Rubriky
Backing Track harmonizace hudební teorie improvizace interpretace rady zamyšlení

Nač to dělat jednoduše, když to jde i složitě 2. díl

stupeň obtížnosti článku

V prvním díle článku o realizaci akordové progrese skladby Mr.Valitel bylo ukázáno, proč funguje pentatonika jako tónový materiál pro sólo na celou kompozici a jak ji používat k vytváření melodií nad jednoduchými akordy v rámci tóniny. V tomto druhém dílu se podíváme detailněji na harmonii, substituce a na pokročilejší techniky stavby sóla, přesahující rámec pěti tónů. Úhly pohledu, které umožní na jednoduché harmonii hrát zajímavější, barevnější melodie.

Ukážeme si, jak používat další módy, jako je dórský, frygický, nebo aiolský, k zvýraznění charakteru jednotlivých akordů. Zabrousíme i do 13. komnaty permutací molové stupnice a také se naučíme, jak v mysli reharmonizovat akordovou progresi. Tím jí zjednodušit a nebo o ní uvažovat v jiném kontextu a změnit akordy tak, aby vznikly nové možnosti a kontext pro improvizaci. Také se podíváme na to, jak pracovat s rytmem a motivem, aby naše melodie byly koherentní a expresivní.

Doufám, že vás tento článek zaujme a inspiruje k uvažování o harmonických vztazích a napomůže dalšímu rozvoji vašich hudebních představ. Pojďme začít!

Skladba Mr.Valitel

Připomeňme, že jde o ukázku doškálné harmonie. Využity jsou pouze akordy z jedné tóniny bez vybočení. Specifickou vlastností je minimalizace řetězce kvartových postupů, který vytváří v jazzu určité zaběhnuté klišé známé například ze skladeb Fly Me To The Moon, nebo All The Things You Are a díky těmto ustáleným postupům po kvartách jde časem improvizace dobře do prstů, protože kvartové postupy jsou v jazzu obvyklé.

III- VI- II- V I IV

V celé skladbě je patrné použití pěti akordických funkcí a tudíž pěti modů odvozených z permutace jónské stupnice. Chybí pouze dominantní septakord.

Nejprve se podívejme na harmonickou progresi a na její základní realizaci na klavíru:

V rámci taktu je druhý akord vždy předražen a tento rytmický prvek se pak promítne i v sóle.

Módy

Každý akord představuje jednu akordickou stupnici.

  • FMA7 jónská
  • Dm7 aiolská
  • Gm7 dórská
  • BbMA7 lydická
  • Am7 frygická
  • A7(b9b13) speciální mimotonální dominanta – bude rozebrána zvlášť

To je moc krásné a dozajista pravdivé sdělení, ale jak je zřejmé, harmonie se mění tak rychle, že není prakticky možné stihnout zahrát celý modus a navíc, i kdyby se to podařilo, toto oscilující vyhrávání stupnic nahoru či dolů ZDALEKA NENÍ IMPROVIZACE. Co vlastně znamená zahrát předepsaný či spíše doporučený modus?

Chord scales

Každý se s nimi setkal. Řeč je o 130 svazcích sešitů pro nácvik improvizace světoznámého mistra Play-A-Longs Books Jamey Aebersolda. Ten razí krédo, že improvizace je něco, co mohou dělat všichni lidé – a jeho kliniky a přednášky se soustředí na demonstraci toho, jak může být kreativní a spontánní povaha každého člověka vynesena na světlo. Amen

Jamey Aebersold, mezinárodně uznávaný saxofonista a autorita v oblasti jazzového vzdělávání autor 130 improvizačních sešitů Play-A-Longs

