Byl jednou jeden chlapec, který se jmenoval Filip. Jeho rodiče ho poslali do hudební školy učit se na saxofon, protože si mysleli, že je to dobrý nástroj pro jeho kreativitu a osobní rozvoj. Filip ale neměl moc rád cvičení na saxofon. Zdálo se mu to nudné a namáhavé. Raději by si hrál s kamarády, nebo sledoval televizi a mlsal.
Jednoho dne, když se vrátil ze školy, našel na schodech do sklepa krabici a v ní starou knihu. Byla to kniha o hudbě a jejím kouzlu. Filip si ji prohlédl a zjistil, že je plná zajímavých příběhů a obrázků.
Na jedné stránce byl obrázek Ducha hudby, který vypadal jako průsvitný muž s dlouhými vlasy a vousy a měl fialový plát. Od dávných dob byla fialová považována za barvu kouzelníků a mystiků. Na jiné stránce byla odporná babizna ze Saxofonové země Saxotownu, která měla na hlavě korunu z not a v ruce dvě hůlky ve tvaru hoboje a soprán saxofonu. A na další stránce pak byl skřítek, který měl na sobě žlutý kabát, fialovou čepici a v ruce kufřík s notami.
Filip si řekl, že by bylo zábavné si přečíst nějaký příběh z té knihy. Otevřel ji na první straně a začal s dortem v ruce číst:
"Bylo nebylo, v saxofonové zemi Saxotownu žila babizna, která měla moc nad hudbou. Jmenovala se šíleným nezapamatovatelným jménem: Baba Grubheydrichhofferka. Mohla pomocí své hůlky ve tvaru hoboje vytvářet různé melodie a harmonie, které ovlivňovaly náladu a osud lidí. Babizna ale nebyla dobrosrdečná. Byla pyšná a zlomyslná. Chtěla být nejlepší hudebnicí na světě a nikomu nedopřávala štěstí ani radost z hudby.
Pokud někdo hrál lepší hudbu, než ona vykouzlila, nebo jí jakkoli odporoval, zaklela ho pomocí svých hůlek a změnila ho v ošklivého ušmudlaného buskera, nebo v cosi ještě hrůznějšího – v zrzavou ukvičenou saxofonistku s velikými brýlemi a rovnátky.
Jednoho dne se do saxofonové země dostal Duch Hudby na své pouti vesmírem. Byl to ochránce Hudby sfér a dohlížel na udržování jejího souladu. Každé těleso v pohybu totiž vyluzuje zvuk, tudíž i při pohybu vesmírných těles vzniká hlasitý zvuk a při jejich pravidelném pohybu vzniká pak tón, který ovšem není běžně slyšet. Každá z planet zní určitým tónem založeným na jejich oběžné dráze a kombinace těchto tónů tvoří hudební stupnici. Vesmírná tělesa se pohybují v kruhu, výška jejich tónu závisí na rychlosti pohybu tělesa a ty planety, co se pohybují blíže středu vesmíru a kolují pomaleji, vydávají hluboké zvuky. Zato vzdálenější a rychle se pohybující planety vydávají zvuky vysoké. Kvalita života na Zemi pak zrcadlí tenor hvězdných zvuků.
Duch Hudby věděl, že kdysi na počátku za vzácných okolností všechny planety kdysi zazpívaly v dokonalém souladu. A přál si tu chvíli zažít ještě jedenkrát. Chtěl pomoci lidem, kteří trpěli pod babizninou nadvládou. Duch hudby se skryl v jednom ze saxofonů, které babizna měla ve svém paláci. Čekal na vhodnou příležitost, jak ji porazit.
