Na zahraničních i domácích aukčních stránkách a bazarech se stále
častěji objevují vintage saxofony s označením systému ladění. Mnozí
saxofonisté si před koupí nástroje často kladou otázky ohledně označení
HIGH PITCH a LOW PITCH. Proto ve snaze
o podrobný průzkum snad následující úvahy přispějí částečným
vysvětlením k lepší orientaci k tomuto tématu.
O čem je řeč?
Hovoříme o normách v soustavě ladění a o velmi
nepatrné informaci, kterou lze objevit na zadní straně nástroje v oblasti
podpěry pro pravý palec, nebo na ozvučníku saxofonu. Konkrétně jde
o sdělení HIGH PITCH nebo LOW PITCH.
Většina výrobců označuje své HIGH PITCH saxofony obvykle
v blízkosti sériového čísla, nebo na ozvučníku, používá se označení
„High Pitch“, „HP“ nebo jen „H“. Saxofony v nízké soustavě
ladění byly označovány „Low Pitch“, „LP“, „L“, ale též
„880“ nebo „440“.
Jde jednoduše řečeno o dva rozdílné intonační standardy, starší a
moderní. Předně, v žádném případě to nesouvisí s pojmy
Pythagorejské a Temperované ladění, jak je často mylně tvrzeno. To
označení znamená, že vlastníte-li C tenorsaxofon s označením LOW
PITCH, a hrajte na něj tón a1, po změření
ladičkou ideálně naměříte (pokud se Vám podaří tón dokonale ustálit a
vyladit) údaj 440 Hz (hertzů) – respektive 880 Hz,
v závislosti na oktávě, v níž hrajete tón a. To
předurčuje, že všechny zbývající tóny, které zahrajete na saxofonu, by
měly být nějakým zlomkem nebo násobkem v poměru k této frekvenci –
pokud jste stále dokonale technicky vyladěni (hubice, plátek a samotná
technika hry, jak známo, mohou značně měnit ladění v závislosti na
poloze).
Avšak na saxofonu s nápisem HIGH PITCH budete hrát tón
a1 naměříte 457 Hz ( jiné prameny uvádí
a1 = 452 Hz) a všechny ostatní tóny zahrané na saxofonu
jsou zlomkem nebo násobkem této frekvence dle poměru daného intervalu.
Proč je tento rozdíl důvodem k rozsáhlým diskuzím?
Začněme trochu zeširoka laděním jako takovým. V údajích kdo kdy
zavedl a používal jaké hodnoty frekvence pro konkrétní tón, v tomto
případě tón „a1“ je neskutečný zmatek. Jde v prvé řadě
o stanovení nějakého pevného opěrného a výchozího bodu, od něhož je
pak možné odvozovat harmonický kontext. Jeden Hertz je uměle stanovená
jednotka, která odpovídá jednomu kmitu za vteřinu. Ale s těmi
notorickými a zaběhlými jednotkymi je to ošemetné. Jako když se kdysi
„metr“ určil podle jisté konkrétní tyče, uložené v muzeu a všichni
jej od vyhlášení považují za jednotku. Metr byl původně definován jako
jedna deseti milióntina části zemského kvadrantu. Po zjištění, že délka
metru neodpovídá vlastní definici, nastalo zděšení. Definice byla
opuštěna a nahrazena roku 1889 novou, která umožnila přesnou reprodukci
prototypu metru uloženého právě v archívu Mezinárodního úřadu pro
váhy a míry v Sévres. Většina lidí zná ještě starou definici
„metr je délka platino-iridiové tyče…“. Tato tyč ve tvaru
písmena H na sobě nesla dva vrypy a odvozovaly se od ní všechna měřidla na
světě. Roku 1960 byla schválena přesnější fyzikální definice:
„metr je délka, rovnající se 1 650 763,73 násobku vlnové délky
záření šířícího se ve vakuu, které přísluší přechodu mezi
energetickými hladinami 2p10 a 5d5 atomu kryptonu 86“. Pozdější
definice z roku 1983, která je platná do dnešní doby, souvisí
s rychlostí světla. Takže náš nejaktuálnější 1 metr je
„..délka dráhy světla ve vakuu během časového intervalu
1/299 792 458 sekundy.“
Definice Hertzu vypadá sruzumitelně, ale jen do okamžiku, než
zapátráme, co to je ona vteřina. Původně byla – stejně jako metr –
odvozována od doby rotace Země kolem osy (což je značně nestálá
konstanta), poté byla vteřina stanovena jako časový interval vymezený
9 192 631 770 kmity elektromagnetického záření, jež vzniká v atomu
základního izotopu cesia 133 při změně jeho energetického stavu mezi
hladinami F(3,0) a F(4,0) v nulovém magnetickém poli. Jakmile se
podaří tuto definici pochopit, tak ji klidně zapomeňme. Ono ladné číslo
440 Hz je prostě relativní, je výsledkem konvenční dohody.
Stačí, aby se fyzici dohodli na poněkud jiné, třeba přesnější délce
vteřiny, a zázračné frekvence by měly úplně jiné číselné vyjádření
a pracně sestavené rovnice a poměry by se rozezvučely v chaosu.