Pokud je u jazzových standardů vypsaná nějaká akordická stupnice, pak je to pouze okruh – respektive množina tónů, které se dají použít na ten který akord. Chord Scales jsou většinou odvozené ze základního čtyřzvuku a doplněny o použitelnou tenzi nóna, undecima, tercdecima tak, aby výsledný plný akord v nezněl disonantně. Takto poskládáním lineárně vznikne akordická stupnice od ROOTU akordu se všemi vhodnými tenzemi v souzvuku. Tedy ideální pomůcka pro nástroje, které vytváří harmonii, kytara a piano. To však nic podstatného a zavazujícího neříká o melodických tónech a o průchodech jednohlasné melodie!!. Akordické stupnice působí jako nějaký zákaz vjezdu či přikázaný směr jízdy, jenž vše, co je mimo chord scales zakazuje. A při tomto výkladu to mnoho hráčů na sólové nástroje mate. Není to ve skutečnosti tak složité, jak se to vysvětluje.
To, že dochází k nedorozumění je patrné na tom, že ani doslovné uvedení a výpis těchto módů u každého akordu mnohé začátečníky improvizace nikterak raketově neposouvá v jejich dovednosti postavit sólo, natož smysluplné. A to ani po letech, ačkoli se jim daří cvičit, číst materiály a poslouchat hudbu. Mám z každoročních workshopů pocit, že pokaždé začínáme s účastníky znovu jednak kvůli prostojům, nebo vinou cesty do slepé uličky módů. Takže někde je chyba.

Nyní zpět k improvizaci: Shora je uvedeno pět modů pro každý akord. Nejprve se podívejme na to, proč je výhodnější hledat společné módy na jeden či více taktů, a na to, jak je odvodit, proč to bude fungovat a jak je následně snadno použít.

Chromatický přístup a anticipace harmonie

Začněme sólem. Prvním zajímavým prvkem, který se v melodii objevil, je metoda chromatického přistupování k akordickým tónům. To je známá technika velkých mistrů improvizace, zejména v éře be-bopu, a tkví v použití chromatismů při vedení horizontální sólové linky z tónu do tónu v rámci jednoho akordu, nebo mezi sousedními akordy.

Při detailním poslechu backing tracku je jasně slyšet, že akordy této progrese jsou v každém sudém taktu anticipovány o osminu před těžkou dobou, což se musí projevit i v sólech jako potvrzení harmonické změny (harmonický rytmus). To je nepatrný, ale důležitý výrazový prostředek, dodávající sólu napětí, groove a tah.

Chromatické průchody

Zvláštní pozornost si zaslouží barevně vyznačené tóny které jsou použity pro hladký přechod mezi tóny akordické kostry a ačkoli jsou mimotonální, vyplňují postup z akordického tónu na další akordický tón. V jiných případech mohou průchody a chromatické přístupy přispět k napětí nebo zabarvit dojem akordu. Tím se rehabilitují i ty tóny, které akordická stupnice neobsahuje. Proto platí heslo velkého mistra teorie a fenomenálního baskytaristy Victora Wootena

Jednou z nejdůležitějších stupnic, kterou byste měli cvičit, je chromatika…

Reharmonizace

Nad sólem je vyjádřená pomocí lomených akordů původní akordová progrese informující o dolním base nad kterým stojí horní souzvuk který je až na jednu výjimku vždy kvintakordem. Ten se může stát výchozím materiálem pro improvizace, zvláště doplní-li se o další septimu v horním hlase. Základní tón totiž hraje zpravidla basa nebo je v podkladu harmonického nástroje a sólista nutně nemusí zahrnout ROOT v úvahách o melodii.

Mimotonální dominanta

Poslední takt obsahuje mimotonální dominantu A7(b9b13) která je rozvedena zpět na začátek do Dmoll proto tato dominanta obsahuje tón F který je tercií typickou pro Dmi7 a jenž je dominantou připravován.
Jak je uvedeno v obrázku, na tento akord lze hrát defaultně A harmonickou dominantní, ale zároveň i tři stejně relevantní stupnice, které jsou stále odvozené od D moll harmonické a stojí na akordických tónech A C# E G této dominanty A7(b9b13)

  • A harmonic domianant
  • C# aleterd bb7
  • E locrian #6
  • G dorian #4

Konec dobrý všechno dobré

Pokud jste se nenarodili jako mimořádný genius, a čtete tudíž tyto řádky, platí, vždy platilo a platit bude železné pravidlo:

Improvizace je kouzlo chtěného

Zaujaly Vás návody a tipy z hudební teorie a improvizační tri­ky?