Talentovaný Jenda
V ten čas se v sousední vesnici narodil chlapec jménem Jenda. Jenda měl velký talent pro hudbu. Už od malička dokázal hrát na různé nástroje a zpívat krásným hlasem. Lidé ho obdivovali a milovali ho. Jenda ale nebyl namyšlený ani pyšný. Byl skromný a laskavý. Rád dělal radost ostatním svou hudbou. Když Jenda vyrostl, dostal od svého otce jako dárek subkontrabas-saxofon. Byl to jediný exemplář na světě. J’ELLE STAINER Double Bb SUB-CONTRABASS SAXOPHONE
Jenda se zamiloval do saxofonu. Říkal mu Subík a když jej měl nejraději – říkal mu mile – Šubčíku. Byl to jeho nejoblíbenější nástroj. Hrál na něj každý den a cvičil hodně. Mnohdy i 19 hodin denně. Saxofon mu dával fyzickou i duševní sílu a radost. Jenda se stal velmi dobrým saxofonistou. Dokázal hrát různé styly hudby, od klasiky, bosa novy po funk a jazz. Lidé ho rádi poslouchali a tleskali mu s nadšením. Jednoho dne se o Jendovi dozvěděla babizna Grubheydrichhofferka ze saxofonové země. Uslyšela jeho hudbu a záviděla mu jeho talent a popularitu. Rozhodla se, že ho musí zničit. Vydala se do města, kde Jenda žil, a převlékla se za starou ženu. Přišla za Jendou, když hrál zadarmo a nezištně na náměstí pro kolemjdoucí lidi.
“Mladý pane, ó jak Vy krásně hrajete!” řekla babizna s falešným úsměvem. “Můžete mi prosím ukázat ten váš saxofon? Ráda bych si ho prohlédla zblízka, takový skvost.” Jenda byl zdvořilý a nevinný. Neznal babizninu zlobu a zákeřnost. Podal jí svůj subkontrabas-saxofon a řekl: “Samozřejmě, babičko, tady je. Je to můj nejdražší poklad. Je jediný na širém světě!” Babizna vzala saxofon do ruky a podívala se na něj s nenávistí. Pak rychle vytáhla z rukávu svou malou hůlku – podobnou hoboji a sopránsaxofonu a zamumlala zaklínadlo: “Saxofone, subbas tóne, změň se v hada, rychle honem! Ať už nikdy nesvedeš hrát, ale syčíš jako had!”
Saxofon se začal narovnávat a opět kroutit a měnit v dlouhého strakatého hada jako anakonda. Hadisko kouslo babiznu do ruky a dopadlo těžce na zem.
Babizna zaklela bolestí a utekla pryč. Jenda byl zděšený a moc smutný. Ztratil svůj milovaný subkontrabas-saxofon a místo něj měl teď nebezpečného obřího hada nejdelšího na světě. Nechtěl ho zabít ani pustit pryč. Chtěl mu vrátit zpátky jeho původní podobu.
“Co mám teď dělat?” plakal usedavě Jenda. V tom uslyšel tichý hlas v hlavě: “Neboj se, Jeníčku. Jsem duch hudby a jsem tu, abych ti pomohl.” “Duch hudby?” podivil se Jenda. “Ano, jsem duch veškeré hudby, jmenuji se Radůz Blůz. Sídlím v tomto saxofonu, který je teď ale bohužel hadem. Babizna Grubheydrichhofferka ze saxofonové země mě sem uvěznila, protože jsem ji chtěl zastavit v jejím zlu a schoval jsem se v její hůlce-sopránce. Ale ty můžeš rozbít její kouzlo a osvobodit mě i tvůj subkontrabas-saxofon.”