Je tedy řeč o kalibraci jednotky, která se při dodržení konstant
nastavuje podle komorního a1, nazývaného též
frekvenční normál. Toto komorní a1 je v současnosti podle
standardu ISO 16 od roku 1955 stanoveno na frekvenci a1 =
440 Hz. Ačkoli tuto frekvenci navrhovali někteří teoretikové již
v roce 1834 (!), dříve se používalo ladění a1 = 435 Hz,
už od roku 1859, kdy Francouzi navrhli pro ladění standard a1 =
435 Hz. Tento standard byl mezinárodně přijat v roce
1887 a je ve většině případů používán u mnoha původních
nástrojů Adolfa Saxe.
Časový
diagram ladičky 440 Hz – absolutní výška tónu
Během dlouhého období 17. až 20. století se používaly různé
standardy v neuvěřitelném rozmezí frekvencí a1 = 309 Hz
až a1 = 570,7 Hz, jak ukazuje podrobná časová
i frekvenční tabulka níže. V historii jsou známy minimálně dva
případy, kdy bylo komorní a1 postupně zvýšeno natolik, že bylo potřeba
všeobecné nápravy. Na počátku 17. století napsal Michael Praetorius ve
svém encyklopedickém Syntagma musicum, že výška ladění je
tak vysoko, až zpěváci trpí vážně namoženými hlasivkami a loutnisté a
gambisté si stěžují na praskající struny. Standardní hlasový rozsah
z doby, kterou Praetorius popisuje, ukazuje, že tehdejší komorní tón –
alespoň v té části Německa kde žil – byl minimálně o malou tercii
vyšší než dnes.
Ale normou se v proudu času stávaly i jiné hodnoty
V současnosti používají různé orchestry různá ladění a uplatňuje
se koncertní standard dokonce ještě nepatrně vyšší, než 440 Hz.
- newyorská filharmonie ladí na a1 = 442 Hz
- Bostonský symfonický orchestr ladí na a1 =
441 Hz
- evropské orchestry Dánsku, Francii, Itálii, Maďarsku, Norsku a
Švýcarsku ladí též na a1 = 442 Hz a tento
standard byl logicky ihned implementován na všech novodobých
profesionálních saxofonech
- orchestry v Německu a Rakousku, Rusku, Švédsku a Španělsku ladí
na a1 = 443 Hz, namísto dřívější
a1 = 445 Hz.
- moderní ansámbly, které se věnují barokní hudbě, se dohodli
na a1 = 415 Hz jakožto nejbližší zaokrouhlené
hodnotě hodnoty a1 = 415,3 Hz
- Orchestry na Kubě obvykle ladí a1 = 436 Hz
z prozaického důvodu, kvůli strunným nástrojům, aby se zmírnilo
opotřebení drahocenných, na Kubě nedostatkových strun.
Tolik suchá, zmatená teorie v každodenní praxi. Nyní zpět
k saxofonům: Když byl v roce 1843 saxofon vynalezen, neexistovala žádná
předepsaná standardní norma pro ladění. Pouze zmatek. Po roce 1887 si
nemnoho evropských výrobců oblíbilo saxofony s rozsahem od nízkého Bb až
po altissimo E, jakožto svou úvodní sérii a následnou linii výroby. Tyto
saxofony byly do určité míry založeny na patentu Adolfa Saxe, jehož
platnost později vypršela, a mnoho z nich mělo vysoké ladění HIGH
PITCH.
Jenže v polovině 19. století vzrůstala popularita souborů a kapel.
Výsledkem bylo, že od počátku 20. století až do roku 1920 byli výrobci
amerických saxofonů konfrontováni s dilematem vyhovět nejméně dvěma
různým standardům ladění, které byly označeny jako „HIGH
PITCH“ (a1 = 452, resp. 457 Hz) a
"LOW PITCH“ (a1 = 439, resp.
440 Hz). Nebyl to zřejmě příliš velký problém pro
tehdejší kapely. Hráč měl buďto v ideálním případě saxofon, který
se laděním hodil do souboru, se kterým hrál a nebo (zřejmě se tak dělo
častěji, pokud by rozdíl soustav ladění nebyla příliš intenzivní) –
musel hráč provádět úpravy nátisku, hledat varianty prstokladů a
též laborovat s nastavením polohy hubice.
Protože toto číslo a1 = 439 Hz bylo vytvořeno
matematicky, zdálo se, že hodnota a1 = 440 Hz bude
jednodušší v zaokrouhlené hodnotě. I stala se frekvence a1 =
440 Hz de facto novým neoficiálním standardem. A v roce
1939 se toto a1 stalo standardem oficiálním. Jeho předností je,
že kmitočty tónů „C“ jsou ve všech oktávách, až na subkontra C2
s frekvencí 16,5 Hz, vyjádřeny celými čísly (16,5, 33, 66, 132, 264,
528, 1056…)
V současné době nabízejí nástrojařské firmy žesťové i dřevěné
dechové nástroje ve dvojím ladění: nízkém a1 = 440 Hz a
vysokém a1 = 460,85 Hz.
Mezinárodní ladění
jsou to všechny druhy ladění (pythagorejské, přirozené, temperované)
které vycházejí z frekvenčního normálu a1 = 440 Hz.