Chcete znát víc teoretických vychytávek pro praxi?

Zúčastněte se pravidelných workshopů SAX IQ?

Využijte bezplatnou konzultaci nebo individuální osobní setkání se saxofonem

KONTAKTUJTE MĚ

Volný nátisk a široky dech
Dušan Čech

Rubriky
harmonizace hudební teorie improvizace interpretace jam session rady semináře test výuka zamyšlení

Pátrání po univerzální řadě

stupeň obtížnosti článku

Jistě jste si někdy položili otázku: Jakou stupnici rychle od boku použít pro improvizaci na většinu jednodušších skladeb, které jsou v jedné tónině, které nevybočují a nemodulují do vedlejších tónin, a jsou tedy zkomponovány v rámci jedné stupnice? Ono totiž zrealizovat perfektně v sóle perfektně akordový zápis ze značek je kýžená meta, která dělí fundované improvizátory a osvícené génie od intuitivních Patů a Matů, za kterými stojí pak ještě „Pokustóni“. Ti prostě zkouší stylem pokus – omyl něco nějak trousit v jakémsi rádoby jazzovém feelingu a záhadně se úsekem sóla „prolžou a promlží“, než do nich někdo šťouchne, že sólo končí.

My máme stále na mysli zcela jednoduchou přehlednou situaci v rámci tóniny. Každý, kdo se určitou dobu věnuje hře na saxofon, ví, že vedle „základní“ durové stupnice známe i jiné módy. Tyto řady vznikají permutací základní durové stupnice (neboli jónské) tak, že každý tón stupnice je postaven jako tónika a je na něm vystavěna řada v rozsahu oktávy.

(pozn.: kdo o tom uvažoval do hloubky, jistě mu dojde, že ona „základní stupnice“ musela převzít důležitost a ústřední post hlavní stupnice nějak nepozorovaně v průběhu hudebních dějin. Logickou základní prvotní řadou je totiž bezesporu sled tónů, který obdržel jména podle abecedního pořádku, nemyslíte?
Ano, jde o A B C D E F G označovanou jako A aiolská, ve které má i ten tón „B“ svoje oprávněné místo, tak jak to uznává celá Zeměkoule, až na jednu, či dvě, maximálně tři země, nepočítaje ty, které užívají solmizační slabiky. V tomto článku bude použito anglo-americké B u akordových značek.

  • A aiolská
  • B(H) lokrická
  • C jónská
  • D dórská
  • E frygická
  • F lydická
  • G mixolydická

    Tyto módy jsou někdy nesprávně označované jako církevní stupnice. Avšak prapůvodní církevní stupnice pouze propůjčují pozdějším modům název. Církevní stupnice totiž měly jinou strukturu, tvořenou kombinacemi různých typů tetrachordů, které se spolu spojovaly v páry a to plagálně, nebo autenticky. Ale pryč od toho. Bude vhodné zaměřit se na to třeba příště v nějakém jiném článku. Ten rozdíl je ve stupnicích zejména proto, že se řecké a tzv. církevní odvozovaly a stavěly sestupně – shora dolů (descendentní princip). Proto se církevní stupnice neshodují poměry půltónů s dnes užívanými módy v jazzu. Je vhodné být moderní, nešířit dezinformační mlhu, být přesnější a nepoužívat označení církevní stupnice anóbrž pouze „módy“…)

    Nejčastějším jazzovým prvkem v rámci tóniny je postup v tomto sledu – viz Blue Moon, Beyond The Sea a jiné:

CMA7 Am7 Dm7 G7

Jiným harmonickým schématem, využívajícím více doškálných akordů, je tento:

CMA7 / CMA7 / FMA7 / FMA7

Em7 / Dm7 / G7 / Am

Kromě akordu na VII. stupni (lokrický modus) je zde všech šest doškálných akordických funkcí. Ale samozřejmě nemusí jít pouze o jazz. Poslední uvedená progrese může být docela dobře i popová nebo rocková balada. Ty si často vystačí s několika akordy a i tam se sluší zavdat saxofonovým sólem.