“Jak to můžu udělat?” zeptal se Jenda. “Musíš hrát na hada jako jsi hrál na saxofon,” řekl duch hudby. “Cože? To je nemožné!” namítl Jenda. „Ne, není to nemožné. Je to jen neobvyklé. Hraj na jeho hlavu jako na hubici subkontrabas-saxofon a hlava hada, která má jazýček jako plátek, bude vydávat tóny. Hraj na hada jako na saxofon a věř v hudbu. Hraj srdcem a duší. Hraj tak, aby ses profoukl nejen skrz hada, ale dotkl se i babizny a všech lidí kolem. Hraj tak, aby se hudba stala silnější než kouzlo.“
Jenda se podíval na hada, který ležel na zemi a hlasitě syčel. Byl to strašný pohled. Ale Jenda se nevzdal. Zvedl hada do rukou, zatočil a s námahou si jej přiložil k ústům. Začal foukat do hadí široké hlavy a tisknout jeho tělo jako by mačkal klapky saxofonu. Zpočátku se nic nedělo. Zvuk nevycházel. Hada jen bolelo, kroutil se a smýkal a syčel ještě víc. Ale Jenda neustal. Opřel se pořádně o bránici a hrál dál a dál. Náhle z opačného konce hada vyletěl zelený oblak kouře a had vydal hlubokánské subkontra A o frekvenci 27,5Hz
Jenda hrál písně, které znal a miloval. Hrál i písně, které nyní sám složil na hada. Hrál písně, které ho napadaly v tu chvíli, protože byl výborný improvizátor spatra. Postupně se z hada začaly ozývat tóny libé. Nejdřív slabé a roztřesené, pak silnější a čistší. Tóny se mísily s Jendovým dechem a hlasem, protože Jenda uměl mnoho technik, jako je growl a auletický dech díky zálibě v Rock – n- Rollu. Vytvářel nádherné melodii, která plnily vzduch vibracemi a nízkofrekvenčními vlnami.
Lidé, kteří stáli kolem Jendy, byli udivení a uchvácení. Nikdy neslyšeli nic tak krásného a dojemného. Cítili, jak hudba proniká do jejich uší a dále do srdcí a duší. Cítili radost a smutek, naději a strach, lásku a nenávist. Cítili všechno, co cítí člověk s hudbou. I babizna Grubheydrichhofferka ze saxofonové země slyšela Jendovu hudbu. Byla daleko v horách ve svém paláci, ale hudba byla tak silná, že ji překonala všechny překážky. Babizna ztuhla ve svém křesle a poslouchala. Chtěla zavřít uši a zapomenout, ale nemohla. Hudba ji držela jako v zajetí. Babizna cítila, jak se v ní probouzí něco nového. Něco, co dlouho potlačovala a chtěla zapomenout. Něco, co jí bylo kdysi drahé a milé. Byla to krásná hudba.
Babizna si vzpomněla na to, jak zkoušela před 185 lety hrát na C-melody saxofon jako dospívající dívka. Jak ji bavilo zkoušet různé zvuky, souzvuky a melodie. Jak ji těšilo troubit svou hudbu před ostatními lidmi. Jak ji naplňovala radostí a štěstím. Ale jak ji ostatní zakazovali hrát a zakrývali si uši před jejími tóny. Mnohokrát ji okřikli, ať okamžitě přestane s tím rámusem. Tehdy se v Grubheydrichhofferce něco zlomilo.
Babizna si nyní uvědomila, jak moc se změnila od té doby. Jak se stala zlou a sobeckou když přestala cvičit a hudba jí pomalu opouštěla. Jak zneužila svou moc nad hudbou k tomu, aby ubližovala druhým a zabraňovala jim slyšet krásné tóny. Jak ztratila smysl pro rytmus a intonaci. Pro harmonii a souhru, jak přehlušovala krásu a harmonii kakofonickými disonancemi. Babizna si připustila, že udělala spoustu chyb a křivd. Že Jenda je lepší hudebník než ona. Že hudba je dar, který se má šířit světem. Babizna se rozvzpomněla a rozhodla se, že musí napravit své chyby. Vstala ze svého křesla a vyšla z paláce. Nasedla na koště ve tvaru didgeridoo a letěla k městu, kde Jenda hrál na Vele hada.
