvy – Hráč 2
Amati AAS 32 – Otto Link 7star
Zajímavostí je, že přizpůsobení se novému nástroji v pořadí testovaných je otázkou prvního nebo nanejvýše druhého chorusu, než se zvuk „srovná“ a saxofon padne takříkajíc do ruky a to včetně nalezení posazení intonace. Doladění se často děje za provozu s potřebným posunutím hubice na korku. Každý hráč ví, že pochopitelně neexistuje jedna univerzální poloha hubice vůči esu, ani udaná hodnota ideální délky korku, který má vyčnívat za hubicí. I tato poloha hubice se hráč od hráče liší. (podle Davida Liebmana se s nabývajícími zkušenostmi hubice posouvá stále více na eso)
Selmer serie III
Postřehy k jednotlivým sólům
Selmer III začíná slyšitelně pod tónem, vyžaduje operativně posunout (zarazit) hubici na eso více, než bylo očekáváno. Nejvíce však je hubice zaražena v případě saxofonu CONN, ačkoli jsou oba hrány na hubici Meyer 7. Markantní rozdíl v témbru na první poslech slyšíme mezi Selmerem III a CONNem. CONN zní díky materiálu a menzuře typicky sametově a zpěvně, což z těchto saxofonů dělá dosud velmi oblíbený nástroj pro swing a jazz 30 – 50.let.
CONN
Selmery jsou si výrazem sobě podobné více, nicméně „šestka“ je asi opravdu poněkud barevnější oproti širšímu přitemnělému tónu „trojky“. Ale opět podotýkám, styl hudby ovlivňuje způsob hry. Kupříkladu ve funku by byly zjištěny třeba ještě jiné nuance v intonaci, barvě i ozevu. Nemluvě o případném osazení kovovým klenotem z dílny „Theo Wanne“ nebo „Jody Jazz“.
Selmer Mark VI
Dodávám, že výsledky jsou jen částečně směrodatné, jak bylo řečeno. Aparatura, hubice, plátek, volba hráče i hudebního stylu a technika hry ovlivní ve výsledku hru na saxofon Selmer i Amati. Zde jde jen o zprostředkování zajímavého postavení nástrojů vedle sebe z hlediska zvukových možností v daný okamžik.
Široký dech, Dušan Čech