Sólista možná nechce – nebo nedokáže – v rychlosti uvažovat o každém akordu a z jeho akordických tónů volit ty, které jsou právě vhodné. Proto pátráme po takovém okruhu tónů, které tvoří co nejuniverzálnější „stupnici“ pro všechny možnosti a situace. Touto řadou pak chceme horizontálně válcovat sólo skrze akordový postup. Tak určitě, jsme v C dur – C jónská, takže krokovat step by step nahoru a dolů v C duru se nabízí – ale zajímavé to je asi prvních 8 sekund a i tak tam číhá nebezpečí:

Citlivé tóny

V souvislosti s univerzálností se někdy někde zmiňuje PENTATONIKA že? To zaručeně neslyšíme poprvé. A to se můžete jmenovat třeba Lucie, nebo Malej a Velkej! Pentatonika – toť Nástroj pro všechno, KPZ-ka sólistova, švýcarský kapesní nůž improvizace, paklíč na všechny akordické zámky, dálkové ovládání na veškerou progresi světa.
Už někde v „hudební mateřské školce“ mnoho hráčů s oblibou hrálo nějaké to blues třeba od Sonnyho Rollinse a napříč celým tématem, jakož i na tři sta šestnáct chorusů, a zcela randomly hráli se spoluhráči jednu jedinou pentatoniku skrz naskrz. Respektive cokoli na tónech pentatoniky.

A co teprve ctitelé smooth jazzu a funku! Ti mohou s pentatonikou začít a odejít na věčnost a nic jiného nehrát. A to se můžete jmenovat jakkoliv, třeba Gorelick… Ale ruku na své srdce – to blues má trochu jiná pravidla tonality. A ruku na spoluhráččino srdce – blues při detailnějším náhledu vlastně z tóniny vybočuje a prochází ve skutečnosti na konkrétních místech nejméně třemi tóninami. A to i ta nejzákladnější dvanáctka ze školky.

Tady dnes nebude řeč o klenotech mezi standarty typu Body And Soul, ´Round Midnight, All The Things You Are, Girl From Ipanema, Blue In Green, nebo třeba Yardbird Suite, a mnoha mnoha dalších, které jsou soustem pro první Ligu. Všechny totiž v rámci formy vybočují z tonality a to hned několikrát. Vždyť to je na jazzu nádherné a je na sólistovi, jak to brilantně projde s grácií. Dokonce ani stará dobrá Blue Bossa neudrží tóninu a vybočí. Dá se říci, že taková hodně jednoduchá varianta Autumn Leaves (bez reharmonických záludností) by možná mohla splnit podmínku setrvání v tónině.

Karty na stůl

Je-li to nutné pro pochopení nebo specifikaci pojmů, vyložme a srovnejme si karty pro vysvětlení, než zabředneme do dalšího popisu problematiky, ať za pár chvil nezabloudíme:

  • pentatonika: rozumí se pětitónová řada tonů seskupených podle nějakých pravidel. Jedno z nich je, že by tóny neměly stát v lineární intervalové řadě sekund, ale s intervalem větším mezi některými tóny Pentatonik je mnoho, ale v základu se pojem chápe jako durová pentatonika odvozená z pěti následných čistých kvint na sebe. Skrývá akord Cdur C E G a její permutací je mollová pentatonika, skrývající akord Am A C E. Těžko říct, zda C dur je hlavní a A moll od ní odvozená, ale někteří se to takto učí. A další jiní to takto tradičně vyučují.

C dur C D E G A = Amoll A C D E G

  • root: tímto pojmem chápeme základní tón, tóniku, kořen, který udává jméno akordu a ke kterému vztahujeme ostatní tóny, tvořící charakteristický interval.