(Fyzikální ladění je ladění, u něhož se za frekvenční normál
nevolí tón komorní „a1“ (440 Hz), ale tón překvapivě subkontra C2
s kmitočtem 16 Hz. Tón a1 je potom tónem odvozeným snadným výpočtem
z tohoto základního tónu C1 a jeho kmitočet je
a1=430,54 Hz. Fyzikální ladění je ladění temperované,
hodnoty intervalu se měří buď v temperovaných půltónech, nebo
v centech. Výhodou fyzikálního ladění je, že absolutní výšky tónu
„c“ lze ve všech jeho oktávách vyjádřit jako celistvé mocniny čísla
2. Používá se rozsah od frekvence subkontra C2 = 16 Hz až frekvence c5 =
4096 Hz. Fyzikálního ladění se ale výhradně používá při akustických
měřeních, protože při nich je velmi výhodné počítat s logaritmy
intervalů, což toto ladění podstatně zjednodušuje.)
Ještě několik faktů ohledně současného standardu, jenž byl
implementován na všech novodobých profesionálních saxofonech:
Rozdíl mezi a1 = 440 Hz a nejmodernějším standardem
a1 = 442 Hz je prakticky běžným uchem nerozeznatelný.
Když hrají takto nepatrně rozdílně laděné nástroje dohromady,
v podstatě to trochu zní, jako by hráli velmi volné tremolo (2 kmity za
sekundu). Fyzika souznění dvou nestejných frekvencí do rozdílu 20 Hz
popisuje a definuje. Absolutní výšky tónů hudebního intervalu
440 Hz a 442 Hz jsou si tak blízké, že
v podstatě ladí a nejsou uchu nepříjemné. Pouze při jejich souznění
vznikají slyšitelné rázy, tzv. zázněje 2× za sekundu.
(příklad 1. ukazuje souzvuk dvou frekvencí 440 Hz a 442 Hz) příklad 1
Hertz sem, Hertz tam, řeknete si, ale porovnejme nyní souzvuk té původní
hodnoty a1 = 439 Hz jakožto matematicky odvozený standard
u Royal Philharmonic Society v Británii s frekvencí a1 =
442 Hz (příklad 2.) příklad 2
Zázněje jsou slyšitelné naprosto přesně 3× za sekundu a to už jako
tremolo zní, že? Rozdíl jediného Hertzu!!
Málokterý smrtelník ale zahraje na saxofon dlouhý referenční tón
a1 = 440 Hz, tedy tón absolutně bez záchvěvu. Navíc jde
i o to, že saxofonový zvuk – jak známo z akustiky – je složen
z více různých frekvencí v určitých poměrech, nazývaných alikvóty,
nebo vyšší harmonické. Ty ovlivňují témbr. A pokud hráči svými tóny
jemně vibrují, nepatrný rozdíl se ztratí. Napadlo Vás, proč staré
Traditional a Ragtime swingové orchestry, různí Saxophone Syncopators a Hot
Jazz kapely kolem roku 1900 či později, tak sveřepě třepali s tónem?
(poslechněte si například Six Brown Brothers
nebo Columbia Saxophone Sextette, The Missouri Entertainers, Joe Thomas
Saxotette, Hollis Saxophone Quintet
To vše po shrnutí v podstatě znamená, že nástroje s HIGH
PITCH 457 a LOW PITCH 439 spolu vzájemně nemohli
hrát, jelikož si frekvence vůbec blízké nebyly. a1 =
440 Hz ve srovnání s a1 = 457 Hz je skoro čtvrt
tónu rozdíl (17 Hertz) a to je prakticky nemožné kompenzovat na nástroji,
který má po své délce tónové otvory a navíc disponuje kuželovitým
vrtáním, které také přináší problémy, protože se průměr zvětšuje
v závislosti na klesající tóny. (příklad 3. ukazuje souzvuk dvou
frekvencí 440 Hz a 457 Hz) příklad 3
(poznámka: tón a1 má kmitočet 440 Hertz a o půltónu vyšší tón
Bb má kmitočet 466 Hertz. Každý cent představuje 26 Hertz a každý Hertz
vyjde na 3,85 centů. Nástroj s HIGH PITCH má a1 = 457 Hz a je o 17 Hz
vyšší – ostřejší, což představuje asi 65 centů.)
Praktický dopad při hře na saxofon
Jaký je rozdíl mezi saxofonem LOW PITCH Buescher True Tone
a LOW PITCH 1921 alt saxofonem Conn New Wonder Series I? Conn
má větší vrtání a je také o něco kratší. Tónové otvory jsou také
poněkud odlišné v porovnání velikosti a umístěním na nástroji. Tento
kompromis mezi větším vrtáním, celkově menším rozměrem a umístěním
tónových otvorů znamená, že můžete hrát i na saxofon Conn prakticky
stejně dobře a intonačně čistě, jako na Buescher při použití stejné
hubice. Takže zde rozměr není důvodem jiného ladění. Přesto nemůžete
vzít klapku spodního Bb ze saxofonu 1925 Conn New Wonder a našroubovat ji na
saxofon 1925 Buescher True Tone a očekávat, že bude bezvadně pasovat.
Uveďme nyní složitější příklad s propočty u různého ladění:
Řekněme, že máme LOW PITCH alt saxofon a že vzdálenost
mezi horním koncem krku a středem otvoru tónu A je 1,5 palce, což je
zhruba 38 mm, a že vzdálenost mezi horním koncem krku a středem tónu g# je
1,75 palce, což je 44mm. Nyní porovnáme HIGH PITCH alto
saxofon: vzdálenost mezi horním koncem krku a středem otvoru tónu a1 je
1,4 palce, což je 35,5mm a vzdálenost mezi horním koncem krku a středem
tónu g# je 1,65 palce, neboli téměř 42mm. Čísla ukazují, že frekvence a
tím i rozteče jsou zcela mimo.
