Oslava spontaneity nebo únik od odpovědnosti?
Do ucha – a ven? Co (ne)zůstává po hudební výuce?
Přináším rozhovor, který míří do jádra problému dnešní hudební pedagogiky: když se za svobodu vydává pedagogická pasivita, ztrácíme umění v šumu. Je freestyle skutečně cestou k tvorbě – nebo jen pohodlnou výmluvou? (rozhovor pro čtvrtletní zpravodaj Školy Otevřeného růstu SAX IQ – „Tón současnosti“)
Redaktor: Dione, zúčastnil ses nedávno „všeuměleckého“ festivalu, multižánrového ateliéru tvořeného setkáním s výjimečnými osobnostmi české kultury, s tvůrčími dílnami a také různými uměleckými workshopy s menší programy a semináři z oblasti hudby, filmu, tance, fotografie a literatury. Jaký dojem v Tobě zanechal s ohledem na kvalitu hudebního vzdělávání?
Dion Spiri: Ten festival mi jen potvrdil dlouhodobý dojem o znepokojivém trendu — že se z uměleckého vzdělávání stal byznys. Kurzy a workshopy často obchodují s lidskou pohodlností. Lektoři mnohdy nejdou do hloubky, ale snaží se účastníkům hlavně vyhovět, aby si „něco honem zahráli“ dotkli se mraků a měli při odchodu ze sebe a ze své hry dobrý pocit (byť chvilkový) — bez ohledu na skutečné schopnosti nebo nabyté znalosti. Pod heslem Enjoy It, hlavně žádné nepříjemné pocity že něco musím a dělání něčeho „přes závit“.
Redaktor: V čem je podle vás ten přístup problémový?
Dion Spiri: Vzniká povrchní kultura sdílené euforie, která nahrazuje výuku. Lidé dostanou možnost zahrát si, ale přitom neprojdou žádným procesem růstu. Často mají špičkové nástroje, ale neumí nedokáží s nimi naložit a odrazit se . A místo vedení se jim servíruje zážitek aniž by došlo k nadměrnému zatížení. U jednorázového workshopu to ještě chápu. Ale když se tento přístup přenese do pravidelné měsíční výuky, takzvaný kurz, vzdělání de facto přestává existovat. Častým mottem je: při výuce se přizpůsobujeme individuálním potřebám a preferencím svých studentů. To je na jednu stranu fajn záměr, pokud jde o doplňkový kurz pokročilých hráčů, kteří jsou na cestě stabilní, ale 80% studentů upřímně neví, co chtějí a čemu se koncepčně věnovat a nemohou diktovat učitelovi co je pro ně nejlepší. Představte si situaci, že dorazí student který má jediný záměr – hrát altissimo. Saxofon si případně koupí po první konzultaci s lektorem. Takže je to takový odpolední kroužek s nezávaznou mírně hudební tématikou.
Redaktor: Jinými slovy, lektoři rezignují na funkci učitele?
Dion Spiri: Přesně tak. Někteří jedou na efekt. Nepřemýšlí v dlouhodobých souvislostech, o vzdáleném horizontu – nevedou studenty k pochopení toho co bude „poté“ následovat, když „toto teď“ zvládnou. Třeba s pohledem několika let dopředu. Působí dojmem, že lekce připravují spíš pro publikum než pro studenta. Ví, že za chvíli bude po všem, a tak jedou „na efekt“ — aby se zalíbili s vědomím toho, pro jakého žáka a konzumenta se takové učební plány připravují. Je to po nich totiž často ze stran studentů chtěno. Tak na to naskakují. Ovšem kdyby například učitelé na základní škole učili a dělali pouze to, co je po nich chtěno, tak tím naprosto klesne vzdělanost populace. Ale jasně – hudebnost není povinná školní docházka, nicméně jde o princip.
Redaktor: To zní dost děsivě – je to nezájem a ztráta základní důvěry v umělecký růst účastníků?
Dion Spiri: Někteří lektoři možná nemají na vybranou, ale pak jsou tu jiní, kteří by si ten čas udělat měli a tu práci si s tím dát. Protože pak si mnozí studenti kladou otázku, na co tu ti lektoři jsou, když nechávají hráče hrát tak, jak přišli. Nikam je nesměřují a jenom jim falešné a alibisticky tvrdí cosi o svobodném projevu, kreativitě a nenásilném a bezbolestném proplouvání bez „uměleckého znásilňování“. Málokdo se rodí s nastavením, jako měl Mozart. Výchova umělce vyžaduje čas, trpělivost, nepříjemné momenty, kdy se něco nedaří. Potřebujete kritické oko, vedení, směr. Jenže místo toho často přichází alibistický přístup zakrývaný vznešenými pojmy: svoboda projevu, nenásilná výuka, liberální kreativita… Ale co zůstane? Jen povrch a pocit, že „se něco dělo“ a bylo to cool. Vypadá to, jakoby to jediné, co zůstává beze změny a řídí se nějakými pravidly je fakt, že se na nástroj hraje ústy.