    (pozn.: tytéž tóny seřazené v jiném pořadí od zbývajících tónů mají svoje vlastní názvy, v tuto chvíli to však není podstatné. Ke třem permutacím se ještě dostaneme. Co ale podstatné je, jsou dvě značky se shodnými tóny: C6 a Am7, oba souzvuky obsahují tóny CEGA resp. ACEG. Jejich rozdíl je jen ve funkci, co jim v harmonii předchází a co následuje. To však sólista užívající pentatonický arzenál řešit nemusí. Narážíme totiž na to, že akordy, tak jak je tradičně pojímáme, vykazují terciovou stavbu. A to je důležitý aspekt i pro pentatoniku: charakter její tercie, nebo souzvuku tercií, jak se ukáže)

    Pojďme tuto řadu – molovou pentatoniku A C D E G považovat za univerzální všespasitelnou stupnici a tak, jak to mnoho návodů, videí a tutoriálů radí, zkusmo ji použijme na výše uvedenou progresi. Bude se hodit na všechny akordy uspokojivě?

CMA7 Am7 │ Dm7 G7

Na CMA7 a Am7 nebude žádný problém, V CMA7 to představuje:

  • tercdecimu (13) jako vhodná tenze
  • základní tón = Root
  • nónu (9) jako vhodná tenze
  • durovou tercii (M3)
  • kvintu (5)

Am7 dokonce větší shoda

  • root
  • malá tercie (m3)
  • undecima, tzv. jedenáctka (11) jako vhodná tenze
  • kvinta (5)
  • malá septima (m7)

To znamená, že na začátek písničky Hallelujah od L. Cohena tu máme parádní materiál pro sólo. Pentatonika se s akordem shoduje ve čtyřech tónech z pěti.

Třetím akordem je Dm7 a opět slušná shoda s pentatonikou
A C D E G

  • kvinta (5)
  • malá septima (m7)
  • root
  • nóna (9) jako vhodná tenze
  • undecima (11) jako vhodná tenze

    Pentatonika se s akordem shoduje ve čtyřech tónech z pěti.

Poslední akord G7

  • nóna (9) jako vhodná tenze
  • undecima (11) jako nevhodná tenze
  • kvinta
  • tercdecima (13) jako vhodná tenze
  • root

    V durovém akordu, v jeho sazbě v interakci s ostatními tóny, je přítomnost kvarty nebezpečná, protože jde o citlivý klesající tón a koliduje s tercií ležící o půltónu níže (jinými slovy kvarta se rozvádí do tercie půltónovým krokem dolů. Proto vzniká nežádoucí slyšitelné pnutí a tón „C“ je vysloveně nevhodný pro akord G7) Můžeme zde také odborně pohovořit o nelibozvučném intervalu malé nóny b9 mezi tercií „H“ a undecimou „C“. Záleží, z jakého lesa na vysvětlení jdeme.

    Lineární průchod přes tón C a pokračování v lince sóla dále žádné nežádoucí „avoid“ pnutí nevytvoří. Tu kvartu označujeme „avoid“ jako odvození z anglického slova nežádoucí, nevhodný tón. Ale pozor: zejména to platí pro hráče na harmonický nástroj, kteří budují akordové sazby s příslušnými tenzemi. Ti se musí mít na pozoru, co zakomponují. Samozřejmě, pokud jste sólista, nenechte se nachytat na tezi o nevhodném „avoid“ tónu! Sólista, jestliže nebude vyloženě ostentativně tlačit a vytrubovat citlivý tón dlouze na osm dob do kritického akordu, nepatřičnost citlivého tónu řešit uplně nemusí až na nepatrné výjimky třeba při hraní v sekci, nebo v případech užití modálních záměn (modal interchange). Ti zkušení hráči kritický tón šikovně alterují a jsou mimo radioaktivní zónu tragédie.

Shrnutí

Na dominantu G7 je pentatonika Amoll lehce nevhodná, protože se s akordem shoduje pouze ve dvou tónech z pěti = G a D. Nepříjemný je tón C. To je důvodem, proč se v některých funkových postupech citlivý tón obchází a místo G7 hraje se u Freda Wesleyho G7sus4 – to je finta!! Hurá pentatonika.