Pokud bychom měli nástroj s válcovou menzurou, nebo válcové vrtání
píšťaly bez ventilů a otvorů, například trubku polnici,
a chtěli bychom přejít z HIGH PITCH na LOW
PITCH, použijeme jednoduchý „přepínač“: přidali bychom trochu
na délce, nebo např. u trubky s ventily přidali, nebo zaměnili pár
trubiček a všechno by bylo vyřešeno. Proč je problém u saxofonu? Musíte
vše změnit PROPORCiONÁLNĚ na menší, aby bylo možné hrát intonačně
správně na saxofon ve HIGH PITCH ladění. A někteří
o této strastiplné cestě zauvažovali, jak ukážou příběhy níže.
Mýtus delšího esa
Někteří lidé vyslovili myšlenku, že lze dělat totéž se saxofonem
jako s trubkou, jednoduše přidat na délce sloupce – tedy například
nasadit dlouhé eso na svůj CONN HIGH PITCH saxofon a
v mžiku máte LOW PITCH saxofon. Jde o metodu à la Erick
Brand. Jak nápadité! Ale kutilové pak říkají: „Hej, k sakru!
Musím používat "falešné hmaty“ a chromatické a speciální
mikrotonální prstoklady, kterých je spousta, abych získal všechny tóny
v ideální intonaci. Ale jenom někde, to je záhada! U některých tónů
zas musím opravdu hodně změnit svůj nátisk, aby zněly v intonaci. Přitom
mám skvělou drahou hubici, která vždy ladila." No, není to tak
jednoduché, objednat si na webu delší eso. Jak bylo řečeno: Musíte vše
změnit PROPORCiONÁLNĚ na menší, aby bylo možné hrát intonačně
správně na saxofon ve HIGH PITCH ladění. Nasazením
dlouhého esa stvoříte delší saxofon, spodky budou v pořádku. Ale
postupným otvíráním klapek nahoru a zkracováním vzduchového sloupce budou
tóny nižší a nižší. Střední „cis“ bude nepoužitelné. To je ten
horší způsob k vyřešení zapeklitého problému. Tak co použít druhý
způsob? Naopak doladíte vyšší polohu maximálním zaražením hubice, ale
postupným zavíráním klapek dolů a prodlužováním vzduchového sloupce
spodky zas budou ostré a nad tónem. Ale to, jak si ukážeme, je ještě ta
lepší varianta, jak se přesunout z bláta alespoň do
louže.
Je nutno podotknout, že žádný saxofon, bez ohledu na soustavu ladění,
nebude jako takový zcela přesně ladit v celém rozsahu, pokud mu zajistíme
nic, než pouhý přívod tlačeného vzduchu. Práce rtů a hrtanu v reakci na
hubici s vhodným plátkem ovlivňuje velmi slyšitelně ladění saxofonu
v rozmezí až malé tercie. A saxofonisté vědí, že je snazší ovlivnit
tón směrem dolů do podladění, než tlakem čelisti a kousáním plátku
docílit doladění nahoru. A zde je důležitá poloha hubice na esu,
respektive míra jejího nastrčení. Pokud zahlédnete saxofonistu, který má
hubici nastrčenou na několika milimetrech korku na esu, máte jistotu, že
experimentuje s krátkým esem, nebo má eso standartní, ale má nejspíše
dlouhodobě nemoc zvanou SAXOFONOVÝ TETANUS. A aby se takovému
„nátiskovému kulturistovi“ vůbec saxofon ozval, používá plátky No.
4 a více. Takové plátky mu nezapříčiní stav, kdy „uzavřou“ hubici
na špičce a také jsou takto tuhé plátky při tomto patologickém způsobu
hry odolnější proti vlomení a zborcení dovnitř komory hubice.
Vraťme se k roztečím saxofonu
Když zahrajeme tón a1, odkud se ozývá zvuk? Vychází již skrze g# otvor
a pak dalšími otvory pod klapkou „a“. To je mimochodem důvod, proč
kvalitní saxofonové mikrofony snímají dvěma „hlavami“. Jedna je
umístěna uprostřed těla nástroje a druhá je nasměrována na korpus.
A odkud vychází zvuk uzavřené trubky, na způsob polnice, nebo pozounu?
Všechny vychází vesměs z korpusu. Takže celková délka nástroje tak, jak
je navržen a přesně vyroben, ovlivňuje ladění.
Řekněme například, že hrajete na svůj saxofon tón „a“ a jste
nízko. Jedna věc, kterou můžete udělat, je stisknout i g# klapku (čili
zkusit otevřít jeden nebo více tónových otvorů). To může pomoci, jedné
se o jeden z objevených mikrotonálních hmatů. A pokud je tón ostrý,
tedy nad laděním? Zkusíte stisknout klapku f nebo fis (resp. zavřít
některé níže položené otvory pod klapkou F a poslat zvuk jakoby do
delší, uzavřenější trubice). To je tedy jeden příklad, jak by se dalo na
HIGH PITCH saxofon hrát čistě. Někteří majitelé
HIGH PITCH saxofonů dokonce nechávají umisťovat redukce
kolem vnitřku tónových otvorů, například jakési korkové půlměsíce,
aby se tóny, které jsou vytrvale vyšší, doladili směrem dolů. Ovšem je
to druhá nejhorší noční můra saxofonového nástrojaře, že jej někdo
požádá o tuto službu v očekávání, že to spraví ladění saxofonu
HIGH PITCH. Je to dosti hazardní hra. Buďto získáte
přeladěný saxofon, při nezdaru naopak vlastníte pouhou 3D dekoraci na
stěnu. Každopádně je to velmi dlouhý a složitý způsob.