Redaktor: Je půdou pro skutečnou hlubokou uměleckou práci třeba atmosféra na středních hudebních školách?
Dion Spiri: Poté, co slýchám vyučující na konzervatořích co po nich studenti mnohdy chtějí, tak mám lehkou pochybnost.
Redaktor: A co ti studenti — jaký to má dopad na ně?
Dion Spiri: Nemusí jim to dojít hned – a na to se na workshopech a jednorázových kurzech sází. Mnozí odcházejí zmatení. Ptají se, co jim to vlastně dalo. Cítí možná, že nenarazili na skutečného mentora. Že jim bylo dovoleno dělat to, s čím přišli a už se nic moc navíc nedozvěděli. Nemohou říct, že by se jim někdo věnoval a poukazoval na chyby. Kritika se nenosí. Bez reflexe, bez vedení. Bez směru. A to je fatální chyba. Na závěr se můžou těšit na vystoupení lektorů, jak to má vypadat.
Redaktor: Máte třeba pocit, že se to děje záměrně?
Dion Spiri: Někdy asi ano — často to souvisí s grantovou podporou a snahou vyhovět požadavkům na alternativní „kreativní výstup“. Výsledkem je, že samotné vedení a výuka jdou stranou. Tímto způsobem ale vzniká prostředí, ve kterém se daří povrchnosti — a mnoho lektorů na to bez odporu naskočí. Když není poptávka, tak se to s nabídkou moc nepřehání – a naopak: když není nic moc nabízeno, nikdo neví co má poptávat.
Redaktor: Co by měl dělat „dobrý lektor“ podle vás?
Dion Spiri: Tak dobrý lektor, ten trpí, když vidí diletantismus (smích). Ale nezůstane jen u kritiky — vezme si na to čas, jde do hloubky, nastíní cestu a předá nejlepší osobní zkušenost. Nespokojí se s tím, co je právě populární, ale kultivuje, vzdělává a formuje. A nečeká za to potlesk, protože ví, že forma i obsah jsou stejně důležité.
Redaktor: Chápu, taková ta přetrvávající post-covidová tolerance a benevolence k nedotaženosti a kompromisu. A je tu nějaká naděje na změnu? Co s tím?
Dion Spiri: Věřím, že ano — pokud se přestane mlčet v řadách studentů, že je to takhle v pořádku. Pokud se k reflexi připojí víc hlasů. Aby nebyli za „divné“ označováni ti, kdo to pojmenovávají, ale ti, kteří degradují výuku na degustační večírek sněz co můžeš. Potřebujeme návrat k opravdovému vedení, ne k pseudo-pedagogice.
17. workshop SAX IQ
V době, kdy některé z hudebních workshopů sází na dočasný efekt, rychlou euforii a povrchní „zážitek“, nabízíme workshop s konceptem a plánem. Sax IQ není „výuková atrakce“, ale každodenní soustředění pravém slova smyslu, které klade důraz na skutečný posun každého hráče.
Každý začíná svou cestu vzhůru jinde – a právě proto je důležité, aby bylo jasně patrné, odkud kam se během týdne posunul a nevisel v povětří. Ať už jde o techniku, ladění, rytmus, porozumění hudební teorii, harmonické myšlení či improvizaci, nebo dokonalejší osvojení nástroje – výsledky musí být čitelné slyšitelné a měřitelné. Bez ohledu na výchozí úroveň.
Lektorské vedení které nepředvádí ani neasistuje. Koriguje a napravuje. Navádí a pomáhá. Analyzuje. Ukazuje cestu. Cílem není jen tak hrát – ale pochopit, jak hrát lépe.
Účastníci odcházejí s konkrétními poznatky a návyky, které jim umožní dál se rozvíjet – samostatně nebo s dalším vedením. Ne bloudit, ale vědět: „Tudy cesta vede a pokračuje“.
stupeň
obtížnosti článku
stupeň
obtížnosti článku
Jamey Aebersold,
mezinárodně uznávaný saxofonista a autorita v oblasti jazzového
vzdělávání autor 130 improvizačních sešitů Play-A-Longs