Ale není důvod ztrácet naději a radostný úsměv ve tváři. Ta často proklamovaná poučka o A mollové pentatonice v C dur si zaslouží nějaký upgrade. Dočkáme se jej. Pokud se chceme pro jistotu zcela vyhnout avoid tónům a válcovat horizontálně sólo přes všechny akordy, budou vadit pouze tyto tóny v těchto situacích:

  1. G7 tón C
  2. CMA7 a Em7 tón F

    A řešením je zkrátka tyto tóny vynechat. Jediná řada, která splňuje funkci univerzálního klíče, je D E G A H D, neboli pro snadnou identifikaci E G A H D E.

Vítej pentatoniko E moll do arzenálu jazzového válečníka

Podrobme E moll pentatoniku stejnému testu, bude-li se hodit na všechny akordy uspokojivě? Drobme:

u CMA7 to představuje

  • tercii (3)
  • kvintu (5) = Root
  • sextu (6) jako vhodná tenze
  • velkou septimu (M7)
  • nónu (9) jako vhodná tenze

pro Am7

  • kvinta (5)
  • malá septima (m7)
  • root
  • nóna (9) jako vhodná tenze
  • undecima (11) jako vhodná tenze

    Třetím akordem je Dm7 a pentatonika přináší zajímavou barvu tenzí:

  • nóna (9) jako vhodná tenze
  • undecima (11) jako vhodná tenze
  • kvinta (5)
  • tercdecima (6) jako vhodná tenze
  • root

    Posledním akordem je G7

  • sexta (6) jako vhodná tenze
  • základní tón = Root
  • nóna (9) jako vhodná tenze
  • durová tercii (M3)
  • kvinta (5)

    Jestli jsme dospěli ke stejnému zjištění – pak tato pentatonika E moll je právoplatným univerzálním zástupcem za A moll. Je vhodné dodat to, co je na první pohled zřejmé: změna nastala pouze v jediném tónu

  • A moll: A C D E G A
  • E moll: A B D E G A

(Jde pochopitelně kvůli přehlednosti o permutaci E moll pent. Takto poskládaná pentatonika má mimochodem svoje oficiální označení. Suspended pentatonic A9sus4

A když už jsme u porovnání, tak aby byl výčet pentatonik úplný, toto je v podstatě pentatonika D moll. A C D F G A

Vystihoval by jí aiolský akord Am7(b13) což v této situaci přímo vyhovuje.

Pokud se nad výsledkem zamyslíme, vyplývá z toho zjednodušující princip, jehož pochopení vyvede mnoho Patů a Matů, jakož i Pokustónů z labyrintů módů.

V učebnicích harmonie a improvizačních traktátech velmistra Aebersolda stojí:

  • na I. akord CMA7 hrajeme C jónskou
  • na II. Dm7 hrajme D dórskou
  • na IV. FMA7 hrajme F lydickou
  • na V. G7 hrajme G mixolydickou
  • na VI. Am7 hrajme A aiolskou
  • na VII. Bm7b5 hrajme B lokrickou (event. B lokrickou 2#)

AMEN

Jednotlivé akordy se tváří, že vyžadují tu jedinou konkrétní stupnici. A to je záludný klam či neporozumění. Protože nejeden sólista, který se na CMA7 rozhodne poslušně zahrát C jónskou na 99,9% začne linku sóla na tónu C, protože je to základní tón. Super On. Přesně podle návodu. Dostává plus. Ale druhý hráč začne do CMA7 linku na tónu E, protože je to jeho právoplatná tercie a ROOT už hraje pravděpodobně basa. Tak proč ne? A to znamená, že hraje E frygickou. Wow!. A co tak do CMA7 hrát G mixolydickou, od právoplatné kvinty a třeba sestupně, kdy citlivý tón F klesá dolů na E? A nebo rovnou do CMA7 takříkajíc „procpat“ tabuizovanou (B) H lokrickou – vzestupně. Není nic hezčího! Chromatický approaching rootu!? Začít na septimě akordu a na těžkou dobu tak mít akordický tón. Ale jinak „No offense C ionian scale…“

A takto krásně lze do každého akordu hrát jiné módy. Hrajte to tak a vyjděte z labyrintu přikázaných modů. Jde stále o stejný cyklicky se opakující sled tónů a klíčem je vystihnout složení akordu tím, že důraz v melodii klademe na akordické tóny. Proto je výhodné začínat nejen na rootu (defaulní řešení), ale i na tercii, na kvintě, i septimě:

Jediným kritériem je to, že zůstáváme v tónině Cdur.