Platí, jak bylo uvedeno: delší eso na saxofonu s HIGH
PITCH ladění absolutně nevytvoří saxofon LOW
PITCH. Možná bude nástroj schopen hrát blíže správné intonaci,
ale nikdy nebude přesně vyladěn bez námahy a nutnosti další korekce.
Ovšem objevují se i jiní koumáci a experimentátoři s laděními:
HIGH PITCH saxofon má skoro půltónový rozdíl ve srovnání
s LOW PITCH, proto zazní-li na vyladěném klavíru
a1 = 440 Hz, pak jde o hmat „h1“ na tenoru a „fis“ na
altku, v případě LOW PITCH. V takovém případě ale
HIGH PITCH saxofony vůbec neladí. HIGH PITCH
a = 457 Hz. To je nárůst zhruba o 4%, zatímco půltón je
téměř přesně 6%, takže HIGH PITCH je o něco více než
o čtvrtinu tónu ostřejší. Ale nyní ta metoda: pokud hráč údajně
zarazí hubici co nejdále a zahraje na tenora hmat „c“ respektive „g“
na altku, získá uspokojivější výsledek. A pokud je saxofonista zkušený
transportér, (ovládá brilantně transpozici) má vyhráno. Varianta jedné
takové argumentace z hudebního fóra je: „Používám-li úzké
vrtání hubice s krátkou stopkou a zatlačím ji po celé délce na svém
HIGH PITCH Eb alt saxofonu, mohu hrát jakoby v ladění E
alto sax. Musím použít "falešné hmaty – švidl grify“ a chromatický
prstoklad, abych získal správně ladící noty. U některých tónů ale
přesto musím opravdu pozměnit svůj nátisk, aby tóny zněly
čistě."
To je úsměvné. Není to úsměvné? Problém totiž tkví v míře
konicity – nebo chcete-li kóničnosti sloupce v poměru k velikosti
tónových otvorů a pochopitelně i s ohledem na jejich umístění na
trubici nástroje. Kónus, znamená kužel, a tedy nejde o měřítko kvality
nástrojů CONN (pozn: Koničnost je fyzikální veličina, podobně jako
křivost, oválnost, nebo excentričnost. Jde o poměr průměru trubice na
jejím ústí vůči průměru otvoru na jejím konci v závislosti na délce
sloupce. Saxofony nemají vnitřní vrtání ve tvaru válce, ale zužují se
směrem k vrcholu. Koničnost je zapsána jako kvocient rozdílu mezi
maximálním a nejmenším průměrem. Podobně jako saxofony, má konické
vrtání např. dřevěné tárogató)
Tento problém nevyřeší ani kratší eso, ani zaražená hubice, což je
mimochodem tentýž přístup k řešení, jen v malém. Délka kužele by
musela být o 6% delší – ale v celé délce!! Nikoli na začátku,
ještě před tónovými otvory. Pro ilustraci tohoto způsobu viz příběh
Jana Lundberga (ten založil, řídil a provedl výzkum v unikátním projektu
týkající se vývoje akustických vlastností saxofonů (2002–2005),
spolupracuje se společností vyrábějící saxofony Julius Keilwerth) Lundberg
znatelně přeměnil nový Bassax Bb který hrál mimo intonaci. Rozšířil
samotnou rouru a vytvořil nový krk. Takže vedle metody prodloužení sloupce,
je rozšíření trubice jedním ze způsobů jak se pokusit na problém
zaútočit. Ludbergův Bb
bassaxofon se stal spíše A bassaxofonem.
Další alternativou je vložení speciálního zkoseného přípravku do
trubice nástroje. Podle Ericka Branda, který se věnuje repasování a
opravám nástrojů: "…dřevěné nástroje mají dlouhý, tenký sloupec
vzduchu. Nejnižší nota se přehraje se zavřenými všemi tónovými otvory,
když je sloupec nejdelší. Účinná délka se mění otevřením a zavřením
otvorů pro prsty nebo klapkami s dírkou kdekoli z boku. Všechny uzavřené
otvory dávají nejnižší notu, funfamentál a postupným otvíráním od
spodního konce nahoru poskytují chromatickou škálu. Vzdálenosti mezi otvory
jsou proporcionální k délce vzduchového sloupce. Tyto poměry se zásadně
liší mezi LOW PITCH a HIGH PITCH nástroji.
Z tohoto důvodu může hudebník hrající na HIGH PITCH
nástroji vyladit jen jednu notu s jinými hráči, kteří hrají LOW
PITCH nástroje, ale při hraní ostatních not bude mimo ladění
zbytku skupiny. V každém případě, vzdálenosti mezi otvory nelze měnit.