Jenda hrál stále dál a dál. Zpevnil se mu nátisk a had už vůbec nesyčel – jen krásně zněle hrál. Hrál tak dlouho, až se had začal zakrucovat a měnit zpátky v J’ELLE STAINER Double Bb SUB-CONTRABASS SAXOPHONE. Hrál tak dlouho, až se saxofon začal opět lesknout, ba dokonce více, jako když byl nový. Hrál tak dlouho, až se duch hudby osvobodil z jeho těla vylétl korpusem ven. Duch hudby se objevil jako zlatý oblak nad Jendovou hlavou. Poděkoval mu za jeho statečnost a věrnost hudbě. Řekl mu, že je na něj hrdý a že mu daruje svou moc nad krásnou hudbou. Prozradil mu, že může hrát na cokoli, na co si přeje, a že jeho hudba bude vždy krásná a pravdivá, plná nádherných sdělení. Jenda byl šťastný a dojatý. Nikdy neviděl svůj subkontrabas-saxofon v původním laku.
Poděkoval duchu hudby za jeho pomoc a požehnání. Slíbil, že bude hrát na saxofon s láskou a úctou obden i 22hodin. A také se zavázal, že bude sdílet svou subbasovou hudbu s lidmi a učit je její hodnotě.
Napravená babizna
V tom ale přiletěla babizna Grubheydrichhofferka ze Saxofonové země Saxotownu. Přistála přímo před Jendou a s obtížemi před ním poklekla. Omluvila se mu za to, co mu způsobila. Řekla mu, že si uvědomila svůj omyl a že chce změnit svůj život. Řekla mu, že se chce znovu učit hrát na saxofon a být jeho přítelkyní. Jenda byl tuze překvapený a nevěřícně na ni pohlížel. Ještě měl živě v paměti zástupy ubožákú, kteří se babizně příčili, zakleté v otrhané buskery…
Nejdřív chtěl babiznu odmítnout a odejít. Ale pak si vzpomněl na to, co mu řekl Duch Hudby Radúz Blůz. Že hudba je silný dar, který se má šířit a ne skrývat. Že hudba je most, který spojuje lidi a nerozděluje je. Jenda odpustil babizně její zločin. Podal jí svou ruku a pomohl jí vstát. Řekl jí, že je ochoten jí dát druhou šanci a, že ji naučí hrát na saxofon tak, jak to umí on. Slíbil také, že jí zasvětí do improvizace. Babizna byla vděčná a šťastná. Přijala Jendovu nabídku s radostí. Slíbila mu, že bude poslouchat jeho radu a učit se od něj. Jenda i babizna se usmáli jeden na druhého. Pak vzali každý svůj saxofon do ruky a začali hrát společně.
Hráli tak krásně a harmonicky, že všichni lidé kolem nich zapomněli na své starosti a problémy. Hráli tak krásně a harmonicky, že všechna zvířata v okolí se zastavila a naslouchala jim. Utichl šum větru a rostliny i stromy se přestaly pohupovat. Hráli tak krásně a harmonicky, že se celé město i celá saxofonová země naplnila hudbou. Hráli tak krásně a harmonicky, že se z nebe spustil déšť barevných květů. Hráli takové chorusy, že se všichni lidé objali a slzeli štěstím. Hráli dokonce tak krásně, že všichni pouliční zakletí buskeři se změnili zpět na normální hudebníky a dodržovali harmonii a rytmus.
A tak skončila pohádka o Jendovi a napravené babizně
Grubheydrichhofferce ze Saxofonové země Saxotownu. Žili spolu šťastně
v hudebním paláci až do její smrti. Ale jejich hudba se nikdy neztratila a
to ani po smrti Jendy, protože vítr stále profukoval Jendův subkontrabas
saxofon a všechny stromy hudbu dále připomínaly šumem v listoví.
A nad tím vším spokojeně spočíval Radúz Blůz.
Dobrou Noc a příjemné saxofonové cvičení