Možná se později rozhodneme pro modální záměnu (přehodnocení akordu a jeho záměna za akord z jiné stupnice, kde plní jinou funkci) a to za účelem eliminace nevhodných nevhodných – avoid tónů, čímž se ovšem nemění základní charakter čtyřzvuků, pouze barevnost akordu. Pouze akordy Dm13 dorian a F13(#11) lydian neobsahují v původní harmonické sazbě avoid tón a nevyžadují proto nutně alteraci. Ale v melodické lince nabízejí se samozřejmě možnosti alterací dle vůle sólisty zejména u kvarty, sexty a septimy molového II. stupně Dm.

(příklad modální záměny: I. stupeň C ionian zaměněný za IV. Stupeň z G dur = C lydian. Tím se vyloučí nežádoucí avoid tón „F“ nahrazením za nekonfliktní „F#“ Druhou možností je zvýšení kvarty u dominantního seplakordu. Toto však spadá do nepatrně vyššího levelu harmonického uvědomění a zcela se odklání od původní myšlenky najít primitivní, triviální, jednoduchou univerzální řadu pro sóla ve stabilní tónině, čili bez vybočení)

S pentatonikou je to stejné

Jde stále o stejný cyklicky se opakující sled pěti tónů a klíčem je vystihnout složení akordu. Vedle C dur pentatoniky a A moll má tatáž řada ještě tři permutace.
Vraťme se proto tedy ještě k té původní A moll pentatonice a rehabilitujme ji. Pouze ji trochu poskládáme v jiném sledu:

  • D E G A C (Vystihuje dokonale akord D9sus4 jako Suspended pentatonic)
  • E G A C D

(zvláštní charakter má interval b13. Vystihuje jí přibližně akord Em11(b13) typický pro aiolský modus. Zde by to tedy znamenalo odvození z Gdur, jenže tato pentatonika šikovně nezmiňuje přítomnost tónu F#. Tato permutace se často používá díky dvěma intervalům malé tercie těsně nad sebou, což podtrhuje mollový charakter sóla do akordu Am7, jde o takzvané

  • „pentatonic pairs“
  • G A C D E

Tak tato pentatonika má samostatný vlastní název: Scottish Pentatonic a na rozdíl od tvaru klasické A moll pentatoniky nezní tak bluesově, závažně, zkroušeně, drásavě, sklesle, až plačtivě, protože to mnohdy není žádoucí, tak jako v blues. A zároveň nemá ani onen asijský laciný Teletubbies „happy“ zvuk durové C pentatoniky, známý z balkonového zvonku visícím v průvanu, nebo nesoucí rysy znělky Tokijského letiště „Narita“. G-Scottish pentatonika je totiž bez tercie, což přispívá k univerzálnosti a díky absenci tónorodu jde zvukově spíše o jakýsi neurčitý „open chord“ Gsus6/9

A to je rys, který od počátku hledáme.

Se vší vervou, s nadšením, s elánem a se zápalem ji použijme do následujícího Smooth Jazzového tématu. A budete-li o tom chtít přeci jen trochu více popřemýšlet, zkuste vyřešit malý kvíz a prostřídejte na vhodném místě pentatoniku „G – Scottish“ G A C D E za „D – Scottish“ D E G A H nebo „C – Scottish“ C D F G A

Smooth Mammoth backing in Bb

Výtečně funguje. A krásné na tom je, že nikdo není nucen ke „zvonečkům“, natož aby jej někdo jiný poučoval!

Nuže – hodně pěkných líbivých sól!