Neexistuje žádný uspokojivý způsob, jak se smršťovat nebo natahovat
nástroj vyrobený ze dřeva nebo kovu. Uvažujme takto: jde o změnu proporcí
v poměru mezi délkou a průměrem, tedy vytvoření užšího vrtání, nebo
větší délky. Každý tónový otvor by musel být ideálně přesunut
v specifické poměrné vzdálenosti, ale pravděpodobně by už bylo možné
hrát relativně bez potíží, kdyby se provedly změny jen u tři nebo čtyř
otvorů. Přemístění tónových otvorů je nesmírně obtížné, a je to
spousta práce s řezáním, pájením tenkých úzkých pásků, výplní a
vymezujících kroužků, pochopitelně kónických, aby se prodloužilo tělo.
Každý nástrojař takového zákazníka, koketujícího s touto myšlenkou,
vyhodí na ulici, nehledě na to, že i kdyby se do toho nějaký nadšený
nástrojař pustil jako do výzvy, taková úprava by vyšla na víc peněz,
než nový. A trvalo by to bezpochyby nekonečně dlouho. Je to zkrátka
pošetilý nápad a to i v případě, že by byl saxofon z toho
nejideálnějšího kovu, který se kdy v historii používal k výrobě
plechu na saxofony, a tudíž by si to mohl zasloužit.
V každém případě hypotetické přemisťování otvorů znamená změnit
i umístění sloupků a misek a to je mnohem složitější, než vyrobit
nový saxofon a modifikovat osazení podle nových rozměrů. Tyto úpravy se
například prováděly u velmi ceněných fléten Louis Lot do ladění
a1 = 440 Hz. Též lze takto přelaďovat dřevěné
nástroje, kde je to o poznání jednodušší, pomocí propilování otvorů,
nebo jejich vymazáním a částečným zaslepením."
Přemisťování tónových otvorů jest opravdová, strašná a ze všech
nočních můr nejhorší noční můra nástrojaře a opraváře saxofonů.
(pozn.: připomíná to nadšence, kteří si koupí Peugeota 106, kam
namontují motor z 306tky, pak ale i brzdy z 306tky, následně rozšíří
disky a obují širší a větší pneumatiky, tím pádem nasadí tlumiče a
pérování z 306tky, a musí rozšířit i blatníky, načež zjistí že
pětidveřová karoserie 306tky je lepší, než jejich třídveřová, tak
vyříznou sloupky, navaří nové dveře, a střešní okno u 306tky je také
cool, takže zase autogen, okýnka s manuálním ovládáním jsou nuda, tak
předělají na elektro, a následuje lak z původní tmavě zelené na
stříbrnou metalízu…ale ouha Peugeot 306 to ne a není, a těch peněz co
to stálo, o času za ta léta nemluvě…že si Pat a Mat radši nekoupili
rovnou 306tku) Pointa je – nedělejte si život složitější.
Zpět k teoretickému přeladění saxofonu: Změna délky? Saxofon není
z gumy, aby se natáhl, zbývá tedy změnit proporci průměru, abychom
pozměnili jednu důležitou a nezanedbatelnou akustickou veličinu a tou je
změna vnitřního OBJEMU vzduchového sloupce. A to je to
další řešení. Stejná délka i průměr, ale vložená překážka.
Umístěním speciální tyčky nebo kabelu dovnitř nástroje dosáhneme
požadovaného výsledku, pokud však obětujeme kvalitu tónu, která je
v tomto případě velmi patrná. Tato metoda funguje, některé prameny ji
zmiňují u klarinetů, ale jako ideální se zrovna nedoporučuje. Nic
takového, jako zasouvací přípravek, se pro saxofon obecně nevyrábí, ale
metoda by mohla být úspěšná, pokud by tyčka nebo šňůra byla přirozeně
kónicky zkosena ve stejném poměru délky s průměrem, jako vnitřní kónus
vrtání. Tím je ladění změněno, ale barva tónu znatelně utrpí.
S přihlédnutím k potížím, o nichž je zde pojednáváno, je zřejmé,
že je obtížné si představit důvod, proč by stálo za to, vlastnit
HIGH PITCH nástroj a hrát na něj. Pokud z nějakého
masochistického důvodu přesto použijete HIGH PITCH dechový
nástroj v moderním orchestru, nabízí se tato nutná nápravná opatření a
doporučení:
Flétny: vytáhnout hlavici asi o 1/3 palce, což je asi 8,5 mm a přitočte
ji blíže ke rtům. To je třeba provádět s náležitou praxí a citem,
s neustálou sluchovou kontrolou.
Hoboj: Jedinou metodou je přeložení. Někteří nástrojaři s úspěchem
odborně spojují jednotlivé díly v jeden kus v určité distanci a tím je
nástroj přeladěn. Je to dlouhá a nákladná práce.
Klarinet: metoda přijatá divadelními klarinetisty v dobách, kdy hrály
orchestry se smíšenými nástroji obou soustav ladění, při nedostatku
nástrojů s LOW PITCH. Metoda spočívá v zavěšení
dlouhé struny dovnitř nástroje, která se protáhne i hubicí a tam se
zachytí. To rovnoměrně sníží ladění, tím ve skutečnosti zužuje
vrtání a proto objem sloupce. Činí to však samozřejmě jisté obtíže
při foukání do klarinetu a mnoho z brilantního lesku tónu je ztraceno.
Fagot: eso se prodlouží nástrojařem asi o 2,5 cm, klouby se poněkud
vytáhnou a je nutná i práce rtů za pomoci tzv. podladěných strojků
(flat-sounding reeds) znějících trochu níže.
Z toho všeho nad slunce jasněji vyplývá, že je nejlépe vyhnout se
nástrojům s vysokým laděním – dokonce i když prodlužujete trubice a
esa, tónové otvory budou stále na špatném místě nebo s nevhodným
průměrem.
Takže, k čemu je to HIGH PITCH vlastně dobré?
Podle názoru některých hráčů jsou nástroje s HIGH
PITCH laděním jsou trochu „sladší“ a to je zvláště pěkné
u soprán saxofonu a hlubokých nástrojů, jako je baryton saxofon. Ovšem
pozor, pokud uslyšíte hrát někoho na HIGH PITCH saxofon, a
máte pocit, že neladí, je také možné, že dotyčný saxofonista na
saxofon vůbec neumí, ať hraje HIGH nebo
LOW. Tací lidé nechť
klidně setrvají ve „sladké“ nevědomosti o problematice…
Pokud to jediné, co budete dělat, je nahrávat sóla na Youtube, nebo
muzicírovat s doprovodem bicích, určitě můžete vesele fungovat bez
jakýchkoliv problémů se saxofonem HIGH PITCH. Ale problém
nastane při hře se skupinou. Můžete si přeladit strunné nástroje –
dokonce i klavír – na HIGH PITCH. Některé vychytávky
ale poněkud zkracují životnost strun i samotného nástroje (vysoké
ladění představuje vyšší napětí strun, což vyvíjí obrovský nárůst
tahu na desku). Některé syntezátory a samplery mohou být také nastaveny
téměř na HIGH PITCH, nicméně a1 = 457 Hz
je pro některé již příliš vysoká hodnota. Tím se tedy poněkud může
rozšířit výběr doprovodu. A jak bylo zmíněno, nástroje
s cylindrickým – válcovým vrtáním mohou mít části trubkových spojek
a „cuků“ vyjmutelné a zaměnitelné tak, aby byly schopné hrát
v souladu s HIGH PITCH – ale toto jsou obecně poměrně
drahé žesťové nástroje. Nejlepší, co můžete v této prekérní situaci
učinit, je získat pár stejně hendikepovaných spoluhráčů a založit
HIGH PITCH ORCHESTRA. Pokud vlastníte saxofon s vysokým
laděním, nemůžete jen tak jít do školního bandu své místní střední
školy a hrát s nimi. Kromě toho by asi kapelník nechtěl, aby se nový
student učil na HIGH PITCH saxofon z různých důvodů –
jedním z nich je, že je nemožné, aby odpovídal intonaci saxofonisty,
který sedí vedle něj s normálním saxofonem, tím spíše, jde-li
o začátečníka!
Znovu upozorněme, že v roce 1939 byla soustava HIGH
PITCH oficiálně zrušena. Standardem se stalo a1 =
440Hz. To ale znamená, že v „zlatém věku saxofonu“, ve
dvacátých letech dvacátého století, se vyskytovalo spoustu HIGH
PITCH saxofonů. A LOW PITCH saxofonů mohl být
v USA, ve Velké Británii a Francii nedostatek. Bylo zde stále dost
nástrojů vyrobených dříve ve Velké Británii a USA s laděním a1
= 439 Hz, nebo ve Francii na a1 = 435 Hz, a verze
s vyšším laděním neměla smysl. Jedinými nástroji, s nimiž se dnes
pravděpodobně setkáte, a které budou mít HIGH PITCH, budou
ty, jež byly vyrobeny před rokem 1939, kdy byla mezinárodní norma
standardizována na a1 = 440 Hz. Chcete-li si dnes opatřit
skutečně použitelný vintage saxofon, ideální bude model od Martin
Handcrafts, Conn (New Wonder), Conn 6M “Naked Lady” Alto Saxophone Vintage
1946, případně odnož firmy CONN – Buescher Truetones. (jednou ze
zajímavostí u některých saxofonů Buescher True Tone jsou specifické
patentované tvary tónových otvorů, zkosené tzv. Beveled Tone Holes, které
se na zakázku dělaly už od roku 1914 jako levnější varianty a mimojiné
i z důvodu snazšího přechodu mezi laděními při výrobě
modelů)
Tyto LOW PITCH saxofony jsou k dispozici za rozumné
nízké ceny. Anebo můžete – v podstatě za babku – na ebay objevit
krásný saxofon CONN Virtuoso Deluxe, který je v HIGH PITCH:
ručně leštěná trojitá vrstva pozlacení, nebo postříbření,
překrásná rytina, přidané perleťové klapky atd. Takové saxofony dnes
nikdo nechce a po pravdě řečeno, objevují se jen občas a jsou k vidění
řidčeji a řidčeji. Bylo by asi škoda zahodit takové umělecké dílo do
šrotu. Ano, saxofon má opravdu velmi malý potenciál jako koncertní
nástroj, ale možná budete chtít zapůsobit na lidi tím, že budete hrát na
nádherně vyvedený nástroj v atypické normě ladění, buďto sólově nebo
i v duetu. Pamatujte: Nikdy nenarazíte na HIGH PITCH
saxofon, který by v současném systému ladil. Není reálné jej zcela
doladit, přizpůsobit a fixovat s použitím delšího esa. Některé tóny
opraví. Ale jiné vůbec. Pozor, na amerických stránkách věnovaných
prodeji starších saxů se ojediněle HIGH PITCH zjeví za
přemrštěné ceny. Prodejci prohlašují, že stačí jen zatlačit hubici
dále a hrát tak o půltón výše než běžný saxofon. Toto je jen
zdvořilá fráze, kterou používají majitelé bazarů, a vetešnictví, nebo
moderátoři diskuzí na fórech a prodejci tuto argumentaci přebírají.
Nástroj z netu po čase zmizí, takže jej pravděpodobně prodají jednomu
z dalších nešťastných zákazníků po celém světě. Drahá ozdoba
obýváku…
Co k tomu dodat?
Ve skutečnosti existoval jen jediný výrobce na počátku 20. století,
o kterém se nikdy nemusíte obávat: H. N. White, výrobce nástrojů KING.
(nádherný KING Super 20 Alto Saxophone) Nikdy nevyráběli nástroje
s HIGH PITCH – ačkoli jejich rané saxofony z let kolem
roku 1900, které jsou odvozeny z Kohlerta, mohou mít ladění HIGH
PITCH.
Pokud tedy zvažujete koupi staršího saxofonu, dejte pozor na označení.
Převážná většina v Americe vyrobených saxofonů je LOW
PITCH. Ne všichni, ale většina. (a jediný evropský výrobce,
který poměrně důsledně používá tyto známky byl Evette & Schaeffer,
Buffet-Crampon S. A.)
Frekvenční rozptyl v normě ladění
A závěrem jen pro zajímavost doplňující výčet frekvencí, jež se
staly normou a to ve vzestupné řadě:
- 309.0 Hz Varhany při Trinity College v Cambridge
v roce 1759
- 376.3 Hz Varhany v hospici ve francouzském Lille
z roku 1700
- 391.0 Hz Strassbourg kolem roku 1775
- 392.2 Hz Clavichord Leonarda Eulera v St. Petersburgu
z roku 1739
- 395.0 Hz Německé ladění v roce 1778
- 395.8 Hz Zámecké varhany ve Versailles z roku 1789
- 401.3 Hz Spinet Marina Mersenna z roku 1648
- 404.0 Hz Komorní a1 pařížské opery z roku 1699
- 407.9 Hz Varhany v kostele sv. Michaela v Hamburgu
- 409.0 Hz Ladička výrobce spinetů a francouzského dvorního ladiče
Pascala Taskina z roku 1783
- 410.0 Hz Francouzské ladění z roku 1774
- 415.3 Hz Ladění moderních ansámblů, hrajících
barokní hudbu
- 415.5 Hz Varhany v chrámu sv. Sofie v Drážďanech
z roku 1722
- 417.0 Hz Petersburgské ladění z roku 1771
- 421.6 Hz Ladění W. A. Mozarta z roku 1780
- 422.5 Hz Ladička G. F. Handela z roku 1751
- 423.3 Hz Německá norma začátkem 19. století
- 424.17 Hz Ladění v Itálii v roce 1820
- 425.5 Hz Piano pařížské opery z roku 1829
- 431.34 Hz Pařížské ladění z roku 1821
- 432.0 Hz Ladění navržené v Miláně roku 1876
- 435.0 Hz Pozdější ladění v Německu v průběhu 19. století,
přeladění opery v Drážďanech roku 1826
- 435.5 Hz Předladění varhan sálu londýnské Queen's Hall při
teplotě 15°C v roce 1895
- 436.0 Hz Ladění orchestrů na Kubě kvůli zmírnění opotřebení
nedostatkových strun
- 439.0 Hz Varhany vyhřátého sálu londýnské Queen's Hall
v roce 1895
- 439.0 Hz nový standard u Royal Philharmonic Society v Británii –
odvozený z matematického vzorce
- 440.0 Hz Mezinárodní konferencí v Londýně přijatá nová
zaokrouhlená frekvence, později ISO 16
- 441.0 Hz Ladění Bostonského symfonického orchestru
- 442.0 Hz Ladění Newyorské filharmonie
- 443.0 Hz Moderní ladění orchestrů v Německu a Rakousku, Rusku,
Švédsku a Španělsku
- 445.0 Hz Starší ladění orchestrů v Německu a Rakousku, Rusku,
Švédsku a Španělsku
- 449,0 Hz Pařížské ladění z roku 1852
- 451.7 Hz Ladění opery La Scala v Miláně roku 1867
- 452.0 Hz Ladění v Anglii 19. století
- 455.4 Hz Ladění L. v Beethovena cca z roku 1820
- 456.1 Hz Ladička cechu výrobců klavírů z roku 1857
- 457.0 Hz Vídeňské ladění z roku 1630
- 457.2 Hz Ladička pana Heinricha Engelharda Steinwega (Steinwaye)
z New Yorku z roku 1879
- 460.0 Hz Ladění v Petersburgu v roce 1857
- 460.8 Hz Převládající ladění v USA kolem roku 1875
- 460,85 Hz Vysoké zářivější ladění Vídeňské normy pro
dechovky
- 465.0 Hz Benátské ladění v 17. a 18. století
- 474.1 Hz Varhany v londýnské královské kapli
v roce 1708
- 480.0 Hz Ladění J. S. Bacha
- 480.8 Hz Varhany v kostele sv. Kateřiny v Hamburgu v roce
1543 – 1879
- 505.6 Hz Chrámové Mersennovo ladění v Paříži
v roce 1636
- 570.7 Hz Severoněmecké komorní ladění z roku 1619
